UKÁZKA: Felix A. Münter, The Rising – Bitva

Dan byl dosti nešetrně probuzen jedním ze svých mužů. Trhl sebou a na jazyk se mu už už drala nevybíravá slova, ale ještě než je stačil vyhrknout, rozběhla se jeho mysl na plné obrátky a připomněla mu, kde se právě nacházejí. Potlačil svou nevoli a protřel si oči. Obklopovala ho tma a chlad a Dan se nedovedl ubránit pocitu, že jeho spánek zdaleka netrval tak dlouho, jak by bylo vhodné. Stále ještě byla noc, a to znamenalo, že se muselo něco přihodit.
„Co je?“ zamumlal rozespale.
„Pane, tam venku se něco děje.“
„Nešlo by to přesnějc?“
„Pane, slyšíte to?“
Dan se rozespale zaposlouchal a věnoval muži nechápavý pohled. Zakrátko však pochopil, co má voják na mysli. Údolím se neslo jakési bručení. Ať zvuk vyluzovalo cokoliv, nezůstávalo to na jednom místě, naopak: něco se tam dole pohybovalo.
Všechna rozespalost byla v okamžení pryč a Dan už se drápal ze svého spacáku. Zatímco si rychlými pohyby upravoval válečnou výstroj, přitočil se k vojákovi v příšeří lampy.
„Co to je?“
„To nevíme, pane. Ale jakmile jsem to zaslechl, šel jsem rovnou za vámi. Zní to skoro jako nákladní vůz.“
„Odkud to jde?“
„To taky nevíme, pane. Tady v údolí to může být kdekoliv.“
Dan hlasitě zanadával.
Rozhodl se spolu se svými muži usadit v jedné z budov. Poté co se jim ta partička výletníků ztratila v podzemním labyrintu, nijak zvlášť s návratem nespěchal. Jednak se obával generálovy reakce, druhak mu jeho intuice napovídala, že zde čelí něčemu velkému. Co když jsou všechny ty povídačky týkající se Institutu přece jen pravdivé a pitomec jako on pouze nevidí něco, co má přímo před nosem! Rozhodl se ještě několik dní vyčkat a trochu se porozhlédnout po okolí. Možná by se tak ke generálovi mohl místo se staženým ohonem vrátit hned s dvojnásobným triumfem. Ale ať hledali sebelépe, úspěch se jim prozatím vyhýbal.
Dan došel k jednomu z oken polorozpadlé stavby a shlédl dolů do potemnělého údolí. Ostatní budovy se v něm rýsovaly jen jako černé skvrny. Sotva byl s to je rozeznat. Bez váhání sáhl po pistoli a vypálil dvě rány do země vedle sebe. Výstřely by k probuzení jeho mužů měly zcela postačovat, přesto se otočil ke svému společníkovi. „Vzbuď ostatní. A pak všichni alou ven! Ať už to je cokoliv, kolem nás to neprojede!“
Muž s přikývnutím odběhl a Dan bez dalšího slova pospíšil k hromadě svého vybavení a cosi z ní vylovil. Zakrátko už se po hrubých schodech hnal vzhůru na střechu. Všudypřítomná temnota mu pohyb znesnadňovala a on ke své nelibosti dvakrát zakopl. Když dorazil nahoru, netrpělivě přiskočil ke zbytkům zábradlí a předklonil se. Ani odsud ale nic zvláštního nespatřil.
Aniž by se déle zdržoval, nabil signální pistoli, již prve vytáhl ze své odložené vesty, namířil ji k nebi a stiskl spoušť. Bílý záblesk světlice proťal noční oblohu a zalil údolí přízračným světlem. Danovým očím chvíli trvalo, než si na změnu zvykly a dokázaly ve svitu světlice odhalit původce brumlavého zvuku. Důstojník jim však přesto nejprve nemohl uvěřit, když spatřil pojízdný exemplář nákladního vozidla. Auto se kodrcalo přes louku zarostlou křovím, míjejíc přitom ojedinělé skupinky stromů. Mířilo přímo k budovám.
Perrymu se ze rtů vydrala nevybíravá nadávka, když spatřil, jak se údolí okolo nich noří do bělavého jasu. Nemotorným pohybem si z hlavy stáhl přístroj pro noční vidění a hodil ho na sedačku vedle sebe. Zatímco levačkou svíral volant, pravou rukou šátral po Tylerovi, a když narazil na jeho rameno, zatlačil ho hlouběji pod palubní desku, kde, jak doufal, bude ve větším bezpečí.
