LITERATURA: Strašliví dospělí v Rychlých šípech

Jsou Rychlé šípy místy horor? Kdo je četl jako malinký, ví, že jsou.

Když se zamyslíte nad tím, z čeho tu obvykle plyne ona hrůza, zjistíte, že jde většinou o obličeje. Obyčejné, a přece neobyčejné. A nyní se omlouvám všem, kdo se na následujících řádcích poznají. Promiňte a vězte, že nejsem jako Roald Dahl a že dospěláky Foglarova světa nepokládám šmahem za kreatury.

Přesto ale trochu ano. Z obrázků tohoto legendárního seriálu se sice vynořuje i řádka dospělých, a přesto sympatických figur, nicméně...

Húúú!!!! A chci se zabývat tou hybnější sílou. Groteskní to skupinou dospělých jedinců, která na mne v dětství zapůsobila odpuzujícím dojmem, neboť obzvlášť Jan Fischer bodoval.

„Nikdy (ovšem) nedávej na první dojem, je vždycky pravdivý,“ napsal klasik z Londýna a je to pravda. Lidi občas bývají špatní anebo různé vychýlení, nicméně jsou právě proto lidmi a jako s takovými bychom se s nimi měli umět i smířit. Až na výjimky. Nebuďme proto xenofobní a...

Někteří z ohavů, které už vzápětí připomenu, by se nám totiž možná po chvíli soužití přece jen vyjevili jako docela zaujímaví gentlemani. Možná i hodní a přátelští, kdopak ví. Ale v kresleném seriálu je všechno jen zamrzlou chvílí a vteřinovým šklebem. A Jan Fischer? Prý používal fotografie a jindy modely. Výsledek? Inu, jistě i studie skutečných lidi, ale taky dobré karikatury. Závěrem úvodu už jen připomenu, že následující soupis vědomě pomíjí „strašidelné" děti a skutečně pase výhradně po zpupných dospělácích. A to jak?

A to díl po dílu:

Rychlé šípy ve službách zákona

Zde jsou strašlivými dospělými dva zloději. Odpudivěji ale podle mého názoru působí ten s plochou čepicí. Druhý, ten v klobouku není jednoznačně odporný. Tento příběh, pravda, nebyl dlouho vůbec vydáván, takže oba první nesympatičtí dospěláci v Rychlých šípech nevstoupili do ničího podvědomí, jako se to přihodí mnohým z následujících.

Rychlé šípy mají neklidnou noc, Rychlé šípy chytají zloděje

Tady je vidět další zloděj. Aha! JUDr. Fischer se očividně domníval, že musí mít každý ze zlodějského národa na temeni placatku. Ale možná mu to předepsal už Foglar. Jde o klišé?

Anebo o dotek reality? A krade tady chuďas? Nebo kdo? Lotra rozhodně vidíme hned osmkrát a je to archetyp, avšak ten vak na levém rameni je klišé bez debaty.

Nejodpudivěji přitom působí zloděj hned na prvním obrázku. Ale kdo ví, možná jen proto, že ho tu uzří poprvé a ještě netuší, zda Jarka a Mirek s maníkem vymetou dvorek.

Otázkou taky provždy zůstane, nakolik se hoši Rychlých šípů vlastně zachovali adekvátně. Co kdyby je totiž zloděj odstřelil? Fischer vystihl úctu k zákonu i úctu k pušce, a to i na obličeji vzdávajícího se, který je hlavní přistrkáván k rypákům prasat (a viz také román Thomase Harrise Hannibal).

A výchovnost tohoto dílu? Očividná. Že by však figura zloděje působila přímo obludně, to říci nelze. Přesto je zde, myslím, atmosféra hrůzy zdárně navozena.

Mirek Dušín je odškodněn

Hnědě oděný řidič v klobouku, s ustupující bradou srazil Mirka Dušína a ujíždí směrem „na Český Brod“. Obludou sice taky přímo není, ale zbabělým kojotem ano.

Rychlé šípy plaší pytláky

Ploché čepice se vracejí. Pár pytláků se až podivuhodně podobá dvojce zlodějů z Rychlých šípů ve službách zákona, ale oni to nebudou. Asi ne.

Jeden prchá a vyhrožuje: „Ale to jim nedarujeme,“ nicméně asi darovali, jelikož Rychlé šípy se na táboře v dalším pokračování už poklidně „předstihují“.

Ani tento díl (hůře nakreslený) nebyl léta vydáván, a proto ani tito padouši nevstoupili do podvědomí. A jen tak mimochodem, už od ledna 2010 je u nás pytláctvím jen to, co se semele v čase PO výstřelu a se škodou nad pět tisíc.

Rychlé šípy objevují hrob

Ani tady bych výsledek našeho pátrání neoznačil jako odpudivý, ale je možná fascinující. Maxmilián Dráp totiž zpráchnivěl. Kostry a lebky v dětech spolehlivě vzbuzují zájem a jedna lebka zírá už ze záhlaví příběhu.

