SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

V dobách své rané dospělosti sahající až do doby, kdy se křížky na mém hrbu začaly přibližovat čtyřicítce, jsem byla zarytý kingofil. Knížky Stephena Kinga jsem nečetla, ale přímo hltala, vsakovala je póry do sebe a vstřebávala je jako duchovní potravu.

Stejně jsem to měla s filmovými adaptacemi jeho děl. Jenže zfilmovat knihu, která mnohdy svým rozsahem přesahuje tisíc stran, to je sakra těžká práce. Udržet divákovo napětí a přitom neztratit z knižní předlohy nic důležitého a nenaštvat početnou fanouškovskou základnu Mistra hrůzy, fííha, z toho se režisérům ježí hrst, srst, i prst.

Sedm různých zpracování Carrie (i když pro je mě samozřejmě pořád nejlepší to původní, v němž hraje něžně éterická Sissy Spacek), stejný počet zpracování Kukuřičných dětí by o prznění knižního vzoru mohl sám vyprávět romány.

Pro mě osobně jsou nejlépe filmařsky zvládnutá tato díla: Pavučina snů, Misery nechce zemřít, Zelená míle, Geraldova hra, původní TO a samozřejmě kultovní Kubrickovo Osvícení. A právě na Osvícení navazuje Doktor Spánek. Už když jsem četla zmíněnou knihu, v níž vystupuje dospělý Dan Torrance, říkala jsem si, že je prostě nezfilmovatelná. Tolik zajímavých linií, které posouvají děj dopředu, přehrabování se v cizích hlavách, které umí arcipadoušská Klobouková Rose a její alter ego, dívenka Abra, která září jako pochodeň a umí doslova psí kusy. Prostě mytologicky hutné dílo, které dovysvětluje mnohé z původního Osvícení. Tohle jeho pokračování prostě uzrálo jako víno a já byla z knihy Doktor Spánek naprosto nekriticky nadšená.
Pak přišel film. A s ním i strach. Bože, co když to zprasí? Co když z mé oblíbené knihy udělají lekačku plnou jumpscare momentů, co vyděsí tak akorát puboše, kteří nechtějí přemýšlet nad dějem? Nebo co když z Doktora Spánka udělá režisér Mike Flanagan zívatelnou televizní koukačku, u které baštíte křupky a přemýšlíte, co zítra nachystáte dětem do školy a jestli stihnete vysát a vyžehlit?
Bohudíky se tomu tak nestalo a z Doktora Spánka se vyklubalo úctyhodné filmové dílo, které ani svou stopáží 152 minut vůbec nenudí, ani lacině neleká. Pořádná porce mysteriózní fantasy se skvěle zvládnutou trikovou stránkou filmu prostě potěší každého hororového fajnšmekra. Od věků trvající zlo, skvěle ztvárněné takřka nesmrtelnými emocionálními upíry Pravého kruhu, kteří ke svému životu potřebují páru ukrytou v dětech, které mají zvláštní schopnosti. Jejich vůdkyní je žena jménem Rose. Klobouková Rose. Stvůra s něžným ženským obličejem, ale nitrem temným jako samo peklo. A jejím protějškem je dívka Abra, která umí od raného dětství takové věci, že by i X-Meni zbledli závistí. A tahle nenápadná holčička to s pomocí Dana Torrance začne těm hladovým parchantům vracet.

Má to grády, spád a energii, a oujééé, já bych se na tenhle film mohla koukat pořád.

Abych se přiznala, viděla jsem ho vícekrát než Kubrickovo Osvícení. Často si ho pouštím jako zvukovou kulisu, když chci psát něco děsivého.

Protože zlo je ukryté v nás. V lidech. A je jedno, jestli si myslíme, že jsme v jádru hodní. Každý z nás má v sobě temnotu. A je jen otázkou času či příležitosti, kdy a jestli se naši vnitřní démoni dostanou na povrch. A tento leitmotiv se filmem Doktor Spánek táhne jako tenká červená niť.

Miluju ho. Ten film.

I když teď už hltám jiné hororové autory (z českých třeba Pavel Renčín, Martin Štefko, Svatopluk Doseděl, Jiří Sivok, Anna Šochová, Kristina Haidingerová, ze zahraničních pak finský Marko Hautala, Američan Mort Castle, či Anya Martin nebo Lyvia Llewellyn), Doktor Spánek vždy zůstane mou srdcovkou. A nejen na sobotu.