LITERATURA: Kniha roku Sardenu 2018 – komentáře

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

anketa Kniha roku Sardenu má za sebou čtvrtý rok existence. Opět jsme oslovili osobnosti, o kterých se domníváme, že mají k danému tématu co říci, a redakce časopisů a webů zabývajících se fantastikou. Již loni se mohli přihlásit i zájemci z řad čtenářů, tento rok jsme se pokusili být ještě otevřenější – o tom níže. Všichni dostali relativně jednoduchou otázku: „Můžete jmenovat jednu až tři knihy z oblasti fantastiky, které ze své četby považujete tento rok za nejhodnotnější?“

Letos se v anketě sešlo 35 odpovědí, z nichž jsme sestavili žebříček nejčastěji jmenovaných knih. Do výsledků ankety jsou započítány pouze a právě knihy, které vyšly v roce 2018 v českém překladu poprvé a na nichž se respondent nepodílel autorsky, redaktorsky ani jiným způsobem. Každý hlas má stejnou váhu, je tedy bezpředmětné, zda je kniha uvedena na prvním, druhém, nebo třetím místě. Odpovědi ovšem zveřejňujeme se vším všudy – nemáme nic proti tomu, když autor takto propaguje vlastní tvorbu; u nakladatelů zase rozumíme tomu, že těžko zvládají číst něco jiného než to, na čem pracují. Pro ilustraci: kdyby v roce 1979 přišel Robert Asprin a prohlásil, že nejlepší kniha za rok 1978 je Another Fine Myth (v češtině Další prima mýtus, Perseus, 1994), odpověď bychom zveřejnili, ale do výsledného žebříčku by tento konkrétní hlas nebyl započítán.

Anketa původně byla zamýšlena jako hlasování odborné veřejnosti. Při stále se snižujícím počtu hlasujících jsme již loni otevřeli možnost hlasovat pro všechny zájemce. Obavy, že tento způsob zkreslí výsledky, neboť se objeví autoři, kteří se budou snažit zviditelnit, nebo redaktoři, kteří takto budou propagovat některé své svěřence, se ukázala jako lichá – občas se někdo takový objeví, v komentářích je mu prostor ponechán (neboť nelze zhodnotit, zda je autor/redaktor skutečně přesvědčen, že je kniha dobrá, nebo zda jde o způsob, jak dílo prosadit), obrázek nechť si udělá každý čtenář sám. Respondenti jsou ale v drtvé většině poctiví – a pokud se na nějaké knize podíleli, uvádějí to v komentářích. A stále jsme přesvědčeni, že komentáře jsou to, co je podstatné: čtenáři, kteří se v „průmyslu“ více pohybují a orientují, doporučují dalším to, co považují za hodnotné. Co chtít víc?

I v tomto roce se objevilo několik drobných nejasností: například jak hodnotit román Consider Phlebas Iaina Bankse, který vyšel ve špatném překladu v nakl. Classic v roce 2000 a který znovu převedl do češtiny Richard Podaný? Nakonec jsme v tomto případě postupovali podle pravidla, že do žebříčku započítáváme pouze tituly vydané v češtině poprvé, Pomysli na Fléba tedy v žebříčku nefiguruje – ale v komentářích si o něm můžete přečíst hned několikrát. Další zajímavostí je, že v předchozích letech měla „vítězná“ kniha vždy jen o hlas navíc. Tentokrát se zcela jednoznačně na první příčce umístila kniha… ale to už si můžete spočítat sami. Žebříček zveřejníme již brzy, zatím předkládáme komentáře.

Po vzoru knižních obálek některých nakladatelství se přidáváme s tím, že již v komentářích uvádíme u zahraničních titulů překladatele (v dřívějších letech byl uveden pouze ve výsledcích ankety). A jako obvykle: do výsledků byly započítány pouze ty knihy, které jsou v následujícím textu tučně.

TOMÁŠ BANDŽUCH (spisovatel)

Jan Pohunek: Přiznání iluminátů (Straky na vrbě)
Robert Fabian: Valkýry (Straky na vrbě)

MARTIN BEČVÁŘ (šéfredaktor Fantasy Planet a recenzent časopisu Pevnost, fantasymag.cz a fantasya.cz)

Pat Murphyová: Město, nedlouho poté (Gnóm!, překlad: Jakub Němeček)
Za mě nejsilnější zážitek uplynulého čtenářského roku, neokoukané téma a dobrý překlad. Prostě lahůdka.

Jiří Pavlovský (ed.): O krok před peklem (Epocha)
Mám rád humorné věci. Mám rád Kladivo na čaroděje pro to, jaké je - cynické, drsné a zábavné. A sborník ukončující první sérii je vážně pecka!

Brandon Sanderson: Arcanum odhalené (Talpress, překlad: Milena Poláčková)
Sanderson je úžasný vypravěč s nekonečnou zásobou fantazie, a když vás vezme na projížďku všemi svými známými světy (a několika zatím neznámými), prostě vás uchvátí.

Plus bonus:
Joe Abercrombie: Ostré konce (Polaris, překlad: Olga Machačová)
Povídková sbírka spíše pro fanoušky tohoto autora – ale tenhle chlapík umí psát tak neskutečně geniální parchanty…

WOJTA BĚHOUNEK (trudomyslný čtenář a úplatný recenzent – Pevnost, XB-1)

Jiří Pavlovský (ed.): O krok před peklem (Epocha)
Kladivo na čaroděje uzavřelo první sezónu svých hororových eskapád. V rámci oslav tohoto malého vítězství nad magií i realitou vznikla antologie, která předkládá čtenářům střípky univerza, jež v našich luzích a hájích vznikalo bezmála šest let. Ač autoři přistupují k tématu obdobně, atmosféra jednotlivých příběhů se liší – jednou jde o bohapustou vyvražďovačku s explicitními detaily, jindy o hrůzyplnou jednohubku, která by uspěla i u Alfreda Hitchcocka. Je v tom zkrátka úplně všechno. A je to skvělé.

Kristýna Sněgoňová: Krev pro rusalku (Epocha)
Nejlepší debut roku. Kristýna Sněgoňová překvapila jak po stránce stylistické, tak žánrové. Krev pro rusalku rozhodně není akční jízdou, autorčina síla tkví především v perfektně rozehrané psychologii postav. Hned v první kapitole navíc rozdá karty takovým způsobem, že i těm největším optimistům musí být jasné, že jinak než katastrofou to skončit nemůže. Přesto člověk hltá další a další stránky téhle pochmurné detektivky a tajně doufá, že finální konfrontace přinese alespoň zdání morální satisfakce.

Peter F. Hamilton: Pandořina hvězda I: Bariéra (Planeta9, překlad: Petr Kotrle)
Poctivá space opera, jakých je dneska pomálu. Peter F. Hamilton na to jde sice ze široka, přes množství dějových linií a napříč různými lokalitami, ovšem zručně vtáhne čtenáře do děje, když před něj staví jednu záhadu za druhou. Zároveň nenápadně odkrývá karty ústředního konfliktu a jakoby mimoděk produkuje naprosto fantastické scenérie, jež se nesou v duchu těch nejlepších kousků z kánonu hard science fiction. Slabinou je pouze useknutý konec, který vysloveně žadoní po okamžitém otevření druhé části.

