ODBORNÁ FANTASTIKA: Ondřej Šefčík shrnuje a komentuje článek Manfreda Geiera o Solaris

Průřez článkem Fantastický oceán Stanisława Lema – pokus o sémiotickou interpretaci románu Solaris Manfreda Geiera a poznámky na jeho okraj

V časopise Science Fiction Studies vyšel v roce 1992 anglický překlad původně německojazyčného článku Manfreda Geiera věnovaný sémantické interpretaci románu Solaris jednoho z nejvlivnějších žánrových autorů, totiž Stanisława Lema. Článek byl přeložen do angličtiny Edith Welliverovou, originál vyšel již v roce 1979 v Geierově knize Kultur-historische Sprachanalysen. Originální text i jeho překlad jsou tedy již značně letité, nicméně zajímavé i pro dnešního čtenáře, už protože k Lemovi je potřeba se vracet vlastně pořád.

Na Manfredovi Geierovi je zajímavé, že se narodil v roce v roce 1943 v tehdy převážně německojazyčné a rozhodně velkoněmecké Opavě, sémantice a lingvistice se akademicky věnoval do roku 1987, kdy překvapivě opustil vědeckou kariéru (z pozice mimořádného profesora) a vrhl se na dráhu nezávislého vědce a publicisty, s bibiliografií čítající několik desítek monografií. Zde pročítaný článek je z jeho první knihy, tedy z relativního počátku kariéry, nicméně právě tímto souborem studií se habilitoval, můžeme je tedy chápat jako jeho mistrovské dílo. Nyní tedy vzhůru k samotnému textu a Geierovým myšlenkám:

Pozn.: Pokud píši Solaris, míním tím román, pokud Solaris, je míněna planeta z románu. Při pročítání Geierova článku jsem si znovu Solaris přečetl, nicméně jsem nebyl schopen z časových důvodů použít citace přímo z textu románu (k dispozici jsem měl překlad Bořivoje Křemenáka a Ericha Sojky ve vydání z roku 1994). Je tedy nutné počítat s tím, že citace z textu níže jsou překlady z anglického překladu patrně německého překladu polského originálu.

V úvodní části se Geier věnuje nejdříve otázce existence vnímaných objektů, neboť objekty vymyšlené mohou existovat v různých stupních vzdálenosti od bezprostředně vnímané reality. Pojmy se mohou vztahovat k věcem momentálně zakoušeným a momentálně absentujícím („Bratr už tu nebydlí, žije v Opavě“), k realitě nepřítomné a nezpochybňované, ač osobně neprožité a jen nepřímo zprostředkované („Caesara zavraždili v roce 44 př. Kr.“) i k věcem naprosto fiktivním, vytvořeným v rámci poetické imaginace, leč působícím skutečně („Námořník Harold Quimsby si jazykem vysával vykotlaný zub.“), či konečně zcela fantastické („Nepřemožitelný, hvězdolet druhé třídy s fotonovým pohonem, největší jednotka, kterou disponovala Báze v soustavě Lyry, letěl krajním kvadrantem souhvězdí.“). Podle Geiera jsou ve všech těchto případech objekty našeho myšlení imaginární realitou, která je znovu vržena do jazyka, a to rozhodně záměrně, přičemž některé z těchto objektů označují objekty, jejichž referenční bod je nejen nepřítomný, ale rovnou neexistující.

Geier se dále ptá, jak sci-fi text tvoří něco srozumitelného čtenáři, přičemž jako předmět analýzy mu slouží Lemova Solaris. Připomeňme si, že kniha vyšla německy poprvé v roce 1963, ale v roce 1972 byla zfilmována Andrejem Tarkovským (a proslulost si spíše získal film než kniha). Geier k Lemovi navíc přistupuje nejen jako k autorovi mimořádného díla, ale i jako k teoretikovi fantastické literatury, neboť v článku průběžně odkazuje na německý překlad knihy Fantastyka i futurologia z roku 1975. Geier svou analýzu chápe jako příspěvek k „totalitě interpretace“, zmíněné právě Lemem, jak výslovně zdůrazňuje.

