Petra Slováková, Ta pravá

„Velká doba si žádá velké lidi, kteří se nebojí svých vizí!“ hlásal nápis billboardu na protějším mrakodrapu. Charles si povzdychl. Nebyl problém udělat si náhradní rodinu, ale co pak s tou pravou?

„Někdo na mé úrovni potřebuje opravdové rodiče, za které by se nemusel stydět,“ řekl ředitel své matce a otočil se k ní zády.

„Ale vždyť jsi, a vždycky budeš, můj syn!“ vykřikla stařenka zoufale.

„Syn... jsem především vysoce postavený úředník. A jako takový potřebuji někoho, kdo bude mé postavení reprezentovat. Ne rodinu, která dělá jen ostudu.“

„Ale my tě milujeme!“

„To pro mě nic neznamená! Myslíš, že je mi příjemné tě schovávat? Zatajovat? Předstírat, že jste dávno umřeli, aby se o vás nezajímala média? Co kdyby se to dostalo napovrch? Takový skandál! Neumíte se ani jeden společensky chovat. Neumíte se ani obléknout na schůzi, nemluvě o tom, že ty neumíš napočítat do milionu bez implantátu. Celá jsi poslepovaná jen taktak.“

„Jsem stará, copak mi to můžeš mít za zlé?“

„Je jiná doba. A ty se do ní nehodíš. Objednal jsem si rodiče, kteří mě budou zastupovat. Budou se ukazovat a budou hrát vaši roli lépe, než jste kdy mohli vy dva.“

„Myslíš, že někdo uvěří, že je to tvá matka? Vždyť by to mohla být tvoje sestra!“ vykřikla stařenka, když viděla vcházet své mladší a mnohem krásnější já. Umělá bytost měla tvář zrekonstruovanou podle pamětní digitální fotografie z její svatby. Ale byla mnohem vznešenější. Jen to držení těla - dokonalá ladnost kroků, nenucené pohyby. Věděla, že jakmile její náhradník otevře pusu, bude nádherný hlas chrlit bez problémů ta správná slova, na která by ona nikdy nepřišla. Jak taky, měla vzdělání minulé doby, nechápala stávající režim, neuměla se chovat ve společnosti, protože vyrůstala v dělnické třídě. Protože pracovala, aby měl její syn lepší budoucnost než ona, a teď byla tak potupně vyměněna za něco, co nikdy nepřičichlo k lidskosti a emocím. Utřela si slzy. Kdyby měla dost síly, vrhla by se na tu ženu a uškrtila ji vlastníma rukama, ale věděla, že by byla snadno přemožena, možná i zraněna. Byla stará. Unavená a nepotřebná. Možná kdyby si nechala udělat několik operací, víc implantátů… ale syn vypadal neoblomně. Jak by také ne – za výrobu náhradníka jistě utratil pěkné jmění, těžko by se teď nechal obměkčit něčím tak hloupým, jako bylo srdce matky, která se o něho celý život starala. A bylo jí to všechno tak líto, že ani nedokázala popsat tíhu na svém srdci. Pak ji muži podepřeli, aby ji odvedli. Dokázala jen sklopit hlavu, jako už tolikrát předtím.

Raz, dva, tři, roznožka. Skákací panák byl dlouhý jako tunel, na jehož konci je světlo.

Hrami trávila běžný den v zahradě. Nikdy nebyla venku, a jestli ano, pak si nepamatovala, jaké to tam bylo. Její paměť sahala jen na okraje rajské zahrady, a jen o něco hlouběji do vzpomínek na věci a tvary. Možná její původní rodiče chtěli jen o něco chytřejší dítě. Nebo byla sirotek, kterého dali do izolace, aby ho ochránili před společností? Také mohla být umělá bytost, kterou zákazník vrátil v záruční lhůtě, protože se mu nelíbila. Bylo tak jednoduché nahradit jeden kus druhým.

