ROZHOVOR: "Píšu tak, aby děj ubíhal a zabavil," říká Tereza Kadečková

Tereza Kadečková je v hlubinách internetu známá jako Kadet. Rodačka z Hradce Králové se v tuzemské temné fantastice zabydlela doslova jako ryba ve vodě. Svou živelnou spisovatelskou kariéru zahájila jako povídkářka. Její texty vyšly v několika sbornících, ale první „velká“ kniha jí vyšla v roce 2020 v nakladatelství Golden Dog. Temná akční fantasy O dracích a lidech se o dva roky později dočkala pokračování O dracích a Sedmi. Kniha s nejrůžovější obálkou na trhu je velice úspěšným pokračováním sdíleného vesmíru plného draků a antropomorfizovaných zvířat.
Žánru fantasy zůstala věrná i svým třetím autorským počinem, moderně pojatou severskou fantasy Ve větvích Yggdrasilu, kterou úspěšně zahájila prvopočátek roku 2023.
Krom spisovatelské kariéry také ráda mučí děti hodinami angličtiny, a aby toho nebylo málo, ve volných chvílích je čilou redaktorkou.
A protože i Sarden se snaží být stejně tak akční jako ona sama, přinášíme vám s ní lehce ztřeštěný a poněkud překvapivý rozhovor.

Kdy v tobě vznikla touha vyprávět příběhy plné magie, nebezpečí a akce? Bylo to v tobě zakořeněno už v dětství, nebo to za to může nějaký zážitek spojený se setkání s bytostí z jiného světa, s nadpřirozenem?
Někdo se s psaním narodí, někdo si ho zvolí, já jsem k němu přišla z vesmíru. Jednoho dne u nás na dvoře přistáli mimozemšťani. Svítili mi do okna a zanechali po sobě stopu v betonu na studni. Od té doby jsem nebyla jako dřív. Nejoblíbenějším předmětem se pro mě stala propiska a papír a rozjela jsem to.
Bylo mi pět.

Psaní se často snoubí se zálibou ve čtení. Jsi typický knihomol?
Ano, naprosto typický knihomol. Mám tisíce knih a přečetla jsem z nich tak čtvrtinu.
Kvůli nedostatku času čtu méně než dřív, ale když mě to popadne, jsem schopná za týden slupnout klidně tři knihy. Mám raději tenčí knihy, protože se k nim snadněji dostanu než k těm tlustým. Kniha, kterou můžu přečíst za den nebo dva, mě prostě láká víc než kniha, kterou bych četla dny tři.
Jsem rychločtenář a pokud autor neudělá fakt nějakou hroznou botu, tak se mi líbí všechno. Čtu pro zábavu, ne pro nějaké velké šťourání. Proto už tolik nepíšu recenze a věnuju se jiným věcem, protože jsem většinou schopná říct jen: „Joo, nebylo to geniální, ale zabavilo mě to, takže za mě super!“ Přitom k filmům jsem mnohem kritičtější.
Do textů už rýpám jen jako betačtenář, a to jsem pak protivná.

Jaké žánry patří mezi tvé oblíbené a jsou nějaká nakladatelství, která preferuješ?
Mám toho ráda hodně. Miluju dystopie a psychologické thrillery, ale přitom je nečtu nijak často – možná proto mám ten žánr pořád tak ráda, ještě se mi nezajedl. Nejvíc čtu fantastiku a horory.
V posledních letech se snažím načíst české autory, ale krok zvládám držet jen s nakladatelstvím Golden Dog. Kupuju od nich každou knihu a Martin Štefko mě zatím výběrem nikdy nezklamal. Ale pravda je, že už i tam začínám pokulhávat, protože dvě knihy měsíčně prostě číst nestíhám. O to radši jsem za jeho edici Zrnka temnoty, protože to jsou knížky slupnuté za hodinu.

V podvědomí čtenářů jsi zapsaná jako autorka fantasy, nelákají tě i výlety do jiných žánrů?
Byť se vždycky otírám o něco fantastického, chtěla bych být spíš známá jako autorka směsek. Já totiž nepíšu žánr – píšu, co se mi zrovna líbí, a míchám první s posledním. Už O dracích a lidech hodně lidí překvapilo, protože tam mám typicky fantasy prostředí, a najednou je tam kněz s revolverem. O dracích a Sedmi je zase fantasy smíchaná s kyberpunkem. Ve větvích Yggdrasilu je vlastně taková první žánrová klasika – začíná jako urban fantasy, ale přenese se zpátky do mytologie a je z ní typická dobrodružná fantasy. No a do budoucna přijdou lovecrafovské motivy říznuté kyberpunkem a snad i detektivní thriller úplně bez fantastiky. Žánru se nebojím žádného, ale myslím, že čistokrevného u mě nic moc hledat nejde. Vždyť i ta detektivka bude mít twist.
Takže ano, láká mě všechno. Ale ne jedno po druhém. Hezky najednou.

Prozradím čtenářům Sardenu, že jsi učitelka angličtiny na základní škole. Co na tvé psaní říkají tví žáci? Znají tě jako autorku, čtou tvé knihy?
„A když si přečtu vaší knihu, dostanu jedničku?“
Ne, nedostane.
Ano, někteří knížky už četli, vím o několika, kteří je vlastní. Ale nikdo mi nikdy neřekl názor. Tuším, že jsem se objevila v jednom čtenářském deníku, protože mě kolegyně češtinářky propašovaly do doporučené četby, ale nepamatuju si, jestli to byl ohlas pozitivní nebo ne.
Na škole taky vedu kroužek tvůrčího psaní, kde machruju na děti, že během časového limitu napíšu něco lepšího než oni. Ale to jim nahlas neříkám, to si jen myslím :). Jsem lepší v psaní než šesťáci, heč.