V sekci A, nazvané Problém: „Co to vše znamená?“ se Geier nejdříve pouští do otázky reference, jak je přítomná v románu samém. Geier tvrdí, že čtenář čelí stejným problémům jako hrdina Kris Kelvin a další solaristé, totiž otázce: „Co to vše znamená?“ Kolem této až paranoidní otázky je vystavěna románová solaristika, od které se může Kelvin odpoutat jen prostřednictvím nejazykové a nehybné mystické unie s oceánem. Aluze k paranoii, tedy pocitu existence nějakého vztahu tam, kde není, referuje k neporozumění, ve kterém se solaristé nacházejí ve vztahu ke svému objektu zkoumání, neboť zkoumatelé nejsou se svými výstupy spokojeni. Nespokojenost plyne z jejich předpokladu, že minulé i přítomné manifestace oceánu mají nějaký smysl. Experimenty jsou prováděny, signály jsou registrovány a chápány jako znakové povahy, jen odolávající interpretaci, nicméně pokusy nepodporují žádnou z hypotéz, protože oceán reaguje nepravidelně a nepředvídatelně, nikdy dvakrát stejně. Bezúčelovost jevů implikuje jejich bezvýznamnost a takto i kompromituje existenci celé solaristiky. I samotná materializace „lidských“ bytostí se objevuje bez poznatelného účelu. Účel či význam pro kohokoliv nemůže být pochopen, protože existence oceánu nemá nic společného s lidskými bytostmi, je mimo dosah lidské aktivity a jejího účelu, hledání účelu oceánu je jeho antropomorfizace a tedy nutně omezená. Pokud zde je nějaká účelnost, je v lidském pokusu podmanit si Solaris, ne v Solaris samotné, jak tvrdí Lem právě ve své studii o fantastice a futurologii. Zůstává otázkou, nakolik fantastické světy, chápané jako empirické hypotézy, mohou něco znamenat, a pokud ano, co, neboť jako objekty neznamenají nic, prostě existují, to až pokus o jejich „ovládnutí“ člověkem jim dává vstoupit do lidského chápání. Nakolik tedy planetární oceán Solaris „neznamená nic jako objekt sám o sobě“, snaha o jeho pojmenování, popsání a vysvětlení čelí paradoxu očekávání smysluplných znaků referujících k realitě fundamentálně unikající jazykovému popisu, neboť popsatelný objekt je něco jedinečného v každém svém aspektu, což je kontradiktorní povaze lidského jazyka. Jako „čistý objekt“ bez pochopitelného či ověřitelného účelu oceán vyvolá jistý epistemologický optimismus (že je možné jej jednou pochopit a popsat) či naopak potvrzuje stejně oprávněný pesimismus. Neboť solaristé jako lidé mohou vnímat pouze skrze jazyk, je pro ně tedy oceán cizí a nezbytně nesrozumitelný. Opuštěné a neuspořádané knihy ve staniční knihovně v tisíci svazcích ukazují roztříštěné pokusy o uchopení nemožného. Pokud jazyku chybí smysluplný objektivní referenční bod, pak i pevný výklad jeho znaků se také jeví jako fikce. Co znamenají v kontextu popisu Solaris pojmy jako oceán, plazma, mimoid, sliz, želatina, mozek? Logicky už jen komunikace mezi samotnými solaristy je nutně sama o sobě problematická, protože takto užité pojmy jsou stejně „tekuté“ jako oceán kolem, jsou to symbolické významy, ne popisné.

V sekci B se Geier věnuje textové koherenci, neboť upozorňuje, že román sám není nesmyslný, naopak jde o text, kterému lze porozumět, ačkoliv oceán sám jako jeho objekt je významově neuchopitelný. Vypravěč, autor a čtenář používají stejný jazyk (viz poznámku na konci) a svět Solaris není plně autonomním světem, ale pouhým modelem reality, vytvořeným neobvyklým uspořádáním lingvistických prvků, o kterých má kompetentní čtenář předchozí informace odjinud a všechny tyto prvky vyjadřují pochopitelná slova v přiměřených syntaktických vzorcích. Dokonce i ta nejvíce fikční tvoření zůstávají také vztažena ke znalosti možné reality a příběhy se modelují se zavedenými symbolickými a textovými prostředky. Otázkou spíše je, jak může být text, jako je Solaris, vytvořen a čten, když si uvědomujeme sémantickou nejistotu popisovaného objektu? Geier hledá odpověď v pojmu isotopie, zavedeném francouzsko-litevským sémiotikem Greimasem, který tak označoval sémantické struktury, které spojují významuplné lexémy (≈ jména, slovesa, příslovce, číslovky) do smysluplných textů. Greimas se toto pokusil učinit na základě elementárních sémantických komponentů menších, než jsou lexémy, jde o sémantické atomické (v původním smyslu „nedělitelné“) jednotky, které ve svých svazcích vyjadřují význam daných lexémů (lexém je tedy svazek atomických sémů). Geierova sémantická analýza Solaris je založená na sémantických referenčních bodech, vyskytujících se v homogenních grupách v dominantním postavení, na tomto principu pak nachází tři možná čtení Solaris.

