RECENZE: PAX: Draugova oběť - resp komplet PAX

Ať už by PAX: Draugova oběť dopadla jakkoli, než se na ní podíváme, je nasnadě zhodnotit a shrnout celou sérii. PAX totiž dorazil úspěšně k poslednímu dílu, a tak se sluší a patří shrnout, zda to stálo za to.

Nejdříve ta pozitiva.

PAX je po většinu času poměrně vyrovnaná série, ve které nenarazíte na slabší díl, což je rozhodně plus. Některé příběhy jsou pouze dobrodružné, s trochou toho severského splínu, zatímco jiné jsou opravdu propracované horory, které by s menšími úpravamy mohly stát i samostatně a vůbec by neudělaly ostudu. Vyzdvihl bych hlavně díly Dívka ze záhrobí a Postrach jezera. Opravdu slabé díly v sérii prakticky nenajdete, maximálně bychom mohli říct, že během prvních dvou dílů si hrdinové musí trochu sednout.

Celková atmosféra série je úžasná, protože Alrik a Viggo nejsou nějaké prototypy hrdinství, a i když od začátku víme, že mají nějakou magickou moc, skoro ji nevyužívají a tím pádem je může mladý čtenář lépe pochopit. Veškeré problémy musí řešit obyčejně a lidsky, a i když použijí nějaký ten magický prostředek, většinou jde o čistou improvizaci. Navíc, jak jsem psal v recenzi na Postrach jezera, čelí dospělým nepřátelům a nemůžou použít dospělé zbraně. O co jednodušší by to měli, kdyby byli bezúhonní šprti s tajným arsenálem kouzel nebo kupou smrtícího železa po kapsách. Ale ne, tohle není styl Åsy Larssonové a Ingely Korsellové. V ostatních sériích vidíme u hrdinů nárůst schopností a přeměnu z obyčejných dětí v magií nabité bijce. V PAXu jsou Alrik s Viggem naopak čím dál tím víc oslabení a vyčerpaní, protože nebojují jen s nestvůrami, ale i s okolím, spolužáky, sousedy a předsudky. A koneckonců i sami se sebou. To vyčerpání způsobuje i silné téma sociálního vyloučení dětí z neúplných rodin nebo dětských domovů, což sice není tak ojedinělé, protože většina magických dívek a chlapců jsou bůhví proč sirotci, ale Alrik a Viggo jsou velmi opravdoví. Takový Harry Potter měl proti nim úplně idylický vztah s tetou a strýčkem a o nějakých traumatech ani nejde mluvit.

V PAXu se umírá. Ano, nakonec jsme se dočkali hlavně šokující smrti Henryho Nazdárka, ale kdyby umřel jeden z kluků, já bych se vůbec nedivil. Taková je v PAXu atmosféra. Dlouho budovaná, hutná, ale přitom stále balancuje na hraně toho, aby nešlo o surový dospělý horor. Je to skoro jako ve Hře o Trůny - v bezpečí není skutečně nikdo.

Hlavní záporáci jednotlivých dílů jsou známí, ale zároveň cizí. Jsou rozmanití, ale mají i něco společného. Jsme na severu, takže je nemůžeme znát všechny, ale evropská, potažmo světová mytologie je protkána tvory, kteří sdílejí popisy, chování nebo nějaký důležitý detail. Vodník je tedy vodník, i když se u nás, ve Skandinávii nebo v Japonsku jmenuje jinak. A ten, který tahá v pozadí za nitky, je vlastně také archetypální a známý, ale přitom výborně napsaný. Kdyby tak dobré záporáky měly všechny ostatní knihy, vůbec bych se nezlobil.

Výtvarno série, o které se stará Henrik Jonnson, je úžasné a odlišuje celou sérii od podobné konkurence. PAX díky němu působí svěže a lehce na čtení a díky tomu může přitáhnout i méně čtivé děti. Sakra, vždyť ty celostránkové několikapanelové ilustrace působí jako komiks. Navíc ale nejsou vůbec dětské a dotváří strašidenou atmosféru příběhu. Henrik Jonnson se vůbec nebojí tlačit na pilu, a tak jsou mnohé ilustrace opravdu na hraně a děti, které se rády trochu bojí, je budou milovat. Všechny ty "creepy pasty" se tady rukou Henrika Jonnsona zhmotní.

Tolik k pozitivům. Ve výše uvedeném výčtu najdeme z jiného pohledu i negativa. Například to, že čekáme sedm knih na to, až Alrik s Viggem nějak projeví svoje magické nadání a i pak to není žádná sláva. Ono se není čemu divit - knihy se časově prakticky vejdou do jednoho roku a kluci nijak netrénují, neučí se. Díky tomu ale můžeme získat dojem, že stejnou práci by zastal prakticky každý. Pokud kluci něco magického řeší, prakticky slouží jako mladší mozky pro důchodce Estrid a Magnara - rychleji hledají, rychleji přemýšlí a většina řešení problémů přichází "heureka" stylem.

Tlačení sociálních témat může některým čtenářům připadat trochu otravné a depresivní, ale na druhou stranu je to horor. Občas jsou ale scény, ve kterých se kluci zamýšlejí nad sebou nebo nad matkou prostě zbytečné, trochu násilně naroubované do obsahu. Ano, kluci očividně neměli lehké dětství, ale opravdu to musí být  rozebíráno v každém díle? To pak plynule přechází v nesnesitelné okolí. Mariefreďané jsou banda nemyslících manipulovatelných vidláků, kteří skočí hlavní záporačce na ledascos a apriori jsou nepřátelští vůči neznámému... na druhou stranu, život mě přesvědčil, že ono to nemusí být tak daleko od pravdy.

V posledních dílech se nám začínají z čista jasna objevovat nové postavy, které zásadně hýbají s dějem. Ano, chápal bych to v pátém díle, ale v předposledním a posledním?

Jenže výše zmíněná negativa jsou opravdu kapička v moři. V moři velmi zajímavého čtení.

A teď co ten poslední díl? Těžko nějak hodnotit, abych nevyspoileroval celou tu příběhovou skládanku, co se buduje předchozích 10 knih. Proto se omezím na konstatování, že je finále šokující, opravdu hodně povedené a vůbec ctící duch celé série. A konečně, konečně se bude kouzlit. Henrik Jonnson se opět překonává a hlavní záporáci vypadají v normálním životě slizce, zatímco v soubojích drsně a nezastavitelně. Ještě naposledy na vás autorská trojice vytáhne závan hniloby kombinovaný se smrtí a zimou. A ano, furt je to pro děti, takže pokud chcete dětem pořídit něco jiného, něco opravdu strašidelného, PAX je tu pro vás.  

PAX 10: Draugova oběť - Asa Larssonová a Ingela Korsellová

Přeložila: Marie Voslářová
Ilustroval: Henrik Jonsson
Vydavatel: HOST
Rozměr: 155×215mm
Rok vydání: 2019
Počet stran: 249
Vazba: pevná vazba
Cena: 299Kč