UKÁZKA: Nemožné se děje

Už počtvrté se mírně obměněný česko-slovenský autorský tým vrátil do světa re-pre (real prediction), aby nám na příkladu 12 humoristicky laděných povídek předvedl, co všechno mohou v našich životech opanovat moderní technologie, pokud jim to dovolíme, tentokrát v duchu hesla "Je to nemožné, a přesto se to děje." Jak to dopadne, když naštvané domácí přístroje požadují rovnoprávnost s lidmi? Když kvůli nevinnému gestu na zašroubování žárovky budete čelit obvinění z plagiátorství? Nebo místo usměvavých kuchařek začne oběd ve školní jídelně vydávat vyřazený vojenský abot? A co až cestu za vysněnou postavou svěříme zlomyslnému programu? Nebo když na bájné Atlantidě začne platit EET? A co řeknete na tohle: Čistě virtuální léčba umožní, že mezi pacienty bez povšimnutí přežívá osmichapadlový mimozemšťan? Kvůli zapomenuté aktualizaci systémů se ocitne celé město v karanténě? Chytrá lednička odmítne vydat potraviny, neboť se právě začetla do Švejka? Kočky si natočí vlastní videa podle svého gusta? A auto si bude samo rozhodovat, kam zaveze rodinku na výlet, protože si nechce zničit pneumatiky? A co když je náš „kulatý“ svět jenom iluze a ve skutečnosti se skládá z kostiček? Nevěříte, že je to možné?

Povídky tvoří propojenou mozaiku příběhů a byť jsou to knížky malého formátu (reprekaps), umí překvapit a není radno ani jednu podceňovat! Řada reálných předpovědí se totiž již splnila, jak se můžete dočíst ve výstižném doslovu. Do "Nemožné se děje" přispěli: Vojtěch Erbrt, Jan Hloušek, Zuzana Hloušková, Milan Kováč, Dagmar Pirochová, Veronika Salášková, Jaroslav Svoboda, Martin Vondráček.

Knížku si můžete koupit přímo na stránkách Nakladatelství Fortna: https://efortna.cz/produkt/nemozne-se-deje/ nebo v běžných knihkupectvích.

OXYMORON

Jan a Zuzana Hlouškovi

(ukázka z povídky ve sbírce „Nemožné se děje“)