V sekci C, která je klíčová, se probírají právě tato čtení:

1. čtení plasmatické;
 
2. čtení vaginální;
 
3. čtení schizofrenické (či mašiny zázraků).

Ke čtení plasmatickému poznamenává Geier, že pokud lze fyzikálně popsat solariský oceán, jde o plasmu a uvádí několik příkladů na plasmu biologickou („živá substance“), fysiologickou („tekutá část krve a mléka“), mineralogickou („zelenou hustou hmotu mikrokrystalické kyseliny křemičité), fyzikální („ionizovaný plyn skládající se z volných iontů, elektronů a neutrálních částic“). Upozorňuje, že zvláště dobře to vyhovuje pro chápání oceánu, jako je v textové struktuře oné „prebiologické substance“ a „plasmatického proudu“, nicméně lze užít i ostatní významy, na které uvádí četné příklady z textu.

Ke čtení vaginálnímu dodává Geier, že taková interpretace není v textu přímo přítomná, ale je z kontextů daných textových struktur dobře odvoditelná. Geier odkazuje na pojmy jako je „proud“, „krev“, „sliz“, „uvolnění stvoření z mateřského tělesa“, „lavina zrození“, „zužující se průchod“, „proudy růžové krve“ a další. Podle něj jednoznačně míří k vagině jako objektu vlhkosti a zrození. Uznává, že toto čtení je silně freudiánské, upozorňuje na to, že Solaris působí na lidské podvědomí a nevědomí, a cituje další literaturu, kterou zde pomíjíme. Upozorňuje, že Solaris vystupuje jako „bezbřehé monstrum“, do kterého jsou mužské mozky hrdinů vrženy, že oceán mimovolně tvoří a ukazuje i možná feministická čtení stejného. Pro zajímavost: Geier nachází i klitoris Solaris (rým je záměrný ‒ OŠ)!

Třetí čtení je schizofrenické, kdy Geier chápe tvoření z podvědomí jako rozštěpení osobnosti toho kterého hrdiny. Jako tvoření pomocí stroje zázraků, zde tedy samotné Solaris, vycházejí na světlo světa antipodi výzkumníků. Solaris tedy jen plní podvědomé a nevyjádřené tužby přítomných solaristů. Geier dokonce tvrdí, že Lemova Solaris je příkladem hledání trojí syntézy schizofrenického neoidipovského nevědomí (konektivní, disjunktivní a konjunktivní syntézy) a pokouší se to ukázat na příkladech z textu. Zajímavé je jeho upozornění, že to, že si znovuzrozená Harey nepamatuje svou „solariskou smrt“, což je dokladem toho, že je znovustvořená v ideálnosti podvědomí. Nicméně ani Geier není schopen určit smysl existence solariských přízraků z hmoty, cituje pasáž „možná tvá přítomnost je míněna jako mučení, možná jako laskavost, možná jako mikroskopická zkouška, výraz přátelství, zlovolný úder, možná popíchnutí? Možná vše najednou…“.

Geier tedy nakonec nepřichází s jedním čtením, ale se třemi možnými sémantickými strukturami, přičemž jsou interferencí vzájemně se překrývajících isotopických rovin, jak říká. Solaris nestojí na pevné skále jasného významu, ale na komplexu isotopií, které jsou zodpovědné právě za možnost vícenásobných interpretací románu. Jinak řečeno: z jeho tří čtení neplatí jen jedno, ale všechna tři najednou.

Z předložených čtení je první v zásadě primitivní a nezajímavé, druhé nabízí nejen lákavé freudiánské balení, ale asi je i nejhlubší a nejpřesnější. Třetí čtení, pracující s rozpolceností solaristů, je, přes některé postřehy, nepřesvědčivé: sdílená může být paranoia, ne schizofrenie, a hrdinové navzájem vidí své solariské stíny, a dokonce s nimi mohou interagovat, přízraky jsou určitě odvozené, ale od okamžiku stvoření nezávislé.