Calen už nevěděla, kdo byla kdysi. Nepamatovala si mnoho věcí od svého příchodu do Ráje. V matných myšlenkách se občas vybavovaly zvuky, když její matka připravovala snídani. Vůni jejího parfému. Ale byly to opravdu její vzpomínky? Pamatovala si na rozpustilé štěně zlatého retrívra, které každé ráno štěkalo u brány na první časný expres. A někdy před tím, než se úplně probudila ze snů, vybavovala si pokoj se stěnami v lehce fialových barvách, kde rostly téměř opravdové rostliny, jako by vyrůstaly z puklin v omítce. Kvetly tam orchideje a mechaničtí kolibříci se k nim snášeli, aby z nich útlými zobáčky vysáli nektar. Lidé se prostě ztráceli. Děti se vyměňovaly. Ve stávající společnosti bylo normální, že si chtěl někdo vyměnit rodinu nebo nechat vytvořit chytřejší dítě. Nebylo nic jednoduššího, než si ho objednat, uměle vytvořit a vzít si náhradníka. Pravé dítě se odvedlo někam jinam. Calen věděla kam - do rajské zahrady. Kde nikdo neviděl rozdíl mezi těmi pravými a umělými. Jenže pro dívku neustále zůstávalo nezodpovězenou otázkou: je tohle bariéra, která obklopuje zahradu? Nebo jsou to stěny z vnějšku, které brání to, co je schováno uvnitř?

Byla jen dalším mechanickým člověkem? Umělou bytostí ze součástek? Něco, co má v hlavě malý počítač, který řídí všechny její kroky? Říká jí, kdy má plakat, a kdy se má smát?

Každopádně v uzavřeném společenství se tvořily nové rodiny z různých směsek. Přepisovaly se jim vzpomínky tak, aby byli šťastní, systém se nikdy nemýlil. Nikdo netrpěl. Ale mazání paměti ještě nebylo dokonalé a simulace občas přesáhla svého stvořitele. Pak nastal okamžik, kdy začne umělá inteligence uvažovat jako člověk. Někteří nezůstávali v Ráji navěky. Občas se v původních rodičích zmohl soucit a chtěli je zpátky. Ale oni možná už nebyli… ani na to, aby se vyměnili.

„Matka nebo dokonce babička,“ řekla zamyšleně Calen. Sledovala, jak strážníci přivádí do zahrady ženu v letech. Musela být opravdová, protože nikdo jiný by nebyl dobrovolně tak starý. Nač se trápit v chátrajícím těle, když jste mohli žít věčně mladí a krásní? Jen staří lidé, kteří pamatovali jiné časy, tak vzdálené těm, které právě probíhaly, si chtěli uchovat vzpomínky na život takový, jaký býval. Chtěli zestárnout a umřít. Calen nechtěla umřít, i když nevěděla, jaké to je. Slýchávala o tom strašlivé věci…

„Staří lidé brzy umřou,“ zašeptala.

„Ty se bojíš smrti?“ zeptala se jí matka. Tedy nebyla si jistá, jestli je to její opravdová matka, ale co si pamatovala, byly spolu, a ona se o ni starala. Bylo mezi nimi určité duševní pouto a Calen ji občas podezírala, že patří k umělým bytostem, které ovládaly schopnost čtení myšlenek, protože vždycky uhodla, na co myslí.

Calen si sedla na deku roztaženou v trávě, a vzala si z malovaného talířku čokoládovou sušenku. Zhltla ji příliš rychle a ona ji dráždila v krku, až se rozkašlala. Matka se rozesmála a podala jí svůj hrneček s čajem.

„Nevím, jestli se mám bát. Záleží na tom, jestli jsem ta pravá. Ten rozdíl je pro skutečné lidi možná obrovský, ale pro nás? Taková bezvýznamná věc – rozdíl jako živý a mrtvý. Jaké to je umřít?“

„Nevím, už si nevzpomínám. Asi prostě zmizíš.“

„Zmizíš? Jako že už nikde nebudeš? To je smutné.“

„Nekažme si tak krásné odpoledne. Podívej se na to nebe bez mráčků. To určitě není simulace. Květiny voní a na stromech šumí listí ve větru.“

Matka nastavila mladou tvář slunečním paprskům.

