Hororoví autoři doporučují

Kdo lépe rozumí žánru hororu, než jeho samotní autoři? Zeptali jsme se českých hororových spisovatelů, co by nám doporučili na čtení. Je z čeho vybírat.

Petr Boček

Z hororových knih, které jsem v poslední době četl, mě asi nejvíc oslovila sbírka povídek Vztek a další příběhy Lucy Taylor, vydaná nakladatelstvím Golden Dog. Jednak mám rád povídky a jednak rozmanitost a obojí mi tato kniha poskytla. Nejedná se sice vždycky o čisté horory, ale temnota a drsné vidění světa a občas i drsnější jazyk převládají. Nalezneme zde jak naturalisticky zobrazené násilí, tak atmosférické příběhy, některé až lovecraftovského ražení. Obecně jsem velmi spokojen s nabídkou Golden Dogu, protože přináší kvalitní (a opět různorodou) domácí i zahraniční tvorbu. Totéž lze samozřejmě říci i o nakladatelství Carcosa. Je moc dobře, že se nabídka temných příběhů stále zlepšuje. Takže vybrat jednu knihu k doporučení byl dost těžký úkol.

Veronika Fiedlerová
V poslední době jsem četla několik výborných sbírek hororových povídek, ovšem doporučit z nich musím e-knihu Ludmily Svozilové Hřbitov bílých králíčků. Obsahuje jednadvacet příběhů: některé jsou mysteriózní, temné, rozptylující, jiné jdou na dřeň kostí a do hloubky shnilého masa. Ludmila nepíše, ale maluje ze slov obrazy. Prýští z nich tíseň, úzkost a svíravá konečnost. V knížce narazíte i na brutalitky a nechuťárny, ale na mě nejsilněji působí příběhy o zoufalství, vině a špatných rozhodnutích, kdy hrůza a strach nepramení z vnějšího nebezpečí, ale ze stínů vlastní osamělé duše. Najdete tu i prvek ohyzdně žravých „jiných“ prostorů, který Ludmila rozvinula v Achernaru. Hřbitov bílých králíčků dokáže vyvolat vlezlý chlad i v parném dni. A nezabere místo v batohu.

Kristina Haidingerová
Vzhledem k tomu, jaký druh potvor mě od dětství nejvíce děsí a zároveň přitahuje, mám skoro pocit, že román Jiná rasa české autorky Jenny Nowak na mě vyloženě čekal. Přesně naměřené porce zvířeckosti, přitažlivosti, krvavosti, naděje, temnoty a napětí mi dodnes berou dech, stejně jako kontrast krásného jazyka se syrovostí oné doby. A postavy… ty mi přirostly k srdci nejspíš už navždycky. Domnívám se, že jen málokdo píše natolik uvěřitelně až sugestivně, že čtenář prakticky cestuje časem a stává se někým jiným…
Kdybych měla jmenovat i nějakou zahraniční srdcovku, tam už je to trochu složitější. Začínala jsem samozřejmě na Draculovi Brama Stokera s jeho hutnou temnou atmosférou, hned na to mě uchvátila Anne Riceová a především její brutálně smyslný a melancholický první díl Vampýřích kronik s názvem Interview s upírem. Brzy jsem však objevila netradiční román J. A. Lindqvista Ať vejde ten pravý, takže teď už bych se mezi těmi oblíbenci nedokázala rozhodnout. A to nepočítám další originální „upírské“ knihy, na něž jsem narazila poměrně nedávno, jako třeba Nekroskop, Trajekt nebo Já, legenda (ty poslední dvě jsem i recenzovala).

Jan Hlubek
Ne vždy platí, že první láska je ta nejlepší. Pokud však jde o hororovou literaturu, tak v mém případě tahle filosofie platí. Za svůj dosavadní život jsem se setkal s požehnaným počtem titulů spadajících do kategorie hrůzostrašná literatura, avšak tohleto dílko si vysloužilo čestné první místo, jelikož se zasloužilo o mé současné zaměření (což jsem tenkrát ještě nevěděl). Úsměv, prosím, přichází zlo (v originálu Say cheese and die) je krátký román z pera slavného amerického autora Roberta L. Stinea, který zcela právem získal přezdívku Stephen King pro děti. Úsměv, prosím, přichází zlo u nás vyšlo v edici Husí kůže a posléze také v sérii Děsivé storky. Mohu vám zaručit, že mě, vás, nás tenhle krátký příběh bude bavit naprosto stejně kvalitně, jako tomu bylo v době pravěké, kdy jsem čerstvě vyrostl z Médi Pus(s)íka. Jde totiž o zcela nadčasovou transgenerační knihu(byť velmi jednoduchou, jako vše od pana Stinea), jež pohltí ještě mnoho budoucích čtenářů, a nebojím se tvrdit, že i za sto let.

Ondřej Kocáb
Doporučit knihu, to není triviální věc. Každý čtenář má jiný vkus a co se týče hororové literatury, platí to dvojnásob. Nicméně pokud vezmu v potaz poslední půlrok, mám zcela jasno. Nejen proto, že Architekt temna je veskrze moderní horor odehrávající se ve známém prostředí činžáku. Vyčnívá hlavně z toho důvodu, že si od začátku až do konce hraje se čtenářem a nenápadně mu předhazuje kousky skládačky. S každým složeným dílkem příběhu temná atmosféra notně zhoustne a na rovinu, je to psycho jak řemen. Zvukové asociace spojené s knihou zaručeny. Máte-li rádi plíživou, tichou hrůzu, finský spisovatel Marko Hautala ve svém románu přináší to pravé čtení do nadcházejícího léta.

