RECENZE: Michael Connelly (ed.), V mistrově stínu (1. část)

Vážení čtenáři Sardenu. Letos uběhne rovných sto sedmdesát let ode dnů pohnutých asi pro Edgara Allana Poea, ale jinak běžně studených, během nichž tento král fantazie uveřejnil – a to bez výraznější odezvy – své tři mistrné povídky Zlatý brouk, Příběh z Rozeklaných hor (regulérní fantasy později zfilmovaná Rogerem Cormanem v rámci snímku Havran) a Černý kocour (dnes jeden z nejslavnějších hororů).

Málokdo si přitom už dnes uvědomuje, že autor těchto klasických kousků je i prvním Američanem, který se pokusil uživit rodinu jen psaním. Úspěšně? To je věc názoru, ale zmiňovaný Havran mu vynesl devět dolarů.

Tchýně ani mladá a nemocná žena to tedy s Edgarem neměly v tomto smyslu nejlehčí, ale na tom nám v současnosti málo záleží a rádi otevíráme každý další z mnoha výborů povídek. I komentovaný výbor V mistrově stínu (nakl. XYZ, 2010).

Sestavil ho známý autor bestsellerů a někdejší předseda Mystery Writers of America Michael Connelly (nar. 1956). Povídky střídají krátké eseje a úvahy, až dokud to celé nedosáhne čtyř set stran. O čem? Vedle třinácti notoricky dnes známých próz, ze kterých nám je nejméně povědomá fantasy Fakta v případu monsieura Valdemara, vedle fantaskních úryvků z Příběhů Artura Gordona Pyma a vedle básní Havran i Zvony publikace obsahuje (vlastně jen) 54 stran věnovaných literární teorii, která je ovšem často spíš pocitologií, z per či editorů devatenácti autorů. Přičtěme však i dvě parafráze Havrana, z nichž druhou má na svědomí sám pověstný „sběratel kostí“, romanopisec Jeffery Deaver (nar. 1950). I když jen zveršoval vlastní medailon, to je taky pravda, ale Deaverova úvaha přináší víc, když se pokouší prokázat bytostnou muzikálnost Poeova díla.

A není snad to dílo pomyslnou hudbou? Už roku 1970 přitom zhudebnil sám Deaver i klasikovu báseň Sen ve snu a už v prvním ročníku univerzity (1971) zpíval prý Zvony. „Jsou nejlepší Poeovou básní?“ přemítá. „Ne. Je to jen drobnůstka. Postrádá hlubší vhled do podstaty věcí i myšlenkovou hloubku, které byl Poe jinak schopen. Ale co? A otázku lze naštěstí klást i jinak,“ pokračuje Deaver:„Působí recitace Zvonů či jejich zpěv rozkoš?“

„To bezesporu,“ odpovídá si. “Při poslední sloce obecenstvo už bez výjimky a pokaždé zpívalo se mnou.“

Zvony, dodám, „provázejí“ bimbáním a ne ve více než ve čtyřech slokách tyto čtyři události: slavnost, sňatek, tragédii... apohřeb. Jsou roztomile rozeklanou, byť kratičkou básní. Zhudebnil je sám Rachmaninov, ale také skladatel Joseph Holbrooke, který zužitkoval i Masku Červené smrti a (znovu) Havrana. Tohoto černého ptáka na zvukových nosičích „podpořili“ ale i Lou Reed a David Bowie, u nás pak Jan Spálený. Folkovou verzi jiné básně, Annabel Lee, nahrála zas Joan Bazeová, ale Deaver vyzdvihuje především album Tales of Mystery and Imagination britské rockové kapely Alan Parsons Project. Připomíná taky, že se k poeovské inspiraci hlásí Marilyn Manson, Iron Maiden i Bob Dylan. Je přesvědčen, že i zde znamená méně více, a zrovna tak při psaní. “Řemeslně dobře zvládnutá poezie je tou citově nejpřímější formou psaného slova.“míní – a kdo by to do tohoto chrliče románů řekl, že?