JAROSLAV BUBENÍK (panprase.cz, fan)

Vladimír Šlechta: Zima v Thonnierice (Brokilon)
Takhle skvělá fantasy detektivka mně otevřela cestu do celého Krvavého pohraničí a vůbec, Vladimír Šlechta je boží.

Karolina Francová: Purpurová noc 1: Ve stínu Rudé věže (Brokilon, 2017)
Začátek trošku zvláštní, ale jakmile se kniha rozjede, tak nemá chybu, nehledě na to, že je na světě pokračování příběhu, a kdo by si nechtěl číst o Liberci, který okupují magické potvory.

Jan Kotouč: Ofenziva českých zemí (Brokilon, 2017)
Brilantně napsaná alternativní historie, kde se České království rozprostírá od Baltu po Černé moře, vlastní početnou námořní flotilu včetně letadlových lodí a vede obranou válku s rozpínavým carským Ruskem.

TEREZA DĚDINOVÁ (literární teoretička – FF MU, Brno)

N. K. Jemisinová: Páté roční období (Host, překlad: Roman Tilcer)
Svébytná a netypická fantasy, na jednu stranu neskutečně civilní, na druhou zasazená do originálního a fascinujícího světa. A vyprávěné je to úžasně.

Neal Stephenson: Sedmeroev (Talpress, překlad: Zdeněk Hofmann)
Vlastně je to obsáhlý „takřka“ mýtus o zániku a znovuvybudování života na Zemi. Silný příběh (taky aby nebyl, s tímhle tématem!), spousta postav, předlouhé technické pasáže (znalec asi zajásá, já lehce trpěla, ale to je moje chyba :) ), záplava obrazů, na které jen tak nezapomenu.

Pat Murphyová: Město, nedlouho poté (Gnóm!, překlad: Jakub Němeček)
Postapokalyptický svět úplně jinak, než jsme zvyklí. Svěží, nápadité, nádherně napsané a podstatně nadějnější než klasická post-apo.

MONIKA „SLÍVA“ DVOŘÁKOVÁ (zástupkyně šéfredaktora Sardenu, recenzentka časopisu Pevnost)

Pat Murphyová: Město, nedlouho poté (Gnóm!, překlad: Jakub Němeček)
Kniha letitá, co se dočkala překladu do češtiny až nyní. Rozhodně neztratila nic ze svého kouzla a stojí za pozornost. Je to nejpoetičtější postapo, jaké si vůbec můžete představit.

N. K. Jemisinová: Páté roční období (Host, překlad: Roman Tilcer)
Chcete nefalšovanou fantasy s vlastním světem, magií i pravidly, ale bez elfů a trpaslíků? Pak byste určitě neměli minout první díl této cenami ověnčené trilogie.

Jiří Pavlovský (ed.): O krok před peklem (Epocha)
Kdo nezná urban fantasy svět Kladiva na čaroděje, jakoby nebyl! A jestli jste na šílenou detektivní paranormání partu Felixe Jonáše dosud nenarazili, můžete se pokusit to napravit prostřednictvím antologie povídek z tohoto sdíleného světa.

EYLONWAI (redaktorka – Sarden)

Když jsem přemýšlela o tom, které knihy z právě uplynulého roku bych postavila na ty nejvyšší stupínky, měla jsem popravdě řečeno trochu problém. Hledám knihu, která by hrábla pořádně hluboko a s něčím pohnula. Která by mě donutila se smát, brečet, najednou se zastavit, něco si uvědomit, o něčem důkladně zapřemýšlet, pokud možno to všechno dohromady. A, já vám prostě nevím, žádnou takovou s vročením 2018 jsem nenašla. Je to jistě čistě subjektivní, ale je to tak. Pevně věřím, že rok následující v tomto nezklame. To však neznamená, že by minulé měsíce nevyplodily kvalitní fantastickou literaturu. Nezmínit pár titulů by bylo zavřeníhodné opominutí.

N. K. Jemisinová: Páté roční období (Host, překlad: Roman Tilcer)
Vysoce ceněná kniha (a trilogie), která měla otřást základními kameny žánru. Nebo spíš postavit na ně něco nového a neotřelého. V recenzi tady na Sardenu jsem do ní maličko kopla a stále si myslím, že zaslouženě, ale i přesto je to jedno z nejoriginálnějších a nejlepších děl, které se k nám vloni dostaly.

Robin Hobbová: Kroniky Deštné divočiny 1: Dračí strážce (Fragment, překlad: Jan Kozák)
Styl Robin Hobbové není pro každého, ale máte-li rádi obšírně popisovaná dobrodružství, do kterých se můžete ponořit, komplikované a živoucí postavy a barevný svět s promakaným soukolím, v Kronikách Deštné divočiny vám nic chybět nebude. Zvlášť pokud jste křtění trilogií Živé lodě.

Neil Gaiman & Charles Vess: Hvězdný prach (Polaris 1998, Crew)
Konečně je to dílo takové, jaké má být! Věřte mi, tenhle „drobek“ až po okraj přecpaný kouzelnými ilustracemi a půvabným textem je něco, co vám příběh s padlou hvězdou a zamilovaným mládencem ukáže v novém světle. A pokud ho čtete poprvé, neodvratně vás očaruje.

KAROLINA FRANCOVÁ (spisovatelka)

Loni jsem četla jen Problém tří těles, který se mi sice moc líbil a už mám ke čtení nachystané pokračování, ale nevyšel v roce 2018. Další dvě knížky z žánru sci-fi a fantasy, ke kterým jsem se dostala, mě bohužel nezaujaly natolik, abych je doporučila.

OSKAR FUCHS (spisovatel)

1. Robert Fabian: Valkýry (Straky na vrbě)
2. -
3. -
4. Oskar Fuchs

KRISTINA HAIDINGEROVÁ (spisovatelka a redaktorka)

Mats Strandberg: Trajekt (Host, překlad: Helena Matocha)
Tenhle horor se mi přesně trefil do noty. Spojuje upíry a zombie v inteligentním příběhu, který u mě boduje propracovanou psychologií postav, napětím a uvěřitelností. V lecčems připomíná knihu Všemi dary obdarovaná, Trajekt ovšem vypráví celou řadu tragických osudů.

Petr Boček & Milostav Zubík: Nekrosarium (Netopejr)
Antologie strašidelných a černohumorných povídek, ve které mám zářez coby jazyková redaktorka. Antologii nemohu nezmínit především pro to, že autory je vynikající dvojice, která skvěle píše už celou řadu let, navíc kniha Nekrosarium obsahuje největší počet špičkových povídek, jaký jsem v jednom díle kdy napočítala.

Carlton Mellick III: Strašidelná vagina (Carcosa, překlad: Milan Žáček)
Jednoznačně překvapení roku. Nic originálnějšího jsem asi zatím nečetla.

