Obaja sú známi, obaja sú úspešní a už nejaký ten rôčik tvoria pár. Pred časom im vyšla sci-fi kniha plná slizu, humoru, irónie a vesmírneho vákua. Ako sa im na románe pracovalo, ako často zostával Martin bez večere a kto u nich nosí nohavice sú otázky, na ktoré čitatelia potrebujú dostať odpovede. Preto vám okrem recenzie na novinku Planetární rachot prinášame aj rozhovor s autormi. Otázky kládla Ena.

Jak jsme si řekli minule, jsme ve starověku nebo v postapokalyptické budoucnosti a našli jsme svou cílovou skupinu, které chceme předat vědomosti, ale jsme jen obyčejní lidé, takže máme poměrně povrchní informace o tom, jak to vše kolem funguje. Nebo jsme dokonce sami právě vylezli z krytu jako někdo, kdo celé dětství viděl jen čtyři betonové stěny a teď má znovu vybudovat civilizaci. Ale – hurá – máme s sebou tentokrát svazek knih. A co že je to za knihy?

Hrajete gamebooky? To jsou ty knížečky, ve kterých si vybíráte vlastní dobrodružství a jste doslova hlavní postavou. Já kdysi otevřela Lone Wolfa, taky mi ale bylo devět a vůbec jsem nevěděla, co si s takovou knihou počít. Pravidla jsem nechápala, a tak jsem prostě šla číslo po číslu, abych zjistila, že vždycky umřu. Tehdy jsem se rozhodla, že jsou gamebooky moc těžké a už na ně nikdy nesáhnu. A nesáhla jsem. Ale...

Lidi jsou ochotni udělat cokoli pro své idoly, ať už jsou to rockové hvězdy, herci, spisovatelé nebo sérioví vrazi. Lori je právě taková fanatička. Je posedlá Edmundem Coxem, mužem nebývalé krutosti, který zmasakroval víc než dvacet žen. Pravidelně ho navštěvuje ve vězení a posílá mu dopisy. Udělá cokoli, aby se k němu přiblížila, takže když jí zadá úkol najít klíč a doručit ho Řeky Pánovi, s nadšením ho přijme...

Čas od času si zahraji nějakou deskovkovou exit game. Ty, které jsem hrál, byly často ve stylu "neexistující příběh propojený random rébusy do jednoho pelmelu, který je potřeba vyřešit na čas". Po odehrání ji pak s hořkou pachutí pošlu dál. Když jsem si přečetl anotaci Paulsonovy pevnosti, trochu jsem se lekl, že to bude něco podobného v bleděmodrém, a chtěl jsem to passnout. No ale autorem knihy je Jörg Benne, který napsal i můj oblíbený Verax. Přece by nenapsal něco špatného, ne? Nakonec jsem tomu šanci dal. A dobře jsem udělal! Proč? Pojďme se na to podívat.

Wrocław, srpen 1963. Město je odříznuto od světa kvůli epidemii neštovic. Milicionáři jsou svědky podivných událostí – pacienti napadají nemocné i personál v izolačním centru na Psím poli. Brzy ke krajskému komunistickému vedení přicházejí znepokojivé zprávy o „vzkříšených“. Shromažďuje se krizový štáb, který musí začít jednat. Do izolačních center jsou vyslány jednotky KBW a ZOMO s jediným rozkazem: zvládnout situaci!

Přemýšleli jste někdy nad tím, co dělají upíři během běžných večerů, kdy se jim nechce nic dělat a jen odpočívají? Kdy jejich noc není plná Van Helsingů a pobíhajících vesničanů s vidlemi, ale prostě si užívají pohodový běžný čas jako většina z nás? Chodí do čajovny! Polenošit, popovídat a ochutnat krev rozmanitých příchutí…

Tak je to tady, náhle a nečekaně. Čtyři knihy jsou za náma a avizované těžké časy jsou zde. Celou dobu se o tom pouze mluvilo a pak najednou při rozehrání páté knihy mám pocit, že jsem usnul při čtení pohádek pro děti a probudil se do tvrdé reality.

Po delší době jsem si řekl, že bych se zase na chvíli rád vrátil do USA – konkrétně do jeho falloutí verze, ke které se ta naše kvapem přibližuje. Víte například, že v lore Falloutu byla před válkou USA s Čínou anektována Kanada? Dneska to ale nebude o geopolitice ve Falloutu ani u nás. Rád bych se zamyslel nad falloutími ghůly a proč není přidání ghúla do hry jako hratelné postavy úplbě dobrý nápad.