„Držte se!“ zavolal dozadu a sešlápl pedál plynu. Motor zavyl a ručička otáčkoměru polekaně poskočila. Doktor sáhl po řadicí páce, zprudka za ni zatáhl a bez ohledu na hlasité zaskřípění zařadil vyšší rychlost. Ukazatel na tachometru vyrazil vzhůru.
Varování přišlo o zlomek sekundy později, než by si Eris a Sal bývali přáli. Ačkoliv se oba pokusili zachytit čehokoliv kolem sebe, než k tomu dostali příležitost, popadali jeden přes druhého. V nastalé změti rukou a nohou se jako první zorientovala střelkyně. Eris měl problém si vůbec uvědomit, kde je nahoře a kde dole. Ještě se zvedal z nákladní plochy vozu, když se na něj s nečekanou vervou vrhly zdivočelé bedny a batohy. Jen tak tak, že si stačil tvář zakrýt rukama.
Sal, které se podařilo přidržet ocelové konstrukce, se zvedla na nohy, doručkovala až k ležícímu Erisovi, a zatímco se jednou rukou ze všech sil přidržovala konstrukce, zbylými třemi končetinami splašený náklad odsunula stranou. Eris se rozhodl nově nabytou svobodu nedávat všanc a zůstal ležet na korbě, jež na nerovné půdě nadále poskakovala jako neposedný kůň.
Pod Perryho zarputilým vedením se jim nakonec podařilo dostat na úroveň budov a vyhoupnout se na cestu. Jakmile se kola zapřela o pevný a rovný podklad, poskakování ustalo. Na oddech však nebyl čas. Z budov zaduněly první výstřely a v matné záři světlice bylo vidět, jak útočníci vybíhají ven se zbraněmi namířenými na rozjeté vozidlo. Padly další rány a kulky čtveřici zahvízdaly okolo uší. Tu a tam to zajiskřilo, když některá střela zasáhla ocelovou tyč. Sal, stojící do této chvíle vzpřímeně, uposlechla svůj instinkt, a vrhla se na podlahu. Uvítalo ji tlumené zasténání Erise, kterému přistála na zádech.
I Perry se skrčil tak hluboko pod volant, jak to jen bylo možné, chtěl-li si udržet alespoň přibližnou představu o tom, co se děje před burácejícím motorem vozu. Moment překvapení byl beztak dávno pryč, takže bez dalšího zdržování rozsvítil světla. Kolize s nějakou překážkou nyní byla tím posledním, co potřebovali.
Okolní záře mezitím ztratila na intenzitě, jak se světlice na malém padáčku pomalu přiblížila k zemi. Na chvíli se zdálo, že je nebezpečí zažehnáno, ovšem poté se k nebi vznesla druhá a znovu vozidlo odkryla zrakům nepřátel.
Sal hbitýma rukama prohledávala svůj batoh. Ani navzdory zmatku kolem jí netrvalo dlouho, aby nalezla přesně to, co hledala: prsty sevřela rukojeť samopalu. Se zavrčením se posadila a nohama se zapřela o zavazadla. Stačilo jediné tiché klapnutí a zbraň byla odjištěna. Sprška kulek se snesla na nepřátele. Sal byla příliš zkušená, než aby se za těchto podmínek pokoušela mířit. Jednoduše si zbraň zapřela o rameno a vyslala několik salv do míst, kde spatřila pohyb.
Náklaďák se zmítal, smýkal sebou po silnici sem a tam, doprovázen z obou stran hvízdajícími kulkami, jež se zarývaly do popraskaného asfaltu a zasypávaly cestu drobnými úlomky. Perry se ze všech sil snažil udržet vůz pod kontrolou a dojet s ním do bezpečí. Vzdálenost mezi čtyřčlennou skupinkou a útočníky rychle rostla a zanedlouho už jim společnost dělaly jen poslední nemířené střely vysoko nad jejich hlavami. Přežili.
Na oslavy však nikdo nemyslel. Lékař se za volantem znovu napřímil a spokojeně shledal, že čelní sklo zůstalo nepoškozené. Přední světla pod jeho vedením nyní neomylně mířila ven z údolí. Náklaďák se mírně zhoupl, když se terén kolem nich pozvedl, a vzápětí už byli z rokliny venku. Perry ubral plyn, ale teprve o deset minut později, když si byl jistý, že je skutečně nikdo nepronásleduje, pozvolna sešlápl brzdu.