ZUZANA HARTMANOVÁ (spisovatelka, redaktorka Dětí noci)

V loňském roce jsem horko těžko dávala dohromady alespoň pět knih, které bych mohla dát do svého výběru toho nejlepšího. Rok 2018 byl ale na kvalitní tituly bohatý a já zdaleka nestihla přečíst vše, co bych chtěla. Z toho, co jsem ale přečíst zvládla, se na přední místa jasně dostaly tři tituly, o nichž se domnívám, že by je stejně jen tak něco nepřekonalo…

N. K. Jemisinová: Páté roční období (Host, překlad: Roman Tilcer)
Dnes se mi už málokdy stává, že narazím na knihu, která má silný, originálně odvyprávěný příběh, věrohodné, lidské postavy, propracovaný svět, je napsaná skvělým jazykem a se šmrncem a do toho se zvládne ještě nenásilnou formou zabývat závažnými (nejen) sociálními tématy, takže má i přesah. Většinou jsem ráda, když nějaký autor zvládne na jedničku alespoň jednu z výše vyjmenovaných věcí. Ti lepší aspoň tři. Ale N. K. Jemisin to ve své knize zkombinovala všechno a Páté roční období mi ještě dlouho leželo v hlavě. Za mě jednoznačně to nejlepší, co loňský rok přinesl.

Adrian Tchaikovsky: Děti času (Triton, překlad: Zdeněk Uherčík)
Adrian Tchaikovsky patří též k těm autorům, kteří ve svých knihách dokážou zkombinovat na výbornou více prvků, které z toho dělají ve výsledku skvělé čtivo. Nejvíce však vyniká prací s postavami. Všechny jsou lidské, věrohodné a dokážou občas překvapit, ačkoliv zůstávají věrné svému charakteru. Má spoustu originálních nápadů, které nezřídka kombinuje ještě originálnějšími způsoby. A taky má rád zvířátka. Myslím, že jen málokdo by zvládl napsat knihu o pavoucích a lidech, v níž by pavouci patřili k těm, kterým budete fandit víc. A přesně to udělal v Dětech času.
Tchaikovsky je také autorem, který na našem trhu přežil svou vlastní smrt, a poté, co mu nedovyšla jeho rozsáhlá série Stíny vědoucích, dostal další šanci. Doufejme, že mu čeští čtenáři přijdou na chuť, protože se jedná o velice zajímavého a také nemálo plodného autora.

Anthony Ryan: Oheň probuzení (Host, překlad: Milan Žáček)
Nepříliš originální zápletka ve velice originálním světě. I to je kombinace, se kterou se dá uspět. Navíc, když je dobře napsaná. Anthony Ryan už dokázal, že je zdatný vypravěč a nyní nás zavádí do světa, kde lidé prahnou po dračí krvi. Oheň probuzení je precizně vystavěný příběh, v němž má každá maličkost svůj význam. Anthony Ryan dbá na každý detail a díky tomu si vše dokážete velice snadno představit a do jeho knihy se rychle ponořit. Jediným nešvarem zůstává to, že se autor občas do popisů zabere až příliš, a kniha je kvůli tomu místy trochu rozvláčnější (naštěstí to nikdy nevydrží dlouho).

Mezi další knihy, které v loňském roce stály za pozornost, bych vyzdvihla především Město zázraků a Ve službách Milosti – oboje výtečné zakončení už tak dobrých trilogií. Rozhodně byste neměli minout ani Půl krále a Tyranův zákon.

RENATA HEITELOVÁ (šéfredaktorka webzinu Děti noci)

Adrian Tchaikovsky: Děti času (Triton, překlad: Zdeněk Uherčík)
Vesmírné dobrodružství s pavoučími hrdiny plné napětí ohromí především detailním náhledem do pavoučího světa a jeho vývoje.
Odkaz na recenzi:
http://sarden.cz/2018-05-04-0805/recenze-adrian-tchaikovsky-deti-casu

Kristýna Sněgoňová: Krev pro rusalku (Epocha)
Fantasy detektivka z alternativního Brna zaujme výborně vykreslenými hrdiny, pochmurnou atmosférou, dokonale vystavěnou zápletkou a čtivým stylem.
Odkaz na recenzi:
http://deti-noci.cz/2019/01/literatura/lit-recenze/rusalka-kristyny-snegonove-vycenila-zuby-v-krvavem-usmevu/

PETR HETEŠA (autor SF)

Andy Weir: Artemis (Knižní klub, překlad: Michal Prokop)
Není to tak skvělé jako Marťan, ale pořád nadprůměrné. Roztomile dobrodružné, zábavné, opět se spoustou zajímavých technických detailů kombinovaných s jemným humorem. Hlavní hrdinka je správně ulítlá a možná nesedne každému, ale mě bavila.

Eka Kurniawan: Krása je stigma (Odeon, překlad: Libor Havránek)
V podstatě jde o magický realismus, ale vzhledem k tomu, že i ten disponuje výraznými prvky fantasy, určitě do této ankety patří (vypráví prostitutka, co po dvaceti letech vstane z hrobu). Indonéskou Halimundu, v níž se děj odehrává, je možné přirovnat ke kolumbijskému Macondu Gabriela Merqueze, stejně jako styl a překotný děj líčící osudy několika generací. Zde dvacátá léta za japonské okupace, přes holandské snahy vrátit vše do pořádku, až po komunisty, kteří se do toho pletou všem. Nádherná záležitost se spoustou rozkošných scén, oslavujících život, přestože je tam víc mrtvých než živých.

Ernest Cline: Ready Player One (Jota 2012, Knižní klub)
Živé, čtivé, zábavné, s úžasným spádem a docela pravděpodobnou vizí budoucnosti, kdy jediná skutečná zábava se opravdu bude odehrávat ve virtuální realitě. Klasický příběh o chudém chlapci, kterak přemůže megalomanského padoucha, upravený pro současné teenagery.

BORIS HOKR (zástupce šéfredaktora Pevnosti, nakladatelský redaktor)

N. K. Jemisinová: Páté roční období (Host, překlad: Roman Tilcer)
Ambiciózní fantasy, která má všechno: myšlenky, emoce, svět. A protože Bennett je už třetí díl trilogie, tak má dáma přednost.

Carlton Mellick III: Strašidelná vagina (Carcosa, překlad: Milan Žáček)
Protože ukazuje, jaká může být role malých nakladatelů – vydávat fajnšmekrový záležitosti, na které by si velcí hráči netroufli.

Jana Rečková: Kvalita života (Epocha)
Zrovna v tomhle případě jsou ty povídky o ničem, relativně, ale základ tý knihy je něco, co dá každýmu pořádně zabrat. Sbohem, Jano.

ROMANA HOMONICKÁ (redaktorka)

Kristina Hlaváčková: Podsvětí 2: Ohnivé ostří: Podsvětí začíná vřít (Grada)

Skvělá fantasy kniha, která navazuje na první díl, vydaný v roce 2017. Ohnivé ostří doporučuji každému, kdo hledá hodně odpočinkové čtení s fantasy prvky a rád zavítá do pražského Podsvětí. Autorka v této sérii totiž postupně vytváří zajímavý svět s velkým potenciálem, který zaujme právě milovníky všeho nadpřirozeného. Takže pokud vás něco podobné láká, rozhodně tuto sérii vyzkoušejte!

Poznámka editora: Romana Homonická se na knize podílela jako odpovědná redaktorka.