Miroslav Pech

Planina je za prvé výborně napsaný román a za druhé opravdu děsivý horor odehrávající se v islandském vnitrozemí, kde čtveřice cestovatelů sjede kvůli husté mlze z cesty a autem nabourá do v pustině stojícího domu, v němž žijí dva podivínští staříci. Příběh vychází z lidových legend, oplývá skutečně hutnou atmosférou a funguje i jako sociální kritika islandské společnosti v době finanční krize v roce 2008. Steinar Bragi napsal jeden z mála knižních hororů, balancující na hranici reality a snu, který mě svou sugestivitou skutečně vyděsil.

Jiří Sivok
Vybrat jen jednu hororovou knihu a tu doporučit čtenářům Sardenu... hm.
To je skoro tak kacířská myšlenka, jako na hranici upálit skutečnou čarodějku místo bohabojných křesťanek, že? Při zádumčivém civění do knihovny jsem nakonec došel k závěru, o jaké knize bych s vámi potřeboval mluvit. Petr Boček se již několikrát vyznamenal, například Mízožravci, ale na mě skutečně zapůsobil až Hřbitovem trpaslíků.
Jedná se o morbidní horor, detektivku a pohádku. To vše v dokonalém balení bizarro fiction. Představte si současný svět, ve kterém s námi žijí trpaslíci (třeba ty z vaší zahrady) se všemi problémy, jenž k tomu patří (zkuste si jako trpaslík vyjít běžné schody). Trpaslic je pomálu a o to větší poprask vznikne, když jednu takovou kdosi unese. Pátrání může začít.
Na jedné straně se při čtení neubráníte úchylnému úsměvu a na druhé se s brekem rozběhnete proti zdi ze škvárobetonových tvárnic, abyste ty pekelné obrazy dostali z hlavy.
Nepřeháním. Boček je umělec. Bezbožný, ale přesto umělec, který pomocí textového editoru neváhá čtenáře přivést na hranice očistce a pekla, a ještě mu stihne poodkrýt tajnou stezku, vedoucí na dětské hřiště s křiklavě žlutou skluzavkou. Hřbitov trpaslíků je prostě koktejl všeho a ono to proklatě dobře chutná. Obávám se, že nic tak svědomitě a pečlivě vystavěného už číst nebudu.
Takže pozor – čtěte na vlastní nebezpečí! Po přečtení už nebudete stejní. Teď odcházím brečet do polštáře… 

Ludmila Svozilová
Nebudu zdržovat výčtem provařených hororových mágů a naslepo sáhnu do hromady nedávno přečtených nebo právě rozečtených titulů. Třeba Hladový lán (Andrew Michael Hurley), ten mě dostal. Perfektně napsaný, dokonale temný příběh. Od určité doby si podezíravě prohlížím každého zajíce, co se odváží zkřížit mi cestu. Pod kůži se zaryla i skvostně morbidní Taxidermistova milenka od Polly Hall. Teď mám rozečtené Ozvěny záhrobí a Veronika Fiedlerová opět nezklamala, dokonce si myslím, že dvojka je ještě o chlup lepší než Pozdravy. Kdo má rád záhrobím střižené detektivní příběhy, určitě nebude zklamán. Nakladatelství Golden Dog se pěkně rozjíždí a vydává spoustu dobrých titulů od zahraničních i českých autorů, dokonce vyšlo i první číslo časopisu. Na Krátký řez se chystám hned, co mi dorazí domů.

Anna Šochová
Kolem roku 1968 jsme odebírali Ahoj na neděli, kde patřil střed časopisu báječným hororovým povídkám. Já už tehdy v četla všechno a strašidelné povídky jsem hltala.  Takový pohřební kočár, panečku! Potom nějak Ahoj nebyl – asi jako mnohé jiné časopisy při nástupu „normalizace“, tedy dusivé deky – a najednou se u nás v knihovně objevily Stopy hrůzy a hlavně Lupiči mrtvol. Vyšly roku 1970 a byl to takový poslední záchvěv lecčeho světového, co u nás mohlo vyjít. Já věděla houbeles, kým byl editor (a průvodce sbírkou povídek) Jan Zábrana, ale líbilo se mi vědět o spisovatelích a povídkách víc. A on hodně věděl a napsal.
Co najdete? Od Poea, Lovecrafta a Stevensona k Bradburymu, Dahlovi, ba i Maupassant se tu mihne, prostě hrst kousků z per velmistrů literatury. Řekla bych, že jde o základní četbu pro lidi, co znají žánr do mrtě a údajně i s jeho historií. Doporučuji všem, co se prostě jenom rádi bojí a občas úspěšně vystraší sami sebe, když se rozhýbe záclona a v pokoji se náhle ochladí.

Martin Štefko
Budu si teď trochu přihřívat polívčičku, ale už dlouho si myslím, že jedním z nejlepších autorů současnosti je Marko Hautala. Finský autor, kterému u nás vyšly dvě knihy a pak bylo ticho. Nezasloužené. Marko Hautala si zaslouží, aby se o něm mluvilo. Jeho horor je jiný, je specificky temný, atmosférický, depresivní.
Všechny své silné stránky ukazuje v knize Architekt temna (Golden Dog, 2022), což je kniha, která je jeho aktuálním románem a ukazuje, že jsme rozhodně neměli skončit jen u Šeptající dívky a Báby Motyky. Architekt temna plně ukazuje potenciál tohoto skvělého finského autora. Udržet tíživou atmosféru celou délku románu je něco, co opravdu ne každý hororový autor dokáže. Ale nečekejte finského Kinga. Tohle je Marko Hautala.