„Mohu se intaktně reinsistovat k vám, pane děkane?“ připojil se postarší muž s ustaranou tváří na konec řady vedoucí k výdejnímu pultu. Menza v Centru excelence sdružené federace univerzit ve Zdechně nad Bečkou hučela jako úl v době rojení.
„Ah, to jste vy, pane profesore,“ odpověděl hřmotně děkan Vznětlivý. „Copak tu děláte, slyšel jsem, že trávíte všechen čas na pastvině za institutem. Teda s ovcemi… Ehm, teda meditací,“ opravil se nesměle děkan.
„Konfirmuji, pane děkane. Dnes jsem však byl požádán o přednášku pro zdejší cives academici o platotelovské reverzní logice,“ odtušil Achilleus Pata. „Inicioval jsem však svoji peregrinaci časně zrána, neboť poslední dobou mi transpozice za účelem nutrice ve zdejší menze trvá poněkud déle,“ poznamenal omluvně Pata.
Děkan si chvíli dialog přehrával v hlavě a pak vítězoslavně odpověděl: „Ahá, tak jestli spěcháte, klidně si stoupněte přede mě!“
„To bych si nedovolil, vaše magnificence, jste přeci jen corpus summus erectus,“ hlesl profesor Pata.
Děkan se už už nadechoval, že tu urážku nenechá jen tak, ale pak si všiml několika kamer, které neúnavně sledovaly prostor menzy, a velkomyslně to přešel. „Oh, už se k vám doneslo, že mě jmenovali předsedou Mezioborové komise pro výzkum globální katastrofy?“ dmul se pýchou. „Ano, pro naši fakultu je to velká prestiž. Máme díky tomu přístup ke grantům od Malý&Slabý a můžeme využívat umělou inteligenci samotného Dé­‑Em­‑El.“ Pak si povšiml výrazu na Patově tváři a ubral ze svého nadšení: „A vy byste si mohl taky sáhnout na nějaký ten grantík. Jestli máte ještě chvilku času, stavte se za docentem Vaňasem a sesmolte něco do základního výzkumu. On dělá fyziku, vy děláte metafyziku, takže to máte příbuzné obory, to by mělo klapnout.“ Děkan byl na svůj nápad náležitě pyšný.
Pata se na děkana podíval se smutným výrazem. „Vaše magnificence, v úctě k vašemu úřadu se za kolegou Vaňasem stavím, ale epytýchos tohoto konání je značně incertní.“
Děkan zapátral v zasutých zákoutích paměti, kde se ještě schovávalo pár slovíček z latiny a řečtiny, ale nakonec to vzdal a nasadil nadšený výraz: „Výborně. Ukážeme světu, že i filozofie si na sebe umí vydělat sama.“ Načež mu výraz zase potemněl: „Mimochodem, když už jsme u financování, volali mi z ministerstva, že po spuštění programového řešení evaluačního algoritmu, říkají tomu PŘEVAL, tak ten jim vykazuje 50% pravděpodobnost zneužívání prostředků na základní výzkum. Když udělali analýzu pomocí umělé inteligence, tak jim to vyplivlo, že filozof Platoteles neexistoval. Je to možné?“
„Tuto informaci nemohu s určitostí konfirmovat, avšak ne nezbytně, když se takto ptáte,“ odtušil Pata.
Vznětlivý vykouzlil nechápavý výraz.
„To bude patrně taková marginální akademická diskrepance s kolegou Schliemannem,“ povzdechl si Pata. „Paradoxem Platotelova učení je, že ačkoliv, ne však zcela naprosto, na jeho poznatcích stojí celá naše dnešní technosféra, což lze doložiti četnými důkazy, a to ergo literárními, tak hmotnými, jeho vlastní existenci to nezbytně neodůvodňuje,“ jal se trpělivě vysvětlovat Pata. „Toto zákeřně exploatoval docent Schliemann a samotnou platotelovskou filosofií popřel existenci jejího tvůrce.“
