RECENZE: PAX 1, hůl prokletí - Ingela Korsellová, Åsa Larssonová

Jsou dva. Je jim 12 a 14. Jsou to děti ulice, případně jdou od pěstounů k pěstounům. Často se perou, nevychází s autoritami ani s vrstevníky. Jejich matka je těžká alkoholička. Jeden z nich, Alrik, už o ní ztratil veškeré iluze. Druhý, Viggo, stále doufá, ale kromě zbytku citů, které mu ještě zůstaly, si v něm hoví i několik nepěkných poruch. Je vznětlivý a krom toho je to kleptoman a jen jeho starší brácha Alrik ho udrží na uzdě... 

Čekáte sociální drama plné vyloučených lokalit, bídy a utrpení. Čekáte sociální sondu? Ale kdepak, výše zmíněný popis padne jako ulitý na dětskou knížku. Pravda, jedná se o dětskou knížku, kterou napsala Ingela Korsellová, ale hlavně Åsa Larssonová, jedna z nejčtenějších autorek severské detektivky. A jak je vidět, mnohé si z žánru přinesla sebou a stvořila zajímavý fantasy dětský horror.  

 

Viggo a jeho starší bratr Alrik se přistěhují do městečka Mariefredu, aby tu začali u svých pěstounů nový život. Zase. Jenže tentokrát to bude jiné a to z mnoha důvodů. Tím hlavním ale je, že si banda pomatenců ze zdejšího zámeckého zahradnictví myslí, že jsou oba hoši vyvolení k boji se zlem. Což se těm dvěma zdá samozřejmě zcela absurdní a to i ve chvíli, kdy jsou konfrontováni s tajemnou podzemní knihovnou a stvořením, které jako by vystoupilo z jejich nočních můr.

 

Pax, Hůl prokletí je poměrně úzká knížečka, psaná velkým písmem a prokládaná komiksovými panely. Dalo by se říct, že je to občas takový polokomiks, který by měl dětem ukázat, že číst souvislý text nemusí být na škodu, ale zároveň jim dává to, na co jsou zvyklí, tedy přítomnost kresleného děje a komiksových panelů.  To, že je psaná velkým písmem, poměrně dost kontrastuje s obsahem. 

 

Předně, jestli se v případě hlavních dětských postav jedná o vzorek švédské mládeže, měli bychom hodně rychle začít stavět vysoké zdi. I když si nedělám iluze, že spousta podobných mladistvých individuí je i u nás, v téhle knize jsou divní všichni. Ale možná to dnešní děti chtějí. Své hrdiny s chybami. Když vynechám to, že hlavní dětští hrdinové se potýkají s pověstí sociálních vyvrhelů, a že jak oni, tak jejich hlavní školní padouch a jeho parta (kteří samozřejmě v tomhle typu knih nesmí chybět) jsou pěkní parchanti, pořád je v knize pár míst, která sice asi odrážejí realitu a slovní zásobu našich dětí, ale člověk by je oželel. Jako například informaci, že si "pes olízal ptáka". Co s tou větou má rodič dělat? Překousnout ji? Přelepit? Nevím jestli chci, aby dcera takovéhle formulace nacházela v knihách, ať už jí bude 8 nebo 12. Upřímně ani já je v určitém druhu knih nechci nacházet, a to čtu Palahniuka. 

 

Naštěstí, kromě oné nezvyklé severské formy je tu děj a ten je napínavý a smysluplný. Staví na zdravých základech tajemna, konceptu vyvolených a skrytého magického světa. Všechno je to ale o moc civilnější než třeba Harry Potter. Nejsou žádné oficiální magické školy, žádný druhý svět vedle toho našeho. Jen subkultura podivných existencí, žijících zcela běžným životem, ale přitom střežících tajemství, které se může a nemusí projevit za jejich života, ba ani během několika generací. Viggo a Alrik do toho pak spadnou po hlavě a stanou se spíš němými pozorovateli ostatních, případně jen velmi drobnými pomocníky. Prozatím do děje skoro nezasahují a starají se jen o to, aby vůbec přežili v tom normálním světě - ve světě, kde je Simon (jejich Malfoy) jejich úhlavní nepřítel, ve škole, kde je učí Simonuv otec a ve vztahu s matkou, který je na levačku už tak nějak z principu. Ale jejich pasivita by měla brzy skončit, protože zlo se blíží a oni jsou koneckonců vyvolení. 

 

Zpracování knížky je na velmi vysoké úrovni a dost se liší od všech těch seriálú s dětskými partami. Knížka je laděna do černa, tmava a je prošpikována ilustracemi od komiksového kreslíře Henrika Jonssona, které mnohdy tvoří celé komiksové bloky. Nechybí ani kresby jednotlivých postav se jmenovkami a mapa s hlavními místy, aby měl čtenář přesnou představu, kde se co děje a jak daleko to kdo kam má. A zrovna tuhle maličkost dokážu velice ocenit, protože si jako čtenář můžu kontrolovat autenticitu. Jelikož je Pax trochu hororem, ilustrace směřují i tímto směrem a některé jsou opravdu strašidelné. Brrr.  

 

Celkově mám z Paxu rozporuplné pocity. Díky velikému písmu a obrázkům by měl čověk pocit, že jde o knihu vhodnou klidně pro vyspělejší osmileté děti, které snesou trochu toho tajemna, ale nefantastická část děje ani prostředí tomu neodpovídají. Čiší z nich drsnost a chlad, něco co mohou pochopit až výrazně starší děti třinácti, patnáctileté. Každopádně i vzhledem k tomu, že mám za sebou už druhý díl, si myslím, že by Pax měl dostat šanci, protože těm třináctiletým by mohl sednout a poskytnout jim možnost se příjemně bát.