„Co vy? Všechno v pohodě?“
Od chvíle, kdy zasvištěly první kulky, mezi čtyřmi společníky vládlo napjaté ticho. Nikdo nepromluvil ani slova, všichni jen upřeně hleděli do tmy.
„Jo... Všechno v pohodě,“ zamumlal Tyler váhavě jako první. Mladík se až do této chvíle neodvážil zvednout hlavu. Až když vůz zastavil a on uslyšel otázku svého strýce, narovnal se ze své nepohodlné pozice. Nejistě se rozhlédl napravo i nalevo, ale nebezpečí bylo podle všeho skutečně zažehnáno.
„Trochu nás to protřáslo, ale jinak jsme v pořádku,“ ozvala se Sal z nákladní plochy. Postavila se mezitím na nohy a jednou rukou se přidržovala ocelových vzpěr, zatímco v druhé ležérně držela svůj samopal. Pohledem neustále pročesávala temnotu za vozem, její pronikavý zrak však nic znepokojivého neobjevil.
Eris, který se konečně znovu posadil, na otázku odpověděl směskou nadávek a ztrápených vzdechů. V lebce mu hučelo a celé tělo mu nyní zarputilou bolestí dávalo jasně najevo, jak tvrdý pád má za sebou. O jednu z tyčí si do krve rozrazil koleno, ale pokud přehlédl fakt, že měl pocit, jako by se byl udeřil do každého čtverečního centimetru svého těla, neodnesl si z celé akce žádné vážnější zranění.
Tyto ohlasy vousatému lékaři plně stačily, takže se svítilnou v ruce otevřel dveře kabiny a opatrně vystoupil, aby celý vůz podrobil důkladné prohlídce. Mezitím začali Eris se Sal znovu urovnávat svá zavazadla, rozházená po celé nákladní ploše. Batohy a bedny zasunuli pod lavice a v rámci možností je zaklínili nebo přivázali. Ani jeden z nich si podobný chaos jako před několika minutami nepřál zažít znovu.
Perry vozidlo obcházel s nakrčeným čelem. Ve světle lampy se ukázalo, že vůz utržil řadu zásahů. Na několika místech kulky prorazily plech skrz naskrz. Nakolik to však mohl posoudit, šlo o škody spíše kosmetického rázu. Lehl si tedy na břicho a posvítil si pod auto, aby se podíval, zdali odněkud neuniká nějaká kapalina. Ani tady nic neobjevil, a tak jen spokojeně potřásl hlavou, poplácal mřížku chladiče a vyškrábal se zpět do kabiny.
Zatímco náklaďák mizel směrem k výjezdu z údolí, stál Dan na střeše budovy a přemítal. Cítil, jak v něm kypí hněv. Hněv z toho, že zcela zjevně opět selhal. A spolu s hněvem se dostavil i strach. Generál žádná selhání nestrpí, to bylo jisté. Dan strnule hleděl za stále se zmenšujícími světly vozidla, než očima sklouzl k obloze. V hlavě mu jedna myšlenka stíhala druhou a on se cítil jako bezmocný divák nehezkého představení. Příval nadávek, který se za mizejícím náklaďákem náhle vyřinul z jeho úst, byl tím posledním, co nyní ještě mohl učinit.
Pak nastalo ticho. I druhá světlice pomalu klesala k zemi a ztrácela na intenzitě. Netrvalo dlouho a údolí se znovu ponořilo do tmy. Zároveň dozněly i poslední výstřely jeho mužů, vystřídané rozčilenými hlasy. Dan zaslechl několik hrubých rozkazů. Do tváře mu zavál lehký vánek a rozčechral mu vlasy. Na chvíli se zamyslel, zdali by neměl prostě udělat těch několik kroků vpřed, přes okraj budovy. Přinejmenším by se tak nemusel postavit před generála a pohlédnout do těch jeho chladných očí. Žádná bolest, žádná muka, jen zlomek sekundy, až by jeho tělo narazilo na asfalt o několik metrů níže. Cítil, jak ho ta myšlenka vábí, a jako ve snu si uvědomil, že se bezděky přiblížil k okraji střechy. Jeden jediný krok. Poslední, rozhodující krok.
