Fenomén Novotný: ROZHOVOR 03: Literární vlivy a dílo Františka Novotného: „Dryák bude alchypunk“

Při čtení vašich textů je zřejmé, že vás výrazně ovlivnili klasičtí autoři sci-fi – zcela jistě Lem, ale i Asimov, Clarke a další. Zajímáte se o Arthura Ransoma, Julese Verna a další velikány dobrodružné literatury. Sám jste zmínil, že jste přečetl tisíce knih. Co současná literatura? Zajímá vás? Sledujete ji?

Musím se přiznat, že českou prózu prakticky nečtu. Není tam absolutně nic, co by mě zaujalo. Jestli se tam píše o tom, že slečna A má ráda pana B a pan B má rád slečnu C a ta má zase ráda pana D a ten má rád zpětně slečnu A, to mě naprosto nezajímá. Ani vzpomínkové knížky na minulý režim typu Viewegh mě nezajímají, protože já jsem tu dobu prožil a vidím ji úplně jinak než třeba právě Viewegh, a nelíbí se mi to a nezajímá mě to a prostě to nečtu. Bohužel mě nezajímá ani současná česká sci-fi próza, protože příběhy o upírech, vlkodlacích, čarodějnicích, čarodějkách a kouzelných hůlkách jdou taky mimo mě. To mně nemá co říct a já to nečtu, protože bych to pokládal za ztrátu času. Ale když to kolegové prodávají a čtenáři to mají rádi, to je jejich věc a já se jim do toho nijak nebudu plést.

A co třeba brokilonská edice Evropská space opera a podobné věci? Ono jich, pravda, není moc…

Co se týče klasických příběhů z vesmíru, abych to řekl česky, takových těch dobrodružných, asi jsem z toho nějak vyrostl. Už mě to taky přestává bavit. Před nějakými deseti let jsem přečetl pár dílů ságy o kosmických flotilách a kosmických bitvách od jednoho anglického autora, to mi půjčoval Zdeněk Rampas, a docela jsem se u toho pobavil, ale že by to na mně zanechalo nějaký hlubší dojem, to ne.

Neláká vás zčeřit klidné vody české sci-fi?

Samozřejmě mně leží u ledu několik věcí, které jsem kdysi odložil. Jsou právě z hlubokého vesmíru a byly by to příběhy navazující na Madonu z vrakoviště. Nevím, jestli se k nim ještě vůbec někdy dostanu. Ale občas, když na to narazím, říkám si, že by to třeba stálo za to. Už kvůli odstupu a po těch třicetiletých zkušenostech s psaním, které mám. Ale v poslední době mě opravdu nejvíc zajímají jiné věci. Začalo to Valhalou, ale nesměle, pak to pokračovalo i Prstenem od vévodkyně a zatím největší vrchol byl v Osudovém konvoji. Úplně rozvinuto to ale bude až v románu, který snad vyjde na podzim. Je to takový směr – troufl bych si ho nazvat alchypunk, tedy alchymistický punk. Je to literární fantazie, kde funguje alchymie, ale bez kouzel, bez zaříkávání, zprostředkovaně. Alchymista musí vyrobit nějaký stroj a ten stroj teprve uspokojí jeho požadavky. V Dryáku, jak se ten můj nový román bude jmenovat, je takových strojů, přístrojů, golemů, robotů a jiných mechanických nestvůr spousta.

To vypadá, že od Křižníku Thor, v podstatě alternativní reality, kde je Česko námořní velmoc, se dostáváme úplně jinam.

Křižník Thor k tomu nepatří, ten je přímo technokratický, žádná magie v něm není. Ale doba mě doběhla. Vzhledem k tomu, co se dneska objevuje ve vojenství, je Křižník Thor morálně zastaralý. Psal jsem ho z jiných důvodů: jako reakci na situaci v tehdejším světě. Ta situace přetrvává, dokonce si myslím, že jsem ji velmi dobře trefil. Třeba nástup Číny je daleko evidentnější, než byl před těmi šesti lety, když jsem to psal.

Co by měli čtenáři o Dryáku vědět? O čem bude?