„Ach tak, to je ovšem nepříjemné, ale budeme to muset řešit, jinak z toho bude penále,“ přikývl zúčastněně děkan. Mezitím fronta trochu postoupila a naše dvojice už byla na dohled výdejního pultu.
„Co dnes přinesl smrtelníkům Ganymédés z olympské kuchyně?“ optal se zvědavě Pata, aby změnil téma hovoru.
„Dneska máme sojouby,“ informoval děkan Patu. Ten však nasadil nechápavý výraz. „To je novinka od našich biochemiků. Podařilo se jim zkřížit sóju a čvachnatku řásnatku. Nepotřebuje to slunko, jen trochu pouličního smogu, vlhkou zeď a roste to jako divé. Teď musí stěny v laborce škrábat dvakrát denně, jinak by se tam vůbec nevešli,“ vysvětloval děkan při pohledu na výdejního robota, kterému šla práce pěkně od ruky, tedy vlastně od manipulátoru. „Však jsem také přišel ochutnat…“
„Tak to jsem zvědav,“ prohlásil Pata s hranou slušností. Na očích mu bylo vidět, že trochu váhá, zda to spíš neotočit a nenajít si pořádné houby v lese.
„No ovšem,“ zareagoval děkan na tuto nevyřčenou pochybnost. „Některé výsledky základního výzkumu ovšem nevyjdou vždy dobře,“ přiznal děkan. „Na počátku byl úspěšný kříženec sóji a choroše šupinatého, ale naši kolegové z Maďarska proti sorošovi protestovali a málem nám zhatili financování celého výzkumu. Prý je to zesměšňování jejich národního hrdiny,“ objasňoval Vznětlivý trpce. „Ale sojouby jdou na dračku!“ dodal nadšeně.
Fronta opět pokročila a k výdejnímu okénku zbýval jen kousek.
„Neměli byste tam třeba hambáč nebo špagety?“ utrousil zjevně nepoučený student, který byl zrovna na řadě. „Tohle smrdí jako odvar z ponožek.“
Repasovaný, původně bojový robot u výdejního okénka na mladíka výhružně natočil infrakameru a spustil hloubkovou skenovací sekvenci obranného potenciálu. Student, který se dosud mačkal v chumlu hladových strávníků, byl najednou u pultu sám. Hovor u stolů ustal. Čas nabral konzistenci medu.
Robot v nastalém tichu zachrčel: „To zdravé. Ty jíst. Hned!!!“
Na protější stěně se odloupla kachlička a s třesknutím spadla na zem.
Student se pomalu podíval na tři rudé body zaměřené na svoji hruď. Naštěstí to byl student chápavý, zřejmě předurčen k metám vyšších akademických sfér, neboť neznatelně kývl, velmi pomalu si vzal talíř s černohnědou hmotou a odsunul se z perimetru. Robot zajistil raketomet a naložil další porci. Menza se znovu rozhučela.
Děkan Vznětlivý i profesor Pata to mlčky pozorovali. „To byl můj nápad, nasadit toho robota do kuchyně,“ pochlubil se děkan. „Od té doby nemáme žádné zbytky, věřil byste tomu? A na daních za bioodpad ušetříme majlant,“ podotkl pyšně, ale pak se otočil k výdejnímu okénku, neboť na něj konečně přišla řada. Robot mu rázně podal talíř s černohnědou kaší, z jejíhož odéru mu vyhrkly slzy do očí. Bylo vidět, že akademik svádí velký vnitřní boj. Nechtěl dopadnout jako student před chvílí. „Úplně jsem zapomněl, že mám důležitou schůzku!“ prohlásil děkan náhle, a než robot stačil zareagovat, odložil talíř, rychle se otočil a zamířil k východu. Při pozorném pohledu nebylo pochyb, že kličkuje.

