RECENZE: John Scalzi, Poslední kolonie

Článek od: Petr Simcik - 11.04.2011

Přiznám se vám bez mučení. U Poslední kolonie jsem se bavil stejně dobře jako u obou předchozích dílů KOSovské trilogie Johna Scalziho. I přesto se ale u tohoto dílu člověk neubrání pocitu, že je něco špatně.

Ve čtivosti není problém. Kniha odsýpá, jak má, a vy se bavíte, protože Scalziho styl je prostě fenomenální. Problémem je děj vystavěný na poměrně chatrných základech. Jak na jedné, tak na druhé straně, ovšem jen v záporném spektru, se nachází tvorové s IQ tykve. Zelené mozky z vedení KOSu i záporáci ve vedení organizace zvané Shromáždění se chovají až přehnaně hloupě.
Mezi klaďasy takové lidi nenajdete, je jim hned všechno jasné, postupují logicky, vidí daleko dopředu, nedělají chyby a naopak předvídají chyby svých protivníků s přesností, jakou by jim záviděl i Spock. Navíc se u toho ještě většina z nich, včetně vojáků, stačí chovat jako Mahatma Gandhí křížený s Mirkem Dušínem.  
Záporáci na obou stranách naopak dělají jednu závažnou chybu za druhou, snad jen proto, aby John Perry a jeho parťáci mohli vypadat ještě lépe, bezchybněji a blyštivěji. Nebudu zde nic vypisovat, protože na těch pochybeních stojí děj, tím pádem bych spoileroval, ale ona bijí do očí a jsou obšírně omílána, takže si jich jistě sami všimnete. Nechápejte mě špatně, podle mě není problém postavit děj na chybách protivníka, problém je, že v Poslední kolonii je protivník chybující a hloupý až moc. Tak moc, že je základům v budově dramatu, jimiž mají být zrada, lsti a diplomacie na ostří nože, opravdu těžké uvěřit.

Takhle to vypadá, že se Poslední kolonie nedá číst, a ten dojem bych navodil jen velmi nerad. Jak jsem již psal, za zábavností knížky stojí skvělý Scalziho styl a spousta detailů a dialogů, které děj bleskově posouvají kupředu. Tak například hned začátek - během prvních několika stran vás John Perry uvítá na planetě Huckleberry, kde v poklidu farmaří, a vy se u toho budete příjemně bavit, žádná nuda a šeď, prostě vás zaháčkuje. Dokonce i život v zapadlé vesničce na zapadlé planetě dokáže být ve Scalziho podání zábavný, co teprve, až přijde politika a akce. A ta tam skutečně je. Perry je totiž naverbován, aby pro KOS založil a spravoval novou kolonii, která je výjimečná hned v několika ohledech. Je první poté, co Shromáždění, jakési vesmírné NATO, jehož členy ovšem nejsou lidé, vyhlásilo zákaz kolonizace. Kolonisté, kteří ji zakládají, nejsou ze Země, jak to bývá zvykem, ale z ostatních kolonií. Ale hlavně - kolem jejího založení se již od začátku rojí řada otázek...
Zní to dobře a ono to dobré je, zhruba do první třetiny, kdy lidstvo udělá první botu. Takovou, na kterou podle mě někdo, kdo vede vesmírné expedice, klonuje a upravuje DNA a velí stovkám vesmírných lodí, prostě nemá nárok. Děj pokračuje, vy se stále bavíte, pokud se vám podaří potlačit hlodajícího červíka, a na konci druhé třetiny se zachová nelogicky zase druhá strana, a tím udělá z Johna Perryho chytráka nad chytráky. Jediné, co vám pomůže se z toho dostat, je to, že děj nabírá rychlý spád a uprostřed tobogánu se zastavuje opravdu špatně, takže zatnete zuby a dojedete.

Poslední kolonie je, jak jsem již psal, třetím dílem trilogie, a jestli ty dva předchozí šly číst odděleně, tady už to snad ani nemůžeme chtít. Scalzi zde upouští od neustálého vysvětlování a dává prostor ději, ale hlavně postavám, a tak neznalému předchozích událostí bude občas nějaká ta informace chybět. Potkáte zde staré známé: Johna, jeho klonovanou ženu Jane a adoptivní dceru Zoe, ale i několik nových, výrazných postav, jako jsou Hickory a Dickory, dva Zoinini mimozemští tělesní strážci, pro něž je ona skoro bohyní, Johnova asistentka Savitri a jeho politický oponent Trujillo, nad jehož rozhovory s Johnem zamáčkne slzu nejeden fanoušek seriálu Battlestar Galactica a tamního politického hašteření. Dobře propracovaní Johnovi spolupracovníci a kolonisté a vysloveně hloupí vojenští nadřízení způsobili to, že mě nejvíc bavily právě pasáže odehrávající se v kolonii samotné (ty mi hodně připomínaly Heinleinův Tunel do nebes) a méně pak samotný vesmír, což je trochu škoda.

Možná jste si všimli drobné rozpolcenosti, kterou lze zahlédnout v předchozích odstavcích. Je to tak. Knihu jsem přečetl jedním dechem, stejně jako předchozí a pořád vím, že Scalzi je zárukou dobré zábavy, ale na druhou stranu, tady to s těmi kombinacemi drobet přestřelil, a proto nemůžu být tak nadšený jako u Války starého muže a Brigád duchů. Verdikt tedy zní: Poslední kolonie je kniha s průměrným dějem psaná fascinujícím stylem.

John Scalzi: Poslední kolonie
/The Last Colony/

Nakladatel: Classic
Překlad: Ivana Drábková
Obálka: Marek Okoń
Rok vydání: 2011
Počet stran: 336
Rozměr: 105x175
Provedení : paperback
Cena: 249 Kč

Komentáře

Vím o tom a těším se na něj : ) 

Scalzi je přesně ten typ co přehodí z důchodce na puberťačku a oboje sedne jak pozadí na hrnec.

Nevím jak se s tím poperou překladatelé, ale vzhledem k tomu, že se jim povedla tahle trilogie tak, že jsem změnu překladatele ani nezaregistroval, tak je to nadějné.

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Tady máš odkaz na knihkupectví daemon.

Mají kamený obchod v centru Prahy ;)

Je to velice solidní a kvalitní obchod ;)

Známkou dobrého štábu je, že se admirál o bitvě dozví až ve chvíli, kdy jí štáb vyhrál.

Přidat komentář