Poe inspiroval i Debussyho, byť jeho dvě opery Ďábel ve zvonici a Zánik domu Usherů nikdy nebyly dokončeny a jen druhou z nich rekonstrovali v sedmdesátých letech. Vlastní a ucelenější verzi Usherů zkomponoval i Phillip Glass, ale neodbíhejme od psaného slova.

Editorův úvod Co Poe způsobil je adorací nešťastného básníka. Poe vstoupil na palouk, kde v té době nebylo jediné zlámané stéblo, připomíná Connelly fascinovaně, ale další jím vyprodukovaný text Tenkrát o půlnoci je bohužel jen reklamou na vlastní jeho román Básník (1995, česky 2010).

Vrah tu na místech činů nechává úryvky z Edgara Allana Poea a nesečtělá policie, což nevyčítejme, je považuje za původní zabijákova díla. Až pateticky pak provokatér Connelly, vzpomíná, jak kdysi schválně chodil vládními budovami, marně se dožadoval prohlídky ústředí FBI a jak se ubytoval v Hiltonu u náměstí Dupont Circle, „protože tam postřelili Reagana". Ten den večer si v pokoji onoho hotelu četl Zánik domu Usherů, a tu jej „vytrhlo bouchnutí dveříjako výstřel," ale víte co? I když je Básník výborná věc, opusťme raději editorovy „večerní šplechty“ a povšimněme si ostatních úvah. Zadání přitom výslovně znělo:

Jak a kdy jste objevil(a) Edgara Allana Poea? Reagující byli přitom vybráni jen z těch autorů, kteří disponují minimálně jednou cenou Edgar (nazvanou právě podle Poea).

I nejdelší z těchto úvah Rychlý a nemrtví má, a to je milé, jen osm stran. Dodal ji další z předsedů Mystery Writers of America a autor bezpočtu bestsellerů Nelson DeMille. Bohužel neběží o víc, než líčení jeho prvého „setkání“ s Poem ve věku jedenáct let (1954). Letělys kupodivu už tenkrát „3-D filmy“, jak to bylo aspoň propagováno, a děti se rozplývaly nad Fantomem Rue Morgue s Karlem Maldenem. Mezi biografem a Milleho domovem se rozkládal rozsáhlý židovský hřbitov. Hoch si krátil cestu mezi náhrobky a skoro k smrti ho vyděsili psi. Nejen však psi...

Naopak tou nejkratší úvahou přispěl autor víc než dvaceti románů Thomas H. Cook - a stačilo mu 15 řádků. Jak potvrzuje, nejlépe si z dětství pamatujeme TO STRAŠIDELNÉ.

Dalším slavným spoluautorem sborníku je Lawrence Block (nar. 1938), autor románů jako Čas vraždit a čas tvořit (1977) či Osm milionů způsobů, jak zemřít (1982). Chlubí se, že je zetěm Poeovy příbuzné Emilie Poeové, a ve své stati Prokletí amontilladské poté hrdě připomíná, že snad všichni existující Poeové jsou básníkovi příbuzní, a to navzdory tomu, že spisovatel neměl děti. Existuje totiž bezpočet potomků z vedlejších větví rodu.

Věděl jsem, že CHCI cenu Edgara Poeauž v roce 1961, kdy ji získal můj dobrý přítel Donald Westlake, svěřuje se nám Block a hned vtipně zdůvodní, proč mu Edgara dlouho odpírali. V jednom z raných románů, ale i jinde omylem považoval za autora klasické povídky o sudu vína jménem Amontillado Stevensona.

„Tvůj hrdina se mýlí, abys tím o něm nenápadně naznačil cosi méně očividného?" zeptal se jednou Blocka diskrétně jeho redaktor, a ten teprve doznal omyl. Kdo ví, ale k ceně mu pak možná skutečně pomohl sňatek s dcerou Emilie Poeové, neboť svého prvního Edgara převzal jen rok po svatbě.

