Fenomén Novotný: ROZHOVOR 01: O psaní: „Těžím z toho, co jsem sbíral celý život“

Článek od: Jan Křeček - 29.11.2019

Rozhovor s Františkem Novotným jsme začali domlouvat v srpnu 2017. Měly vyjít Hvězdné hry a Osudový konvoj, těžko si představit lepší dobu. A chtěl jsem důkladný rozhovor, žádné korespondenční interview s pár otázkami, nacvakat to do počítače a hotovo. To jsem si na sebe zase něco ušil! Znovu jsem se panu Novotnému ozval v lednu 2018 s Knihou roku Sardenu. Zcela oprávněně jsem dostal vynadáno, že takto profesionální jednání nevypadá. Slíbil jsem rozhovor v roce 2018. Ozval jsem se znovu v prosinci. Setkali jsme se v březnu 2019. Když jsme se tehdy loučili, zmínil jsem, že mi určitě bude pár měsíců trvat, než všechno zpracuji. Myslel jsem, že by to mohlo být třeba v červnu. Jak vidno z data vydání, bylo to celé opět jinak.

Předchozí odstavec je kulhavou omluvou Františku Novotnému i vám, čtenářům. Takto skutečně profesionální jednání nevypadá, bez ohledu na to, že činnost na Sardenu je nehonorovaná a zcela dobrovolná. Rád bych se psaní o fantastické literatuře věnoval víc, ale jak je vidět z počtu článků, pod nimiž jsem podepsán, moc mi to v posledních letech nejde. Přijměte tedy následující text jako omluvu a jako důkaz náročnosti spisovatelského povolání. Jak těžké musí být napsat povídku nebo román, když i za rozhovorem o nějakých 45 000 znacích mohou být dva roky práce?!

***

Část I.
O psaní: „Těžím z toho, co jsem sbíral celý život“

Z doslovu k povídce Přednáška v Hvězdných hrách víme, že jste začal psát z osobního hecu: kolega napsal povídku, vy jste si řekl, že to zvládnete taky. Ale proč pokračovat? Proč vůbec psát?

Já měl literární sklony odjakživa, jenže doba jim moc nepřála. Na gymnáziu jsem strašně rád psal slohové práce, ale nikdy mě nenapadlo stát se spisovatelem. To byla profese, která byla obšancovaná komunisty, věděl jsem, že nemám nárok. Teprve když se objevila Cena Karla Čapka, necenzurovaná štěrbina do toho obklíčení, do pevnosti komunistických spisovatelů, chopil jsem se toho. Povzbudilo mě, že moje první povídka sice nebodovala, ale vzbudila zájem. To jsem považoval za podstatnější než být třetí nebo pátý. Taky mě oslovil Ivo Železný, který byl v Odeonu redaktorem, a chtěl ode mě příspěvek do chystaného sborníku. To byla obrovská čest, která se nedala odmítnout. A tím to všecko začalo.

To jsou ty technické, vnější věci. Mě by zajímaly ty vnitřní: proč potřebujete psát?

Skoro každý autor by, myslím, řekl, že je to nějaké duševní založení, které je podle mě silně spojeno s denním sněním. Já jsem si už jako kluk vymýšlel příběhy. Napřed podle knížek, které jsem četl – ty jsem různě obměňoval a dosazoval jsem se tam za hlavního hrdinu. Taky jsem náruživě četl, přečetl jsem snad tisíce knížek. A to je ten základ, který pak člověka pudí, aby začal psát sám.

Spisovatelé o tom mluví různě. Josef Škvorecký, tuším, odpověděl, že nic jiného neumí.

Já uměl i jiné věci. A pořád je dělám. To pokládám za své mínus: mám roztříštěné zájmy. Science fiction není jediný kůň, na kterém rajtuji. Je to ke škodě věci, ale nedá se nic dělat. Ještě mě napadá, že jsem také začal psát minulému režimu navzdory. Uvědomil jsem si, že si s ním tímto způsobem můžu trošku vyřizovat účty. Asi tak psala většina autorů první generace Ceny Karla Čapka, všichni psali parodie na režim a ironické texty, které si z režimu dělaly legraci. Tak jsme se uvolňovali a pečovali jsme o duševní hygienu.

Dobře, ale vám to zůstalo. Když si vezmu Ivana Kmínka nebo Jana Hlavičku, ti vlastně zazářili texty, které jsou dodnes živé a vynikající jako Utopie, nejlepší verze nebo Panelfiˇxn, ale s revolucí s psaním skončili. Vy ne.

Asi to nebyl jediný důvod, proč jsem psal. Asi jsem měl i jiné pohnutky a jiné náměty, které se tím zlomem v roce 1989 nevyčerpaly. Ivan a ostatní, kteří toho nechali, prostě nenalezli další impulz, aby v psaní pokračovali. Já jsem ho našel a zase ho nacházím v tom, co se děje ve světě. A v poslední době jsem ho našel v alternativních dějinách.

Jak píšete? Potřebujete specifické prostředí? Hudbu?