Dryák je rozpracováním povídky Útok na oceán z antologie Imperium Bohemorum, kterou dal dohromady Ondřej Müller v Albatrosu. Odehrává se v 17. století a jde o příběh českého království, lépe řečeno personální unie Českých zemí, Polska a Maďarska, tedy tehdejších Uher. Je to rozpracováno do široké historické fresky, střídají se tam prostředí, odehrává se to například ve Štětíně, v Berlíně, v Drážďanech, na co si jen člověk vzpomene. Zmíněná unie se chce stát světovou velmocí a kniha pak klade čtenářům otázku, jestli by to pro nás byla šťastnější verze historie než dějiny, které skutečně žijeme nebo které vedly k tomu, v čem žijeme. Ale hlavně je to příběh postavy, která pochází z románu Golem Gustava Meyrinka a jmenuje se Athanasius Pernath. Meyrink měl představu, že golem je spíš duch, který je uvězněn v podkroví Staronové synagogy a vstupuje do lidí, kteří procházejí kolem, střídá je. Athanasius znamená nesmrtelný. Patří do bratrstva českého krále, protože spolu studovali a jako kluci si přísahali, že udělají z českého království velmoc. Takový klukovský plán – ale teď ho plní se vším všudy. Pernath pracuje jako králův agent různě po světě: z Číny přinese čínské vynálezy, v Anglii se zmocní receptu na výrobu… dneska bychom řekli napalmu. A to je právě nová zbraň, která pomůže zvrátit anglickou převahu na moři. Přetáhl jsem Pernatha z Valhaly. V Dryáku je konečně objasněno, jak ta postava vznikla, kdo byli její rodiče… Myslím si, že to bude pro čtenáře dost velké překvapení a že někteří mně kvůli tomu knihu omlátí o hlavu.

Postavy z jiných knih si půjčujete docela často.

V každém dílu Valhaly jsem si vypůjčil hrdiny z nějaké slavné knihy – z Kingova Pistolníka, z Muže z vysokého zámku od Dicka, trochu si tam dělám legraci z Betty MacDonaldové, která napsala krásnou knížku Vejce a já. To není sci-fi, jsou to memoáry ženy, která se provdá za chovatele slepic v Kalifornii a nakonec skončí na ostrově kousek od Seattlu.

A mimo jiné jste ve Valhale i vy sám.

To jsem si také půjčil od Stephena Kinga, kterého mám velmi rád. Do Temné věže dokonce zakomponoval svůj téměř smrtelný úraz, když ho přejelo auto. Pistolník je úžasná věc. A já zjistil, že mi to vyhovuje – a trošku si z toho dělám legraci, když chystám na čtenáře podobné pasti a nástrahy, když do vlastních knih montuji postavy cizích autorů. V chystaném Dryáku jsem to, myslím, dotáhl nejvíc do konce. Je to montáž mezi Meyrinkovým Golemem, Čapkovou Věcí Makropulos a Třemi mušketýry Alexandra Dumase staršího.

Takže v celém románu budou narážky na zmíněná díla?

Jsou tam trochu nepřímo tři mušketýři, je tam milady de Winter, doktor Achilles Makropulos, jeho dcera operní zpěvačka. Musel jsem dohledávat, jak to bylo s operou v Evropě v baroku, takže jsem zjistil, kde bylo první operní divadlo, kdy bylo v Praze první operní divadlo, co se hrálo, co se zpívalo, u koho se mohla učit zpěv, to všechno jsem našel, napsal, dopsal, doplnil. Teď jsem třeba psal scénu, kdy už Elina Makropulos dokáže cestovat do budoucnosti, napila se elixíru a nejen že je nesmrtelná, ale může střídat světy, jak chce. Zavítá do Prahy 30. let a spatří tam muže se smutnýma očima. A jak je tam osamělá, svěří se mu se svým osudem a ten muž jí daruje prsten a na něm je napsáno: „Mé tajné múze od K. Č.“ A slíbí jí, že o ní napíše hru. A tohleto mě prostě baví, nastražovat tam takové pastičky.

To máte ostatně i ve Hvězdných hrách, v jedné povídce končí dodatek slovy „ctěný čtenář si může dohledat veškeré narážky, které tam jsou“.

Jistě, třeba ve Valhale je spousta narážek a i jinde. Nevím, co na to říkají čtenáři, jestli je to baví, nebo naopak rozčiluje, mě to každopádně baví a pravděpodobně od toho neupustím.

Karel Čapek to ostatně dělal taky. Když si vezmeme jeho Továrnu na absolutno – pokud člověk nezná tehdejší novinářskou a literární situaci, má z toho sotva poloviční požitek. Neztratí se z toho pak akce a čtenářská atraktivita?

Snažím se, aby byl děj rušný, aby tam byly bojové scény a bavím se vymýšlením pokud možno co nejkurioznějších příběhů. Ale baví mě dávat dohromady postavy, dávat jim trochu jiné charaktery, jakkoliv držím základní rysy, které jim jejich tvůrci dali. A občas se tam mihne i reálná postava, v Dryáku třeba nemůže chybět magister Kelly. A s potěšením jsem oživil milady de Winter. Ve světové literatuře není žádná tak démonická ženská postava. Prostě neexistuje. To se Dumasovi podařilo něco úžasného – a byla by svatokrádež z ní udělat světici. Takže tam vystupuje jako taková pekelnice, ale přece jenom má chvilky, kdy začíná být skoro lidská, dokonce jí, myslím, bude čtenářům někdy líto.

