Radosti Jany Jůzlové: Deskové hry

Panství hrůzy: Druhá edice (Mansions of Madness: Second edition)

Hra vychází z hororového světa spisovatele H. P. Lovecrafta a její princip je poměrně jednoduchý: hráči si zvolí postavy vyšetřovatelů (investigators), ty někam jdou a tam jsou záhady, které se musí vyřešit, a monstra, která je nutno zabít. A hlavně neumřít a nezešílet.
Měli jsme původní verzi, která mě příliš nebavila, protože jeden z nás musel hrát „za hru“ a za monstra. Druhá edice je geniální v tom, že „za hru“ hraje aplikace na tabletu. Takže mj. odpadá dlouhé učení pravidel a jiné nepříjemnosti, ale hlavně je vše interaktivní, včetně herního plánu, který se průběžně staví během hry podle toho, kam si otevřete dveře a co chcete jít zkoumat. Hra má množství různých scénářů, které se liší délkou, obtížností i typem dobrodružství, a při opakovaném hraní téhož scénáře se mírně mění. Může to být i docela stresující a depresivní! (Scénář Útěk z Innsmouthu jsme končili na hořícím molu obklopeni davem zfanatizovaných lynčujících domorodců a ne, ta loď pro nás nepřiplula.) Na internetu lze nalézt žebříček scénářů podle hodnocení a podle toho si vybrat. Hru máme a hrajeme v angličtině, předpokládám, že v AJ je k dispozici více scénářů.
Rok vydání: 2016
Počet hráčů: 1–5. V jednom jsme to nikdy nehráli, ve dvou povětšinou značně pohořeli, ideální ve třech či čtyřech. Pokud jste v rodině jen dva hráči, můžete zvolit možnost, kdy každý hraje za dva vyšetřovatele, ale je nutné velmi striktně oddělovat akce, předměty a další komponenty.
Herní doba: Závisí na konkrétním scénáři, ale minimálně 2 hodiny, obvykle o dost víc.
Poznámka: Z lovecraftovského světa vychází i řada dalších her, například Arkham Horror, Eldritch Horror či Elder Sign. Mají podobný základ světa, případů, vyšetřovatelů a monster, ale jinou strukturu a konkrétní herní mechanismy. Všechny jsme aspoň párkrát zkusili, ale Panství hrůzy je pro mě jednoznačně nejzajímavější.

Zima mrtvých

Mám ráda zombie a jakoukoli hru se zombie-tematikou si vždy s radostí ozkouším. Testovali jsme asi čtyři, ale tahle se nejdéle drží na vyšších příčkách rodinného žebříčku popularity.
Jedná se o hru podobného typu jako Nemesis, tedy hru semikooperativní. Jde o přežití celé kolonie, ale současně má každý svůj tajný individuální cíl… a navíc ještě jeden z hráčů může být zrádce, který spoustu snah tiše maří. A do toho tam jsou ty zombie, které koušou a poněkud znepříjemňují výpravy do okolí, a hlavně je potřeba krmit hladové krky v kolonii a pravidelně vynášet smetí. Jediný větší problém, který se hrou mám, je značný prvek náhody, v důsledku kterého můžete poměrně snadno umřít. Částečně to vyvažuje fakt, že postupem hry obvykle získáte více postav, ale ty můžou mít prostě smůlu. Život mezi zombiemi je nemilosrdný a náhoda je blbec.
Rok vydání: 2014
Počet hráčů: 2–5
Herní doba: 2 hodiny a víc
Poznámka: Pochopitelně i zde existují rozšíření. Pro ty, kdo na rozdíl ode mě nemají rádi zombie, může být vhodnou alternativou Battlestar Galactica, také semikooperativní hra se zrádcem (v tomto případě se jedná o jednoho či více Cylonů), kde je navíc prvek náhody menší a jen tak neumřete. A máte tam vesmírné stíhačky!

