ROZHOVOR s Martinem D. Antonínem

Osmé Kladivo na čaroděje udeřilo a my završujeme rozhovorný hatrick. A pokud nám to autoři dovolí, budeme v tom pokračovat i v budoucnu. Vyzpovídali jsme pro vás již třetího autora zmiňované knižní fantasy série a opět nejen v souvislosti s aktuálně vydaným dílem, tj. Pekelnou šlehou, ale poptali jsme se i na další věci.

Martin Darion Antonín se narodil v roce 1978 v Praze. Je to spisovatel, organizátor larpů, překladatel a zaučující se otec. Publikuje od počátku tisíciletí; po povídkových začátcích (například v časopise Pevnost a sbornících Drakobijci a Klášter slasti) debutoval čtenáři skvěle přijatým humorně laděným fantasy románem Křivé ostří, na který navázal novelou Zdvořilostní návštěva. Povídkou Trpasličí čest odstartoval stejnojmenný cyklus, do něhož patří i ztřeštěně vážný román Zelená a osm povídek a novel vydaných ve sbornících Legendy: Draci, Mrtvý v parovodu, Legendy české fantasy 2 a dalších. Od hrdých trpaslíků, „geniálních“ goblinů a vážných elfů si odskočil k soudobé sérii Daemonica (dosud dva díly, další chystá) a historické fantasy novele Saladinova lampa. Úplnou žánrovou odbočkou je populárně naučná kniha 101 nejkrásnějších domovních znamení Prahy. Jeho nejsilnější zbraní jsou chytlavé příběhy plné akce a dialogů, které se neberou příliš vážně. Nejnověji k tomuto výčtu přibyla i Pekelná šleha aka osmý díl Kladiva na čaroděje, se kterou si evidentně velmi padli do oka.

1. Jak došlo k tomu, že ses stal autorem osmého dílu série? Kdo, kdy, kde a koho oslovil?

Už když Jirka Pavlovský Kladivo na Fénixconu kdysi dávno ohlašoval, věděl jsem, že bych si do něj chtěl něco napsat. Jenže jsem také věděl, jak v poslední době píšu pomalu a že stále čtenářům dlužím třetí Daemonicu (už na ní opět dělám!) – takže jsem nešel žadonit, aby mě ti úžasní lidé vzali mezi sebe, a jen si smutně kupoval jeden díl za druhým...

Pak to začalo být těžší, protože se Jirka párkrát zmínil, že by Kladivo ode mě celkem bral. Vždy jsem zdvořile odmítl, nenápadně se vybrečel v rohu a dál jen zpovzdálí vše sledoval. Vážně jsem se neplánoval do věci vložit...

Jenže o rok později jsem z Fénixconu vezl Jirku autem, nebylo kam utéct a on se do toho opřel. A má rozjařenost po skvělém víkendu mi zase jednou nasadila růžové brýle. „Odevzdat do května? Jo, to se dá zvládnout, jistě! A víš co, je to taková pohoda, že během toho napíšu ještě další stopadesátistránkovou novelu, přeložím tak deset komiksů a tři seriály a uspořádám dva larpy. Ne, počkat, to je málo, co bych ještě... Jasně! Pořídím si syna!“

Tímto se čtenářům ještě jednou omlouvám za to zdržení.

2. Bylo těžké se přizpůsobit prostředí a postavám? Přece jen osmý díl a to už jsou hodně rozdané karty.

Přizpůsobit? Ne. Naopak. Spíš jsem musel doobjevit to, co mi ještě zůstalo skryté. I když jsem všechna předchozí Kladiva zhltnul na posezení a mohl postavy pozorovat v mnoha různých situacích, zdaleka ještě nezažily vše. V první verzi jsem proto ještě trochu tápal, ale pár hovorů s Jirkou Pavlovským mě poslalo po správnější koleji. Jen pro představu: Felixe jsem zpočátku měl moc sobeckého a málo aktivního, Waltera až moc ječícího a málo platného, Vincence moc akčního a moc šíleného a Klaudii... tak zrovna tu akorát. Přece jen vím, podle koho je psaná.