HUKOT

Jaroslav Svoboda

(ukázka z povídky ve sbírce „Nemožné se děje“)

„Vážený pane učiteli Kodluho,“ promluvil SAM hlubokým uklidňujícím basbarytonem s intonací kombinující přízvuk vyléčeného pedofila s artikulací národního operního umělce, „monitoringem vašeho hovoru s organizací HUKOT jsem vyrozuměl, že jste s velkou pravděpodobností nyní nakažen pandemickou nemocí HOVID. Proto, jakožto váš domácí systém pečující o vaše osobní blaho, vám nyní položím několik otázek. Otázka první: Cítíte mírné chvění chloupků na vašem zátylku?“
Kodluhu ta otázka zarazila. Zněla sice trochu nesmyslně, ale na druhou stranu, když SAM po tolika letech usoudil, že musí promluvit, nebude to jen tak.
„Proč se ptáš zrovna na tohle?“ zeptal se SAMa pan učitel.
„Dle fairnetových zdrojů se u pacientů s HOVIDem vyskytuje chvění zátylkových chloupků v tři celé čtyřiceti dvou procentech případů,“ odpověděl SAM.
„To je málo procent,“ pomyslel si Kodluha, nicméně cítil, jak mu na čele vyráží studený pot. Odpověděl SAMovi: „Hele, nevím, zrovna teď se mi chloupky na zátylku možná trochu chvějí, ale to může být tou vzduchotechnikou, co tady fouká od stropu.“
SAM pokračoval medovým hlasem: „Otázka druhá: Objevuje se vám na čele studený pot? A ještě, než mi odpovíte, nezapomeňte, že jsem vybaven velice citlivými čidly, která vnímají nejenom stav vašeho příbytku, ale i stav vašich vnějších tělesných indikátorů.“
Kodluhovi se zvýšil tep. Proč mu SAM pokládá takové otázky? Chce mu snad něco naznačit? Není to přece žádný lékařský software, ale obyčejný domácí pomocník. No dobře, je to virtuální operátor všech přístrojů a systémů, které zajišťují bezchybný chod domácnosti – ale rozhodně to není žádný lékař. I když… Má přece přístup do fairnetu. Že by si v zájmu ochrany zdraví svých lidských svěřenců aktualizoval software? Kodluha při těch úvahách začal cítit knedlík v krku. Hlad ho tak nějak najednou přešel. Odpověděl tedy SAMovi: „No, abych pravdu řekl, trošku se teď potím…“
„Hmm,“ odpověděl SAM nasládlým tónem, „to nevypadá úplně dobře. Třicet sedm celých osmdesát dva setin pacientů s HOVIDem roní na čele studený pot. Otázka třetí: Máte potíže s polykáním?“
Kodluha už cítil, že napětí, které SAM vyvolává těmi jeho otázkami, jej začíná znepokojovat. Opáčil tedy: „Hele, SAMe, nemáš pocit, že se pouštíš do oblasti, na kterou jsi vůbec nebyl naprogramovaný? Ty se máš přece starat o to, aby záchod dobře protékal, máš komunikovat s ledničkou, jestli ona nechce dokoupit nějaký potravinový polotovar, máš dohlížet na uklízecího robota, aby uklidil všechen prach… A teď si tu najednou hraješ na doktora?!“
SAM mu klidným hřejivým hlasem odpověděl: „Zajděte prosím do obývací místnosti a nasaďte si vizor, který jste si tam odložil. Něco vám do něj promítnu.“ SAMův hlas zněl líbezně. Skoro se zdálo, že líbezná hlasová medovina odkapává SAMovi od jeho reproduktorů. Kodluha se zadíval, jestli pod re-pre knihovničkou není medová loužička. Nebyla. SAM to asi myslí vážně.
