NEDĚLNÍK: Petra Kubašková, Štípačky na duši a genius loci

Co myslíte, umí knížky mluvit? A mají místa duši? Jasně, knížky maj spoustu stránek a na nich ještě víc písmenek, takže se od nich automaticky očekává nějaký to sdělení, a v dnešní době už má každý druhý místo toho slavnýho genia loci, kterej vás ovane atmosférou tak magickou, že si tam dočista zatoužíte udělat selfíčko a vrznout ho na sítě dřív, než by se genius a loci stihli vzít za ruce a někam se spolu vypařit – ale tak jsem to nemyslela.

Ještě vás napřed pobídnu k zamyšlení, jestli jste v životě po něčem opravdu moc – a především marně – toužili. Nebojte se sáhnout hluboko, kupříkladu já toužila mít svýho modrookýho draka Mraka z pohádky Za humny je drak, třímala jsem v rukou jeho pohlednici a snažila se ukecat mamku, aby mi ho koupila ve zverimexu. Když mi nebylo vyhověno, chtěla jsem aspoň výtah. Nemám dodneška ani jedno. A to jsem chtěla úplně obyčejnej výtah, ne skleněnej a lítací, jako měl Willy Wonka!

Taky pořád toužím najít tu Trnkovu zahradu, kde je nerudnej kocour, sečtělá velryba, co mluví pozpátku, a především mluvící kamennej trpaslík.

Tak co, už jste vydolovali nějaký to marný toužení? Týdenní pobyt v Roklince s polopenzí a lembas v sáčku na cestu, dopis z Bradavic, teplý místečko na velíně vesmírný lodi nebo tak? Můžeme teda přejít ke štípačkám na duši.

Odborníci… (všimla jsem si, že slovo „odborník“ má poslední dobou trochu širší záběr, že vlastně stačí nějakej titul z čehokoli, případně prostě profil na fejsu, a už je z vás odborník tak nějak úplně na cokoli)… takže odborníci typu profesor Křiklan, Carl Gustav Jung a váš běžný šaman se příliš neshodnou na tom, jak k podobnýmu rozštěpení duše vlastně dojde, ale zkusíme to skrz osobní prožitek.

Vrátím se k otázce, jestli knížky umí mluvit – a teď si dovolím na chvíli uložit ke spánku odborníka Junga, kterej by mohl mít nějakej erudovanej názor na mou psychickou kondici. Protože já se teď nechci ponořit do hlubinný psychologie, nýbrž do magickýho realismu.

Tak schválně, jestli se vám někdy stalo, že na vás kniha zavolala z regálu. Mě si takhle před časem přivolala taková jedna pěkná, červená. Samozřejmě že teď máme zavřená knihkupectví, ale tehdy jsem ještě chodila nakupovat normálně dovnitř, a ne jenom k výdejnímu okénku (ježíšimarjá, to je tak dávno!). A jak si to štráduju k pokladně, odhodlaná nevložit do košíku už vážně nic a nenechat tam zase sedm stovek jako minule, najednou je tam ta červená kniha – a kouká na mě. No jo, vlastně je to ona, co na mě koukala už tolikrát z monitoru, ale já byla k jejímu hlasu hluchá, tak si na mě pěkně počíhala, až půjdu kolem.

Je o holce, co tolik toužila bejt v Japonsku, že se jí tam zasekla polovina duše, když se do toho Japonska konečně dostala – a co hůř, ta odloučená část duše se zaboha nemohla dostat zpátky do Čech. (Když se koukám kolem, říkám si, proč o to vůbec usilovala, ale to vem čert.)

Dotyčná kniha byla poctou tomu notoricky známýmu japonskýmu autorovi Haruki Murakamimu, kterej o ztracenejch a bludnejch lidskejch duších ví svoje. Pokud ale jde o rozštípnutí duše, tak právě v tomto bodě se nám odborníci začínají rozcházet. Zatímco bradavický odborník Křiklan dost neuvážlivě napověděl Voldemortovi, že duše se rozpoltí, fuj, vraždou, taková Anna Cima – a její verze se mi osobně líbí daleko víc – tvrdí, že ždibíček duše se může odloučit a někde zaseknout ve chvíli, kdy po něčem děsně toužíte. Nebo jinak: když se vám někde vážně moc líbí, a to konkrétně v případě Anny Cimy, která se jednoho dne probudila na Šibuji, načež se tam nedobrovolně budila už pořád.

Ne že bych si chtěla hrát na odborníka, ale zajímavý je, že to polcení duše je většinou pojatý jako něco negativního. Třeba v takovým šamanismu – a Sandra Ingermanová nám o tom sepsala celou jednu báječnou knihu o záchraně ztracený duše – panuje přesvědčení, že po nějakým traumatickým zážitku se kus vaší duše lekne tak, že se radši schová někde mimo tento svět. Šaman  – s vaším svolením – se vypraví do podsvěta, nadsvěta nebo prostředního světa a s pomocí tamních zvířecích průvodců vám ten ztracenej kus duše vyzvedne a vrátí.