JOSEF HORKÝ (recenzent – Fantasy Planet)

Lavie Tidhar: Centrální stanice (Argo, překlad: Pavel Černovský)

CHENSIE IPS (recenzentka Svět Mezi Řádky, šéfredaktorka Podpora českých autorů)

Joe Abercrombie: Půl krále (Laser, překlad: Roman Tilcer)
Autor se rozhodl napsat něco pro čtenáře žánru young adult fantasy a opět skóroval. Fantasy thriller na motivy Hry o trůny je propracovaný, drsný a v závěru i překvapivý. Dynamická jednohubka k sežrání.

Guillermo del Toro, Daniel Kraus: Tvář vody (Host, překlad: Filip Drlík)
Rozhodně kontroverznější kousek, který si získá především mučitele a romantiky, kterým nevadí zoofilní prvky. Líbilo se mi provokativně ztvárněné šílenství, pro to stojí si příběh přečíst.

Aleksandra Januszová: Dům u vycházejícího slunce (Brokilon, překlad: Robert Pilch)
Na třetím místě neočekávaně sbírka příběhů, která pro mě byla už od začátku plná překvapení, jelikož jsem si představovala něco zcela jiného. Originální pojetí a propojení příběhů je pro mě nezapomenutelné.

Nejedná se o jediné knihy, které mi za rok 2018 vyrazily dech. Zapůsobila i Smrtka, autor Neal Shusterman je násilný tyran, čtenáři ho za to milují. Rozhodně bych doporučovala sérii Naslouchač od české autorky Petry Stehlíkové, která je pro fanoušky drogou. Také Petr Heteša si mě získal svou novinkou Žádná chvíle není poslední, i když top je pro mě Infico. A v neposlední řadě pro fajnšmejkry trochu utrpení v YA temné fantasy trilogii Napůl zlý. Poprvé jsem vzteky proklela autorku a stále mě to drží.

STANISLAV J. JUHAŇÁK (nakladatel – Triton)

Adrian Tchaikovsky: Děti času (Triton, překlad: Zdeněk Uherčík)
Chytrá, čtivě napsaná a domyšlená SF; podílel jsem se  jako nakladatel.

Sergej Lukjaněnko: Kvazi (Triton + Argo, překlad: Konstantin Šindelář)
Postapokalyptická, dobře vymyšlená zombie detektivka, Lukjaněnko ve velmi dobré formě. :-) Podílel jsem se jako nakladatel.

Blake Crouch: Temná hmota (Knižní klub, 2017, překlad: Veronika Volhejnová)

MONIKA JUPOVÁ (nakladatelství Triton)

Petr Heteša: Žádná chvíle není poslední (Brokilon)
Daniel Gris: Říkají mi Lars (Mystery Press)

A důvody, proč právě tyto dvě knihy? U obou se natolik ponořím do čtení, že přestanu vnímat okolní svět. Zpětně si vybavím momenty, kdy se v autobuse nahlas směju nebo napětím či překvapením skoro zapomenu dýchat. A taky si dost často povzdechnu, jaká škoda, že takhle neumím psát a jak moc bych právěže chtěla. :-) Moje nominace je tak i vyjádřením obdivu k oběma pánům, který je mnohem větší než zvědavost, kdo se pod pseudonymem DG skrývá.  Abych to zkrátila, chci se ve svém volném čase při čtení hlavně bavit. A k tomu je společnost hláškujícího hrdiny prostě ideální. Pánové, díky.

JANA JŮZLOVÁ (redaktorka, spisovatelka)

Z překladových knih mě nejvíc zaujalo Město, nedlouho poté od Pat Murphyové (Gnóm, překlad: Jakub Němeček). Boj o San Francisco mezi samozvaným generálem a kreativními umělci (neboli „válka jako umělecký projekt“) je úžasné napsaný, poetický, vtipný i dojemný. A celkově bych ráda vyzdvihla práci nakladatelství Gnóm!, z jehož produkce jsem vloni přečetla čtyři knížky a všechny byly přinejmenším pozoruhodné.

Z domácí fantastiky u mě vede Krev pro rusalku Kristýny Sněgoňové (Epocha), velmi povedený, příjemně brutální žánrový mix alternativní historie, urban fantasy a noirové detektivky. Dobře promyšlený svět, skvělá atmosféra, zajímavé postavy a krvelačné rusalky, to vše v Brně.

LUCIE LUKAČOVIČOVÁ (spisovatelka)

Boris Hokr, Leoš Kyša (eds.): Ve stínu apokalypsy (Epocha)
Různorodé povídky pro milovníky postapo žánru, vynalézavá pojetí jsou hodně zábavná (třeba postapo v minulosti nebo ve vesmíru).

JAN KŘEČEK (organizátor této ankety, recenzent – Sarden, Interkom)

V loňském roce mě nejvíc zaujaly komiksy – konečně jsem se dostal k Logikomiksu (nakl. Dokořán, 2012, překlad: Jaroslav Peregrin), který mě okouzlil, Svatá Barbora (nakl. Lipnik) podle scénáře mého oblíbeného Marka Šindelky spíše vyděsila. A pak je fascinující četbou například poslední básnická sbírka Petra Borkovce Herbář k čemusi horšímu (nakl. Fra). Z fantastiky pak následující texty:

Pat Murphyová: Město, nedlouho poté (Gnóm!, překlad: Jakub Němeček)
Příběh vydaný původně v roce 1989 neztratil nic na svém poselství. A budu to rád opakovat do zblbnutí: válka je vůl. A vůbec mi jděte s libovolnými siláckými, military, vojenskými a jinými podobnými kousky k šípku. Ať se zbraně promění na hudební nástroje – ostatně, kdyby zahrálo tisíc hobojů, stejně by nějaké to Jericho padlo. Sympatický svět, kde umění dokáže divy. Sympatické postapokalyptické San Francisco, svět, kde tím základním je lidskost, touha zanechat po sobě něco, co nás přetrvá, a víra, že právě umění je jedním z mála smyslů života.

Lavie Tidhar: Centrální stanice (Argo, překlad: Pavel Černovský)
Napsal jsem si k sobě poznámku: „Dubliňané říznutí Asherem/Miévillem, tiché a dobré“ – a ta stále platí. Příběhy lidí v hypotetickém budoucím Tel Avivu, Lavie Tidhar jako izraelský James Joyce a fantastické prvky, které kdybyste našli v Asherovi nebo v Miévillovi, ani by vás nenapadlo, že byste se nad tím měli pozastavit. Hluboce lidské povídky spojené originálním prostředím. Moc dobré!

N. K. Jemisinová: Páté roční období (Host, překlad: Roman Tilcer)
Objektivně? Zase tolik mi tahle vychvalovaná fantasy nesedla. Jo, originální svět, jo, originální magie, jo, směřuje to k nějakým problémům dneška, světa, vesmíru a vůbec, ale… pořád mi přišlo, že to výrazně víc řeší problémy, se kterými se potýkají USA, než že by šlo o obecně lidské poselství jako v mnou dalších zmiňovaných knihách. Než nelze přiznat, že se to průměru přece jeno vymyká…

ANTONÍN K. K. KUDLÁČ (literární historik, Univerzita Pardubice)

Přiznávám hned na úvod, že jsem bohužel nečetl vše, co bych ze současné české fantastiky přečíst měl a chtěl. Trochu mne taky odpuzují některé halasně propagované trendy, konkrétně „kotletizace“ (hezký termín, který ovšem vymyslel někdo jiný), tedy přemíra špatně napsané akční prózy, a „infantilizace“, tj. napodobování zahraniční young adult fiction, které často zakrývají méně komerční a literárně zajímavější díla. Člověku pak leccos unikne.
Ale dosti výmluv, zde je moje hlasování, tentokrát samé ženy.

