RECENZE: Stephan Baxter, cyklus Plátno tkané časem

Plátno, které utkal čas, je děravé...

Napsat knihu, která zachycuje takřka 2000 let lidské historie, to chce kus odvahy, velké sebevědomí a řádný díl dějepisných znalostí. V ideálním případě i značné literární schopnosti. Až na to poslední neupírám Stephenu Baxterovi a jeho tetralogii Plátno tkané časem žádnou ze jmenovaných položek. Plátno tkané časem, to jsou čtyři svazky zachycující převážně historii Anglie. Vše začíná roku 4 př. n. l. v knize Císař. Sledujeme římskou invazi do Británie pod vedením císaře Claudia, stavbu Hadriánova valu i činy císaře Constantina. Další díl, Dobyvatel, začíná roku 607 a končí bitvou u Hastings, tedy roku 1066. Pokud vás baví vikingové, tady si užijete – Británii dobývají střídavě Dánové a Norové... a nakonec ji dobudou Normané, obyvatelé Normandie a Bretaně v dnešní Francii, pro změnu potomci vikingů. Mořeplavec se neodehrává na britských ostrovech, ale ponejvíce v dnešním Španělsku (s drobnými odbočkami v Británii nebo Jeruzalémě) – popisuje války s Maury a končí vyplutím Kryštofa Kolumba na západ. Poslední díl, Tkadlec, se odehrává za trochu jiné II. světové války v letech 1940 až 1943.

Patříte-li mezi milovníky fantastiky, první dva díly můžete přímo přeskočit, fantastického na nich není nic. Ve třetím se do toho začne plést alternativní historie víc, osobně jej považuji za nejlepší, čtvrtý je pak zcela alternativně historický. Baxter napsal historické romány, které trpí nedostatkem literárnosti, nedostatkem kvalitního literárního řemesla. Postupy, které používá, jsou ve všech částech stejné. To sice povzbuzuje dojem stále se opakujících dějin, ale zároveň se tak opakují nedostatky a knihy místy nudí. Navíc v tak monumentálním časovém období musí autor používat zkratky, které ovšem dění neposouvají a neurychlují, ale naopak brzdí – je třeba v každém novém časovém úseku vylíčit novou otáčku kola dějin, charakterizovat nové postavy, otevřít nové příběhy... abychom tyto podmínky po pár stranách opustili a dozvěděli se o nových postavách a nových příbězích. Tím trpí zápletka, chybí vývoj postav, ale i jakýkoliv hlubší popis prostředí – je totiž třeba spěchat dál... Vše propojující proroctví na udržení soustavné pozornosti nestačí, impulz v podobě náhlého rozuzlení (s drobnými náznaky v předchozích knihách, nejvíce ve druhé) přichází až v poslední knize, tedy po téměř 1200 stranách – a to je dost.

Stephanu Baxterovi se nepodařilo vyvážit složku výkladovou, naučnou a dějovou, beletristickou. Z velké části je tak tetralogie popisem dějin – nikoliv tedy beletristicky zachycenými dějinami, ale skutečně popisem, který na pozadí chabého děje líčí historii určitých částí Evropy. K nejméně logickým pasážím patří všechny, které vysvětlují historii a kterou potřebuje čtenář k pochopení činů jednajících postav – ale samotné postavy nemají většinou důvod si fakta, která buď znají, nebo naopak vůbec znát nepotřebují, vzájemně vyprávět. Baxter v těchto případech postupuje vždy stejně: nechá postavu říci několik vět, poté její řeč utne a výkladovým způsobem podá shrnutí dějin ústy vypravěče. Jednou, dvakrát, ale i desetkrát by se to dalo přežít. Jenomže ono je to tam v jednom kuse (vybírám alespoň části, které jsou spojeny jednou z mnoha postav):

„Ale co to má společného se mnou?“
„Jeden tvůj předek v tom sehrál také roli,“ odpověděl Sithric.
Vyprávěl pak Ormovi příběh o Egilovi, který přepadl Alfrédovo sídlo v Cippanhammu a poté bojoval proti Angličanům u Ethandune. (...)

