NEDĚLNÍK: Tak nám zase zavřeli knihovny

Tak nám zase zavřeli knihovny…

Nu, aspoň si knihovníci odpočinou. Hodí si nohy nahoru a budou doma vysedávat s knížkama a čajem.

Cha! Ano, čtete správně – cha! zní poněkud trpký výsměch někoho, kdo čerstvě nastoupil do rozjetého vlaku jisté městské knihovny a teď se zoufale snaží něčeho chytit, protože tenhle vlak se řítí po kolejích, drncá, hází sebou ze strany na stranu, nedělá zastávky a asi ani pořádně neví, kam vlastně jede.

Tak nám zase zavřeli knihovny, a to je ten správný čas trochu kopnout do těch hromad práce, které čtenáři vidět nemusí a kterým jejich neustálý proud a absurdní požadavky konečně nebudou stát v cestě.

Jako třeba odpisy…

Věc, která způsobuje bolehlav knihovníkům snad v každé knihovně, kterou jsem kdy navštívila. Ostatně to nejspíš znáte i z knihkupectví, antikvariátů a vlastních domovů – knížek je moc. Určitě nejsem první ani poslední, kdo brečí nad tím, jak jsme zahlceni psaným slovem všeho možného druhu. Leze to nejen do peněz, času, na mozek, ale hlavně do místa, které by se v ideálním světě využilo k něčemu jinému a smysluplnějšímu. A tak se nám ve skladu vedle cestopisu po Mallorce z padesátých let válí celé svázané vydání Květů, pět úžasně barevných bichlí o výrobě gelových svíček, několik encyklopedií exotického ptactva a pár kousků o drincích celého světa. A na tom všem úhledná deseticentimetrová vrstvička prachu. Máme tam i jednu tajuplnou, v obalu a bez titulu na hřbetě, kterou si nikdo nedovolí vyndat z regálu, protože by tak porušil to dojímavě krásné čtyřmetrové vlákno pavučiny, které se od ní táhne do rohu místnosti.

Pryč s tím, že?! No jo… takové gelové svíčky opravdu vyhodíte bez výčitek, Mallorka poletí hned za nimi, spolu s ptactvem a drinky… ale co ty Květy? A co všechny ty vymazlené odborné publikace, které si místní čtenář nepůjčuje neb je hloup- chci říct neb by ho to ani nenapadlo? Zákon schválnosti říká, že jakmile knihu odepíšete (a není to jen dvoukrokový proces, jak by se mohlo zdát – do cesty vám vstoupí různá razítka, psaní seznamů, obesílání jiných knihoven, přepisování v katalogu…), dost možná už druhý den se vám u pultu rozbrečí čtenář, jak ty gelové svíčky hrozně potřebuje.

Ale dobrá, nad tím ještě dokážeme pokrčit rameny a z toho, jak jsme ty obrázky s barevnými blivajzy trhali z vazby, si nic neděláme. Jenže jak asi tušíte, knihovník bývá, když přijde na knihy, bytost citlivá. On totiž ví, že i když se třeba takové staré vydání Holdstocka nijak zvlášť nepůjčuje, je to skvost, který bychom si měli hýčkat a nejlépe balit do peřinky, aby mu v tom skladu nebyla zima. Jiný knihovník nad Holdstockem mávne rukou a vlastním tělem bude bránit komplet vydání Arbesa. Asi víte, jak oba zmínění knihovníci nakonec dopadnou – se slzami v očích budou trhat jak Holdstocka, tak Arbesa.

Až/Jestli se knihovny zase otevřou, nečekejte, že potkáte svého dobrého známého s citlivou duší, který vám s úsměvem podá detektivku z vaší oblíbené řady nebo harlekýnku, kterou jste sice měli už kdysi půjčenou, ale dáte si ji znovu. Ne, tenhle knihovník bude dávno pryč. Měl sny a naděje, které v tomhle drsném světě nedokázaly přežít. Místo něj na vás kývne zachmuřený, životem zocelený desperád, který si prošel peklem. Musel – knihovna je kruté, bezcitné místo a násilí se zkrátka nedá vyhnout…

„Dobrý den, máte prosím něco o výrobě gelových svíček? Takhle před Vánoci…“