NÁVOD: Houfnice vz. 14-19 (Žáby v mlíku 2.)

Vzpomínky na „Žáby v mlíku“, aneb výzbroj Československé armády na podzim 1938 (2.)

„Žáby v mlíku“ v popisu bojových scén operují silným československým dělostřelectvem, které co do kvality toho roku patrně nemělo v Evropě konkurenci, byť ho jiná dělostřelectva převyšovala početně.

Dnes je tedy na pořadu páteřní typ prvorepublikového československého dělostřelectva. 10cm lehká polní houfnice Škoda vz.14/19 byla na podzim 1938 nejpočetněji zastoupeným kusem v řadách naší armády ( http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/dokumenty/9.htm ; http://www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz/clanky/lehka-polni-dela/-75-10-cm-lehka-polni-houfnice-vz.14-a-14-19.html ). Původně rakousko-uherská houfnice vz.14 byla vyvinuta pro potřeby c. a k. armády v průběhu roku 1914 na základě houfnic, vyráběných pro Turecko. Typ se postupně rozšířil po všech frontách a po skončení I. světové války se stal v nástupnických státech jak dědictvím po staré monarchii, tak vítanou kořistí vítězů (tedy hlavně Itálie). V roce 1919 Škodovka typ modernizovala prodloužením hlavně (za účelem zvýšení dostřelu) a řadou dalších drobných úprav. Ve 20. letech se podařilo do Polska prodat licenci a uskutečnit řadu přímých i zcela neplánovaných dodávek po celém světě. Kvalitní dělostřelecký materiál se úspěšně zúčastnil II. světové války, ve které si zabojoval (často současně) na obou stranách fronty a definitivního vyřazení se dočkal až v 50. letech. Tuto úspěšnou zbraň najdeme i na přebalu komiksu „Stopou legionáře“, kde jde v daném kontextu bohužel o historický anachronismus, široká veřejnost se s jedním z posledních kusů mohla seznámit v roli prezidentského pohřebního vozu…

V první polovině roku 2014 vyplivla na trh polská firma IBG models stavebnici škodovácké houfnice vz.14/19 v měřítku 1/35.

Stavebnice podle všeho představuje produkt polské licenční výroby, potažmo škodováckou meziválečnou produkci. Na trhu je od tohoto výrobce k mání i celá řada klonů – italské, německé a dokonce i údajný vz.14, který se v provedení IBG liší od vz.14/19 jen kratší hlavní a odpovídajícím brzdovratným zařízením. Odlišností mezi původním a modernizovaným vzorem ale bylo podstatně více (nejmarkantnější je půlený sklopný horní díl štítu se čtyřmi úchyty u vz.14, podle něj se poznají i kusy modernizované ze vz.14 na vz.14/19) a lze jen považovat za chybu výrobce, že řadu založil takříkajíc „od prostředka“. Správně řada vypadá následovně: vz.14, vz. 14/19 vzniklý modernizací stávajících kusů vz.14, škodovácká novovýroba vz.14/19 z meziválečného období a licenční produkce, italské a německé úpravy a modernizace vz.14, italské a německé úpravy a modernizace vz.14/19.

Vlastní stavebnice je shortrun, doplněný luxusní soustruženou duralovou hlavní, která má dokonce naznačené drážkování. Kupa výlisků vypadá na první pohled dobře, ale kola mají drobné, leč nepříjemné otřepy a dokonce pod nálitky dutiny. Řada masivnějších dílů (mj. závěrový blok, „kliky“ podvozku) se honosí propadlinami. Při porovnání výlisků a fotografiemi zjistíme, že pár věcí chybí a působí to dojmem, že výrobce počítal s upgradovou sadou z leptů a odlitků, na kterou ale zatím nedošlo. Stavebnice zcela postrádá zaměřovač (konzola na něj tu ale je), chybí krytky průzorů ve štítu, manipulační páka rydla a pak řada drobných detailů na závěru, štítu a opěrkách pro nohy vezených dělostřelců. Ty byly u předlohy sklopné, na modelu na tuto skutečnost upozorňuje jen náznak ve formě nalisovaného šroubu.

Stavbu zahájíme prozkoumáním návodu, začištěním dílů a přetmelením a vybroušením většiny nežádoucích propadlin a dutin. Zde doporučuji předbarvit díly, které se ocitnou po slepení uvnitř rámu lafety – je na ně po slepení vidět, ale štětcem jsou nedostupné. Vlastní lepení provedeme víceméně podle návodu, přičemž dáváme postupně dohromady několik podsestav. Začínáme rámem lafety – zde je velmi důležité uhlídat geometrii. Návod ani samotné díly neposkytují žádné prvky pro její úspěšné dodržení. Pokračujeme hezky provedeným rydlem. Jeho držáky jsou ale dosti tvarově komplikované drobné díly s několika velmi tenkými místy, takže se patrně zlomí už při oddělování od licího rámečku a budou mít tendenci zmizet beze stopy.