Kupodivu Geierovi unikla jedna možnost výkladu celého románu, kterou bychom mohli označit jako kosmologickou. Zde je třeba upozornit, že řecké κόσμος znamená „řád“ a „pořádek“, také „uspořadatele“ a „ozdobu“, to vše vedle nám nejznámějšího význaku, totiž „vesmíru“. Amorfní Solaris je totiž z principu akosmická, ba možná i antikosmická, zatímco lidští hrdinové jsou představitelé kosmického řádu: vždyť dokonce přicházejí z kosmu jako fyzické entity odlišné od Solaris. Samotná matérie oceánu je popsána jako ta nejprimitivnější a neorganizovaná a nemůžeme si nevybavit první verše knihy Genesis, kde se Božstvo vznáší nad vodami. Voda, zvláště slaná, je totiž pro staré Semity tím, čemu mi říkáme řeckým slovem χάος „chaos, propast“ a představovala ji pro ně bohyně jménem Tiamat (které pak Řekové přezdívali Θαλάττη „mořská“, když se s ní v helénistické době seznámili). Všimněme si, jak samotná pozemská stanice, kam Kelvin sestupuje, je v začínajícím stádiu chaosu a zmatku, což se projevuje jak rozpadlými vztahy mezi její posádkou, tak fyzickým nepořádkem. Všimněme si také, že prakticky celá planeta je pokrytá oceánem, vyjma několika ostrovů, které také dříve byly mořským dnem. Chaos má moc chaotického tvoření a to je přesně to, co Solaris dělá. Bohyně Tiamat je primordiální ženou a žensky se projevuje: tvoří a zároveň se projevuje v převážně v ženských pseudobytostech. Posádka a Kelvin sám jsou jejími naprostými opaky: jsou přímo protivníky, protože představiteli řádu (kosmu) a sestupují z nebe (opět kosmu), aby s ní zápasili, jako to dělal babylonský Marduk a jako to dělalo tolik jiných bohů přemáhajících Chaos (v starozákonní verzi je ženskost „vod“ potlačena, ale Božstvo činí totéž, co Marduk v Babylónu). Kelvin od samého počátku je Mardukem, protože se snaží do stanice vznášet prvek řádu, nepřestává být analytickým vědcem a činorodým demiurgem. A všimněme si, že všichni vědci zmínění v textu jsou muži – solaristika je zcela mužskou vědeckou disciplínou – a že jediný kritický hlas k existenci oboru zní od pubertální dívky. Toto čtení není v zásadním rozporu ani s těmi Geierovými: plasma je chaotické, vagina je ženská docela určitě a chaotický tvůrce je ideálním příkladem právě takové hypotetické schizofrenní mašiny zázraků, která tvoří „naprázdno“, podle okamžité nahodilosti (či snad své rozmarné vůle).

Zde je třeba připomenout důležitý příspěvek do solaristiky, Františka Novotného „Lemovo peklo kontaktu“, který správně uvádí, že solaristé jsou služebníky Kosmu (v podobě Vědy), kteří dobrovolně sestupují z Nebe do pekla Solaris, aby byli zkoušeni skrze své podvědomí. Poznamenává také, že Kelvinova výjimečnost (vyvolenost?) vede jen k vystupňování zkoušky.

V tomto smyslu by pak Kelvin byl nejen z nebe do pekla sestupujícím vyvoleným Mardukem, dobrovolně na sebe přijímajícím zkoušky, které na něj chaotická bohyně Solaris klade, ale zároveň i vyvoleným bojovníkem Řádu, který snad uspěje tam, kde jeho spolubojovníci a předchůdci selhali. A  stává se potenciálním, když ne Kristem, tak Galahadem.

Pozn.1: Chaos Solaris se odlišuje od černého mraku z Nepřemožitelného – v Solaris čelí člověk chaosu, v Nepřemožitelném cizímu a zpočátku nezřetelnému řádu, který ale vystupuje stále zřetelněji, nad černým mrakem se nedá možná zvítězit, dá se ale pochopit a tím zařadit do sémiotiky lidského chápání.

Pozn.2: Zde je ale potřeba upozornit, že překlad do chápání textu vnáší další vrstvu: například Lem sám byl krajně nespokojen s anglickým překladem, už že byl přeložen z francouzského překladu polského originálu – je tedy otázkou, nakolik zanícení anglosaští čtenáři mají k dispozici text v jeho originální košatosti – což je problém, který je u českého překladu umenšen jak přímým převodem z polštiny, tak blízkostí obou jazyků jak historickou, tak i sémantickou. 

PhDr. Ondřej Šefčík, Ph.D. (*1974) je vedoucím Ústavu jazykovědy a baltistiky na Masarykově univerzitě v Brně. Kromě odborné a pedagogické činnosti, která zahrnuje mimo jiné výuku sanskrtu, indoevropské gramatiky, strukturální lingvistiky nebo čtení ze staroindických Véd a Bhagavadgíty, se věnuje fantastice. Nejčastěji píše studie a recenze pro Interkom (v roce 2019 to byly například texty o Vzestupu a pádu agentury D.O.D.O. nebo Pomysli na Fléba). V roce 2016 vydal třeba publikaci Pálijština, takže až budete potřebovat konzultovat záludné otázky středoindického jazyka a théravádského buddhismu, víte, na koho se obrátit.