SLOUPEK: Knihy, které mě ovlivnily (DejF)

Když jsem byl malý, babička měla v koupelně Aladinův létající koberec. No vážně, může vám to přijít podivné a můžete klidně nevěřícně kroutit hlavou, ale je to tak. Já se nad tím nikterak nepodivoval (neb mi bylo vždycky jasné, že to s tím světem není jen tak) a zneužíval přítomnosti koberce k tomu, abych tvrdohlavě odmítal usnout, dokud mi babička nevypověděla nějakou další z Aladinových příhod, kterých schovávala v rukávu podivuhodné množství. Myslím, že tyhle příběhy mě hluboce ovlivnily jak po autorské, tak po čtenářské stránce.

S babiččiným Aladinem jsem si ale nemohl vystačit navěky, a proto bylo třeba se porozhlédnout po dalších vypravěčích. Ti už bohužel byli nedostupnější, a já si tak musel vystačit s tištěnou prezentací toho, co mohli nabídnout. Přesto by mě opravdu zajímalo, jak vypadají, či vypadaly jejich koupelny.

První knihou, kterou si vybavím při otázce „Které knihy tě nejvíce ovlivnily?“, je Vinnetou Karla Maye. Okouzlení morálně kompaktními správňáky a až myticky podlými padouchy mě od něj zavedlo nejprve k westernům a posléze k fantastice. Okamžik, kdy mi bylo necitelně a v příliš útlém věku řečeno, že si May příběhy Rudého gentlemana zcela vymyslel, byl také výrazným zlomem v mém životě. Zjistil jsem, že v realitě se velkých literárních postav a příběhů nedočkám, a proto je třeba tím víc číst. A třeba si nějaké vlastní vymyslet.

Bylo mi asi sedmnáct, když se mi poprvé dostal do ruky Stepní vlk Hermanna Hesseho a vytvořil mi životní filozofii, kterou jsem od té doby revidoval jen po jeho znovu-přečtení (v určitých směrech až o 180 stupňů, což dokazuje, jak geniální ta kniha je). Je tak bez debaty nejdůležitější knihou mého života. Mám-li zůstat u těch, které mě donutily dlouhá léta přemýšlet a dívat se na svět jejich optikou, musím jmenovat ještě Na cestě Jacka Kerouaca. Souhlasím ovšem s názorem osoby moudřejší než jsem já, že aby se člověk mohl naplno ponořit do díla beat generation, musí být v určitém věku, ještě před tím, než mu na vrata zabuší tvrdá realita každodenního života. A dále z úplně jiného, antiutopického soudku Orwellův román 1984. Ten byl z trůnu velmi brzy sesazen novelou My Jevgenije Zamjatina, jejíž je 1984 více než inspirovanou akční verzí, nicméně Orwellovi nelze upřít záslužnou pozici popularizátora.

Širokým obloukem se dostávám k žánru svého srdce, k fantastice. Stokerův Dracula mi ukázal, že upíři jsou bezva a je třeba je milovat. Více se o něm rozepsali kolegové, což také dokazuje jeho hodnotu. A samozřejmě Pán prstenů mistra Tolkiena přesvědčivě naznačil, že všechny ostatní rasy jsou neméně skvělé. Jedním z nejlepších románů, které můžeme zařadit pod fantastiku v nejširším slova smyslu, je pak Mistr a Markétka Michaila Bulgakova. Co se literární hodnoty týče, řadím ho na první místo, stejné, jako má Stepní vlk v hodnotách filozofických.

Jakmile jsem věděl, do jakého žánru patřím, přišel čas prozkoumat jeho šíře a hloubky a objevit své dva největší autorské vzory: Neila Gaimana a Chinu Miévilla. Rozloučím se s poznámkou, že zvláště Nádraží Perdido druhého jmenovaného je brilantním kusem, na kterém se člověk může přiučit všemu, co při vyprávění potřebuje, a s přáním všeho nejlepšího Sardenu k jeho jedenáctinám a nadějí, že vydrží minimálně do doby, kdy budu výše jmenované romány nutit svým pubertálním dětem.

Je jisté, že knihy z nás z velké části dělají lidi, kterými jsme. Buďme jim za to vděční a mějme je rádi.