UKÁZKA: Ondřej Jireš (ed.), Krvavá čest - Leonard Medek: Život za život

Anotace:

Vrcholný středověk se nesl ve znamení náboženských a světských válek, morových epidemií a dalších pohrom biblických rozměrů. V této temné době byli nositeli rytířských cností spíše lapkové a chudina, než rytíři hájící vlastní zájmy. Tyto motivy se zrcadlí v povídkách akčních i hororových, poetických i dobrodružných. Odhalte pod rouškou dějin silné příběhy dávných hrdinů!
Antologie Krvavá čest spojuje nové fantasy povídky výrazných osobností domácí scény do barvitého obrazu vrcholného středověku. Vedle textů Leonarda Medka, Pavla Renčína a dalších zde najdete také novelu Martina D. Antonína z prostředí templářských tažení na Blízký východ.
Povídková antologie Krvavá čest je dalším příspěvkem do volného cyklu Fantastická historie, který spojuje velkolepou tradici české historické prózy s moderním přístupem současných tvůrců podivuhodného žánru fantasy.

Sestavil Ondřej Jireš
Povídky:

• Leonard Medek: Život za život
• Martin D. Antonín: Saladinova lampa
• Vilma Kadlečková: Starýma očima, za tisíc let
• Alexandra Pavelková: Řeka
• Pavel Renčín: Hněv Boží
• Jan Č. Galeta: Doborská skála

Předmluva:

S dobou vrcholného středověku bývá zpravidla spojována představa o spravedlivých rytířích a rytířské cti. Realita tehdejší doby byla ovšem mnohem krutější a ona čest byla více krvavá, než romanticky „rytířská“.

V knize Krvavá čest se setkávají povídky a novely, které mají překvapivě hodně společných motivů. Takovým motivem je především souboj různých podob víry (křesťanství vs. pohanství) či boj proti ďáblu, ať už ve smyslu přeneseném, anebo doslovném. Boj s ďáblem je ostatně silným motivem i v knize Memento mori, která také spadá do volného cyklu povídkových antologií Fantastická historie a vypráví o následném historickém období. Ďábel byl totiž ve středověku silným tématem, které rezonovalo v myslích tehdejších lidí a kterému se při psaní o této dějinné epoše téměř nelze vyhnout.

Svou vizi dob minulých vám představí šestice domácích autorů. Jedni patří mezi populární spisovatele, druzí k tomu mají výrazně nakročeno. Až na jednu výjimku se jedná o zcela nové texty, napsané přímo pro tento projekt. Tou výjimkou je povídka Alexandry Pavelkové Řeka, která původně vyšla v prvním vydání antologie Písně temných věků. V novém vydání se již tato povídka neobjeví. Přeřadil jsem ji v rámci cyklu Fantastická historie právě do Krvavé cti, a to proto, že sem jednoduše lépe zapadá.

Pro cyklus Fantastická historie je středověk uzavřenou kapitolou. Knihy Písně temných věků, Krvavá čest a Memento mori přinášejí celkem dvacet povídek a novel, které tvoří pestrou směsici příběhů, hrdinů, kultur a osudů. Vše podstatné je řečeno.

Historická fantasy je fascinující žánr. Na jednu stranu představuje lidské dějiny v realistické podobě, na druhou stranu je zábavnější a hravější než klasická historická beletrie, a to právě díky fantasy prvkům. Historická fantasy není nudnou učebnicí dějepisu, ale lákavou zábavou, která umí poskytnout i poučení. O to více můžeme kvitovat, že právě tímto žánrem se zabývá tolik vynikajících českých a slovenských spisovatelů. I tak mě ale vždy láká oslovit i takové autory, v jejichž tvorbě je tento žánr novinkou. Tentokrát schopnost poprvé napsat podnětnou historickou fantasy dokázala Vilma Kadlečková. Sám jsem zvědavý, kdo to bude příště, až přijde na řadu novověk.

Přeji všem čtenářům, aby noční můry středověku neopustily stránky těchto knih.

Ukázka:

Život za život – Leonard Medek
1. Poslední drakkar

Roubený kostelík hořel jedna radost; jeho sosnové klády proschly žárem lét i mrazem zim a nyní se v hukotu rudo-oranžových plamenů ochotně měnily ve větrem roznášené jiskry a smolný dým.