Agricola a Caverna

Na počátku byla Agricola. Hráč má desku, na které si orá políčka, pěstuje obilí, chová zvířátka a staví dům. Je fajn, když má na konci hry všechna pole desky něčím zaplněná a taky když mu nechybí žádný druh zvířete. Je to i hra výchovná – nemůžete si pořídit dítě (= pracovní sílu), dokud nemáte dost místa v domě. Bezvadné a uklidňující. Hlavně ovečky. Ve dvou hráčích celkem selanka, ve čtyřech jsme pochopili, k čemu slouží žeton „hladu“. I herní doba byla komfortní (kolem hodiny ve dvou hráčích, s každým dalším hráčem to ale výrazně naroste a taky je třeba započítat delší čas na přípravu hry a na její uklizení) a existuje spousta rozšíření, některá velmi dobrá (Sedláci z blat), některá na prd.
Agricola ve svém typu neměla konkurenci, dokud... dokud nepřišla Caverna: Sedláci z jeskyní!
Caverna má stejný systém, ale celkový upgrade rozhodně hru pozvedl k lepšímu řadou zábavnějších herních možností. Kromě tupého obdělávání polí a nutných úkonů přibyly taky doly a oslíci, výroba zbraní... a hlavně možnost poslat člena domácnosti na výpravu, odkud přinese něco, co se jinak sehnat nedá. Na rozdíl od Agricoly tu není takový tlak na hráče a nutnost nakrmení rodiny a celkově je hra pestřejší, pohodovější a nabízí více možností, cesty k úspěchu.
Následující údaje se týkají Caverny, nikoli Agricoly.
Rok vydání: 2013
Počet hráčů: 1–7, myslím, že jsme ji zatím vždy hráli jen ve dvou, což je takové hamižně příjemné.
Herní doba: asi 2 hodiny a opět poměrně dost času na přípravu hry a následný úklid.
Poznámka: Pokud si člověk pořídí Cavernu, obávám se, že k Agricole se už nevrátí. Ke Caverně existují rozšíření, ale vlastní hra se nám zdá natolik pestrá a uspokojivá, že jsme žádné nehráli.

Zámky šíleného krále Ludvíka

Vím jistě, že tuhle hru vytvořili pro mě. Prostě si stavíte fiktivní zámek. Ano, má to jistá pravidla, stojí to nějaké peníze a protihráč vám to trochu komplikuje... ale prostě si stavíte zámek! Když na to přijde, může být celý tvořený jen podzemními kobkami a kryptami a hladomornami a hrobkami, ale to není ideální herní strategie – vím to, zkusila jsem to.
Rok vydání: 2014
Počet hráčů: 1–4, ve dvou fajn, ve třech lepší, ve čtyřech potřebujete fakt velký stůl.
Herní doba: Zhruba 90 minut (ve dvou hráčích) + čas na rozestavení a úklid.
Poznámka: Rozšíření „Secrets“ s příkopy, tajnými chodbami a labutěmi je fajn. Verzi „Mezi dvěma zámky šíleného krále Ludvíka“, která je kombinací klasických Zámků a hry Between Two Cities, jsme nehráli.

Small World

Dlouhodobě oblíbená hra, ačkoli se opět jedná o hru konfrontační, což příliš nevyhledávám. Omezený svět hráči zalidňují bizarními tvory a navzájem bojují o prostor. Baví mě, že tvorové mohou mít v každé hře jiné schopnosti (kartičky tvorů a jejich schopností se generují a kombinují náhodně pro každou hru). Navíc v průběhu hry je nutné počítat s tím, že tvorové, se kterými hru začínáte, vám rozhodně do konce hry nevydrží. Nevhodné pro slabé povahy, je to dost masakr... ale takový „roztomilý“ masakr.
Rok vydání: 2009
Počet hráčů: 2–5 (pro různé počty hráčů je jiný herní plán)
Herní doba: 1,5–3 hodiny (podle počtu hráčů)
Poznámka: Hra má obrovské množství rozšíření. Některá se týkají jen přidávání dalších tvorů a schopností, z nichž některé jsou už poněkud překombinované a absurdní. Jiná rozšíření přinášejí nové herní desky (a s nimi spojené úpravy pravidel). Líbilo se mi rozšíření Tales & Legends, které přidává do hry kartičky „událostí“, které ovlivňují možnosti akcí v jednotlivých kolech. Samostatnou hrou je potom Small World: Underground (stejná pravidla, ale jiný plán, tvorové a vlastnosti)