Julie Nováková: Světy za obzorem (Brokilon)
Julie N. je takový „český Asimov v sukních“, její povídky z tohoto souboru, hard SF často s příměsí detektivky nebo thrilleru, vždy disponují inteligentním a nosným nápadem. Jejímu přírodovědeckému naturelu zjevně velmi vyhovuje řešení vědeckých problémů, jak bývalo zvykem v klasické sci-fi. Autorů tohoto druhu je u nás už velmi málo.

Daniela Mičanová: Smrt pod vinicemi (Moba)
Musím předeslat, že této spisovatelce sloužím coby „literární agent“, takže mohu být zaujatý. Její nejnovější (a zatím nejobsáhlejší) román považuji za skvělou ukázku spojení sociální satiry a hororu nejtvrdšího kalibru, což je v české literatuře velmi vzácná bylina. Navíc je Daniela M. vtipná vypravěčka a tvůrkyně rázovitých postav.

Anna Cima: Probudím se na Šibuji (Paseka)
Tady se už pohybujeme na samých hranicích žánru, jde spíše o tzv. slipstream, nicméně významný motiv této knihy je jednoznačně fantastický. Román Anny Cimy považuji za pozoruhodný debut, který postrádá hodně z neumělosti prvotin, navíc si s nadhledem pohrává s popkulturními souvislostmi (nejen japonskými).

Mimo hlasování připomenu ještě díla aspoň dvou mužů, aby nepřišli zkrátka – Philip Fracassi: Hleď, prázdnota; František Novotný: Osudový konvoj.

LEONARD MEDEK (spisovatel)

Daniel Tučka: Pelyněk. Díl třetí (Straky na vrbě)
Tohle je tak trošku mimo hru. Třetí díl románu, jehož předchozí části vyšly v minulých letech, a protože je to skutečně jediný celistvý román, bylo by potřeba ho doporučit jako celek, ne jen jednu knihu… Jenže ono je to zatraceně dobré, Tučkův opus magnum. Nejambiciosnější kousek, jaký se zatím u nás v rámci steampunku objevil, a mám dojem, že přitom tak nějak neprávem zapadl, že si ho čtenáři nevšimli tolik, kolik by si dílo zasloužilo. (A samozřejmě, dělal jsem na tom napřed betareading, potom korektury, takže sám sebe diskvalifikuji. Co se dá dělat.)

Clark Ashton Smith: Mimo prostor a čas (Plus, překlad: Linda Bartošková, Linda Kosatíková)
Podvádím. Těším se na ni, leč dosud jsem ji nečetl. Ale beru za sakra významnou událost, že u nás C. A. Smith konečně aspoň jako ochutnávka vyšel. A vzývám neznámá božstva, aby to nakladatel nezabalil a vydal i ten zbytek.

Tož tak. Z toho, co letos vyšlo a co mi profesně prošlo rukama, bych mohl jmenovat i tři čtyři další věci, nicméně zůstaňme na tomhle…

KATEŘINA „CZISTOSLAVA“ NETUŠILOVÁ (recenzentka, Děti noci)

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc (Argo, překlad: Barbora Punge Puchalská)
Pohádkově laděný příběh, v kterém se ukrývá více než se zdá. 

Tim Lebbon: Relikvie (Baronet, překlad: Dana Chodilová)
Detektivní pátrání v ulicích Londýna, kde se toulají nejen lišky, ale i fae a lovci artefaktů s nimi spojenými.

Tui T. Sutherland: Ohnivá křídla 1: Dračí věštba (Fragment, překlad: Zdík Dušek)
Kniha pro děti o dracích, věštbách a přátelství. Podaří se dráčatům osudu vnést mezi sedm dračích kmenů opět mír?

JULIE NOVÁKOVÁ (spisovatelka, překladatelka)

Tentokrát všechny tři mé odpovědi pocházejí z různých trilogií zahraniční provenience…

N. K. Jemisinová: Páté roční období (Host, překlad: Roman Tilcer)
Úvodní (a dle mého názoru nejlepší) svazek trilogie Zlomená Země je čtením pro labužníky. Extrémně zajímavě promyšlený svět, účelně se prolínající linie a úhly pohledu, vynikající postavy – zkrátka lahůdka. Tahle kniha si Huga jednoznačně zasloužila. Zbylé dva svazky (stejně oceněné) mne také bavily a jednoznačně je doporučuji, nicméně jednička dokázala doopravdy oslnit, a tuto výhodu už pokračování postrádala.

Ann Leckieová: Ve službách Milosti (Plus, překlad: Petr Kotrle)
Závěr trilogie Impérium Rádč nijak nezaostává za předchozími svazky a rozhodně nechybí zajímavý svět, sympatické postavy, myšlenka ani akce. Leckieová sérii zdárně završila a těším se na její nezařazené romány z téhož světa.

Liou Cch'-sin: Vzpomínka na zemi 3: Vzpomínka na Zemi (Host, překlad: Aleš Drobek)
Ze závěrečného svazku stejnojmenné trilogie mám zatím rozporuplné pocity. Právě ho dočítám a na webu XB-1 se časem objeví má recenze. Z řady důvodů je to výjimečná kniha a z mnoha jiných mi naopak nesedla… ale podrobnosti se objeví v recenzi, až knihu dočtu celou a utřídím si k ní myšlenky.

Pak jsou tu knihy, které jsem si ještě nestačila přečíst, ale očekávám, že by z různých důvodů stály za zmínku v anketě: Pomysli na Fléba, Tisíciletý démon, Dvě místa na slunci, Sedmeroev, Amatka, Hleď, prázdnota, Žena s labutí a Centrální stanice. Nakonec dva tituly, na kterých jsem se částečně podílela: Kniha mečů (do níž jsem překládala povídku Lavieho Tidhara) a Ve stínu apokalypsy (na níž jsem se podílela jako autorka jedné z povídek).

JIŘÍ PAVLOVSKÝ (spisovatel, nakladatel)

Iain Banks: Pomysli na Fléba (Classic 2000, Planeta9, překlad: Richard Podaný)
Rozhodně velké překvapení. Přiznám se, že jsem trochu čekal intošárnu, popisnou a pomalou… a dostal jsem rychlou a inteligentní space operu, která rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v žánru existuje.

Peter F. Hamilton: Pandořina hvězda I: Bariéra (Planeta9, překlad: Petr Kotrle)
Tohle už jsem četl před drahným časem, ale teď se jeden z nejslavnějších autorů moderní space opery znovu vrátil na české pulty… a hned se svým podle mě nejlepším příběhem. Je tu cestování vesmírem, nebezpeční protivníci, sekty, policejní pátrání… a to je teprve jen rozjezd, s každým dalším dílem to bude nabírat grády.