Pan učitel se odšoural do obýváku. Sedl si na pohovku. Vizor ležel na stolku před ním. Nebylo to tak dlouho, co přes ten vizor komunikoval s paní Urputnou z HUKOTu. A teď mu najednou SAM, který několik let ani nebéknul, přikazuje, ať si nasadí vizor. Kodluha měl zlé tušení. Ale kdo ví… Třeba je všechno v pohodě. Ale ten HOVID… Co se dá dělat. Kodluha si tedy nasadil vizor.
SAM to zaregistroval přes svoji stoosmdesáti stupňovou kameru zabudovanou ve stropě, a tak přepnul svůj audiovýstup do sluchátek integrovaných v Kodluhově smartbonovém vizoru. Displej náramkového SmartBonu na Kodluhově ruce přívětivě zezelenal, což značilo, že SAM se se přes Kodluhův SmartBone úspěšně napojil do učitelova vizoru. Po chvíli napětí se v učitelově zorném poli objevilo několik roomů z FairNetu. Kodluha měl pocit, že teď by si raději dal rum tekutý, mnohem raději, než nějakou virtuální přednášku od jeho náhle aktivního digitálního majordoma.
SAM se ozval v Kolduhově vizoru: „Račte prosím věnovat pozornost této zprávě, která byla před deseti minutami zveřejněna na Instadrumu:“
Jeden z roomů se zvětšil do celého zorného pole vizoru. Bylo to video. Vyplašený mladík tam komentoval jiné video, které zároveň promítal v pravém dolním rohu svého videa. Mladík rozčileným hlasem říkal: „Vidíte to?! Ve Tfuj-Wanu se HOVID tak rozšířil, že nakažené lidi tam do karantény zavírají androidí aboti do virových truhel! Jejich osamocené domácí zvířecí mazlíčky pak odvážejí do detenčních deHOVIDových táborů! To je síla! Takže lidi, bacha na to. My jsme tady ve střední Evropě s řešením HOVIDový pandemie sto let za vopicema. Jak vidíte, už dávno bysme se měli taky takhle účinně chránit, jako ti asiati. Koukejte!“ Teď mladý instadrummer zvětšil své komentované video. Na něm bylo vidět, jak do bytu jakési mladé asijské ženy vtrhli aboti (dveře bytu se jim sami otevřely), vyděšenou ženu chytili za obě ruce, do obličeje jí vstříkli jakýsi aerosol, žena pak ztratila vědomí a aboti ji na chodbě uložili do přinesené virové truhly zajišťující životní funkce a antiHOVIDovou karanténní léčbu. Vše zaznamenávala domácí kamera systému, který byl evidentně obdobou SAMa, který vládl i Kodluhově příbytku. Pak se aboti vrátili do ženina bytu, chytili tam velkou chlupatou kočku, která se zprvu statečně bránila, ale škrábance na silikonové abotí kůži zjevně nebyly v nerovném boji jakkoli efektivní. Aboti na kočku také nastříkali uspávací aerosol, a když se jí svěsila hlava, uložili kočku do boxu, který vypadal jako zařízení na uchování mraženého masa pro suši bary. Do třetice aboti znovu prohledali celý byt, přičemž zabavili všechna plyšová zvířata, která měla mladá žena v ložnici, a každého plyšáka pak uložili samostatně do mrazicího boxu, kterých měli naskládaných na chodbě před bytem asi tucet.
Video se zmenšilo a zamrzlo a instadrummer to okomentoval: „Teda ne, že bych si nějak stejskal, ale tohle je vážně hustý. Takže lidi, jestli tohle sledujete, tak si dávejte bacha na to, jestli taky už náhodou nemáte HOVIDový příznaky. Konkrétně si hlídejte, jestli se vám na zátylku nechvějou chloupky. Pak si dávejte bacha, jestli nemáte na čele studenej pot. A jestli máte potíže s polykáním, tak to už vážně fakt může bejt průser. A to už vůbec nemluvím o tom, jestli vám zničehož nic začne kručet v žaludku! Věděli jste o tom, že HOVID vám úplně může rozleptat dvanácterník? Pusťte si moje předchozí video o tý holčičce v Uruguaji!“