Rychlé šípy bez klubovny

Na obrázku číslo 5 můžeme vidět fialově oděného pana domovníka Rychlých šípů, což odlišujme od domácího. Vidíme jej, ale ještě nevíme, že je domovník.

Jen dva díly nato se tento chlapík znovu vynoří v dílu Síť záhad se zatahuje a opět využívá plochou čepici. Na obrázku číslo 4, kdy vystupuje z temné chodby, působí podle mě zlověstně. Také chlupatá pěst na předchozím obrázku děsí, ale tady zdání klame. V Rychlé šípy na omylu je totiž z tohoto domovníka najednou lidumil, ba plašan. A na posledním obrázku sympatický chlap. Navzdory tomu, že Rychlonožkovi a Červenáčkovi rve uši.

Ale přece jen pozor. K proměně této obludy v přítele došlo v podstatě jen díky Fischerově kresebnému mistrovství. Inu, všechna čest.

Počkat, a co paní domovníková? Na konci dílu Rychlé šípy na pokraji záhad nepůsobí totiž zrovna nejroztomileji a... Její slova vzbuzují strach. „Tady se dějí v poslední době vůbec divné věci…“ Monstrem však dáma není. I když v původní povídce Dům hrůzy (z knihy Tábor smůly) je načrtnuta záludněji, nutno dodat.

Tajemství dvoukoláku, Rychlé šípy pátrají ve sklepě

Funebrák a karbaníci. Chvílemi působí strašidelně. Ale jsou to jen chudáci manželé utiskovaní manželkami a vytěsnění pod činžák.

Rychlé šípy v redakci

Na obrázcích 8 a 9 sledujeme ryzí monstra: dva muže v kloboucích naražených do čel. Sunou se dlaždičkovanou chodbou jako gangsteři tehdejšího Chicaga a je to zelený démon a hnědý démon. Druhý vede za ručičku Jindru Hojera. Oba pajduláci ale vznikli seskládáním čtyř hochů z klubu Rychlých šípů.

Rychlé šípy hlídají trať

První skutečné monstrum, ba zrůda par excelence. Zvláště na obrázku 5, kdy klade pražec na trať. Působí i jako šílenec a šílený být asi trochu musí, když chce vykolejovat vlaky a když nosí tak neuvěřitelně zelenou hučku šílenců. Až budou Rychlé šípy jednou důkladně zfilmovány, přimlouvám se u představitele tohoto lumpa za počítačovou animaci, aby vypadal opravdu jako na obrázku. Nebo by ho mohl hrát Marek Vašut. V příběhu vidíme monstrum šestkrát a Dušína ohrožuje klackem.

Sotva ho ale hoši skolí a leží na zádech a bez hučky, příšerně už ten pitomec nevypadá. Je jen zrzavý. Vykolejit vlak se mu nepodařilo. A mimochodem, co myslíte? Je na obrázku č. 9 vidět blížící se parní lokomotiva, anebo je to černobílý kámen vystupující ze stráně u trati?

Rychlé šípy o Třech králích

Tlustý cukrář tu chce jako Moliérův Lakomec své penízky, ale horší je hrozící stařec s pleší, v brýlích a v zeleném županu. Působí děsivě, ale vlastně opět jen díky Fischerovu umu. A Foglar?

Do bílého obláčku u jeho úst nechal vepsat: „Kluci darební, člověku to vyspat nedá, hrom aby vás po poli honil!“ Říkám tomu dštít síru.

Dlouhé Bidlo kuje pomstu

Starý Dušek alias (zřejmě) Jedovatý dědek tu mydlí Dlouhé Bidlo řemenem. Děti v Duškovi (který ale nikdy nepracoval u dráhy ani v divadle) viděly skoro obludu, když se blížil k Dlouhému Bidlu odepínaje opasek, ale jedná se spíše jen o figuru z němých grotesek. Asi jako když obr Mack Swain podlehl Chaplinovi a pouliční lucerně.

Dlouhé Bidlo hledá kočičí pracku

První strašidelná stařena Rychlých šípů: stará Zavadilka. A povedla se! Dítě tu vidí dámu s petrolejkou jen jedinkrát, ale nezapomene na věčné časy. A nikdy jinak. Mírněno je to však posledním obrázkem i záhlavím příběhu Rychlé šípy vracejí talisman, a taky tím, že ona stará paní zde zdrceně praví: „Zahrabu ji (rozumějte kočičí tlapku) k hrobečku ubohé Lízinky, aby měla po smrti klid.“ A že dodá: „A s tím Štětináčem si to ještě vyřídím! Dovedu tě (rozumějte Rychlonožku) domů, aby na tebe nemohl!“

Stál však Rychlonožka o podobný doprovod? A došlo k doprovodu? A co Štětináč, ten číman? Číhal?

Anebo celé Bratrstvo?

Dodnes nevíme. Ale snad to jednou vysvětlí film. Scenáristé už bývají takoví, že si přidávají.