Tu se však v jeho nitru cosi ozvalo. Přece jen tu byl, objevil se na poslední chvíli. Jeho pud sebezáchovy. Dan se zarazil, nadechl se, zaklonil hlavu a nejistě zacouval zpět. Možná – možná ještě není vše ztraceno. Možná ještě je nějaká šance, když se to vezme za správný konec.
Ostatně nikdo nemohl říct, že by neměli zhola nic. Zázračné zjevení nákladního auta znamenalo, že poblíž musí něco být. Možná dokonce ten legendami opředený Institut. Kde jinde by člověk v této době sehnal fungující vůz? Takový chabý důkaz by generálovi zcela jistě nepostačoval, přesto šlo o začátek, se kterým bylo možné pracovat. Danovy ruce urovnaly neposedné vlasy a setřely z čela krůpěje potu. Jeho myšlenky se předháněly, jak horečnatě pátral po nějakém řešení. Byla tu, ona malá, sotva viditelná šance! Pořád tu byla!
Hekticky se otočil a poháněn náhlým odhodláním se rozeběhl ke schodům.
Než se přiblížilo ráno, dosáhla čtveřice na palubě nákladního vozu úpatí hor. Cesta po serpentinách, osvětlených pouze slabým svitem světel, představovala dobrodružství samo o sobě. Místy se Perry musel prodírat vpřed doslova krokem, zatímco Sal kráčela před ním a rukama mu dávala znamení. Tyler mezitím na sedadle spolujezdce usnul a jen několikrát zamžoural kolem sebe, když vůz zrovna přejel přes některý z hlubších výmolů.
Eris byl svou šeroslepostí odsouzený k vysedávání na nákladní ploše, z níž bezvýrazně zíral do tmy. Nikterak se mu nezamlouvalo, že má jen tak sedět, avšak jakékoliv jeho zapojení se by všem akorát nadělalo víc starostí než užitku.
S prvními slunečními paprsky se skupina zastavila na okraji úzké prolákliny. Před odjezdem se neváhali poctivě zaopatřit ze zdánlivě nekonečných zásob Institutu, a tak si nyní mohli dopřát vydatnou snídani – přinejmenším v porovnání s tím, na co si během svých cest byli nuceni zvyknout. Salin pohled přitom neustále skepticky klouzal směrem k prolákli ně za nimi.
„Ti nás pronásledovat nebudou,“ zamumlal Perry, když si jejího pohledu všiml, a vsunul si do úst další sousto.
„Závidím ti tvou jistotu,“ odvětila střelkyně a sklonila se ke svému jídlu.
Perry se ušklíbl a ukázal směrem k náklaďáku, který stál několik metrů od nich.
„Ukaž mi někoho, kdo dokáže běžet takhle rychle.“ Nezdálo se, že by jeho slova Sal uklidnila.
„Na některejch místech by nás předběhl i šnek. Je klidně možný, že cvičený vojáci budou rychlejší.“
„Neřekl bych.“ Eris polkl poslední sousto a zvedl se na nohy. Neměl nejmenší zájem poslouchat zbytečné hádky, a když si povšiml Salina potemnělého výrazu, rozhodl se zakročit, dokud k tomu ještě má příležitost.
„O to teď nejde. Neměli bysme zbytečně riskovat a pořádat tady veselej piknik, ať už za sebou někoho máme nebo ne. Čím dřív se dostaneme k tý elektrárně, tím dřív budeme mít od tohohle všeho zase pokoj.“ Přikročil k Tylerovi, který se zvědavě rozhlížel po okolní krajině. „Tylere, jak daleko to ještě je?“
Mladík si otřel ruce do oděvu a vytáhl z kapsy malý tablet. Jeho prsty se rozeběhly po obrazovce a spustily patřičný program. „Tady se píše, že to je ještě dvě stě kilometrů daleko, Erisi,“ pravil Tyler a podržel Erisovi displej před obličejem. Eris si prohlédl vyobrazenou mapu, na které jejich pozici označovala malá modrá šipka, zatímco cíl, k němuž směřovali, představoval velký červený bod.
Erisovi trvalo několik vteřin, než se zorientoval. Bylo skutečně s podivem, co všechno si lidé v době PŘED byli schopni vymyslet. S těmito drobnými počítači muselo být cestování o poznání snazší.