Neal Stephenson: Barokní cyklus 2: Zmatení (Talpress, překlad: Petr Kotrle)
Barokní cyklus je historický epos pro lidi, kteří se už v historii vyznají, a tudíž se autor může věnovat tomu opravdu důležitému – ekonomii. Jo, série je v podstatě o vzniku moderní ekonomie a vědy (se spoustou slepých odboček). Pár akčních scén tam je, ale stejně se kniha víc věnuje odborným rozpravám. A i když to vypadá, že tu knihu spíš odstřeluju, tak se mi Zmatení dost líbilo. Jak kvůli skvělému, lehce sarkastickému stylu Neala Stephensona, díky kterému se četly příjemně i statické pasáže, tak kvůli zajímavým informacím o fascinující době konce sedmnáctého století. Sice si troufám tvrdit, že jsem pochopil tak třetinu z toho, co mi Stephenson naservíroval, ale i tak mě to bavilo.

ALEXANDRA PETÁKOVÁ (redaktorka)

Splňuje podmínky ankety:
Kristýna Sněgoňová: Krev pro rusalku (Epocha)
Autorku znám jako vynikající povídkářku a byla jsem zvědavá, jestli se jí povedlo udržet svou obvyklou kvalitu i u delšího rozsahu. (Spoiler: povedlo.) Krev pro rusalku staví především na dobrém nápadu a skvěle popsaném, uvěřitelném světě; a koneckonců i na mixu urban fantasy a detektivky. Díky směsi noirové atmosféry a autorčina vybroušeného stylu (přeci jen není žádný nováček, i když jde o první román) příběh odsýpá a dá se mu odpustit, že hlavní hrdina občas jako postava pokulhává. Hlavně že o něm celou dobu baví číst.

Nesplňuje podmínky ankety:
Jana Šouflová: Svitky z londýnského mostu (Straky na vrbě, 2014)
Ke Svitkům jsem se bohužel dostala až několik let po vydání a nesmírně jsem si tuhle fantasy detektivku zasazenou do Londýna 14. století užila. Kniha je rozdělena do několika případů, které musí londýnský konstábl vyřešit s pomocí svého přítele koronera a občas i nějaké té nadpřirozené bytosti. Pátrání i odhalení lupiče či vraha je vždycky podané s lehkou dávkou humoru a velmi bezprostředně – člověk má při čtení pocit, že sám na mostě žije. Jana Šouflová si navíc knihu sama ilustrovala, a tak je fomát knihy stejně povedený jako obsah.

Michael R. Fletcher: Nespasitelní (Fantom Print, 2019, překladatel/ka zatím neuveden/a)
Jsem redaktor, kniha vyjde v první polovině tohoto roku (poznámka pod čarou: není to ta samá knížka, o které jsem loni mluvila na Sardenu…).
Fletcher dostal skvělý nápad a vytěžil z něj svět série Manifest Delusions, kde se v kulisách středověké fantasy operuje s jednoduchou, ale silnou myšlenkou: že největší moc mají šílenci a že bludy, kterými takoví lidé trpí, přetvářejí skutečnost. A čím víc lidí těm bludům věří, tím je nová realita silnější. A když si v takovém světě vysníte boha… No, vznikne kniha, která má hnusný a depresivní svět a ještě hnusnější a depresivnější postavy, mezi kterými nejsou žádní hrdinové, jenom protagonisté a antagonisté. Není to kniha pro každého, ale rozhodně jde o dost specifický a vzácný čtenářský zážitek. I když má člověk při čtení pocit, že už taky začíná lehce šílet.

VÁCLAV RÁC (dýněmi řinčící čtenář)

1. Anthony Ryan: Oheň probuzení (Host, překlad: Milan Žáček)
2. James Islington: Stín věcí ztracených (Host, překlad: Milan Pohl)
3. Ed McDonald: Černé křídlo (Talpress, překlad: Ondřej Duha)

Z domácí fantastiky musím zmínit Šedou zónu Richarda Šusty. Z aktuálně vydávaných světů doporučuji navštívit Kosmír Brandona Sandersona, Prachmistry Briana McClellana a Enderův vesmír od Orsona Scotta Carda.

ZDENĚK RAMPAS (prezident ČS fandomu, šéfredaktor – Interkom)

Karolina Francová: Purpurová noc 2: Tisíciletý démon (Brokilon)
František Novotný: Osudový konvoj (Argo)
Herbert Gordon Wells: Vynálezci zázraků (Plus, překlad: Sylva Ficová, Markéta Musilová, Richard Podaný, Vladimír Svoboda)

Moc jsem toho z loňské produkce nepřečetl, hlavně kvůli práci na knize Český literární samizdat 1949–1989.

Pak mě zaujala kniha, která asi do fantastiky nepatří, i když v ní řada autorů a otců zakladatelů žánru figuruje: Paul La Farge: Noční oceán (Paseka, překlad: Petr Kotrle)

ERIK SLIVKA (recenzent)

Hned na úvod musím konstatovat, že jsem bohužel nestačil přečíst všechny knihy, které jsem měl v plánu. I z toho mála se dá vybrat. Pro mě osobně je knihou roku Pandořina hvězda I: Bariéra (Planeta9, překlad: Petr Kotrle) od Petera F. Hamiltona, obsáhlá space opera vyznačující se komplexností děje a nápaditostí. Ve skutečnosti se jedná o polovinu díla, a přesto předčí kdejakou SF sérii.

Více než vřele doporučuji novou antologii dua B. Hokr a L. Kyša Ve stínu apokalypsy (Epocha). Patnáct povedených povídek na téma čtenáři vyhledávané a milované. Nejeden zde vydaný příběh si zaslouží nejenom pochvalu, ale i pokračování.

Posledním doporučeným titulem (těžké rozhodování) je nakonec poslední díl trilogie Ann Leckieové Impérium Rádč s názvem Ve službách Milosti (Plus, překlad: Petr Kotrle). Povedené zakončení napínavého vesmírného dobrodružství okořeněné (překvapivě a nečekaně) lehkým absurdním humorem.

Jako bonus zmiňuji Banksovu knihu Pomysli na Fléba (Classic, 2000, Planeta9, překlad: Richard Podaný) – ano, nejedná se o první vydání, ale nový překlad román vystřelil do zasloužených hvězdných výšin.

MARTIN STRUČOVSKÝ (šéfredaktor Sardenu a recenzent)

Pavel Renčín: Klub vrahů (Argo)
Pavel Renčín nám dal fajn trilogii Městské války. A pak se čekalo, co bude dál. Dorazila Vězněná, což byl román, z kterého mám husí kůži ještě dneska. Nebyl jsem si pak moc jistý, jestli Klub vrahů chci vlastně vůbec číst. Už jen ten název. Br. No, zvědavost byla naštěstí silnější a já nelituji. Samotné pojmenování románu ve vás navozuje pocit hrůz, jenže realita je ve skutečnosti někde úplně jinde. Stejně jako žánrové zařazení. Ale to už bych prozrazoval moc. Pavel Renčín je pro mě v současnosti asi nejlepší autor domácí fantastiky, protože umí překvapit a vždycky to stojí za to. A za to veliký dík.

Miroslav Pech: Mainstream (Carcosa)
Miroslav Pech se objevil z mainstreamových vod a ukázal nám, že český horor není vůbec mrtvý. A navíc se dá psát i v našich končinách na světové úrovni. Mrazivé a děsivé a napsané tak skvěle a sugestivně, že i dneska se bojím tu knihu vzít do ruky.