3. Kdo z hlavních (nebo i vedlejších) hrdinů ti nejvíc přirostl k srdci a koho bys nejraději zabil, mít příležitost? A komu z nich ses nejsnáze dostal při psaní pod kůži?

Kdo mi nejvíc přirostl k srdci? Nemám favorita. Každý z nich má pár dobrých stránek a spoustu špatných. Právě proto se s nimi pracuje tak dobře. Ostatně, mám pocit, že kdybych je všechny poskládal do jednoho člověka, byl bych to já. Trpím rytířským komplexem jako Felix, jsem magor jako Vincenc, často úpím pod jařmem chorobné zodpovědnosti jako Klaudie a s Walterem sdílím obdiv k mrtvým ženám... Ehm. Tedy k jedné. Moje nejoblíbenější komiksová postava je Lady Death, nad kterou by jeho srdce jistě zaplesalo.

Koho bych nejradši zabil? Co, to mám spáchat sebevraždu?

4. Tohle je taková ošemetná otázka, ale musel jsi s něčím při psaní bojovat? Myslím tím, jestli je ve Felixově světě něco, co bys třeba vymyslel úplně jinak, mít tu možnost a prostě ti to nešlo pod fousy?

Trochu mi dělal potíže cynismus. Jsem hodný kluk a nemám s ním tolik zkušeností, takže jsem to ze začátku přehnal. A pak mi udělalo velkou radost, že jsem směl ubrat.

5. Odkud se vzal námět na zápletku Pekelné šlehy? Znáš osobně nějaké šílené vědce a miliardáře?

Abych řekl pravdu, původní námět byl o zombiích, které z toho nakonec naprosto vypadly. Takže mám v zásobě další knihu. A ne, osobně šílené vědce neznám, ani miliardáře, ale toho prvního už jsem si párkrát zahrál a ten druhý si teď hraje s námi všemi, takže inspirace bylo dost.

6. Vzal bys nabídku na další díl? Nebo už jsi ji dostal?

My nesmíme ani naznačovat. Anebo jo. Dostal. Takže abych už začal psát, aby to bylo ještě v tomhle tisíciletí...

7. A abychom se pořád nemotali kolem Kladiva. Lidé, kteří tě znají, jistě vědí, že jsi velkým fanouškem a propagátorem larpu. Co bylo dřív psaní nebo larp? Lépe řečeno, přivedlo tě hraní (si) k psaní nebo obráceně?

Když jsem kdysi napsal svůj první (odmítnutý) román, náhodou jsem ho nabídl i Michaelu Broncovi – a přes něj se pak dostal k larpům. Tam jsem se tak trochu podruhé narodil. Není nad to, když si autor může obrovské množství rolí vyzkoušet na vlastní kůži. Na larpech se ponoříte do psychologie spousty postav, o nichž byste jinak jen četli – byl jsem rytířem, armádním pucflekem, druidem, sériovým vrahem, knězem všeho možného, drakem, náčelníkem newyorské policie, Čingischánem, knížetem Ignorem... A paradoxně – po tom všem ze všeho nejlépe poznáte hlavně sami sebe. Zjistíte, čím jste nejraději.

8. V úvodu si čtenáři přečetli, že jsi spisovatel a překladatel, studoval jsi na něco z toho, nebo tě život do těchto končin zavál z úplně jiného oboru? Tipuju, že tam bude nějaká čeština, protože jsem nedávno četla tvojí povídku Trpasličí čest a ze všeho nejvíc mě bavily ty tvoje kejkle s jazykem českým, respektive trpasličím, když se chudák rytíř pokoušel mluvit po trpaslicku a moc mu to nešlo. Ty jazykové paskvily, to prostě nemůže vymyslet inženýr nebo chemik:-)

Srandovní. Jsem inženýr. Ale pravda, ne typický – získal jsem ten titul po vystudování politologie a diplomacie na VŠE. Dneska už za to je normálně magistr.