A teď jsme u otázky za Zlatého bludišťáka. V jaké fázi spisovatelské kariéry hodláš pověsit učitelství na hřebík a věnovat se ryze psaní? Nebo tě trápení dětí baví?
Ohoho, to by byla nádhera. Až budu mít plat z knih aspoň tabulkový a do toho hafo prázdnin. Tehdy budu klidně psát na plný úvazek.
Ale ne, já mám trápení s dětičkami ráda. Učitelství je jako horská dráha. Je to zajímavé, je to zábava, ale je to taky práce s lidmi, takže někdy řešíte naprosté pitomosti a říkáte si, že u výrobního pásu (těch knih, samozřejmě) byste aspoň nemuseli řešit, kdo koho strčil, a hlášení rodičům, že dítě už zase blinká, proč ho posílali do školy?

Tvé knihy jsou velmi akční, s rychlým dějem. Jsi taková divoká i ve skutečnosti?
Jsem domácí povaleč, takže nejsem akční a nemám rychlý děj fyzicky.
Ale zato jsem se vším strašně rychlé hotová. Stačí mi málo k radosti, nepotřebuju se plácat v detailech. Vysvětli mi všechno jednoduchýma větama, budu nejspokojenější na světě. Kdo se na mě vytáhne s něčím složitějším, tak mě buď spolehlivě zmate, nebo uspí.
To se odráží i v mých knihách. Jdeme rovnou na věc, nezabíráme se popisy, nepotřebujeme vědět o každém prdu, který se objeví. Můj první draft příběhů občas připomíná skoro divadelní hru – pár poznámek k okolí a jinak dialog, dialog a dialog. Teprve při prvním a druhém přepisu podávám nějaký výkon co se popisů týče. A hodně čtenářů vám řekne, že to nestačí, že jsem stále nepopsala dost. A to je v pořádku – když sáhnete po mých knihách, prostě nečekejte Tolkiena. Píšu tak, aby děj ubíhal a zabavil. Přesně tak, jako ráda čtu ty knihy, co jsou za hodinu slupnuté.
Horší je to s povídkami, protože ty jsou potom opravdu rychlé.

Povídka ti teď vyšla ve sborníku Jiný kraj, prozraď o něm něco.
Jiný kraj (vyšel v druhé půlce února) jsme daly dohromady s Terezou Matouškovou. Chtěly jsme ukázat, že autoři fantasy píšou i o moderních tématech, nejen elfech, trpaslících nebo upírech a vlkodlacích. Pro čtenáře fantasy je to možná nošení vody do mlýna, ale je spousta lidí, kteří si o fantasy stále myslí, že je to podřadný žánr. V Jiném kraji tak najdete třeba povídky Vilmy Kadlečkové, Lukáše Vavrečky nebo Terezy Janišové. Témat tu máme taky kupu: rasismus, ekologii, LGBT, rodinné problémy, sociální sítě nebo třeba týrání zvířat. Myslím, že se nám podařilo povídky vybrat moc dobře a sborník se bude líbit.
Moje povídka v něm je Dar boha vyhnanců. Vypráví o Manatee, kterou si najde její dcera a žádá ji o pomoc s bojem proti prastarým monstrům. A jak zmiňuju výš, je to zase rychlý sešup.

Jak bys na svou novou knihu Ve větvích Yggdrasilu nalákala čtenáře, který normálně moderní fantasy příliš neholduje? Čím se tvůj příběh vymyká?
Ona to vlastně tak úplně moderní fantasy není, je to spíš dobrodružná fantasy, jen pár kapitol trvá, než se k ní dostaneme. Vymyká se tím, že jsem knihu napsala já. Takže tu máme boha Lokiho, který rozbije život hlavní postavě a pak ji stáhne s sebou na Ásgard a k dalším světům z mytologie, kde musí řešit průšvih, který Loki nasekal. A příběh do toho nastoluje otázku předurčení, osudu, rodinných vztahů, nešťastné lásky a traumat, která si s sebou člověk nosí. Takže mezi paneláky se nezdržíme dlouho.
Tohle vlastně najdete v každé mé knize – za dobrodružným příběhem (v jakýchkoliv kulisách) se vždycky schovává ještě nějaká jiná otázka. V O dracích a lidech je to otázka rasismu, přátelství a rodiny. V O dracích a Sedmi je to rodina, rasismus a zda účel světí prostředky. Jsem si ale jistá, že čtenář si v každém příběhu najde to své.

A poslední otázka. Co je to vlastně ten Yggdrasil?
Yggdrasil má rozhodně kořeny. A kmen. A větve.
A v těch větvích a v kmeni a v kořenech jsou světy. Třeba ten náš, nebo Ásgard, svět bohů.
Ale taky tam jsou zvířata. Třeba drak a orel, jeden sedí v kořenech a druhý na větvi. Nemají se rádi, protože mezi nimi běhá veverka bonzačka a donáší od jednoho na druhého.
Yggdrasil vás může zachránit před koncem světa, když se schováte v jeho útrobách. Může vám dát všechny znalosti, když se na něm oběsíte. Anebo se může chovat jen jako strom a nic víc.
Yggdrasil spojuje všechno. A až jednou uschne, uschneme spolu s ním.