SLOUPEK: Soukromá výročí

Každý je má. A rozhodně nemám na mysli fádní narozeniny, svátky nebo výročí seznámení. Naopak znám osoby, které všechen ten humbuk s povinnými květinami a dárky ze srdce nesnášejí, i když je docela zvláštní, že jsou to většinou muži.

Někdo si svoje životní milníky rád připomíná a jiný si ani nepamatuje, že zrovna proběhly (zase) kolem. Možná si to jen začne uvědomovat až časem, že má pro něj nějaký konkrétní den speciální význam. Květen jsem měla vždycky ráda. Měsíc, kdy příroda jede na plný výkon a žene všechno do květu, je naprosto jedinečné údobí a těžko se dá srovnat s kterýmkoli jiným v průběhu roku. A já si nedávno uvědomila, že letos (tak jako čtyřikrát předtím) druhý víkend v květnu vlastně vzdávám hold okolnostem, které se spikly, aby mě přivedly na Sarden a vrátily zpátky do tajuplného světa čtení a psaní na plný dobrovolnický (čili zcela bezemzdý) úvazek. Vždycky jsem milovala všechno, co souviselo s knihami a jejich světem, ale po škole mě každodennost zahnala tak daleko na otevřené moře rutiny, že jsem ztratila naději. Naději alespoň zahlédnout pevninu jménem Knihy a psaní, natož se ještě někdy dotknout nohou požehnané země.

Před pěti lety rozjel časopis Pevnost web, na kterém se pokoušel vytvořit jakousi interaktivní platformu pro čtenáře a fanoušky fantasy a staří harcovníci si na to jistě budou pamatovat. Celý projekt záhy tiše zkrachoval, což byla sice škoda, ale dalo se to nejspíš čekat. Ambice byly velké a zřejmě ne úplně kočírovatelné podle představ tehdejšího vedení Pevnosti. Každý rok se v duchu tiše pokloním psavým bohům, že mě při brouzdání hlubinami internetu nechali zakopnout o tyhle hradby a otevřeli mi tak možnost se přes ta, na chvíli otevřená, vrátka propasírovat do redakce Sardenu. To bylo na začátku května.

Každý rok se v Praze na Výstavišti koná knižní veletrh Svět knihy, kam jsem se nikdy předtím pro nedostatek času ani nezkusila vydat.  A najednou to vykulená elévka (což je krásný protimluv, protože maturitní vysvědčení už mi žloutne v kredenci hezkých pár let) viděla jako příležitost sejít se se svým šéfredaktorem Pechym právě před branami Výstaviště. To bylo v polovině května.

Pechyho sice odvál čas za všednodenními nezbytnostmi, ale já se na veletrh každý rok vracím a právě před tou branou vzdávám onen výše zmiňovaný hold. Není potřeba ani květin ani obětních darů, stačí myšlenka, že nikdy nevíte, co se stane zítra a jestli zrovna ona příležitost není tou životní. V tom okamžiku to zkrátka nejde zjistit. To až pak.

Mezitím vznikla na Světě knihy v pravém křídle úžasná fantasy sekce a já už nebloudím mezi stánky plnými knih a nakladatelských domů jak ztracený mopslík, ale vracím se mezi své. Se spoustou lidí nemám příležitost se jinde a jindy potkat, protože jsou jinak rozprášeni po celé republice a už někdy od začátku dubna se na to pomalu začínám těšit.

Takže si slavím svoje soukromé výročí o narozeninový sardenský měsíc (a sakra, pak že to nebude o narozeninách), letos už popáté. Potloukám se tu na téhle kocábce už nestydatě dlouho a pořád mě to baví úplně stejně jako na začátku v roce 2011. Mezitím se ze mě dokonce stal první důstojník, což mě udivuje možná víc než fakt, že si tady můžu beztrestně psát a podílet se na chodu celého webu jako součást skvělého týmu lidí, kteří dělají věc, co je baví, jen proto, že je baví.

Taky je máte? Nějaká ta tichá soukromá výročí?