Další expředseda Mystery Writers a autor skoro tisíce povídek Edward Dentinger Hoch (1930-2008) označuje Poea právě za pramen své lásky k povídkám, i když oddanost detektivkám v něm prý probudil Ellery Queen. Příspěvek od Edwarda Hocha Jáma, kyvadlo a dokonalost je v této knize bohužel tou nejslabší a zůstává jen převyprávěním Jámy a kyvadla, jak si autor příběh zapamatoval z čítanky.

To autor patnácti románů T. Jefferson Parker (nar. 1953) na to šel fikaněji a využil šanci k popisu pokoje svého vlastního dětství (1966), kde měl i Londona a Stevensona. Slavnou Poeovu větu “Bezpočet příkoří, jimiž mne Fortunato sužoval, jsem snášel trpělivě, jakmile se však opovážil urážet mě, zapřísáhl jsem se, že se mu pomstím," ctí prý pan Parker dodnes jako ten nejlepší úvod, co kdy četl.

Další ceněný psavec Steve Hamilton vzpomíná ve stati Poprvé, jak četl prvně Vraždy v Rue Morgue ve svých třinácti (1974). Jeho učitel Vincent Lucius přečetl ale třídě i Hamiltonovu vlastní povídku o tom, jak Steve a jeho kamarád chytili zloděje. Oddaněji než pes pak prý Hamilton nosil Luciovi další a další povídky o lapání zlodějů, až toho pedagog začal mít po krk a půjčil malému grafomanovi Poeovy povídky pod záminkou, že už je „připraven na něco temnějšího".

Další autor, Angličan Peter Robinson (nar. 1950) dnes bydlí v Torontu. Když má volno, věnuje se „mesmerismu", staví modely mučíren a trhá prý zuby mrtvolám. Jako mnozí se k Poeovi dostal přes filmy, a to ty od Rogera Cormana. Ve svém příspěvku Jáma a kyvadlo v Paláci vzpomíná na kino Palác takto:

Bylo mi dvanáct. Byl jsem vysoký, a tak jsem se mohl vydávat za šestnáctiletého. S cigaretou jsem užasle sledoval Cormanův film podle Poea, kde mi úplně unikl motiv cizoložství.

V Anglii, kde tehdy Robinson žil, se dělily filmy dle písmen U, A a X.

Na X se smělo od šestnácti, na A jen v doprovodu dospělého, a toho dospělého tedy děti před kinem vždycky lovily. Jen den po promítání si Robinson koupil Poeovy povídky. Natolik jej prý pohltily, až je začal imitovat, a pozdější titul Ph. D. získal pak právě „přes“ Poea (ale i Melvilla).

Dokončení příště: Pro někoho překvapivě je mezi přispěvateli knihy V mistrově stínu skoro celá polovina žen, přesně devět autorů z devatenácti. ...

V mistrově stínu /In the Shadow of the Master/
Connelly, Michael (ed.)
Nakladatel: Nakladatelství XYZ
Překlad: Vítězslav Nezval, Tomáš Pekárek, Josef Schwarz, Ladislav Šenkyřík, Jaroslav Vrchlický
Obálka: Isifa Image Service, Jakub Karman
Redakce: Luboš Snížek, Pavel Dvořák
Rok vydání: 2010
Počet stran: 384
Rozměr: 150 x 210
Provedení­: hardback
Cena: 249 Kč

Kniha věnovaná mistrovi hororu a detektivky.