„Fajn. Kolik času budeme potřebovat, Perry?“
„Přijde na to, kudy to vezmeme, řekl bych,“ odtušil lékař, aniž vzhlédl k mapě.
„Co tím myslíš?“
„No, bude to trvat dýl, když pojedeme přes pole a budeme se silnici vyhýbat. Rychlejší budeme, jestli zůstaneme na silnici, která je na takovýhle auta koneckonců stavěná.“
„A jak velká je šance, že nás na silnici někdo překvapí?“
„O nic menší než kdekoliv jinde. Ale je pravda, že starý silnice už dneska používaj jenom cestovatelé a karavany. Ale něco mi říká, že pozornost, jaký se nejspíš dostane drandícímu náklaďáku, se nám momentálně moc nehodí, co ty na to?“
Eris se bezděky ohlédl za vozidlem a přikývl. Zbytečnou pozornost si v tuto chvíli nemohli dovolit. „Pak se radši zkusíme držet mimo silnici a pojedem přes pole. Jak dlouho nám to zabere?“
„Netuším, na co po cestě narazíme. Jestli to bude všude vypadat jako tady, pak nám to může trvat tak dva, možná tři dny.“ 
„Pořád lepší, než abysme celou tu cestu museli urazit po svejch, hm?“ prohlásil Eris.
Lékař nakrčil čelo a poté se pobaveně pousmál. „Věř mi, po svejch bych tak daleko nikdy nešel, bez ohledu na to, jak moc by na tom záleželo.“
Nad rovinou, na osamoceném skalním výčnělku, díky spojení keřů a ranního příšeří dobře ukryt před nepřátelskými zraky, ležel na břichu špeh a pozoroval malou skupinku optikou svého dalekohledu.
Dlouhou dobu si nebyl tak docela jistý, co se mu vlastně velitel vysílačkou snaží sdělit. Pak se však na serpentinách, sotva deset metrů od něj, objevilo rachotící vozidlo. Zbraň měl připravenou k palbě, býval by mu stačil jasný rozkaz. Ten však nepřišel. Měl vůz nechat projet a pouze ho sledovat. Možná to v téhle situaci skutečně bylo to nejlepší. Kdo ví, jak by jeho střet se čtveřicí ozbrojenců dopadl.
Zvědavě tak nyní přihlížel, jak skupinka odpočívá na okraji úzké rokliny. Všiml si, že jedna z osob se dívá zpátky k horám, a instinktivně se přikrčil. Neměl v úmyslu nic riskovat, ačkoliv dobře věděl, že při takových světelných podmínkách ho nemůže nikdo odhalit. Jeho prsty přejely přes optiku, pohrály si se zaostřováním a obraz se poněkud přiblížil. Skupinka se u snídaně zřejmě radila o dalším postupu. Znovu pohledem sklouzl k postavě, která nadále stála otočená k horám. Šlo o ženu. V rukách třímala ostřelovací pušku velké ráže, pověšenou na popruhu přes rameno.
Na zlomek vteřiny měl pocit, že se jejich pohledy setkaly, a opět pocítil nutkání se zmenšit. Přestože mu bylo jasné, jak iracionální taková myšlenka je, pomaličku se přitiskl ke skále, aby mu z úkrytu skutečně vyčnívala jenom hlava.
Zdálo se, že odpočinek je u konce. Společníci svou výstroj vyhodili zpátky na nákladní plochu, nastoupili si do vozu a směle vyrazili dál. Měl na ně odsud nerušený výhled. K jeho překvapení vozidlo nezamířilo směrem ke staré silnici, nýbrž vyrazilo napříč poli, ukryté ve stínu hor.
Zvedl se na kolena, přehoupl se přes okraj výběžku a vydal se na sestup k serpentinám pod sebou.
Ještě než dorazil na místo, zaslechl, že neosiřel na dlouho. Z rokliny se k němu doneslo dusání kopyt, takže se obratem ukryl za blízkým keřem a sáhl po zbrani. Se zatajeným dechem hleděl na silnici pod sebou, připraven okamžitě vypálit.