Vypadá to, že se na to vyloženě těšíte.

Píše se mi to tak skvěle, jako se mi nic nikdy nepsalo. Nemusím nad tím hluboce přemýšlet, prostě se mi to do počítače přímo sype. Postavy samy si říkají, co chtějí, scény jdou jedna za druhou, vím, jak to bude navazovat, píše se to skoro samo. Jak jsem řekl, nikdy se mně nic nepsalo tak snadno, tak lehce jako toto.

K dopsání knihy mi chybí asi tři nebo čtyři kapitoly. A čínský epilog, v němž si čínský císař čte zprávu svého špiona z Evropy o velké námořní bitvě, kde české loďstvo porazilo anglické. Čínský císař se na základě toho rozhodne, že už to nemůže nechat být, že Čína musí vyjít ze své izolace a čelit nové hrozbě, kterou pokládá za daleko horší, než byla ta anglická nebo holandská. Mám nějaké betačtenáře, mj. Zdeňka Rampase a Ondřeje Šefčíka, přes léto by se to mohlo dát dohromady. Je to špalek, přibližně 500 normostran. Mám teď hodně práce, začal jsem dělat pro Albatros něco jako externího redaktora. Chci dodělat Lemovy knížky, které tam vycházejí, pak jsem dělal na knihách od Arthura Ransoma, oprašovali jsme překlady, doplňovali, psal jsem doslovy. A teď do mé literární činnosti patří i převyprávění. Kromě Robinsona to byl Marryat a jeho Kormidelník Vlnovský. (Aktualizace z listopadu 2019: Dryák František Novotný dopsal v březnu 2019, v polovině roku podepsal na vydání románu smlouvu s nakladatelstvím Albatros a knížka má vyjít v květnu 2020 u příležitosti výstavy Svět knihy.)  

To mi vůbec nic neříká.

To je velice slavný dobrodružný román, robinsonáda napsaná kolem roku 1850, vydaná česky už kolem roku 1890, možná dřív. Poslední překlad vyšel roku 1942. A roku 2018 to vyšlo znovu v mém převyprávění, jmenuje se to Strýček námořník. Teď mě ještě čekají Odvážní kapitáni od Rudyarda Kiplinga. Ale to nebude převyprávění, spíše redakce. Je to taková volná edice všeho, co ilustroval Zdeněk Burian a já jsem do toho zapojený jako, řekněme, pomocný redaktor. Píšu doslovy, hlídám námořní výrazy a podobně. Ale ono to bere svůj čas a s tím taky musím počítat.

K nějaké publikaci o lodích, o námořnictví jsme se vůbec nedostali. Schyluje se také k něčemu, nebo už stačilo?

Ne, s tím už jsem doufám skončil. Vydal jsem dvě populárně naučné knížky o námořní historii, pak tu knížku o Arthuru Ransomovi a samozřejmě mám na kontě asi dvě jachtařské příručky. A další obrovská kapitola jsou překlady. Ty mě živí víc než vlastní tvorba. Bohužel to tak už v dnešní době je. Ale já si nestěžuju. Já vůbec nejsem nějaký ubrblaný důchodce, který by si stěžoval. (Aktualizace z listopadu 2019: Že se nikdy nemá říkat nikdy, dokládá skutečnost, že v současné době pracuje František Novotný na knize o námořní historii 20. století pod pracovním názvem Od děla k řízené střele, podtitul Milníky námořních válek XX. století, která má propojit geopolitické kořeny konfliktů 20. století se změnami námořní strategie a dopady technologických inovací. Knihu píše pro nakladatelství Elkapress, kde by měla nejpozději na podzim 2020 vyjít.)

Zdá se, že na to nemáte čas.

K tomu, abych si žil tak, jak chci, mi stačí to, co si vydělám.

Vraťme se k Hvězdným hrám, k robotům, k lidem a k povídkám. Většina povídek je zaměřená na vztah robotů a lidí, to asi je neoddiskutovatelné. Pro mě jsou ale zvlášť v povídkách z Vrakoviště nejcennější motivy lidskosti. Vztah robota a člověka, otázky, co vlastně je člověk, co je robot, kde je hranice mezi skutečným životem a mechanickým životem, jak funguje vztah tvůrce nebo Boha k jeho výtvoru. Vypadá to, že tohle vás od 80. do 90. let fascinovalo – a pak jako by to najednou přestalo. Jak se na to díváte dnes?

