LITERATURA: Plačky nad Jackem Taylorem

Kena Bruena předchází pověst detektivkáře, který patří ke špičkám americké drsné školy. Ne tak docela. Ken Bruen je totiž Ir a čtenáře zanechává zcela zákeřně ve spárech detektiva, u nějž jeden neví, zda si ho zamilovat, nebo snít o jeho umlácení tupým předmětem. Nebo se s ním jít napít.

Kdysi, před dávnými a dávnými časy, vycházely detektivní omnibusy častěji. Jmenovaly se „Třikrát…“, následovalo zpravidla jméno detektiva, a v relativně útlounkém šedém svazku se skrývaly tři novelky v písmu vpravdě bleším.

V hlavní roli Jack Taylor je někde na půl cesty mezi tmavě modrou a černou, velikost písma je konvenční a patří do rodu reprezentativních cvalíků. A většinu kousků z „Třikrát…“ nechává hravě za sebou. Jeho autor psát umí. Spory o tom, zda detektivky, se odvíjí výhradně od celé vleklé debaty, cože to ta detektivka vlastně je a co není.

Pokud Dashiel Hammet vytáhl vraždu z navoněného salonu a pohodil ji do postranní uličky, Ken Bruen ji tam našel, pěkně si ji přehnul přes nejbližší popelnici a pěkně natvrdo ji… jí naplácal na holou. Jinak nelze vysvětlit kuráž, s níž vypustil do světa vyšetřovatele, který nejen, že neluští šarády plné zahradníků a starých pannen máčející jehlice do kurare, ale většinu času se ani neobtěžuje vyšetřovat. Jack Taylor se naprostou většinu času věnuje potácení od skleničky k skleničce, bloudění křivolakými uličkami města Galway, rvačkám, přátelení se s dalšími podobně pochybnými existencemi a vynášení nepříliš laskavých soudů o společnosti. A nejpozoruhodnější na tom je skutečnost, že tím čtenář nestrádá. Naopak: má nefalšovanou radost, kdykoli Taylor zběhne od případu a prostě jen proplouvá životem s humorem černějším než pinta Guinness.

Bruenovou nejsilnější stránkou totiž je, stejně jako snad u všech lepších autorů drsné školy, brilantní pozorovací talent. Ten dává vzniknout atmosférickým ponorům do prostředí, víc než lidským vedlejším postavám a střepům jejich příběhů, které si v líném tempu proplouvají kolem Taylora, občas ho škrábnou a občas se na pozadí seskládají do mozaiky, z níž běhá mráz po zádech.

Jeho Galway není ani idylické maloměsto, ani malebná metropole hříchu. Přítomnost v něm nestojí za zlámanou grešli, minulost je táhne ke dnu a budoucnost se jaksi neobtěžuje dostavit. Čím lépe se člověk seznamuje s jeho obyvateli, tím lépe chápe hrdinův životní přístup.

Jack Taylor je totiž, pěkně prosím,

bohém

hovado

ochlasta

poděs k pohledání

a s mírou sebedestrukce, jež se hvězd dotýká.

Víc než dobře si je vědom, že veškeré jeho detektivní schopnosti stojí na buldočí vytrvalosti a systematickém kopání do vosích hnízd ve snaze zjišťovat, jsou-li paní domácí doma. Smířit se s tím, že spravedlnost omezují banality jako zákony, mu připadá prakticky nemožné, a jediný legální útěk před všudypřítomnou melancholií je chlast.

Taylorův v lihu věčně naložený mozek dokáže akceptovat jako normu pouze jakýsi svébytný kodex cti, který jej žene z problému do problému – z nichž naprostá většina je zcela zbytečných. V konfrontaci s neradostnou realitou života v Galwayi, světě oprýskaných omítek, lidského zoufalství, nekonečné šedi, mizejících putyk a podivných existencí mu nezbývá nic jiného než glosy. Suché, plné jízlivého humoru, co se zábavností vlastně nemá nic společného.

Ian Glen jako Jack Taylor

Připomíná dona Quijota, který se zuby nehty snaží držet svého šílenství. Čím usilovněji se jej svět snaží přivést k rozumu, tím houževnatěji hledá další a další iluze… jen aby zjistil, že ho stojí čím dál víc síly jim věřit. Když pak dojde na lámání chleba, nezbývá, než mu fandit a přát jen to nejlepší, ať už je to cokoli.

Fanoušci pana Poirota s ním těžko budou mít dostatek trpělivosti. Spíš budou pociťovat nutkání vykázat jej z knihovny se stejnou razancí, s níž se jej snaží vypudit ze svého dosahu majitelé slušnějších galwayských hospod. Jack Taylor prostě není salónní typ. Přesto stojí za to se s ním seznámit blíž. Nejen kvůli toulkám zšeřelým městem a moudrostem cynika odmítajícího rezignovat už z principu.

Bruen, Ken
Vraždy na molu, Vraždy bez trestu, Padlé mučednice
Nakladatel: BB art
Překlad: Jarka Stuchlíková, Tomáš Jeník
Obálka: Bohumil Fencl
Redakce: Tomáš Toula, Mirka Jarotková, Jan Řehoř
Rok vydání: 2012
Počet stran: 566
Rozměr: 150 x 210
Provedení­: hardback
Cena: 349 Kč
Recenzi napsala: Jana Elinor Poláčková