Ze svýho skromnýho, totálně neodbornýho pohledu si troufnu přidat vlastní zážitek, a kupodivu jsem ani nemusela zavraždit chudáka Lily Potterovou, ani prožít trauma, ani se zaseknout třeba v Bruselu, což je škoda, neb tam mají strašnou spoustu báječný a pestrobarevně balený čokolády a taky moc hezký náměstí.

Je tomu ovšem pár let zpátky, co jsem vlastně docela náhodou navštívila Modlivý důl. Je to trošku paradox, protože já se totiž ani modlit neumím. Nicméně na tomhle pěkným, skoro až poutním místečku nejsou žádný stánky, žádný atrakce, ba ani parkoviště, nevybírá se tam vstupný, ale zato je tam křížová cesta, studánka a hlavně skalní kaplička, kterou musel tehdy někdo navštívit chvíli před náma, protože tam plála dost neohořelá bílá svíčka. Vládlo tam ticho, klid a posvátno. Že jsem nekřtěňátko, o tom žádná, ale leckterej bohabojnej člověk by mě klidně mohl označit za nevěřícího psa, kdyby chtěl. O to víc jsem vděčná, že mi to místo v pískovcovejch skalách tehdy nedalo kopanec. Naopak – aniž bych v onom čase tušila příliš mnoho o štípání duše na kousky, tedy kromě Křiklanovy verze, která je mimo hru, vrátila jsem se tehdá domů s takovým zvláštním a vůbec ne nepříjemným pocitem. Jako by tam zůstal kousek mé duše, ale pozor, překvápko, jako by mi to místo na oplátku dalo kousek ze sebe. Nejsem si jistá, zda je taková výměna možná, ale tak jsem to cítila.

A ještě něco. Když jsem byla opravdu hodně malá a chodila sotva do školky, bydlela moje babička s dědou v jednom domě, kde byla půda. Vždycky jsme tam s babičkou hledaly hodiny. Byla to pokaždý hrozně dobrodružná výprava a vždycky jsme je našly. Pamatuju si jen babiččin šicí stroj, lampu s třásněma, koupelnu vonící růžovým olejem, vycpanýho bažanta na chodbě a pak točitý schody a tu půdu. Takový můj Lothlórien, jenom místo Galadriel s Celebornem tam byli babička s dědou. Jenže pak se přestěhovali do našeho města a výpravám za hodinami na půdu odzvonilo.

Po třiceti letech jsem jela kolem jako už několikrát, a najednou mě napadlo, že se podívám, jestli ten dům ještě stojí. Na křižovatce už nebylo to vypouklý dopravní zrcadlo, co nás kdysi dávno vždycky vítalo při cestách autobusem, a já si ze svýho předškolního věku pamatovala jenom to, co mi našeptával můj soukromej genius loci: Prostě jdi tudy.

Našla jsem nejdřív přilehlej dvůr, kterej vypadal i po tolika letech skoro stejně, a pak i dům, kterej měl už novej kabátek - červenou fasádu a plastová okna. Schválně jsem zavolala tátovi a řekla mu jméno ulice, ve který právě stojím. Trefila jsem to. Věřte nebo ne, něco mě vedlo, malá soukromá GPS jménem duše. Jestli byla moje, nebo toho místa, to vám nepovím. Možná obojí.

Nemáte taky takové místečko, kde máte schovanej svůj malej, šťastnej kousíček duše, aniž byste kvůli tomu museli vyrábět viteál? Je krásný vznášet se na vlnách fantasy i fantazie, hledat svý Roklinky, Trnkovy zahrady a snít o místech, kde jsme nikdy nebyli, zvláště v této době, kdy realita je někdy tak obtížně žitelná, že si na chvíli utečem někam do metafyzična. Ale co když jste na tom svým fantastickým místě prostě už byli…? Nebo tam právě směřujete.

Krásnou tuhle neděli a všechny další.

Petra Kubašková (1978*)
Narodila se ve znamení Střelce s ascendentem ve Lvu, takže je někdy lepší se jí vyhnout. Poslední dobou našla zálibu v psaní knih, kdy se svými postavami pláče, směje se a bojí se s nimi. Nejlepší nápady dostává při procházkách v přírodě, mytí nádobí a chůzi po schodech (nejčastěji směrem dolů, protože při stoupání se stará hlavně o to, kdy už bude konečně nahoře). Čte hodně, ale ne všechno a při výběru žánrově kolísá. Miluje rebarborový koláč a taky domácí ochočené hlodavce (to druhé nejí), nesnáší členovce a se zaujetím poslouchá i čte fantastické příběhy své dcery. Brouzdá zapadlými uličkami se starobylými domy a fantazíruje o tom, co všechno se tam asi událo. Ráda si plní sny, ale někdy jí to trochu trvá.