REPORTÁŽ: PragoFFest 2011 aneb Pravda je někde mezi žirafou a hrochem

Letos pro mě PragoFFest začal až v pátek, přestože se zahajovalo už ve čtvrtek. A to si pište, že jsem ve čtvrtek večer trochu záviděla všem, co už tam byli, a v pátek byla v práci jak na trní. A pak ještě ty 3 hodiny ve vlaku… Ale zdárně jsme s Mortem a Will dojeli a brzy se leitmotiv „Jedeme na con! Jedeme na  con!“ změnil „Jsme na conu! Jsme na conu!“ Ovšem v mezičase, a to musím přiznat, jsme na lidi v metru dělali taky: „Bééééé! Dneska je v tom metru ale málo lidí. Bééééé!“

Naštěstí jsme po dosažení Modré školy mohli začít mluvit lidským jazykem s pocitem, že tady nám budou rozumět.  Potkat spoustu kamarádů a známých bylo jako už tradičně tak opojné, že jsem se jaksi ten den už nedostala na žádnou přednášku, i když jsem jich pár měla v plánu. Vlastně jsem se dostala jen do baru, abych byla upřímná, a pro tu noc jsem víc nepotřebovala. Člověk získá v civilním životě příliš rychle deficit v nějakém normálním společenském styku, ani nevím proč, ale je to tak. Tohle ostatně taky přišlo během PGF na přetřes. Jak je společnost „tam venku“ depresivní a jak si všichni pořád stěžují. A že fanové, i když si stěžují, tak při tom vůbec nejsou depresivní, ale maximálně tak bojovní, prostě stále srší nějakou vnitřní životní energií, a to i když vůbec nespali.  Odkud se tato energie bere? Kde ji fanové čerpají? Není mimozemského původu?

Konečně se zase můžu obejmout s Namuras. Připadá mi, že jsem ji neviděla roky. A vůbec, je těžké se dostat blíže k podstatě všech těch lidí z fandomu, které jsem si zamilovala. Je jich příliš mnoho, a jsou žádaní všemi. A mě taky pořád někdo odvádí a celé to klokotá a vře a já si říkám: Tohle je život, tohle jsou lidi, o kterých mluvil Kerouac, co září jako rakety, jenže on si pletl měsíc s odrazem na hladině a věřil, že takoví jsou lidé undergroundu. Jenže ti jsou prostě jen eklekticky neurotičtí, nikoliv živí.

Vy jste si chtěli přečíst něco o PragoFFestu, že?

Modrá škola je vážně velmi příjemná, není to jen sen z minulého roku.  Prostorná, ale ne nadměrně, a poměrně čistá. A buFFet příjemně velký, ačkoliv akustika je v něm šílená, ale člověk si brzo zvykne. Po první noci neví, kde je nahoře a kde dole, takže trocha hluku ho neporazí.

V sobotu se budím o půl deváté. Příliš brzy. Po cestě na nákup potkáváme Mirexe. Nakupování je nepříjemně divné, jako vždycky. Honem zpátky.

A Buffy: Once more with feeling (ano, zase). Dostávám nepřekonatelnou chuť na Buffymaratón (ano, zase).

Porada Sardenu v blízké hospodě. Konečně osobně poznávám Renču, Martina Stručovského, Dejva, a kolegu, který je tak mlčenlivý, že se mu podařilo úspěšně přede mnou zatajit svou identitu.  Na některé z osazenstva jsem získala i kompromitující materiály.

Po návratu ještě stíhám kus legend české fantastiky v osobách F. Novotného, J. Poláčka a J. Pecinovského. Se šarmem sobě vlastním je moderuje JWP.  Nesmím chybět na přednášce svých redakčních kolegů o tom, Jak ulovit Dana Simmonse. Je to moc příjemné povídání.  A potom Jenny Nowak. Už jsem ji pár let neviděla, tak jsem si ji nesměla nechat ujít. To ovšem znamenalo oběti. Honem honem vypít vřelé kaFFe. Zpozdila jsem se jen maličko a Jenny je pořád stejně tajemně introvertní a jemně humorná.

A abych neměla málo informací, ještě rychle na povídání o Kronice karmínových kamenů. Bude to nová knižní edice české historie s fantastickými prvky. Zahájí ji František Novotný knihou o Boženě Němcové. Paráda, česká historie v beletrii se u nás zrovna teď moc nenosí, a je to škoda.

Ovšem zlatým hřebem večera byla jednoznačně Portyho exhibice na téma Proč se mi líbí PetrSF? Ještě, že mi bylo vnuknuto, abych tam šla. Vnukání pak v našich hlavách a slovnících strašilo až do rána, a tím to zdaleka neskončilo. Myslím, že se na žebříčku fantomového slangu udrží poměrně dlouho a poměrně vysoko.

Ráno je opět krušné, a než se sbalím a doplazím do buFFetu, je už pomalu čas odjíždět. Ještě stihnu vyslechnout na kameru točenou debatu zástupce těch, co chtějí udělat z filozofie Jedi náboženství versus dlouholetých fanoušků SW z fantomového jádra a 501. Z debaty je očividné, kdo je úplně mimo mísu a netuší ani, co vlastně dělá. To nás ovšem asi před veřejným míněním nezachrání. Litujeme starwarsáky a obdivujeme jejich trpělivost a kultivovanost.

Ještě stíháme kousek přednášky o e-knihách. Poprvé mám možnost si trochu osahat Kindle a výsledek není překvapivý – po výplatě musí být tato hračka má!

A pak už jdeme na metro a cesta vlakem je otravná stejně jako ten divný chlap, co si k nám přisedl. No, to už se tak „tam venku“ stává.

Letošní ročník PragoFFestu byl příjemný a měla jsem pocit, že se podařilo odstranit drobnůstky, které minule trošku vadily. Takže nezbývá, než poděkovat organizátorům a přiznat se, že bych se ráda přenesla v čase zpátky do Modré školy.

• Fotogalerie z PragoFFestu
• Lonwenienina reportáž