Rychlé šípy v nákladním vagoně, Rychlé šípy a vlakoví zloději

A zase je to tu! Zelený muž s placatou čepicí a jeho druh ve zbrani v klobouku (ten už méně odpudivý). Jak je to možné?

Jako by se ti dva stále vraceli! Finále prvního z těchto dvou dílů působí poměrně hrůzně a Foglar, nutno říct, vskutku mistrem hrůzy byl. Ale Fischer taky.

Rychlé šípy napravují kamaráda

Jsou dva mizerové, kteří tu Jirku učili kouřit, už dospělí? To nevím, ale na Fischerově obrázku dospěle vypadají.

Jeden má (novinka!) placatou čepici, ten druhý vlasy Adolfa Hitlera.

„Moc se nebav, nebo tě tady složíme!“ reaguje Hitler na Jiříkovo spravedlivé rozhořčení. Je to Foglarem někde na ulici zřejmě odeslechnutá věta, ale asi hocha nesložili a...

„Jak mi to řekl Mirek? Nikdy není příliš pozdě, nekuř, cvič – a zakrátko budeš zase chlapík!“

Rychlé šípy pozorují Jeremiášku

Už slůvko pozorují v názvu nás připraví na legendární a Foglarem už ve scénáři předepsaný průhled klíčovou dírkou. Tento děsivý průhled zůstává v podvědomí a paměti většiny příslušníků českého národa, i když si to ani neuvědomují, a ohyzdná stařena s milou černou kočičkou dál a dál míchá v tyglíku "nějaké lektvary". A rukou si ukazuje v knize: „Když srdce psí se v krvi vlastní vaří a pozře v čase půlnočním, od spravedlnosti lidské chrání a slouží se světem záhrobním.“

To by Jorika nikdy neřekla! A dítě? Ani ještě nemusí chápat smysl těch slov (ona ostatně ani mnoho smyslu nemají) a přesto či právě proto je zasaženo šípem děsu. A viz také následující Tondovy „bobky“:

„Máme k večeři bramborovou polívku a já – víte – ona by mi vystydla!“

Existovala reálná předloha Jeremiášky? Nevím, ale ona dáma z komiksu je dnes ryzí archetyp, i když i dalším zobrazením klasické čarodějky z pohádek bratří Grimmů. Připomíná však i cosi až z Haggarda, kterého Foglar četl, a nějaká v Praze jistě žila. Od věků.

Třeba i proti domu U Černé Matky Boží. Byla to i Crawfordova Pražská čarodějka, i příšera z Ewersova příběhu Pavouk, a kdopak ví, třeba tato babička i prožila chvíli, kdy ji chlapci ze sousedství pozorovali klíčovou dírkou, a tak je chtěla hlasitým předčítáním vystrašit, aby dali pokoj.

Všimněte si, že Jeremiáška je na některých dalších obrázcích ale už milejší. Kdyby někdy dospěla Pipi Dlouhá punčocha, možná by vypadala jako ona. V tomto příběhu se ovšem chodbou štrachá i další monstrum alias další zloděj. Co udělá?

Zaskočí strašpytla Tondu - a má, jak jinak, zelenou placatou čepici. A hnědou placatku ostatně nosí i Dlouhé Bidlo, a právě Dlouhé Bidlo tu vytváří přímo geniální protiváhu báby.

Či její doplněk? Vyberte si!

Na stránce Rychlé šípy se prozrazují a na stránce Rychlé šípy a strašidlo představuje Dlouhé Bidlo rozhodně Jeremiášce rovnocenné monstrum! A také tady a právě tady se rodila jedna fascinace.

Konstrukce tohoto groteskního příběhu nemá sice k realitě nejblíž, ale to vůbec nevadí. Jak literárně, tak i výtvarně kráčí bezesporu o mistrnou o nadsázku – a dohnanou ad absurdum. To i díky naprosté redukci všech jiných, rušivých elementů z okolního světa. Nu, a nemusíte být žádnými citlivci, abyste teď znovu vklouzli do snů dítěte a abyste při prohlížení seriálu znovu použili dětské vnímání. Hlavně díky báječné Fischerově kresbě, ale i díky specifickému Foglarovu jazyku se pak neubráníte úžasu.

Zveřejnění příběhů o Jeremiáše autoři navíc rafinovaně (ale asi i náhodou) načasovali na podzim, a kromě toho podzim válečný (1940). V kině sice tenkrát dávali i komedii Pelikán má alibi (premiéra 4. října), Foglar však na zadní stránce Hlasatele děsil.

A Jeremiáška? V dětském snu se opravdu vynořuje, a to dokonce po své smrti. Je mlhavá a vznáší se vedle Rychlonožkovy postele. „Dej sem mou knihu, dej sem mou knihu!“

Situaci ale odlehčuje Fischerem zdárně zobrazená vidina daleko lepšího snu o uzeninách, snu nastíněného v bublině nad hlavou spícího a nevinného psíka Bubliny.

Dokončení jindy...