„Tak, teď už se kněžík zaručeně zimou netřese,“ zasmál se Snorri Svartbard a založil si ruce v bok. „Vlastně by nám, červ jeden, měl být vděčný. Má pohřeb hodný krále.“

„Jo, jenže teď už taky celý kraj ví, že jsme tady,“ podotkl Atli Grendel suše. „Ten oheň musí být vidět na kolik mil.“

„No a?“ opáčil Snorri. „Rybáři na řece o nás stejně už dávno dali zprávu. Nebo myslíš, že si Fáfna nevšimli, když plul kolem jejich chýší? Kuurova moc,“ ohlédl se a ztišil hlas, „stačila na to, aby nás protáhl okolo Magadoburgu, ale už na nic víc. Od rána plujeme bez krytí, pokud‘s to ještě nepostřehl.“

„Tím spíš bychom se neměli zbytečně zdržovat,“ zabručel Čtyřprstý Einar. „Sice bych vsadil i ten palec, co nemám, že Fáfnir běží po vodě rychleji než kterýkoli z těch jejich plochých člunů, jenže než se doopravdy rozletí, chvíli mu to trvá. A taky,“ dodal znechuceně, „nezapomínejte na jezdce. Krajina je tu plochá jako stůl a cesty po ní jistě přímé, jako když šípem střelí, ale řeka se kroutí hned sem a zase tam. Můžou nás zaskočit, ani se nenadějeme.“

„A říkám snad, že tu hodlám prolenošit den?“ Snorri naposledy přeměřil očima šlehající plameny a spokojeně kývl. „Pozdravili jsme zemi, jak bylo slušno, a víc nám není třeba. Pojďme!“

¤ ¤ ¤

Plavili se po Elbě třetí den; od dlouhého, pozvolna se zužujícího ústí, kde museli prvého večera pokradmu proklouznout okolo opevněného přístavu Hammaburg, dál na jihovýchod, kam je vedlo říční koryto. K jejich štěstí celé dny vál stejnoměrný západní vítr, takže štíhlá loď s vysoce zdviženými vazy a dračí hlavou na přídi neochvějně klouzala vpřed, proti línému toku jen o málo pomaleji, než by za stejně příznivého větru dokázala na moři; dokonce ani střídání přílivu a odlivu nemělo valný vliv na její rychlost, byť se v této rovinaté krajině projevovalo hluboko do vnitrozemí.

Neviděni míjeli řídce roztroušené rybářské vesničky a občasné tvrze, dokud se vpodvečer nedostali na dohled magadoburských věží. Obeplout toto druhé velké město však nebylo tak snadné, jako tomu bylo u Hammaburgu, zdaleka ne.

Magadoburg, tržní město a zároveň pevnost na důležitém elbském brodu, se rozprostíral nejen na břehu, nýbrž zasahoval i na bližší z obou říčních ostrovů, a hlídky na jeho hradbách střehly na všechno, co se na vodě i na souši hnulo… Navíc to bylo biskupské sídlo, místo prostoupené mocí Ukřižovaného. Poločlověk Kuura doslova cedil krev, když zvedal z vody mlhu, aby je skrze to nebezpečné hrdlo dostal. Ovšem to už nechali za sebou. S jitrem vpluli do panenské země, dále, než kam – nakolik bylo známo – před Fáfnem pronikla jakákoli jiná severská loď, a když Snorri spatřil nedaleko břehu šindelem zastřešenou vížku křesťanské modlitebny, rád přistál a uctil v nové zemi její staré duchy. Byl si jist, že jejich pomoc v budoucnu budou potřebovat – a upálit kněze zaživa přímo v jeho proklatém kostele byla ta nejlepší oběť, jakou jim mohl složit…

Prozatím se zdálo, že jsou síly země spokojeny. Vítr, už předtím příznivý, ještě o něco zesílil, takže čtvercová plachta zůstávala setrvale vyklenutá jako naplněný břich, a nakonec snad ani nevadilo, že nyní Fáfnir pluje nezahalen.

Obyvatelé poříčních vísek tak jako tak prchali, když zahlédli na vodě dlouhé, jejich zkušenosti cizí plavidlo, a co se týče zbrojných jezdců, jichž se tak obával Einar… Potřikráte během odpoledne spatřili jízdní hlídky; pokaždé je zpovzdálí sledovaly, dokud si nebyly jisty, že drakkar nepřistává a pílí dál mimo jejich území, a pouze jednou přiletěl varovný šíp, když zbrojenci měli dojem, že se loď příliš přiblížila jimi střeženému břehu.