Joe Abercrombie: Půl krále (Laser, překlad: Roman Tilcer)
Kniha, na kterou jsme v našich vodách čekali dost dlouho. Ale stálo to za to. Abercrombie se ani na vlně literatury pro mládež nezbavil svého cynického smyslu pro humor ani talentu budovat drsné světy, v nichž by nechtěl žít nikdo z nás.

ROMAN TILCER (překladatel)

N. K. Jemisinová: Páté roční období (Host, překlad: Roman Tilcer)
Není náhoda, že N. K. Jemisinová získala za Páté roční období Cenu Hugo a pak tento úspěch zopakovala i s dalšími dvěma díly. Přinesla do fantastiky tolik potřebný svěží vítr, a i když u ní tradice dostávají pěkně na frak, v jistém ohledu je Páté roční období žánrovka vskutku klasického ražení. Autorka říká, že o fantasy románu se toho hodně dozvíte pohledem do jeho slovníčku. Schválně nakoukněte do Pátého ročního období, uvidíte, že vás dostane. Nebo mě taky pošlete do horoucích pekel, kniha totiž vyšla v mém překladu. Pro nedočkavce dodám, že na dvojce už se pilně pracuje, vyjde pod názvem Brána z obelisků.

Carlton Mellick III: Strašidelná vagina (Carcosa, překlad: Milan Žáček)
Nakladatel a překladatel Milan Žáček přišel s něčím, co tu ještě nebylo, a byla to parádní jízda. Jedinou vadou téhle knihy je, že ji přelouskáte opravdu za chvilku – není moc dlouhá, ale hlavně se čte úplně sama. Naštěstí by v dohledné době měla vyjít další dávka bizarra, Mellickova úleťárna Zbouchnul jsem Satanovu dceru.

Iain Banks: Pomysli na Fléba (Classic 2000, Planeta9, překlad: Richard Podaný)
Tenhle román u nás sice vyšel už v roce 2000, ale jak napovídá tehdejší nepřeložený název Consider Phlebas, převod do češtiny se zrovna nepovedl. O nový překlad se ovšem postaral ostřílený harcovník Richard Podaný.

JAN VANĚK JR. (fan a vůbec)

Jana Rečková: Kvalita života (Epocha)
David Foster Wallace: Krátké rozhovory s odpornými muži (Rubato, překlad Martin Pokorný)
Michal Přibáň a kol.: Český literární samizdat 1949–1989 (Academia a Ústav pro českou literaturu AV ČR)

I kdybych četl celou veškerou domácí produkci, sotva by mě zaujala víc než Kvalita života Jany Rečkové (Epocha). Musím ovšem také přiznat, že mi zbývá ji přečíst ještě jednou, abych se mohl rozhodnout, jak začlenění trojice novelet do deníkově-vzpomínkového textu funguje. Ano, knihu jsem si koupil kvůli této nové, neznámé a jedinečné části. Sice jsem si i půjčil v knihovně předloňskou sbírku s výmluvným titulem Protože se stmívá: Nejlepší povídky a říkal si, že bych třeba napsal shrnující recenzi, ale rychle jsem to vzdal, nějak to na mě bylo příliš mnoho podobných hrdinů najednou. Právě tak Misteri, poslední a podle některých explikací zásadní román, jsem sotva  prolistoval. Možná letos. Nebo bych měl aspoň upravit heslo ve Wikipedii.

Znali jsme se a tykali si, i když jen tak, jako ve fandomu každý druhý; v knížce nejsem myslím ani anonymně nepřímo kolektivně coby „zlí kritikové“: Nějakou zvláštní shodou náhod jsem ve zlatých devadesátých recenzoval její úplně první vydanou povídku, ve sborníčku tak obskurním, že chybí v závěrečné bibliografii (ne zcela zdařilé. A když jsem u toho, kniha takto propletená a meandrující by snesla obsah podrobnější než jen začátky tří hlavních částí. Namísto věcného rejstříku občas pomůžou Google Books a Play, i když tam je jiné stránkování). Vzal jsem to s razancí sedmnáctiletého, který se nemusí ohlížet na jména neznámých debutantů, ale myslím, že se mi při vší stručnosti podařilo pojmenovat (předvyvěštit?) rysy, jimiž se vyznačovala celá Janina další tvorba. Netuším, jestli si to pamatovala, ale snad mi to nezazlívala.

V Janině „ultimativním textu“, jak tomu říká záložka, jsou místa, kterým by v ideálním případě pomohlo zredigování, třeba když opakuje něco, co už napsala před desítkami stránek a týdnů. Jsou tam místa nesnesitelná v tom nepochvalném smyslu: místa, kde by jí člověk dal korunu, rétorických pár facek, teologickou přednášku; básně, které jsou přeskočitelné. A pár míst, kde Janina tradiční deprimovanost hrozí přejít ukřivděností do málem buřtypivohospodských tirád proti Těm Druhým. Ale není jich moc a bohatě je vyvažují místa, která se vyrovnají tomu nejlepšímu, co kdy bylo napsáno in articulo mortis, té přicházející vlastní i nečekané ztráty blízkých. Zachycení reality každodenního života (a umírání); až zázračné zklidnění, ztišení, jasné vidění sebe i druhých s postřehy a pojmenováními výstižnými ke skoro gnómické úspornosti, jež jakoby nic vydají za celé svazky rutinovanějšího spisovatelství; nevěřícného úžasu, že v tomhle padlém světě je pořád dost štěstí, aby občas zbylo i na ni. (Myslím třeba vzpomínku ze Studénky, str. 146–8, která byla právem čtena na pohřbu.) Omnia vincit amor; nebo přesněji, major autem horum est caritas, meizōn de toutōn hē agapē. Málokterý autor, málokdo, kdo žil, nám zbylým zanechá podobný kšaft, monumentum aere perennius. Ale dost už schovávání za latinu. Je to taková knížka, jaká byla Jana; je v ní celá – warts and all, jak se říká v tom jazyce, který ji pomáhal živit. Neboli jak nám zobák narost, i s chlupama (ty na str. 107–8 a 171–2).

Originál Stephensonova „Sedmeroev“ jsem uvedl v prvním ročníku této ankety, a tak bych sotva mohl tvrdit, že jsem knihu četl loni, ani kdyby nevyšla v tradičně zpackaném překladu dokonce bez jakékoli osoby redaktora v tiráži. Ale redakce by to při rovnosti hlasů mohla započítat jako půlbod – o tom, že tenhle špalek čekal na leckoho pod stromečkem a na žebříčku se umístí, nepochybuji, i když se obávám, že už nebude čten tak všeobecně jako autorovy tenčí tituly v jiných dobách. Škoda: s odstupem vyvstávají kompoziční problémy ještě ostřeji než při prvočtení, ale na druhou stranu si lépe uvědomuji, že Stephenson patří k těm pár autorům, kteří dokázali překročit hranice užšího žánru a stát se fenoménem sui generis. Třeba jako v (půl)generaci před ním Gibson, a dokonce bych řekl, že jestli má někdo nárok získat titul Heinleina 21. století, při všech dílčích rozdílech a nesouměřitelnosti fragmentovaného prostředí se k tomu s každou další knihou přibližuje právě Stephenson.

