UKÁZKA: Filip Doušek, Hejno bez ptáků

Anotace:

Adam, doktorand statistiky v Cambridge, zkoumá spojitosti náhodných neštěstí na celém světě. Namísto kosmického řádu ale začíná nacházet cosi nečekaného: vlastní portréty, staré stovky let. Jak se mu vytrácí hranice mezi vědou, životem a mýtem, další zlověstná varování posilují obavy o rozum i o přítelkyni Ninu...

Příběh lásky umírněné punkerky a zavilého matematika se podivuhodně prolíná s dějinami západního způsobu poznávání světa. Dějová nit vede čtenáře z Cambridge přes Prahu do Japonska a Himálaje, jen aby se vrátil do zákrutů své vlastní mysli, kde narazí na podivnou slepou skvrnu, která nám brání zahlédnout svět jinou perspektivou, než k jaké jsme vychováni. Hejno bez ptáků je román o západní civilizaci a její slepé skvrně. A také o zrodu jiného myšlení, které od základu mění, kým můžeme být.

Filip Doušek studoval ekonomii v Praze, pracoval v IT v Londýně, ale srdcem zůstal existenciálním dobrodruhem, který surfoval v Riu, stopoval na Aljašce, rozvážel pizzu na mopedu a experimentoval se životem. Román Hejno bez ptáků psal 12 let.

Román vychází ve dvou svazcích (Kniha a Příběh), přičemž je ponecháno na čtenáři, který otevře jako první.

Ukázka:

„Jste jen dva? Já provázím skupiny po čtyřech až šesti, abych se neukřičel, a neberu Rusy,“ prohlásil důchodce ležérně opřený o recepční pult, kterého Adamovi za průvodce doporučil majitel hotelu.

Zatímco Nina u malého švédského stolu aranžovala kleštičkami na talíř srolovanou šunku, plísňové sýry a čerstvé rohlíčky, hoteliér k Adamovi přistoupil a s potutelným úsměvem se zeptal: „Je váš pokoj, jak jste si představoval?“

„Samozřejmě,“ kývl překvapeně.

„V poledne vám vyměníme květiny za nové. Přál byste si večer v pokoji šampaňské, nebo láhev vína?“

Adam se usmál. Hotel si za šampaňské přirazí nejméně celé jeho měsíční stipendium a stejnou láhev by přitom koupil v obchodě na rohu ulice. S poděkováním odmítl. Ocenil ale, že majitel víno diskrétně nabídl, když Nina stála opodál.

Hoteliér se uklonil. „Kdybyste měli zájem o prohlídku města, mohu vám doporučit támhle,“ ukázal rukou k recepčnímu baru na nenápadného staršího muže v manšestrových kalhotech a béžově kárované vestě, „pan docent Brabec není žádný obyčejný průvodce. Dneska má ještě volno, ale nebere velké skupiny, takže pokud s ním chcete jít, pospěšte si.“ Nina se právě vracela s talířkem v ruce, a majitel se sklonil blíž a zašeptal: „Vaše přítelkyně bude nadšená. Docent Brabec je básníkem českých dějin.“ Mrkl a s úklonou přivítal Ninu.

Že by toto setkání uchystal Markýz? napadlo Adama. Šampaňské by na něj sedělo, podivný průvodce také; a Adam mu adresu jejich hotelu před odletem prozradil. Možné to bylo, ale jistý si nebyl; naznačil proto Nině hoteliérův tip. Hned za panem Brabcem nadšeně odběhla domluvit podrobnosti. Adam za nimi přišel s rohlíčkem v ruce.

Docent Nině právě vysvětloval, že si Rusů za čtyřicet let okupace užil dost. Další takoví, co si Prahu prochodili, když jim patřila, byli Němci, takže ty taky nevodí. Zaujatý proti Německu ale není, však ony by mu Čechy nepadly do rukou tak snadno, nebýt Angličanů, kteří v Mnichově porušili spojeneckou dohodu a Československo Hitlerovi darovali bez boje. Kdoví, připouštěl pan Brabec, možná Prahu tehdy Čechům zachránili před bombardováním, nebo ji zachránili sobě na ty mejdany, nebo ji v tu chvíli pasovali na pomník proradné evropské politiky, kdoví, ale zrada je zrada, takže žádné prohlídky pro Angličany. A u toho jednání s Hitlerem v Mnichově s nimi seděl Francouz, a taky se do kapesníčku vykašlal na tu stejnou smlouvu, a nejhorší je, že se teď v Evropské unii na Čecha tváří, jako kdyby se nikdy předtím neviděli, takže Francouze v žádném případě taky nevodí.

