Boris Hokr Kritikem roku aneb Mezi dvěma světy

Boris Hokr se stal laureátem čtenářské ankety Kritik roku vyhlašované časopisem Tvar. Gratulujeme! A teď popořadě: kde se takový Kritik roku vezme, co je to ten Tvar a co to všechno znamená pro českou fantastiku.

Základní kusové stavivo

Pokud se zaměřujete na fantastiku, pravděpodobně o Kritikovi roku a ceně Tvárnice slyšíte poprvé. Takže začneme od začátku. V České republice se nežánrové literatuře věnuje nijak velký, ale relativně ustálený počet periodik. Nejčtenější a nejznámější je Host, dále zmiňme namátkově čtvrtletníky Revolver Revue, Souvislosti nebo Weles, měsíčník pro světovou literaturu Plav nebo kulturní čtrnáctideník A2. Výrazným hráčem na tomto nepříliš rozlehlém hřišti je také Tvar. V roce 2017 se redakce Tvaru rozhodla, že by nebylo od věci přijít s novou literární cenou – respektive s novým konceptem literární ceny. Koncept je to jednoduchý: Tvar sestaví seznam literárních kritků, veřejnost hlasováním zvolí Kritika roku, Kritik roku zvolí Literární dílo roku, Literární dílo roku získá Tvárnici. Pokud si chcete přečíst víc, odkazuji sem: https://itvar.cz/tvarnice-cena-ktera-ma-vahu.

Zvolený postup vyvolává pochybnosti. Jako první se nabízí otázka: co když zvolený kritik nic takového dělat nechce? A to se také již stihlo stát. Hezky Tvárnici shrnuli v perexu k nedávnému dílu pořadu Akcent na rozhlasové stanici Vltava: „Zajímavý pokus oživit literarní kritiku, který sám vyvolává ostrou kritiku.“ (Mimochodem, kdyby vás to zajímalo, sestřih rozhovorů Petra Šourka s Janem M. Hellerem, který získal titul Kritik roku 2019, Petrem Onuferem, který týž titul odmítl, a Jiřím Flaišmanem, který Tvárnici dlouhodobě kritizuje, najdete zde: https://vltava.rozhlas.cz/ceska-literarni-kritika-je-v-krizi-jak-pro-ni-....) Spory, které Tvárnice vyvolala, přehledně shrnul Petr Nagy na hostovském webu H7O (http://www.h7o.cz/strucny-pruvodce-tvarnici/). Na konci článku se píše „Pokračování příště“, ale buď to neumím najít, nebo „příště“ ještě nenastalo. Možná se čeká na další ročníky.

Shrnuto, podtrženo: pozice literární ceny Tvárnice je problematická. Pravděpodobně to většině čtenářů nebude nijak vadit – když někdo dostane cenu, je to přece dobré, ne? Pokud nejde o Zlatou malinu. Nebo Ropáka roku. Nebo Bludný balvan. Nebo Sexistické prasátečko. No dobře, není to s těmi cenami tak jednoduché, ale tentokrát jde skutečně o cenu, ne o anticenu.

Micík, Brody a ti druzí

Je až s podivem, kolik osobností si potrpí na kočičí sekundanty. Profesora Flegra zná dnes celý národ a všichni vědí, kdo je Micík. Kočky prý milovali Mark Twain, A. S. Puškin nebo T. S. Eliot. O černých kocourech ví své E. A. Poe, o kocouru Mourovi zase E. T. A. Hoffmann. Ještě dodejme, že o vztahu Erwina Schrödingera ke kočkám se moc neví: prý buď je, nebo není.

Boris Hokr má Brodyho. Ne že by to mělo jakýkoliv vztah k tomuto textu, ale pokud byste měli o Borisi Hokrovi vědět jedinou věc, je to tohle. Také občas napíše nějaký text, nejčastěji o knihách. Třeba pro Pevnost, kde je zástupce šéfredaktora. Nebo pro iLiteraturu. Nebo pro Deník N. Nebo pro ČT Art. Nebo pro Heroine. Nebo pro Host a H7O. Nebo pro A2. Nebo dříve pro Aktuálně.cz. Hernajs, jestli nebude jednodušší vyjmenovat média, kam ten člověk nepřispívá!

Nejspíš za to mohou kočky a Brody všechny texty po nocích přepisuje. Boris Hokr je zkrátka velmi plodným kritikem. A jako správný kritik má své kritiky (článek Pavla Kořínka z A2larmu je už sedm let starý, ale je to typ textu, který si za rámeček nedáte: https://a2larm.cz/2013/10/kazdy-tyden-novou-knihu/). Svět je v rovnováze, vše je v pořádku. Máme kritika, máme cenu pro kritiky, v angličtině se tomu říká „win-win situation“.

Dva světy, jedna literatura

Žijeme ve zlatém věku fantastiky. Harry Potter je dnes populárnější než Ježíš, jak by řekl John Lennon, mezi nejočekávanější filmy roku 2021 patří Morbius, Black Widow nebo Duna, v drtivé většině knihkupectví najdete rozsáhlou plochu zasvěcenou sci-fi, fantasy a hororu. Ubylo specializovaných knihkupectví, přibyla nakladatelství, která žánrovou literaturu vydávají. A trochu se o fantastice mluví a píše i v odborných kruzích, respektive v médiích zaměřených na „seriózní“ literaturu. Právě Boris Hokr napsal v letech 2017 a 2018 několik recenzí pro Tvar, například na knihy Becky Chambersové nebo P. K. Dicka. A vidíte, Tvar jsem ve výčtu výše nezmínil! Ale tam psal Boris Hokr taky.