Zkrátka, plavba ani nemohla ubíhat líp a Snorri si spokojeně broukal, když od kormidelního vesla mhouřil oči na lesknoucí se hladinu. Samozřejmě ta pohoda nevydrží věčně; to věděl. Ale prozatím šlo všechno dobře a člověk musí užívat, dokud mu osud přeje.

¤ ¤ ¤

Do večera urazili od požářiště jistě dalších dvacet mil, jestli ne víc; i dobrý chodec by na tu dálku potřeboval aspoň dva dny. Před západem slunce vyvázali Fáfna k nevelkému ostrůvku, kde si na naplaveném dřevu uvařili večeři, a pak zase pospíchali dál. Snorriho u kormidla vystřídal křivoústý Ivar, bystrooký Ragnvald se postavil na příď, aby vyhlížel zákruty toku a nánosové mělčiny, ale dokud zůstane noc natolik jasná, aby rozeznali vodu před sebou, nebylo důvodu, proč se zastavit – neustálý pohyb jim byl ochranou právě tak jako štíty zavěšené na bocích lodi.

Přesto si Snorri oddechl, když se za houstnoucího šera nadzvedla jedna z palubních desek a Kuura, bělejší než jindy, vylezl z úkrytu. Že strávil celý den pod palubou, bylo obvyklé, ale dnes tam zůstal nápadně dlouho.

„Jak je?“ zeptal se Snorri polohlasně a přistrčil mu misku s vystydlým jídlem.

„Už mi v tomhle století bylo i líp,“ zavrčel poločlověk, vytahuje zpoza opasku tisovou lžíci. „Co bys taky čekal… Ale lepší se to. Je to dobrá krajina, tady,“ nasál vzduch jako větřící pes. „Taky tu sice cítím působení těch z Říma, ale v lesích lidé pořád obětují starým bohům. To je poznat. Ještě je odkud čerpat sílu; brzy budu v pořádku.“

„To rád slyším,“ pokývl Snorri. „Bude to dojista dlouhá pouť, než nalezneme střed světa… Zatím to jde dobře, ale určitě budeme brzo potřebovat jak tvoje kouzla, tak tvoje paže v boji.“ „Hm,“ udělal Kuura lhostejně a věnoval se kaši. Teprve, když ji všechnu spořádal, projevil opět zájem o širší svět.

„Co tam vidíš, Svartbarde?“ zeptal se s lehkým posměchem kapitána, zadumaně civějícího do černé vody.

„Ale… Vlastně nic,“ pokrčil rameny Snorri. „Jenom si tak říkám… Fáfnir je nejspíš první langskip, který tyhle břehy spatřily…“

„A taky poslední,“ skočil mu do řeči poločlověk. „Svět by se musel obrátit nazpátek, aby se dračí lodě vrátily. A co má být?“

„A tak si říkám,“ opakoval kapitán, jako by jej neslyšel, „zapamatuje si nás ta řeka? Bude budoucím pokolením šeptat naše jména? Anebo zapadnou, jako když se písek sype mezi prsty?“

„Chachacha! Svartbard má básnivou náladu!“ rozesmál se Kuura. Potom zvážněl: „Tekoucí voda si pamatuje málo, Snorri. Jenom to, co se stalo výš proti proudu, a i to jenom tak dlouho, dokud se v tůních všechna nevymění. A co se téhle vody týká…“

Nahnul se přes bort a svěsil ruku do vlnek, narážejících na klinkrový bok. Když se narovnal, tvářil se zamyšleně.

„Tahle voda si pamatuje vraždění,“ řekl tiše. „Spoustu krve, která smáčela její břehy…“

„Válka?“ zdvihl obočí Snorri.

„Ne. Vraždění. Rány do zad a přepady za tmy.“ Kuura se zahleděl do tmy před přídí. „Už je to nějaký čas, možná ještě před zimou, a stalo se to daleko před námi,“ pokračoval, „ale ta rána se nezaceluje. Buďme bdělí, Svartbarde. Plujeme do míst, kde se dosud brousí dýky.“

Krvavá čest
Jireš, Ondřej (ed.)
Nakladatel: Triton
Obálka: Jan Doležálek
Redakce: Ondřej Jireš, Jana Jůzlová
Rok vydání: 2012
Počet stran: 368
Rozměr: 145 x 210
Provedení­: hardback
Cena: 298 Kč