Oba ty obory se mi v psaní hodně hodí. Jsou to vlastně taková pravidla, kterými se řídí náš svět – a to se dá snadno aplikovat i na světy jiné. A pak v těch jiných naopak ukazovat ten náš...

A co se týče překladů, mám za sebou dvojjazyčné gymnázium, ale vysokou školu na to nemám. Takže co mě opravňuje překládat a psát? Hm. Asi hrozná netrpělivost. Tolik jsem chtěl číst, že jsem se to naučil dřív, než jsem šel do školy. A tolik jsem chtěl číst ještě víc, že jsem se naučil cizí jazyky. A když jsem zjistil, že pořád nenacházím dost věcí, které se mi líbí... začal jsem si je psát sám.

Co se týče mých jazykových paskvilů – dobře zvolená slova. Je zajímavé, jak mé experimenty čtenáře rozdělují. Někteří si je užívají a čtou mě rádi, jiné tím k smrti urazím... Ale to se holt stává. Lidé jsou různí a nemohu vyhovět každému.

9. Prozradíš či naznačíš, co momentálně chystáš na poli spisovatelském?

V těchto dnech by měl vyjít sborník Legendy české fantasy 2, v němž mám novelu z cyklu Trpasličí čest. Navazuje jak na můj román Zelená, tak na obě novely ze sborníků Legendy: Draci a Legendy: Prokleté knihovny – jinak řečeno, mí šílení goblini se konečně setkají se zachmuřenými trpaslíky. Mám z toho velkou radost.

Kromě toho už opět dělám na třetím dílu Daemonicy, který čtenářům dlužím naprosto neslušně dlouho – a moc se omlouvám. Je to mamutí dílo, do něhož mi pokaždé vstoupí nutnost vydělat si na živobytí a neumřít hlady... Ale teď jsem nabral pár kilo navíc, tak z nich zkusím nějakou dobu vyžít a psát. Hotových je kolem tří set stránek, takže už jen dopsat pár maličkostí a... Nechci to zakřiknout. Na maličkostech jsem zdržel i Pekelnou šlehu celkem dost dlouho.

Kromě toho mám rozepsané pokračování románu Křivého ostří, pár dalších novel k Zelené, jeden nápad na román z prostředí online her...

10. Co byla pro tebe osobně největší pekelná šleha v životě?

Každý správný otec by teď asi řekl narození syna. Hm. Jenže šleha by mělo být něco, z čeho se člověk jen tak nevzpamatuje. Zvlášť ta pekelná. Měl by to být šok, který udeří takovou silou, že ještě celá léta nepochopíte, že jste úplně mimo a že všechno, co se děje kolem vás, přichází jak utlumené šesti metry cukrové vaty...

Jenže já jsem od jeho narození v pohodě. Všechno kolem sice ubíhá nějak rychle, moc tomu nerozumím a na většinu otázek odpovídám úsměvem, abych je nemusel pochopit, ale v šoku rozhodně nejsem. Promiňte, jak zněla otázka?

Půjdu už domů. Budeme koupat.

Dál už jsem rozhodně nemohla Dariona zdržovat. A to jsem se ho ještě chtěla zeptat, kde a jak přišel ke své přezdívce. Aspoň mám něco na příště, nebo si možná po vydání zkontroluje přesnost citací a odpoví mi do komentáře.

V každém případě ti moc děkuji za vtipný a podnětný rozhovor. A přeju ti, aby ti ta úsměvná nálada, kterou způsobil tvůj syn, vydržela co nejdéle. Ovšem za předpokladu, že ti to jakkoliv nebude bránit v psaní a čtenáři se brzy dočkají všech těch v rozhovoru zmíněných knih včetně dalšího dílu Kladiva.

ptala se Monika Slíva