„Jsou lidé, kteří se nechtějí měnit. Nedivím se jim. Taky bych v tom, že jsem svá, nalézala bezpečí. Kdybych věděla, že jsem to opravdu já. Jsou lidé, kteří chtějí někoho následovat, protože nejsou sami dost silní na to, aby tu cestu životem ušli, je proto snazší, když je někdo provede,“ uvažovala Calen. Utrhla pampelišku a přičichla si k ní. Na nose jí zůstal žlutý pyl. Rozběhla se s nápadem, že si jich natrhá víc a uplete věneček. Dostala se až k vysoké zdi, kde jich rostlo nejvíce a nasbírala jich celou náruč. Když už se chystala rozběhnout se zpátky, všimla si, že matka mluví s jedním z vojáků. Dívali se na ni zatímco spolu diskutovali a Calen něco sevřelo u srdce. Někoho přivedli, někdo musel odejít na protiúčet. Květiny jí vypadly z rukou. Ochromená strachem čekala, až k ní muž v uniformě dojde.

„Calen, mohla bys jít prosím tě se mnou?“ zeptal se příjemným hlasem. Jeho tvář byla sotva o pár let starší než ta její. Nevěděla, jestli má utéct nebo poslechnout. Všechno záleželo jen na jedné malé věci, na drobném rozdílu, a přesto tak podstatném – jestli byla opravdová. Třeba nás vyměnili, a teď nás chtějí zpátky, pomyslela si. Nebo půjdeme od ohně a síry a tam nás zničí? Natáhla k muži ruku, aby šla pokorně s ním. Nebylo úniku. Matka přišla a chytila ji za druhou.

„Neboj se. Pampelišky si natrháš jinde. Půjdu s tebou,“ řekla tiše a voják přikývl na souhlas. Calen se k ní přitulila. Začala plakat, ale okamžitě se za to nenáviděla, protože chtěla vypadat statečná. Jestli měla v hlavě počítač, právě se zbláznil.

Schovala obličej do její sukně, jako to dělávala, když jí v noci četla hrůzostrašné knížky o lidech, kteří robotovali zavření v hlubinných dolech, až z toho oslepli. „Aby si někdo mohl zaplatit náhradníka,“ řekla na vysvětlenou, když chtěla vědět, proč někoho tak krutě týrají.

Vzpomněla si, jak byla nemocná. Jak jí horečka sžírala tělo dnem i nocí a ona se o ni starala, dávala jí obklady a četla pohádky. Donesla jí elektronická zvířátka s velkýma očima, která uměla šeptat krásná slova.

„Vždycky jsi byla moje holčička,“ řekla jí a Calen zalil pomíjivý pocit bezpečí.

„Ale ty nejsi má pravá matka, že?“

„Záleží na tom?“ zeptala se a chytila ji za ruku. Usmála se na ni, jako to dělávala vždycky za tu dobu, co spolu strávily v zahradě. Když měly jedna druhou, šlo se jim lépe. Vstříc čemukoliv.

„Ne,“ odpověděla Calen, aniž by zaváhala s odpovědí, „nezáleží…“

Ta pravá

Slováková, Petra

Odpovědný redaktor: Martin Stručovský

Korektury: Tomáš Dostál

Ilustrace: Jitka Šenkeříková

Poznejte autorku povídky

Petra Slováková

Autorka se narodila na jaře roku 1987 v Ostravě. Vystudovala Mendelovu univerzitu v Brně.

Původně začínala s poetickou tvorbou, kterou publikovala v denním tisku a soutěžních sbornících. V roce 2013 vyšlo souborné vydání jejích poetických textů u vydavatelství Epika pod názvem Básně.

Její příspěvky se pravidelně umisťují na předních pozicích různých literárních soutěží. Mezi všemi uveďme Dumky podvečerné (2012, 2013), AI 2051, Poviedka Istroconu (2012, 2013), Hledáme sto českých Kingů (2011- 2013), Best-fiction, Rytiny, O poklad Moravského sklepa, Rokle šeré smrti (2009), a dalších…

Časopisecky publikovala například v Pevnosti: Kóma (č. 9/2011) a Železonoc (č. 8/2013), Jupiteru: Vlčice (č. 3/2012), Půlnoc, hořící hodiny a odbíjející kyvadlo (č. 6/2013), Navždy (č. 6,5/2013).