Ne. Podle mého názoru neexistuje žádný návod. Byl jsem na různých besedách, na kterých byli i kolegové, a vždycky z toho vypadlo, že každý píšeme úplně jinak a každému hoví něco jiného. Na psaní není žádný návod, nedá se ani naučit. Na nějaké školy a kurzy kreativního psaní nevěřím. Jediná škola, kterou člověk může k psaní získat, je přečíst ty tisíce knížek. Jiná cesta podle mě není. Já k psaní nepotřebuji speciální podmínky. Fakt je, že si pouštím úplně tiše nějakou místní pražskou stanici, aby mi tam hrál popík, ale to je opravdu jenom zvuková kulisa. Jinak mně nevadí, když kolem někdo chodí, zvoní telefon nebo vedle běží televize. Nepotřebuji žádné skleníkové ovzduší.

Máte nějaký režim? Nebo píšete, když máte nápad? Píšete třeba každý den v určitých hodinách?

Takový metodik nejsem. Píšu spíše nahodile, kdy mě napadne. Jenom se o nějakou soustavnost snažím. Nejvíc toho udělám dopoledne, a to se týká nejen psaní, ale i jiných činností. Když píšu nějakou knížku, povídku, román, snažím se pracovat dopoledne, kdy si myslím, že mi to jde nejlíp. Ale teď dopisuji nový román a na něm tedy pracuji soustavně, s přestávkami skoro celý den.

A co plánování? Máte předepsanou osnovu, podle které postupujete? Nebo píšete a zpětně škrtáte?

Já jsem typ, který kombinuje nahodilost s nějakým základním plánem. Povídka se dá napsat takzvaně z placu a nepotřebujete k tomu nic, to se dá všecko udržet v hlavě. Pokud je to třeba román, pak to vyžaduje… neřekl bych přímo osnovu, ale nějaké rozvržení. Pro mě je nejpodstatnější itinerář. Musím mít nějak zachycenou dobu, ke každému roku připsáno, co se kdy stane. Nakonec se to rozroste natolik, že mám spoustu dalších pomocných souborů, kde jsou poznámky z internetu, údaje o té které osobnosti nebo době, vše, co se týká třeba architektury, nástrojů, nábytku, zbraní, filosofů… A to pak používám. Na počítači je to mnohem lepší, než když člověk musel mít na psacím stole narovnaný štos knížek a listovat v nich. Ale abych měl přesně vypracovanou osnovu, abych věděl, co se stane v kapitole číslo 31 a co v kapitole číslo 45, to absolutně nemám. Často se nechám vést samotnými hrdiny. A mám na paměti, že vyprávím příběh, to je pro mě podstatné. Nemůže to být výčet faktů, musí to zaujmout. Vždycky si představuju pravěké lovce, jak seděli u ohně a nějaké takové příběhy si vyprávěli. A to je, myslím, vůbec základ literatury. Nic extra.

Ať už jste psal cokoliv delšího, Valhalu, Prsten od vévodkyně, Křižník Thor, jsou za každým takovým románem znát hluboké rešerše. U té Němcové obzvlášť, u Valhaly vzhledem k tomu, že vychází z první a druhé světová války, také…

Těžil jsem z toho, co jsem sbíral celý život. Vždycky jsem se zajímal o vojenskou historii a o letectví, takže jsem tyto věci měl k dispozici, měl jsem doma odborné knihy na toto téma a věděl jsem, kam se obrátit a kde získat další informace. Čili to nebyl problém. Co se týká severské mytologie, ta mě taky odjakživa zajímala, zrovna tak jako židovská mystika, kabala. Po roce 1990 se tady objevila spousta knížek na toto téma. Některé nebyly příliš pravdivé, byly to spíš legendy a napsali je nadšenci, ale to je právě pěkné, i to se do románu hodí. Člověk se nemusí držet pravdivosti, naopak je to někdy na škodu. Takže to nebyl problém. A právě tady jsem si zvykl vytvářet pomocné soubory. Co se týče Prstenu od vévodkyně, pomohla mi Františka Vrbenská, která tehdy byla zaměstnaná v Národní knihovně. Když jsem jí řekl, co mám v plánu, velice ochotně mně slíbila, že mi půjčí a sežene, cokoliv budu potřebovat. Takže jsem měl k dispozici dopisy Boženy Němcové a její životopisné knížky od různých autorů, dalo se to pak dát poměrně snadno dohromady.

Dopisy vydané, nebo v originálech?

Vydané, to mi naprosto stačilo. Nepsal jsem historickou literární studii, psal jsem román, čili jsem si mohl vybrat, co se mi hodilo, nebo vařit z toho, co jsem měl po ruce. Obratný autor si poradí vždycky.

Jak to probíhá, když odevzdáte rukopis do nakladatelství? Osudový konvoj redigoval Lukáš Novosad, který je známý jako ostrý literární kritik. Jak moc redaktor škrtá nebo neškrtá, jak moc si necháte nebo nenecháte poradit?