Edgar Allan Poe, za svého krátkého života tragická a zasmušilá postava, je dnes, dvě stě let po svém narození, oslavován jako šílený génius, který stál u zrodu detektivního žánru a výrazně ovlivnil umění vůbec - od poezie přes hudbu až po film. Kromě Poeových významných literární prací (např. povídky Jáma a kyvadlo, Sud vína amontilladského, Maska Červené smrti, William Wison nebo Černý kocour) v knize najdete eseje a úvahy těch, kdo kráčejí v Poeových stopách a nechali se jím ovlivnit. Jsou to úspěšní tvůrci, vítězové ceny Edgar, autoři nejprodávanějších knih. Za všechny jmenujme Stephena Kinga, který výmluvně píše o svém vztahu k Poeovi, Sue Graftonovou, jež láskyplně a zdráhavě skládá Poeovi poklonu, nebo zesnulého Edwarda Hocha, autora téměř devíti set povídek. Všichni tito spisovatelé jsou současnými vládci světa, který Poe vytvořil. Nápad byl prostý. Jsme na narozeninovém večírku. Dvacet hostů, které organizace Mystery Writers of America pozvala, přišlo poblahopřát Edgaru Allanu Poeovi k dvoustým narozeninám.

Sestavil Michael Connelly

Eseje a úvahy:

• Michael Connelly: Co Poe způsobil (What Poe Hath Wrought)
• T. Jefferson Parker: O Edgaru Allanu Poeovi (On Edgar Allan Poe)
• Jan Burke: Pod peřinou s Fortunatem a Montresorem (Under the Covers With Fortunato and Montresor)
• Lawrence Block: Prokletí amontilladské (The Curse of Amontillado)
• P. J. Parrish: Plutův odkaz (Pluto's Heritage)
• Lisa Scottoline: Krize identity (Identity Crisis)
• Laura Lippman: V podivném městě - Baltimote a Poe Toaster (In a Strange City - Baltimore and the Poe Toaster)
• Michael Connelly: Tenkrát o půlnoci (Once Upon a Midnight Dreary)
• Laurie R. King: Zloděj (The Thief)
• Tess Gerritsen: Poe a já v kině (Poe and Me at the Movies)
• Stephen King: Geniálnost „Zrádného srdce" (The Genius of „The Tell-Tale Heart")
• Steve Hamilton: Poprvé (The First Time)
• Edward D. Hoch: Jáma, kyvadlo a dokonalost (The Pit, the Pendulum, and Perfection)
• Peter Robinson: Jáma a kyvadlo v Paláci (The Pit and the Pendulum at the Palace)
• S. J. Rozan: Edgar Allan Poe, Mark Twain a já (Edgar Allan Poe, Mark Twain, and Me)
• Nelson DeMille: Rychlý a nemrtví (The Quick and the Undead)
• Sara Paretsky: Obraznost Edgara Allana Poea (Imagining Edgar Allan Poe)
• Joseph Wambaugh: Havraní krákání (Rantin' and Ravin')
• Thomas H. Cook: Krátká úvaha o Poeovi (A Little Thought on Poe)
• Jeffery Deaver: Poe v g moll (Poe in G Minor)
• Sue Grafton: Jak jsem konvertovala k Edgaru Allanu Poeovi (How I Became an Edgar Allan Poe Convert)

Povídky (Edgar Allan Poe):

• Pád do Maelströmu (A Descent into the Maelström)
• Sud vína amontilladského (The Cask of Amontillado)
• Černý kocour (The Black Cat)
• William Wilson (William Wilson)
• Rukopis nalezený v láhvi (Manuscript Found in a Bottle)
• Zánik domu Usherů (The Fall of the House of Usher)
• Fakta případu monsieura Valdemara (The Facts in the Case of M. Valdemar)
• Ligeia (Ligeia)
• Zrádné srdce (The Tell-Tale Heart)
• Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulum)
• Maska Červené smrti (The Masque of the Red Death)
• Vraždy v ulici Morgue (The Murders in the Rue Morgue)
• Zlatý brouk (The Gold Bug)
• Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu (The Narrative of Arthur Gordon Pym of Nantucket)

Poezie (Edgar Allan Poe):

• Havran (The Raven)
• Zvony (The Bells)