Great Western Trail: Cesta na západ

Ženete stádo do Kansas City. Přes zastávky, kde je možné něco získat a prodat nebo přikoupit krávy, přes nebezpečí, kolem indiánů. Čím hodnotnější stádo, tím líp. V Kansas City cesta nekončí, stádo je nutno naložit do vlaku a rozvézt ho do velkých měst.
Mám ráda hry, u kterých se ani poněkolikáté nenudíte, protože k vítězství vede řada možných cest a pokaždé to probíhá úplně jinak. Co bylo výhodné minule, nemusí být cestou k úspěchu dneska. Což je i případ tohoto kovbojského dobrodružství. Jasně, klíčové je mít dobré stádo (to funguje na principu deck-building, vylepšování si balíčku karet, ze kterého se dobírá), protože od toho se odvíjejí peníze, ale body, a o ty jde ve finále, lze získávat i řadou jiných způsobů, třeba obsazováním nádraží, různými bonusovými úkoly, důrazem na stavbu budov či najímáním více lidí.
Rok vydání: 2016
Počet hráčů: 2–4, nejlépe se nám hraje ve třech
Herní doba: hodně záleží na počtu hráčů, ale kolem 2 hodin
Poznámka: Existují rozšíření, ale zkušenost s nimi nemám.

7 divů světa

Hra se odehrává v antickém světě, každý hráč ovládá nějaké starověké město a to si buduje k co nejzářnějším (bodově nejhodnotnějším) zítřkům. Hraje se na omezený čas tří „epoch“. Do značné míry je to hrabání na vlastním písečku, přímá herní interakce mezi hráči je minimální, ale dost zásadní je sledovat jejich herní plán, takže je v tom i značný prvek strategie. Pro strategii je klíčový fenomén posílání si karet. Na začátku má každý hráč několik karet, z toho si jednu vybere a další pošle dál. A teď... vezmete si kartu, která se hodí vám, nebo se radši postaráte, aby soupeř nedostal kartu, která by pomohla jemu?
Rok vydání: 2010
Počet hráčů: 3–7 (pro 2 existuje speciální verze „Duel“, viz dále)
Herní doba: zhruba hodina, ale záleží na počtu hráčů
Poznámka: Existuje velké množství rozšíření, běžně hrajeme Leaders (2011).

7 divů světa: Duel je samostatná hra, která ze světa 7 divů vychází, má podobný základ, kartičkový systém a hraje se stejně na tři epochy, ale v řadě detailů má zcela jiná pravidla, vyvinutá speciálně pro souboj dvou. Proto je taky o dost interaktivnější.
Rok vydání: 2015
Počet hráčů: 2
Herní doba: vlastní hra tak 30–40 minut, ale chvilku se to rozestavuje (déle než klasických 7 divů)

Azul

Moje oblíbená hra. Nejsou v ní žádná písmenka, a tak si člověk odpočine. A ještě je to celé takové… estetické. Podle stanoveného systému sbíráte barevné dlaždice a vytváříte vzor, za což se získávají body. Herní plán má dvě strany, buď se skládá stanovený vzor, anebo vzor vlastní (za dodržení podmínek skládání).
Rok vydání: 2017
Počet hráčů: 2–4 (zvládne i dítě od 8–10 let)
Herní doba: asi 45 minut
Poznámka: Existují varianty Azul: Vitráže ze Sintry, kde se namísto dlaždic vytvářejí vitrážová okna, a varianta Azul: Letohrádek, kde se dláždí jiným způsobem. Nehrála jsem je.