To, co píšu v předchozím odstavci, není tak docela pravda. Tedy – za zlatým věkem si stojím, ale v „mainstreamu“ se fantastika vlastně objevovala vždy. K pravidelně oceňovaným českým autorům patří Jiří Kratochvil nebo Miloš Urban, Literu  a Státní cenu za literaturu získal Michal Ajvaz, Cenu Jiřího Ortena Probudím se na Šibuji Anny Cimy – a to jsou všechno autoři, kteří používají fantastické prvky, a díla, která stojí na fantastických motivech. A „seriózní“ literární časopisy jsou plné recenzí na novinky Ishigura (Pohřbený obr), McEwana (Šváb), Houellebecqa (Podvolení) nebo Atwoodové (Svědectví).

V této situaci není výjimečné, že „mainstreamovou“ cenu získá žánrový kritik. Výjimečnost udělení ceny Kritik roku Borisi Hokrovi spočívá v prolnutí mezi dvěma světy: světem fandomu a světem, pro který nemáme konsensuální výraz, a proto jej zde označuji jako „seriózní“ nebo „mainstream“. Ne že by se prolínání nedělo. Jan Poláček má za sebou kyberpunkové období, poté získal Cenu Knižního klubu za psychologický román Spánek rozumu plodí nestvůry, aby přišel s fuksovsky laděným románem Spěšný vlak CH.24.12 a získal Cenu ASFFH (neodpustím si to: když ještě fungovala). Pavel Renčín začínal ve Strakách na vrbě, přes Městské války vydané v Argu se dostal k hororovému/thrillerovému „mainstreamu“ ve Vězněné a Klubu vrahů. A naopak: Petr Stančík sice získal Literu za Mlýn na mumie, ale také je vždy jednou povídkou zastoupen v antologiích Ve stínu Říše/apokalypsy/magie (mimochodem, jedním z editorů byl Boris Hokr).

Propustnost z „mainstreamu“ do žánrových médií je častější než ta v opačném směru. V žánrové databázi Legie.info najdete vedle Františky Vrbenské a Jiřího Kulhánka Uminu verzi Emila Hakla, Hranici lesa Vratislava Kadlece nebo dvě díla Jáchyma Topola, v XB-1 se objevují recenze na „seriózní“ literaturu pravidelně (například v posledním čísle na knihu Před povodní Anny Bolavé – Milan Štajer hodnotí čtyřmi hvězdičkami a píše o nadšení z knihy). S Pevností a žánrovými weby je to o něco horší, ale i tam se občas podobný „přešlap“ objeví. Na druhou stranu si nevzpomínám, že by v Hostu, Tvaru, Revolver Revue nebo Souvislostech recenzovali cokoliv, co vyšlo ve Strakách na vrbě, v Brokilonu, ve Fantom Printu nebo třeba v Epoše. Občas se objeví teoretické pojednání: Host 04/2018 má téma Jaká je česká fantastika (https://casopishost.cz/files/magazines/326/pxcjcxje-host-18-04-el.pdf), v Hostu 02/2020 vyšel text Borise Hokra Česká fantastika tehdy a dnes (https://issuu.com/casopishost/docs/host_20-02--el-nm-pages-1_3-7_10-13_2...). Ano, to „žijeme ve zlatém věku fantastiky“ jsem si sice vymyslel sám, ale Boris Hokr s tím přišel už téměř před rokem. Jen tam má navíc adjektivum „české“.

Otázky, samé otázky

Proč není propustnost větší? Proč se žánrová fantastika víc neobohacuje „seriózní“ literaturou, proč se „seriózní“ literatura nepouští do žánrových vod? Částečně je to dáno kvalitou (ano, žánry mají samozřejmě větší sklon k brakovosti, ale jak víme z 90. let a raných nultých let, i za obálkou s polonahou dámou v nesnázích lze objevit slušnou porci literatury!), částečně snad respektem k žánru. Každý žánr má svá pravidla, své milníky, své autory – a pokud je neznám a neorientuji se v nich, je obtížnější napsat zasvěcenou recenzi (proto by pro mě bylo obtížné hodnotit červenou knihovnu nebo učebnici biologie).

To, že fantastika pomalu proniká do literárních časopisů, že „mainstreamová“ nakladatelství jako Argo nebo Host vydávají českou fantastiku a že Kritikem roku 2021 se stal Boris Hokr, je důsledkem změny, kterou zřejmě již nějaký čas žijeme. Čímž nechci snižovat zásluhy Borise Hokra. Zviditelňuje fantastiku, píše o ní do médií, ve kterých bychom podobná témata nečekali. To je samozřejmě skvělé – a v tomto kontextu volám: Více Hokrů! Otázka je, kde je vzít. Proč nemáme víc zastánců žánrové literatury, kteří by pronikli do literárních časopisů, do rádia, televize nebo do literárních anket? Nejsou lidé? Nejsou vidět? Nejsou oslovování? Je to jejich chyba? Je to chyba systému?

Uznání Borisi Hokrovi lze vnímat jako uznání české fantastice. Snad i svého druhu přijetí žánru. Víme, že jste tady, pokud je vás víc, nebojte se a pište, dveře jsou otevřené. Jen je třeba, aby těmi otevřenými dveřmi procházeli další.