Adam se nadechl, aby cosi řekl, ale docent Brabec slyšel, že Nina není z Ameriky, a to prý má štěstí, protože po Praze by neprovedl ani generála Pattona, když ta jeho slavná bašta demokracie v Jaltě prodala Prahu pro změnu Rusákům, a samozřejmě u toho seděli zase Frantík s Anglánem. Na Italku ani Španělku Nina taky nevypadala, takže nebylo třeba zdůrazňovat, že by se také nedomluvili, páč ti se k Hitlerovi přidali, když fašismus byl ještě na koni, a Japončíci jakbysmet. To sice omezuje klientelu — rozhazoval teď už široce rukama — ale člověk musí mít principy! „Takže ti Rakušáci a Maďaři, co nám za monarchie odmítli rovnoprávnost — ostatně, kdyby se jim císařství nerozpadlo pod rukama, tak samostatnost dodneška nemáme — ti si po Praze taky můžou maršovat sami, a krom toho mají svoji Vídeň, Budu a Pešť. No. Ale já ten váš přízvuk slyším, slečno, nemyslete si. Já hned vím, odkud jste si sem přijela užít víkend, tak co mám s váma dělat, taky dokážu jedno oko zavřít a druhé přimhouřit a půldenní prohlídka je za dva tisíce korun, to je sto eur, tak se mě tolik nebojte. Vy aspoň doma všem řeknete, co vaši dědečci té mé krásné zemi provedli.“

„Jste úplně vedle,“ odvětila Nina, „ať si myslíte cokoliv. Moje máma je Francouzka s alžírskou krví a táta byl ruský Žid. Narodil se v Petrohradě a vystudoval v Ženevě. Mámu potkal v Paříži a nás pak dvacet let vláčel po celé Evropě.“

„Ale, kudypak?“

„Všude možně. Lyon, Itálie, Vídeň... my jsme se nacestovali. Takže se, prosím, nesnažte hádat, odkud asi jsem, protože to sama nevím.“

„Evropanka. Máte dojezeno, mladý pane? Abych dopověděl. Čechy a Slováky neprovádím odjakživa, protože se pořád na někoho vymlouvaj a mně se nechce je poslouchat. Vám bych ale, slečno, Prahu ukázal, i kdyby váš praděda byl třeba Lenin. Jak se jmenujete?“

„Nina.“

„A co vás v Praze zajímá?“

Adam nevěřil svým uším. Byl ten šílenec skutečný, nebo ho nastrčil Markýz? Fakt, že se je pokoušel ošidit na směnném kurzu, spíš nahrával variantě poctivého domorodce. Adam si však nedovolil podcenit Markýzovu vynalézavost a smysl pro detail: na které smluvené místo je má básník dějin zavést? Jakou jinou figurku potkají tam, snad pouličního kouzelníka, který jim z ucha vyčaruje zásnubní prstýnky? A zatímco se bezmocně vznášel mezi dvěma variantami reality, Nina vytáhla z kabelky sto eur.

„Odkud je ten nejromantičtější výhled na Prahu?“ zeptala se.

Docent pokýval hlavou. „No, nejvíc měšťanského baroka uvidíte kolem Malé Strany a Nerudovky, to jsou takové vděčné koutky, a Kampu nedávno rekonstruovali. Tak až bude po poledni horko, posaďte se tam pod stromy k řece a koukejte k protějšímu nábřeží. Ale nejromantičtější výhled… ten je, slečno, z Paříže. To jste sem vůbec neměla jezdit. Z veliké dálky, to je ta pravá romantika.“

Hejno bez ptáků
Filip Doušek
Počet stran: 620 stran
Vazba: pevná vazba
Jazyk: český jazyk
ISBN: 9788026030775
Předběžné datum vydání: v prosinci 2012
Cena: 590 Kč