Safari Bar

Jednoduchá karetní hra, ve které má každý z hráčů 10 karet různých zvířátek, která se snaží vecpat do baru. Každé zvíře má svou předbíhací strategii, popř. některá mohou jiná zvířata z fronty zcela vyštvat. Karty jsou moc hezky kreslené a schopnosti zvířat vtipné. Vlastně je to klasická párty hra, kterou si o dost víc užijí dospělí.
Rok vydání: 2014
Počet hráčů: 2–4 (ve dvou je to ale dost o ničem), možno i s dětmi od 8–10 let
Herní doba: asi 20 minut
Poznámka: Existuje samostatně hratelné rozšíření, obsahující 12 nových zvířat. I když ho doma máme, nikdy na něj dosud nedošlo, ta základní zvířata nám nějak stačí.

Coloretto

Malá karetní hra, vhodná na cesty, směs strategie a náhody. Podle stanovených pravidel se sbírají kartičky stejných barev.
Rok vydání: 2003
Počet hráčů: 2–5, kupodivu to nebaví žádné děti, kterým jsme se to snažili podstrčit, ač je to psané od 7 let
Herní doba: asi 20 minut.

Tak co, vybrali jste si? Pokud ne, nezoufejte, tohle byl opravdu malý, a navíc velmi osobní vzorek současných deskovek. Pro mě samotnou bylo jeho vytváření dost zajímavé, protože jsem si ujasnila, jaké typy her mě nejvíc baví a které naopak nevyhledávám.
Například moc nemusím příliš ostré konfrontace s boji mezi hráči a vzájemným ničením a vražděním. Z konfrontací se mi tu objevily jen tři kousky – Root, Small World a Safari Bar –, které mají jeden společný rys, a to jistou roztomilost, dětinskost postaviček, takže snáz beru, že „je to jenom hra“. A ano, Tikal je taky konfrontační, ale když jste šikovní, dá se tomu vyhnout. Z dalších snesitelně konfrontačních her můžu doporučit třeba Kyklady (Cyclades, Kyklades), které jsou kromě bojů založené i na budování.
Budování mě totiž baví asi ze všeho nejvíc, ať už jsou založeny na worker-placementu, nebo jiném principu. Mít dokonalé hospodářství, krásný zámek či prosperující vinici mi připadá maximálně uspokojivé. Mezi mé oblíbené hry proto dále patří třeba Vysoké napětí, kde stavíte elektrárny a napájíte elektřinou města.
Naprosto minimálně jsou v mém výčtu zastoupeny párty hry, jichž nejsem velkým fanouškem, i když samozřejmě Krycí jména jsme při mnoha příležitostech hráli a jsou moc fajn.
Podobně příliš neholduji hrám založeným na deck-buildingu, tedy vylepšování vlastního balíčku karet. Zastoupeno je vlastně jen částečně v Great Wester Trail, kde je sice důležitým prvkem hry, ale ne jediným. Pokud máte rádi komiksy, může vás z této kategorie her oslovit Legendary: A Marvel Deck Building Game, hra využívající hrdiny a padouchy z marvelovského universa, která je současně kooperativní i mírně kompetitivní (což mi manžel při prvním hraní úspěšně zatajil, takže se ho od té doby vždy ostražitě ptám, zda je nějaká hra skutečně kooperativní anebo kooperativní v jeho prospěch).
Kooperativky mám ráda zhruba stejně jako hry budovací. A kupodivu mi velmi vyhovují i semikooperativní hry s osobními cíli či se zrádcem. Pouze v mém milovaném Panství hrůzy se to někdy může zvrtnout nepěkným způsobem – a to v situaci, kdy někdo z hráčů zešílí a pořídí si nějakou pěknou diagnózu.
Pardon. Pochopitelně nezešílí nikdo z hráčů, ale jeho postava. Naštěstí jsou to všechno jen hry.