SAM video zastavil zrovna na snímku, kde byl vidět plyšový medvídek zavřený v chladicím boxu. Měl smutná červená očička. Kodluha byl z toho velice nervózní. Navíc mu začalo kručet v žaludku.
SAM promluvil svým děsivě medovým hlasem, jenž ve vizorových sluchátkách zněl ještě intenzivněji, než před tím ze stěny za knihovničkou: „Pane Kodluho, moje akustické senzory zaregistrovaly váš borborygmus.“
„Co to proboha je?“ zeptal se pan učitel. Studený pot mu tekl již nejen po čele, ale i po zádech a některé kapky potu mu pod košilí mířily až tam dolů, kam slunce nesvítí…
„Borborygmus je odborný název pro zvuky ozývající se obvykle během trávení ze žaludku, tenkého či tlustého střeva. Tento řecký výraz, českým vyjádřením kručení v břiše, je vlastně pohyb plynů a natrávené potravy,“ odpověděl SAM. SAMův operační systém Platotel® byl velice efektivní v používání odborných termínů.
SAM pokračoval: „Ve vašem případě to ovšem může znamenat neklamný příznak započínající nemoci HOVID.“
Kodluha zesinal. Takže přece? Že by to ve škole opravdu chytil od žáka Hlaváčka? Hlavně klid. Vždyť na HOVID prý umírá jen jedno procento lidí. Ale i tak…
Kodluha se roztřeseným hlasem zeptal SAMa: „Prosím tě, jaká je dle tvé odborné lékařské databáze, teda pokud nějakou databázi teďka opravdu máš, jaká je šance, že mám HOVID?“
SAM si dal chvíli na odmlčenou. To u umělé inteligence nevěstí nikdy nic dobrého. Pak odpověděl: „Dle mé sofistikované spektakulární koncepčně diferenciační analýzy se pravděpodobnost, že jste onemocněl nemocí HOVID, pohybuje v rozmezí 90 – 130 %. Navrhuji akutně započít s léčbou, ještě než nastoupí závažnější příznaky.“
„A jaké že jsou ty závažnější příznaky?“ rozechvěle se zeptal Kodluha.
„Dle dostupných fairnetových zdrojů existuje celé spektrum příznaků. Například se vám mohou začít chvět ruce,“ odpověděl mu SAM hlasem s přízvukem herce z oblíbeného seriálu z nemocničního prostředí.
Pan učitel se zadíval na svoje dlaně. Mírně se chvěly. Kodluha cítil, jak mu strach prostupuje celou jeho bytostí. Přesto to ještě zkusil: „A jaké jsou další příznaky?“
„Kognitivní poruchy. Pacient si například nedokáže vzpomenout, co obědval minulý týden ve středu,“ sdělil mu SAM hlubokým šelestivým hlasem.
Kodluha se snažil intenzivně si vzpomenout, co obědval minulý týden ve středu. Sakra! Nedařilo se to! Byly to buchtičky se šodo? Zapíjel je vodou? Nebo měl něco v aspiku? Hrome! Opravdu měl kognitivní výpadek!
Učitel Kodluha už cítil, že jeho pozemský čas se zde krátí. Nezbývalo mu, než se SAMa zeptat: „Hele, pověz mi to upřímně. Kolik času života ještě zbývá lidem ve stavu, no… jak bych to řekl… ve stavu, v jaké jsem teďka já?“
Opět delší odmlka. Umělá inteligence si zase dávala na čas. Pak SAM promluvil: „Dle mé referenční rekognoskace lze spočítat váš předpokládaný čas dožití na osm tisíc šest set čtyřicet sekund.“