Je mně trošku líto, že jsem od toho odešel, ale myslím, že je na tom vidět, jak je každý autor ovlivněn dobou, ve které žije. Když jsem ty povídky psal, nebylo možno reflektovat politickou nebo civilizační situaci světa. To prostě nešlo, to by neprošlo. Bylo třeba utéci do vzdálenějších horizontů, a nabízela se kybernetika, která tehdy slibovala obrovské věci. Spousta z toho se rozplynula a pak to dopadlo jinak, než jsme si představovali. Ale bylo to tehdy na stole a byl jsem ovlivněn Stanislawem Lemem, který s tím začal a který začal uvažovat třeba o strojích, které vyznávají víru. To je myšlenka převzatá od něho, on s tím poprvé přišel a pořád je v tom velmi současný. Tenkrát jsem neznal ani západní produkci sci-fi, ani takovou tu komerčnější, kde se na první místo staví zábava, a pracoval jsem s tím, čím jsem byl obklopen a co bylo dostupné. Po roce 1989 se obraz světa diametrálně změnil a já měl na výběr. Buď s psaním skončím, jako skončila spousta kolegů, nebo si najdu něco jiného. A já si našel něco jiného na pomezí technologické sci-fi, fantasy a, dejme tomu, alternativních dějin. A v tom jedu až dodnes.

Říkal jste, že vás to trochu mrzí. Přemýšlím, jak to asi máte v současnosti, s tou, řekněme, lidskostí. Sám říkáte, že Křižník Thor vám připadá zastaralý, ale základní lidské problémy, které se objevují paradoxně ve vašich starých povídkách, jsou přece věčné, neměnné. Vlastně ani nevím, na co se chci zeptat.

Já rozumím. Možná že jsem tak trochu literárně zhrubl, protože od těch velkých filosofických problémů jsem utekl k větší zábavnosti. A přiznám se, že jsem to udělal pod tlakem trhu. Asi by to jinak nešlo. Pokud se Hvězdné hry prodávají, pak jako kuriozita anebo snad pomník starým časům, než aby se prodávaly kvůli obsahu, tomu, co je v těch povídkách. Možná si teď křivdím, ale mám pocit, že to tak je, že to lepší není. Proto jsem se pokoušel psát něco zábavnějšího, nějak tam tyto velké filosofické otázky prostě zastrčit a jít spíš po příběhu. Proto jsou ty romány určitě daleko dobrodružnější, je tam víc akce a to lidské je tam zastrčeno hlouběji. Myslím si třeba, že Prsten od vévodkyně určitou výpovědní hodnotu má, i když je to vlastně příběh StBáka, který se nemůže vzdát své mánie někoho pronásledovat a pronásleduje Boženu Němcovou do 19. století. A zároveň je tam vidět, že ani ten můj podivný hrdina není jenom černobílá postava, má i kladné stránky. Ale chci říci, že jsem od těch filosofických problémů přešel k problémům civilizačním. To je vidět i na Osudovém konvoji, který si pohrává s myšlenkou, jaké by byly dějiny, kdyby zůstalo Rakousko-Uhersko, a klade si otázku, jestli by byl ten průběh horší, nebo lepší. Tento ústřední motiv je výrazně rozpracovanější právě v Dryáku. Proto tam například nechám promlouvat rabiho Löwa, když se hlavní hrdina ptá: „Proč pomáháš českému králi?“ a on říká: „Když česká říše zaujme středoevropský postoj, zabrání vzniku jiné říše, která by nás vyhladila.“

Osobně považuji Prsten od vévodkyně za vrcholně zábavnou knihu, zároveň silně vnímám její morální aspekty – už právě v ústřední postavě. A bez ohledu na erotickou nebo sexuální rovinu, kterou ostatně máte ve své tvorbě taky od začátku.

Tohle patří k opepření příběhu, protože to patří k životu. (Aktualizace z listopadu 2019: O román Prsten od vévodkyně projevil zájem Čro 2, kde se má po Novém roce číst na pokračování.) 

Ještě mám poslední otázku z úplně jiného soudku. Napsal jste povídku, která je v podstatě drama. Jmenuje se Příšpulek do různého a mě už dlouho zajímá, jestli se ji někdo někdy pokusil zdramatizovat.

Myslím, že nepokusil. Já to psal vyloženě jako hříčku. To je prostě groteska, která nemá žádný vážný význam, možná trošku.

Já si myslím, že to je aktuální. Když se podíváte na libovolný parlament…

Ano, teď jsem dokonce zjistil, že to sedí hlavně na Evropský parlament.

Já bych řekl, že spíš na náš.

No, na ten taky. Ale to až teď. Tehdy jsem to vůbec neměl v úmyslu, prostě mě jen napadla taková hříčka, která si dělá legraci z byrokracie.

Hodně by mě zajímalo, jak by to vypadalo v divadle.

Zatím se toho nikdo neujal. Všechny spíš láká Zeměplocha.

Úvodní část k tomuto rozhovoru najdete ZDE.

První díl rozhovoru najdete ZDE.

Druhou část rozhovoru najdete ZDE.