RECENZE: Soma secundarium - trochu jiná kniha

Absurdní. Úchylné. Bizarní. Groteskní. Šokující. Slova, která se při čtení Vaňkovy knihy Soma secundarium derou na mysl. Posuďte sami: hlavním hrdinou je Kocour, v podstatě obyčejný kluk. Jeho bratr Ernest žije v Kocourově břiše (připomnělo mi to román Bohuslava Vaňka-Úvalského Brambora byla pomeranč mého dětství a hlavního hrdinu Piolina, který má pro změnu dvě hlavy). Někde u žaludku, v propletenci střev. Oba se pohybují (společně, neboť jinak jaksi nemohou) v bizarním, absurdním světě, kde je nakupování v obchodě se smíšeným zbožím noční můrou (co kdyby vás zahlédl Prodavač?!), kde Mikuláš není příjemný stařík odměňující hodné děti, ale něco, co byste určitě nechtěli potkat („Záblesky zmatené lampy /.../ ozářily jeho tvář. Byla to úděsná rudá propast, jáma věčného hlasu, lemovaná kruhem zubů. Ohromných zubů.“ – str. 109), kde na každém rohu číhá Velká Zlá Věc a kde se vám nejlepší přátelé (a vlastně jediní) mohou sežrat navzájem a přeměnit v něco hnusného a pavoukovitého. Stačí? A to je teprve začátek...

René Vaněk předkládá neobvyklou vizi světa – světa postapokalyptického, snově surrealistického i temně hororového. Světa úchylného, a to ve všech významech toho slova, pozitivních i negativních. Autor začíná koncem (první kapitola se totiž jmenuje Konec). „Dalo by se říct, že jediné, co mám, jsou vzpomínky," říká v první větě vypravěč, čímž dává najevo, že vše následné bude čirá retrospektiva. Postupně se seznamujeme s některými zvláštnostmi Vaňkova světa a s postavami knihy. Kromě Kocoura samotného jsou to jeho dva sourozenci (kteří vlastně nejsou sourozenci, pouze vrstevníci žijící v jakoby rodině), Klára, která se celou dobu projevuje jako to, co bychom nazvali normální, a Fritz, zbabělý, sadistický a zvrácený charakter. Sympaťák. Též miláček a největší oblíbenec Tety – která v rámci jakoby rodiny (jak jste si jistě všimli, zavádím tuto frázi jako terminus technicus) plní funkci matky. Abychom jakoby rodinu doplnili, zbývá Taťka: „Zavalitý primitiv seděl jako vždy před televizní obrazovkou, bublavě chrápal a v tom svém vypelichaném, litry moči proceděném ušáku, spíš než lidskou bytost připomínal obrovský člověčí buřt, vybavený malou plešatou hlavou a čtyřmi komicky krátkými končetinami.“ (str. 39) Jakoby rodinu doplňují další postavy, například Fanatik, renesančně vzdělaný učitel všech tří dětí se sklony, které plně vyhovují zvolenému nomen omen, Dante a Vrkoslav, Kocourovi vrstevníci a kamarádi, nebo sousedka Růženka.

Obyvatele bychom měli – ale v jakém světě žijí? Je to v první řadě svět, který není nijak definován. Pravidla jsou stanovena a nikdo se neptá, jak nebo proč je svět takový, jaký je. Má rysy světa po apokalypse (prázdnota, město s pramálo obyvateli, z nichž mnozí jsou pololidé /něco jako neandrtálci/ nebo popeláři /„Takový můj pomyslný budík byla nepočetná tlupa popelářů, sídlících v jedné ze sklepních kójí protějšího domu. Každý den, přesně za pět minut šest, se všichni vyštrachali sklepním okénkem do ulice, vrhli se mlsně na popelnice, překotili je na zem a začali dravě hodovat na tom, co bylo prohlášeno za nepotřebné a štítivě upuštěno do smetí. Když jsem byl malý, děsila mne popelářská monstra jako nic jiného.“ – str. 16/, rozkládající se civilizace atd.), ale mnohé funguje podobně (nebo převráceně) jako v našem světě, existují obchody, před pár řádky zmínění popeláři, Vánoce i škola (přestože ta je prázdná – až na Školníka, opět jedna z postav, kterou byste potkat nechtěli...). Obrazy světa téměř normálního se prolínají se surrealistickými vizemi říznutými hororovými scénami. Takto vypadá část nákupu v kapitole Smíšené zboží:

„Jakmile jsem měl v košíku patnáct rohlíků, posunul jsem se dál. K chladícímu boxu. Mléko a máslo. Tady bylo oproti jiným částem obchodu alespoň trochu světla, protože ve vnitřku zlověstně hučícího zařízení se převaloval namodrale světélkující opar. Zatnul jsem zuby a nahlédnul do útrob boxu. U dna se mezi vším možným plazili tiše kňourající kojenci, pokrytí vrstvičkou jinovatky. Jejich buclaté prstíky neohrabaně dorážely na uzávěry lahví s mlékem. Měli obrovský hlad. Někteří z nich byli k láhvím přimrzlí rty, žalostně kňourali a marně se pokoušli odtrhnout. Chvíli jsem v oněmění sledoval tu srdceryvnou scénu a bojoval s vlastní měkkou povahou. Kdybych neodolal, jednu z lahví otevřel a nemluvňata se napila, stalo by se něco strašného. Tuhle chybu jednou udělala Klára. Od té doby chvílemi koktala a velikým obloukem se v kuchyni vyhýbala ledničce.“ (str. 21)

Kocour vezme mléko a vydá se ještě Taťkovi pro pivo:

„Odložil jsem košík na podlahu a nahmatal pivní láhve. V tu chvíli ustal zvuk kotoučové pily a obchodem se rozhostilo ticho rušené jen šelestem a chichotáním všech těch maličkých zlých tvorů, kteří Smíšené zboží pojali za svůj domov. Zadržel jsem dech a ztuhl. Slyšel jsem, jak se Prodavač šourá ze svého brlohu za pultem. Jeho nozdry do sebe začaly vtahovat atmosféru obchodu. Sípalo to, jako když se někdo snaží dýchat úplně zahleněným nosem. S každým jeho nádechem jako by mi podél páteře někdo přejel kostkou ledu. Několik okamžiků plných nepopsatelné hrůzy jsem čekal, že zaregistruje moji přítomnost, že zuřivě zaburácí a rozeběhne se ke mně, ale naštěstí se po několika vteřinách vrátil k pile, znovu ji zapnul a pokračoval v rozdělané práci.“ (str. 22)

Jsem toho názoru, že kdyby nakupování v našem světě probíhalo tímto způsobem, nebyly by super- a hypermarkety zdaleka tak plné...

Ústřední příběh je rozmělněn množstvím digresí, dozvídáme se o Kocourově „iniciaci“, když poprvé potká Danteho a Vrkoslava (úkolem je jít do chatrče čarodějnice a udělat křídou křížek na stěnu – v tomto světě je ovšem čarodějnice velice skutečná a velice nepříjemná: „Dej sem oči, zmetku,“ zařičela babizna a jako povodeň se začala valit mým směrem. – str. 78), některé kapitoly jsou věnovány rozhovorům mezi Kocourem a Ernestem, případně Kocourem a Klárou – až se příběh takřka ztrácí. Osobně bych silnější ústřední linii ocenil, stejně jako omezení veskrze zbytečného zvráceného erotična. Ovšem Soma secundarium nejvíce těží ze zvoleného prostředí. Autorova imaginace je široká, dokáže čtenáře udržet a překvapit novými objevy, i když kniha funguje i jako celek. Zajímavé je i celkové vyznění – jde o alegorii na současný svět, kde se ztrácí hodnoty a všechno je postaveno na hlavu? Nebo je základním sdělením obraz rozložené rodiny (Taťka mimochodem až příliš připomíná typickou českou hlavu rodiny – pivo, televize a jídlo jako svatá trojice, vše ostatní je nezajímavé...)? Nebo je kniha o hledání východiska, o nalezení nového světa někde mimo to, co máme k dispozici? Anebo jde o prostou hříčku, která nemá hlubší význam, jenom jej simuluje? V každém případě je Vaňkova Soma secundarium knihou neobvyklou a v českém kontextu originální. Proto – jen houšť!

Kniha byla nominována na Cenu Jiřího Ortena za rok 2012.

Hodnocení: 70%