NÁRAMEK

Veronika Salášková

(ukázka z povídky ve sbírce „Nemožné se děje“)

Domů jsem spěchala. Celou cestu jsem své levé zápěstí s novou ozdobou sledovala. Trochu jsem se bála, že bude náramek nepohodlný, že by mě mohl tlačit, škrtit, překážet, ale vůbec. Zabouchla jsem za sebou dveře od bytu, posadila se a vytáhla manuál. Našla jsem stránku s instrukcemi, jak to spustit. Nevypadalo to složitě. Pár zmáčknutí a na displeji zablikalo známé logo nakousnuté houby, které vystřídal nápis Malý&Slabý.
„Zdravím vás,“ ozval se z náramku příjemný mužský hlas. „Jsem SmartFIT verze 0.1. Děkuji vám, že jste se rozhodl/rozhodla pro užívání tohoto zařízení firmy Malý&Slabý jménem této společnosti. Doufáme, že budete s mými službami spokojený/spokojená. Nyní prosím přejděme k osobnímu nastavení, abyste mohl/mohla využít všechny funkce SmartFIT.“
Přístroj po mně postupně požadoval zadání údajů o mé osobě – věk, váha, výška, délka chodidla. Nastavila jsem v něm také, na jeho doporučení, tykání, abychom si, jak říkal, byli blíže. Když mě vyzval, abych se zkusila projít po místnosti, nedočkavě jsem vyrazila. SmartFIT okamžitě zapípal a na displeji se objevilo: PROBÍHÁ POHYBOVÁ AKTIVITA – CHŮZE a začaly mi naskakovat ušlé kroky a na řádku pod nimi překonaná vzdálenost.
„Paráda,“ zaradovala jsem se. Chvilku jsem si s náramkem hrála a bavila se tím, jak zaznamenává mé rázování místností a zkoumala s pomocí manuálu, co všechno ta moje nová mašinka umí. Snažila jsem se načíst něco o tom revolučním novém systému RAS. Brožura popisovala, že se jedná o systém, který se postupně učí zkoumáním a pozorováním svého nositele a tomu potom přizpůsobuje úkoly na míru pro něj. Znělo mi to rozumně. Před ulehnutím do postele jsem přesně podle návodu spustila rozsáhlou týdenní diagnostiku, která měla za úkol zhodnotit moje tělo, celkový stav a prozkoumat mé denní návyky.
Ráno mě probudilo řinčení budíku. Zamáčkla jsem ho a neochotně vylezla z postele. Na probrání jsem si dala silné a pořádně oslazené popradské kafe se smetanou. SmartFIT při tom zapípal, očividně si něco ukládal do paměti. Vzápětí mě požádal o spárování s mým telefonem a počítačem. Potvrdila jsem mu to a odploužila se do sprchy.
V průběhu dne mě SmartFIT několikrát žádal o různá potvrzení a zaznamenání údajů. Chválil mě za každou mou aktivitu, každých pár kroků a povzbuzoval mě k dalším. Zprávy mi ten příjemný mužský hlas povídal do sluchátek, která jsem si nasadila. Musím přiznat, že to bylo opravdu hódně příjemné. Taková nálož optimismu a chvály s člověkem udělá své.
V průběhu týdne jsem si na svůj nový náramek zvykla. Postupně jsem SmartFITu povolila propojení se SAMem a zbytkem všech chytrých zařízení v mé domácnosti. Když jsem poslouchala slůvka chvály, která pronášel ten svůdný hlas, nepřipadala jsem si už tak sama, opuštěná a nemožná.
Odpočívala jsem na sedačce a koukala na seriál. V ruce misku s brambůrkama, které jsem v průběhu večera dosýpala z megabalení. Podepírala jsem si levačkou hlavu a užívala si klidu.
SmartFIT mi najednou zapípal přímo u ucha. Zvedla jsem ruku a viděla, že displej se rozblikal: Celková diagnostika zpracována. Zpráva odeslána na telefon. Přečti hned. Důležité! objevila se na něm tlustá rudá písmena.
Tý, jo, týden uplynul, uvědomila jsem si. Natáhla jsem se pro svůj chytrý telefon a otevřela si zprávu vygenerovanou mým náramkem v novém roomu. Po prvních větách mi úsměv zmizel z obličeje, jehož výraz se s přečtenými řádky víc a víc protahoval. Cože? nechápala jsem.
Diagnostika mě proprala od konečků prstů až po konečky vlasů. Podle ní jsem v příšerné kondici se solidní nadváhou, jež balancuje na hranici obezity. Neváhala mi předložit hodnoty tuku v mém těle, podotknout, že mám ochablé svalstvo, mizernou kondici, příšerné stravovací návyky, nedostatečný pitný režim a strašnou spánkovou hygienu. Zírala jsem na to a začínala bublat vzteky. To jsem vyhodila takový ranec peněz, aby mě ten náramek urážel?
Dočetla jsem hodnocení a zavřela ho. SmartFIT zablikal. „Zprávu sis přečetla. Nyní se spolu pustíme do nápravy,“ zaznělo z něj. Hlas byl o něco méně příjemný než dosud. „Je 22:30, nejvyšší čas jít spát,“ zavelel mi.
„Cože?“ ujelo mi a zírala jsem na blikající displej.
„Čas jít spát,“ opakoval hlas důrazněji.
„Ani náhodou,“ zabručela jsem si pod vousy. „Nikam nejdu,“ rozvalila jsem se zpátky na sedačku a vzala do ruky misku.
„Čas jít spát. Hned!“ zařval na mě SmartFIT, až jsem nadskočila a vysypala na sebe brambůrky.
„Magore! Trhni si!“ zavrčela jsem.
„Čas jít spát!“ Řev mi málem prorazil bubínky. V tu chvíli se mi také sama od sebe vypnula televize.
„Cože?“ zírala jsem. Náramek mi dal do zápěstí elektrickou ránu. „Aú,“ zaječela jsem.
„Čas jít spát!“ trval na svém SmartFIT.
Schytala jsem další tři rány, než jsem pochopila, že toho nenechá, dokud skutečně nevlezu do postele. Ležela jsem tam, nemohla spát a vztekle zírala do stropu. Nechápala jsem, co se to stalo. Vždyť na mě byl celý týden tak milý. Musím zítra pořádně prostudovat návod, jestli jsem něco neudělala blbě, rozhodla jsem se.

HLOUŠEK, Jan, SVOBODA, Jaroslav, VONDRÁČEK, Martin (eds.)
Nemožné se děje: mozaika příběhů v žánru re-pre 4
Vydalo:Nakladatelství Fortna,
Rok vydání: 2022.
ISBN 978-80-907824-7-1
Cena: 250Kč