V prosinci roku 2013 jí vyšla ve vydavatelství Rogerbooks sbírka povídek Železonoc a jiné podivnosti.

Svými pracemi přispěla také do několika antologií českého hororu. Některé další povídky jí vyšly ve  sbornících. V roce 2013 se jednalo o dílo Tma není jen černá uveřejněné v knize Dračí řád: Času navzdory, v knize Fantastická 55 to byly Zombie a Tasemnička a roku 2012 byla ve sborníku Mlok vydána novela Cvrček v krabičce, za kterou autorka získala cenu Pulec v prestižní Ceně Karla Čapka.

Tři otázky na Petru Slovákovou:

Kde se vzala myšlenka na povídku Ta pravá a jak dlouho jsi ji psala?

Povídka vznikla původně do jedné sci-fi soutěže. Už je to nějaká doba, kdy vznikla. Vím, že jsem tehdy chtěla poukázat na to, jakou úlohu v naší společnosti hrají technologie, které se stál ženou vpřed. A samozřejmě jak to ovlivňuje nás jako společnost a její sociální zázemí. Hlavní hrdinka tedy sama neví, zdali je stroj nebo skutečný člověk a na jaké straně ohraničené zdi se vůbec nachází. Nejdůležitější je však samozřejmě vztah, který maže rozdíly mezi biologickými rozdíly a přesahuje rámec pravidel tím, na čem skutečně záleží. Chtěla jsem napsat něco v malém rozsahu, takže čtenářovi zůstává prostor pro vlastní myšlenky.

Co připravuješ nového?

V letošním roce mám nakousnutých několik projektů. Tím nejaktuálnějším je publikace ve sborníku Na hroby, který editoval Marek. E. Pocha. Objeví se v ní tematická povídka s postavami z mé knihy Cvrček v krabičce, takže žánrově půjde o new weird s prvky kyberpunku. Mimo jiné české chystané sborníky se snažím pracovat i na povídkách do zahraničí s různými literárními skupinami, většinou steampunkového zaměření. Každopádně je to prozatím zajímavá spolupráce a cenné zkušenosti. A v neposlední řadě se snažím finišovat na svém steampunkovém románu, na němž pracuji už několik let. Čtenáři se v něm setkají s postavami známými z povídek Vlčice (vítězná povídka Istroconu 2012) a Půlnoc, hořcí hodiny a odbíjející kyvadlo (Jupiter č. 6). Ráda bych vtiskla čtenářům nějaký pohled na českou steampunkovou literaturu a vzhledem k tomu, že o steampunku píši a přednáším už pár let, bylo jen otázkou času, než takový román vznikne. Vzhledem k tomu, že na českém trhu je tento subžánr nepopsaným listem papíru, chtěla bych být mezi těmi, co se na něj zapíší. Příběh knihy bude mít detektivní zápletku odehrávající se v prostředí starého Londýna a bude plný dobových hříček, akce i okultismu.

Máš za sebou dvě vydané knihy. Jak moc je těžké prosadit se na současném trhu s fantastikou?

Prosadit se u nás není vůbec jednoduché. Podle mě je hlavní to nevzdávat. Psaní je samo o sobě neustálý boj, ale publikování je ještě mnohem složitější proces, na který musí mít člověk nervy a vytrvalost. Asi je důležité uvědomit si, co vlastně jako autoři chceme a očekáváme. Často musíte slevit ze svých nároků, jindy jste mile překvapeni. Je to běh na dlouhou trať, ale pokud vám to stojí za to, najdete si způsob.

Pro další informace sledujte facebookový profil autorky.

Foto: Jakub Šenkeřík

Přečtěte si také povídku "Státní zaměstnanci" od Karla Doležala.

Dálší literární zářezy Petry Slovákové.