(Dobyvatel, str. 273)

Orm znal ten příběh. „Karel Martel, řečený Kladivo.“
„No, Karel začal být známý pod přezdívkou ‘Kladivo’ teprve (...) Tady se dostáváme k té trhlině v plátně času. Stalo se toto...“
Odo z Akvitánie byl zoufalý. Porazili ho Maurové, vypálili jeho města, zmasakrovali nebo zotročili jeho lid. Jediným jeho možným spojencem byl franský Karel Martel, proti němuž však sám předtím vedl válku. (...)

(Mořeplavec, str. 95)

Opakování stejného schématu líčení historických událostí tímto způsobem je úmorné. Pokud bychom vzali tradici českých historických románů, objevíme linii jiráskovskou, v níž je jedinec smítkem v kole dějin, a linii winterovskou, která je naopak založena na konání, myšlení a vědomí jednotlivce, nikoliv na kolosální mašinérii dějin. Baxter jako by chtěl spojit obě tyto linie – ale nejde mu to. Vychází z toho paskvil, ve kterém hrají roli pojmy jako Dějiny, Osud či Předurčení a ze kterého plynou zajímavé otázky jako „kdo tahá za nitky?“ či „chtěli bychom změnit historii, pokud bychom mohli?“, ale který se zároveň snaží o zachycení jednotlivce jako tvůrce něčeho, co jej tak jako tak semele. A nefunguje to. Za nejlepší část považuji třetí díl, Mořeplavce – zde se Baxter nejvíce pouští do dohadů, co by se stalo, kdyby... Líčí Evropu jako islámskou, mongolskou i takovou, kde je podmaněna obyvateli zatím neobjevené Ameriky. Ač krátké a podložené dohady historiků (jak Baxter dokládá na konci knihy), patří k tomu nejzajímavějšímu v tetralogii. Kromě toho se objevuje i zajímavá šifra a s ní Roger Bacon (trošku připomíná Ecova Viléma z Baskervillu), postavička par excellence, která vnáší do knihy život – kdyby měl autor takových postav víc, hned by byla tato recenze jiná!

Tetralogie Stephena Baxtera není dobře napsaná, ani zvlášť dobře přeložená. Poslední dva díly, Mořeplavce a Tkalce, jsem přečetl za pár dní ne proto, že by mě vtáhl děj, ale proto, že už jsem to chtěl mít konečně z krku a vrátit půjčené knihy majiteli. Uznávám autorovu historickou erudici (ačkoliv nejsem v tomto směru natolik vzdělán, abych dokázal posoudit případné nedostatky) a baví mě některé části tetralogie – vynikající epizodní postava Rogera Bacona, hra na „co by kdyby“ (zejména v Mořeplavci) a závěrečné rozuzlení tetralogie (jak to celé dopadne mi došlo až cca 70 stran před koncem posledního dílu). Také získané historické znalosti přijímám s nadšením. Na druhé straně vah stojí nevyužitý potenciál – možná by stačilo trošku experimentovat s kteroukoliv složkou tetralogie, nenechat text opakovat zavedená schémata, opustit příliš výkladový ráz některých částí textu a začlenit historická fakta tak, aby byla konzistentní s příběhem, ne aby to působilo jako pěst na oko, jakmile si toho čtenář začne všímat. Nebo třeba prostě zabarvit řeč postav – jak je možné, že postavy mluví v prvním i posledním díle stejně? Jaktože jsou panovník i otrok schopni vyjadřovat se obdobným způsobem?

Myšlenka Plátna tkaného časem je slušná. Autor si ale ukousl příliš velké sousto. Zpracovat nějakým způsobem svou dobu, o to se již různí autoři různým způsobem pokoušeli – Balzacova Lidská komedie zachycuje první polovinu 19. století a je souborem více než 130 románů. Marcel Proust se pokusil o zachycení vyšší společnosti ve Francii na přelomu století – dílo má sedm svazků. Pokusit se, třeba jen výběrově, zachytit 2000 let lidské historie, to chce kus odvahy, velké sebevědomí... a že by se nám tu zase opakovala historie?!

Hodnocení: 50%

Plátno tkané časem /Time's Tapestry/, knihy Císař, Dobyvatel, Mořeplavec, Tkadlec
Baxter, Stephen
Nakladatel: BB art
Překlad: Václav Viták
Rok vydání: 2009 - 2010