Po úspěšném sestavení lafety pokračujeme podsestavou hlavně a brzdovratného zařízení. Stavebnice vedle kovové hlavně obsahuje i plastovou, ale tu můžeme směle ignorovat. Pro zasazení kovového dílu do přechodového kužele závěrového bloku bude patrně nutno prohloubit vrtákem příslušný otvor v plastu, aby hlaveň dobře sedla a na styku kovu a plastu nebyla výrazná mezera. Umístění kliky závěru doporučuji provést na základě fotek nějakého konkrétního kusu, návod je v tomhle poněkud nejasný. Pokud chcete hlaveň zvednout na maximální elevaci, bude nutno malou příčku na lafetě pod závěrem hlavně nalepit nikoliv napříč mezi bočnice lafety podle návodu, ale podélně na levou bočnici lafety.

Poslední podsestavu tvoří štít se sedačkami. Základ (vlastní štít a blatníky) jde dohromady bez problémů, sestava rámů, sedaček a brzd je ale velmi náročná na dodržení geometrie – dobře sedící blatníky jsou sice kvalitní vodítko, ale samy o sobě nestačí. Proti dílům stavebnice je třeba na vnitřní stranu štítu doplnit krytky otvorů. Nejsnáze je vyrobíme z tenké hliníkové fólie (miska čajové svíčky či obal uzávěru od lepšího vína), nebo zbytků leptů. Krytky jsou dvě – malá dole na štítu – zde stačí malý pásek s naťuknutým náznakem šroubu, a velká, kryjící velký otvor pro zaměřovač. Starší verze krytu se posouvala nahoru a dolů na dvou svislých prutech, novější varianta „jezdila“ v navařených či nanýtovaných plechových kolejničkách. Ty jsem napodobil pásky za zbytků leptu. Jiné řešení by představovalo odříznutí horní části štítu a její nalepení do sklopené přepravní polohy (šikmo dozadu). To by znamenalo zavřít horní průzor a upravit úchyty horního dílu štítu. Samozřejmě lze celý horní díl štítu modifikovat na dělenou verzi (vyžaduje to výrobu řady nových dílů), krytku horního otvoru ve štítu udělat posuvnou na prutech a celou partii „rozhýbat“ podle dobových fotek. S laskavou pomocí ostré čepele a smirku je možno upravit i opěrky pro nohy vezené obsluhy – odříznout je těsně pod šroubem, zabrousit řez do kulata a nalepit je na nosníky ve vyklopené poloze – tak se vyskytovaly při střelbě, bylo-li dělo umístěno v okopu.

Poslední k opracování jsou kola – musíme je dopasovat na poloosy. Pak následuje sestavení na sucho – podsestava hlavně prolézá štítem stylem „ježek v kleci“, protože šrouby přední krytky brzdovratného zařízení výrazně trčí do stran. Následuje barvení jednotlivých podsestav – osobně jsem použil českou khaki od Agamy, ale je akademickou otázkou, jaký odstín by byl správný. „Pohřební“ kus z VHÚ je tmavě zelený, fleky na rekonstruovaném Lt-35 tyrkysové… Po zaschnutí nátěru jsem houfnici sestavil definitivně – vložil hlaveň do lafety, nalepil kola, zákolníky a štít, opravil poškození nátěru a kus napatinoval – nejprve „špinavým lakem“, pak ještě zaprášil práškovým pigmentem „prach“ a spodek lehce doplnil o rezavou směs „drážní špína“, původně namíchanou pro patinování kolejí. Po konečném sestavení mě zaskočilo, že model má na houfnici relativně malý náměr (patrně jsem nějakou část rámu umístil ve shodě s návodem na špatné místo) a pak – že má tendenci v měkčím terénu „padat na čumák“, protože duralová hlaveň je proti plastové výrazně těžší.

 Dobře sestavit tenhle model tak, aby stoprocentně odpovídal konkrétní předloze, nebude jednoduché. Sestavení „z krabičky“ je vcelku snadné, ale jak jsem upozornil výše, leccos bude chybět. Rozhodně ale vlastnictví tohoto typu zbraně patří mezi „vlastenecké povinnosti“ sběratele československé vojenské techniky a ani v základním, neupraveném provedení kus před běžným publikem ostudu neudělá. Úpravy nad rámec stavebnice, zmíněné v textu, jsem aplikoval při stavbě houfnice vz.14.