Já nejsem z těch autorů, co pokládají svůj text za posvátný. Když dostanu od redaktora opravený nebo stylisticky upravený rukopis, jde mi především o to, aby byl výsledek co nejkvalitnější. Když si to přečtu a zjistím, že ta úprava jde takzvaně „lepší do huby“ a lépe se to čte, automaticky ji akceptuji. To mi nedělá problémy. S Lukášem Novosadem nebyly skoro žádné potíže, kupodivu toho v tom rukopisu ani moc neupravil, jen sem tam nějaké detaily, slovosled, ale velice málo. Tam byl spíš problém, že měl nešťastný rok, byl nemocen a měl nějaké rodinné problémy, takže se ta redakce zdržela. To bylo to horší, ale co se týká literární stránky, nemám s tím žádný problém. Fakt je, že dnes je redakční práce v českých nakladatelstvích prostě problém, je na nízké úrovni, protože mnoho menších nakladatelství na to kašle a nenechá své knížky číst redaktory, kteří by byli na úrovni a uměli česky. A pak některé překlady (hlavně překlady!) vypadají hrozně. Proto jsem se taky rozhodl, že dál budu spolupracovat jen s nakladatelstvím Albatros, kde vím, že bude zaručena kvalitní redakční práce.

Získali jsme vyjádření Lukáše Novosada k tehdejší situaci. Je zde:
Na práci na Osudovém konvoji jsem se moc těšil, ale pak se z toho stalo něco, co si dodnes vyčítám a kvůli čemu mám stále špatné spaní. Skutečně jsem jako redaktor vydání knihy zdržel o rok kvůli svým zdravotním potížím a rodinným trablům, které mě sužovaly; strašně jsem to chtěl dělat, pořád se zdálo, že už bude líp, jenže nakonec dlouho nebylo a já nedokázal včas jít a říct v nakladatelství: Dejte to prosím vás někomu jinému, já to teď při nejlepší vůli nezvládnu. Ona ta knížka nakonec po mém soudu vyšla v příhodnější čas, než bylo původně plánováno – ke stému výročí vzniku Československa, což je jeden z podstatných motivů románu. Ale to je jedno, tak to být nemělo. Takže za tím zpožděním je moje pýcha, že to musím udělat zrovna já. Důvod, proč jsem na knížce bazíroval, je prostý: jazyk Františka Novotného. Já už redigoval, recenzoval a četl kdeco, často u toho trpím, a najednou jsem se ocitl v lázních. Četl jsem text absolutně promyšlený, rytmicky ideálně prokomponovaný, který mě přitom neustále nutil být ve střehu. Pan Novotný říká, že jsem toho moc neupravil, ale neříká, jak chytře se na mě i na čtenáře nachystal. Kolikrát se mi něco někde nezdálo, říkal jsem si, tohle je zbytná věta nebo slovo, poznačil jsem si to, jenže uběhlo padesát stran a já se musel vrátit, poznámku mazat, protože to, co se mi nezdálo, bylo rozvinuto a zdůvodněno později a velmi přesně. Pan Novotný má přírodovědné myšlení, jeho jazyk je strohý, on si nepotrpí na vynalézavá přirovnání ani poezii, on si potrpí na přesnost výrazu. V tom je jeho psaní pro mě nesmírně osvěžující, a proto jsem odmítal se ho vzdát. Výsledky se dostavily: pan Novotný odmítl dát Argu další knihu a přešel do Albatrosu, což mi právem omlátil o hlavu Richard Klíčník, redaktor Arga, který – pokud vím – Františka Novotného do Arga přivedl. Takže to dopadlo obráceně, než mělo: pan Novotný je na mě moc hodný a vůči mně velkorysý, přitom by mi mohl vše dát veřejně sežrat mnohem víc. A já bych musel mlčet a snést to, protože nic jiného by nebylo slušné. Je to pro mě lekce v pokoře a velkorysosti: za blba jsem měl být já, nikoli Argo, to zaprvé. Zadruhé, velmi si vážím toho, že se mnou Richard Klíčník, dávný kamarád, nepřestal mluvit. A zatřetí, velmi si vážím toho, že smím aspoň jednou takto veřejně k věci říct své. Protože úhrnem vzato především doufám, že čtenáři pochopí, jak vynikající kniha Osudový konvoj je. Vůbec se nechci zaobírat tím, že je to žánrový román, tohle řazení mě vždycky rozčilovalo, chci jen jednoduše říct, že Osudový konvoj je vynikající český román. To nechť se rozšíří éterem jako vhodné doporučení k jeho četbě.“ 

Zmínil jste se o tom, že někdy to „jde lépe do huby“. Čtete své texty nahlas, abyste slyšel, jak to zní?

Nečtu, jen výjimečně. Spíš si to po sobě memoruji. A musí to mít určitý rytmus a melodii, to člověk vycítí, i když to čte jen potichu. Cítí, kde to vázne. Nebo naopak může použít nějaký dramatický zádrhel, kde se to do textu hodí a kde je třeba, aby se čtenář zastavil a všiml si, že je tam něco divně napsáno a že to má význam v ději.

Úvodní část k tomuto rozhovoru najdete ZDE.

Druhou část rozhovoru najdete ZDE.

Přidat komentář