Podobně to platí o Banksově Pomysli na Fléba: je skladnější (i když kvůli nafouklé sazbě ne moc, a jen o čtvrtinu levnější), akčnější, jistě se mu sejde hodně hlasů. Když se k němu člověk vrátí po téměř dvou dekádách, se znalostí autorova dalšího díla i vědomím jeho definitivní uzavřenosti, může lépe ocenit, jaký měl Banks už v začátcích talent, styl a ironii, jak zvládal výstavbu jednotlivých vět a scén; ale pořád platí, že epizodický děj nesnese srovnání s jeho vrcholnými romány a fikční vesmír jakbysmet – obojí je příliš usilovně spaceoperové a v něčem dokonce jde proti pozdějšímu kánonu.

Zvažoval jsem dát svůj hlas Městu, nedlouho poté od Pat Murphyové (přeložil Jakub Němeček, Gnóm!). Ne že by román sám i jeho české vydání byly úplně bez chybičky; ale v době, kdy se SF knihy pro čím dál konsolidovanější nakladatelské oligopoly stávají komoditou, zaměnitelnou a popsatelnou čistě kvantitativně, nejlépe finančně, představují jeden z mála ostrůvků pozitivní deviace, ano, světélko naděje. Příběh psaný od srdce a z přesvědčení, přesně tak, jak si vyžádal, bez ohlížení na komerční škatulky a šablony; a nakladatelstvíčko jednoho muže, které se s písmáckou zarputilostí řídí ničím jiným než vlastním vkusem a úsudkem, jež sdílí s veřejností bez skrývání za korporátní skořápku.

Ale zdá se, že ani oni nakonec nezůstanou bez ocenění. Takže mohu v klidu nominovat svůj opravdu největší čtenářský zážitek, což za mě nikdo jiný neudělá. Byl to obdobně objevný počin malého nezávislého nadšeneckého nakladatelství: David Foster Wallace, Krátké rozhovory s odpornými muži (Brief Interviews with Hideous Men, 1999; překlad Martin Pokorný; Rubato). Což prosímpěkně bezesporu patří do fantastiky, i kdyby se nerdovští gatekeepeři Legie stavěli na hlavu a hráli nevidoucí opičky ještě sto let. Ano, na rozdíl od jiných knih amerického génia a inovátora formy v téhle sbírce má fantastické prvky jen menšina povídek, a upřímně řečeno jsou to ty slabší a nepodstatnější; ale fantastika to je, a plnotučná seriózní, žádné vágní literátské fantaskno. A i ty nejmainstreamovější obsahují tolik ostraněnija a sense of wonder, že by se na ně Stephenson musel destilovat. A pozor, taky šokantnosti a rochnění v hnusu, od něhož nelze odtrhnout oči; kam se hrabou naše hororová nakladatelství. Zcela vážně: kdo kdy četl SF ne jen pro eskapistické zabíjení času, ale jako setkání s alternativními modely světa a způsoby myšlení, žánr jedinečně odrážející (post)moderní dobu, rozhodně by se měl popasovat i s Wallacem.

Dovolím si ještě jednu odbočku: Mezi nemnoha SF, které jsem loni přečetl, byly teprve teď, ve 2. vydání (Albatros / Plus koncem roku 2017) Kukly od Johna Wyndhama a neměl bych propást tuto příležitost (koneckonců o knize nepadlo ani slůvko v loňské anketě i na Sardenu vůbec – ne že by se tím lišil od zbytku SF médií) ke zmínce, ano, pochvale, že nakladatelství, a tedy jmenovitě Ondřej Müller i odpovědný redaktor svazku Jiří Hron ke knize jako „doslov“ připojili podrobnou životopisno-monografickou stať od největšího wyndhamovského odborníka Davida Ketterera. Tím (ačkoli překlad se Hronovi moc nepovedl, o korekturách nemluvě) pro naše čtenáře udělali podstatně víc než reedicí románu a neredakcí překladu, které už oba zastaraly nad sebetolerantnější výklad termínu „klasika“, jímž operuje název edice (a jak se doslýchám, prodává se opravdu špatně. Až kniha skončí ve výprodejích, bude to zároveň škoda i po zásluze, ale každopádně výhodná příležitost).

Tím už se dostávám ke třetímu hlasu, který chci přidělit nebeletristickému titulu, abych zachoval vyváženost domácí tvorba – překlady – publicistika podobně jako kdysi tvůrci Ikarie XB a předtím Fantastyky. Nabídka na našem trhu nebývá příliš široká (a musím opět přiznat, že řadu jiných titulů, jež mám už drahnou dobu k dispozici a měl bych se do nich z toho či onoho důvodu pustit, jsem znovu odložil na sv. Dyndy). Před třemi lety jsem mohl s výhradami doporučit Kroniku sci-fi; před Geekovým rokem z Omegy musím naopak varovat. Ale naštěstí před vánoci vyšlo objemné kompendium Český literární samizdat 1949-1989 (Michal Přibáň a kol.; Academia a Ústav pro českou literaturu AV ČR), které obsahuje i řadu podrobných hesel o fanzinech (připravili je Zdeněk Rampas a Jaroslav Olša, jr.). Ta by byla nedocenitelná už jen sama o sobě (a snad se dočkají i zveřejnění pro fandom v nějaké dostupnější formě, která také opraví některé chyby a nepřesnosti, jež do tisku nevyhnutelně pronikly), ale zvlášť cenné a ocenění hodné je, že jsou vřazena do širšího kontextu jako rovná s rovným, bez onoho přístupu tápavě kombinujícího povýšenost s neznalostí (ani nemluvě o nechápavosti), jaký je bohužel dosud častý u českých akademiků, když se pustí do žánrových témat. (Opět aspoň čestné uznání by zasloužil starší titul Křičím: „To jsem já.“ Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost, PageFive 2017, do nějž Ivan Adamovič napsal kapitolu stručně shrnující historii SF fanzinů, jež je díky česko-anglickému vydání přístupná i zahraničním zájemcům. Pokud tedy nějací existují.)

FRANTIŠKA VRBENSKÁ (spisovatelka)

N. K. Jemisinová: Páté roční období (Host, překlad: Roman Tilcer)
Dystopie, ekologické téma, ženské hrdinky, afroamerická spisovatelka... Dílo stylově originální, odvážné a bohaté na myšlenky, které pro leckoho budou o to méně komfortní, oč více jsou naléhavé. (Na tuhle sérii jsem se dlouho těšila – a  první svazek nezklamal.)
 
Liou Cch'-sin: Vzpomínka na zemi 3: Vzpomínka na Zemi (Host, překlad: Aleš Drobek)
Plejáda solidně podložených vědeckotechnických vizí, prolínání prastarých memů, temné tóny a naděje. Důstojné zakončení velkolepé trilogie.
 
Jana Rečková: Misteri (Epocha)
V českém literárním hvozdu by se třeba našly větší hity a ještě lepší knihy. Ale jde o poslední knihu spisovatelky s neuvěřitelně bohatou imaginací a brilantním literárním jazykem, která ignorovala hranice subžánrů. Tíživý, spletitý, fantaskní sen o úzkostech a propastech naší doby: jako by čtenář procházel věží o tisíci zakletých komnatách.