Postavy, které se vynořily zpoza zákrutu, mu však byly povědomé. Pomalu pušku sklonil. Po úzké silnici se blížila čtveřice jezdců, za nimiž klusal pátý kůň bez jezdce. Netrvalo dlouho a špeh poznal, že jako první jede Dan. Bez meškání znovu vstal, zahvízdal a zamával. Po pár krocích seskočil na cestu a vydal se skupině naproti, neboť neměl nejmenších pochyb, pro koho je pátý kůň připraven.
„Tak co?“ zavolal Dan, když se špeh přiblížil na několik metrů.
„Jedou mimo silnici, podél hor. Nejspíš tak nebudou postupovat moc rychle, pane.“
„Dobrá. Vem si věci a ať už seš v sedle. Vyrazíme za nima.“ Dan se otočil k jednomu ze svých společníků. Šlo o malou vojačku s vážnou tváří. Na zádech měla neforemný ruksak, ze kterého trčela dlouhá anténa. „Řekni to i ostatním. Ať se koukaj dát do pohybu. A to rychle.“
Žena zamrkala a poslušně přikývla, načež si začala hrát s knoflíky na batohu a do ruky uchopila mikrofon. Špeh mezitím vyhodil svou výstroj na záda volného zvířete a vyhoupl se do sedla. Netrvalo dlouho, a pětice jezdců byla pryč.
Sal stála vzpřímeně na nákladní plošině a přidržovala se konstrukce. Její pohled směřoval vzad. Rty měla skepticky sevřené. Bylo už poledne a náklaďák pozvolna poskakoval po zelené louce, a ač v porovnání s nočními serpentinami šlo o příjemnou jízdu, vysoká tráva ukrývala i lecjaké nástrahy. Co chvíli vozem citelně otřásly hrboly ukryté v husté trávě. Část těchto nárazů zachytily tlumiče, jiné však posádka nepříjemně cítila ve svých rozbolavělých kostech.
To všechno ale střelkyni nevadilo. Stála, pružná jako kočka, a hleděla na slehlou trávu, kterou za sebou vůz zanechával. Pokud se počasí nezmění, zůstane taková stopa jasně viditelná po mnoho dní. A tomu, že by se počasí mělo v blízké době dramaticky proměnit, nic nenasvědčovalo. Na obloze se sice líně povalovala duchna z mraků, ale na déšť to nevypadalo.
„Nikdo nás nestíhá,“ prohlásil Eris vesele, když si všiml jejího pohledu.
„To ani nemusí,“ zavrtěla Sal hlavou, nespouštějíc oči z širokých stop po kolech. „Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby nás dokázal vystopovat i slepec.“
I Eris se na chvíli zahleděl na zlámanou trávu. „A co chceš dělat? Jet po silnici?“
Sal mu věnovala krátký pohled, načež pokrčila rameny. „Jasně že ne. To ale neznamená, že se mi tohle řešení nutně musí líbit. Chci jen říct, že jestli se někdo rozhodne jít po naší stopě, nebude mít nejmenší problém nás najít.“
„I kdyby,“ odvětil Eris, „pořád máme výhodu rychlosti. Neznám nikoho, kdo by dokázal pochodovat takhle rychle.“
„Člověk ne. Kůň to ale zvládne.“
Eris zamrkal. „Kůň?“
„Co já vím! Nic jsem neviděla, jestli se ptáš na tohle. Ale kdybych byla na jejich místě a věděla, co je v sázce, určitě bych to zkusila.“
„To máš asi pravdu, ale jak víme, že nějaký koně vůbec maj?“
Sal zavrtěla hlavou. „Jestli žádný neměli, pak jsme jim jich tam pár sami nechali. Nebo jsi už zapomněl?“
Eris se na chvíli váhavě odmlčel, než si uvědomil, o čem Sal vlastně hovoří. Vskutku. Bylo více než pravděpodobné, že útočníci se zmocnili jejich vlastních koní. „Ale přinejmenším si můžeme bejt jistý, že nás sleduje jen několik z nich – pokud vůbec někdo.“
„V případě, že žádný vlastní koně neměli,“ pronesla Sal chladně. „Ale neboj se, budu dávat pozor, a jestli někoho zahlídnu, dám ti vědět jako prvnímu. Tady na týhle planině nebude snadný se k nám nenápadně přiblížit.“
„Jsem si jistej, že se dokážeš postarat o cokoliv, co by se dostalo zbytečně blízko.“ Erisův pohled sklouzl k ostřelovací pušce.
„S tímhle? Jo, to asi jo. Nebezpečný to spíš bude tehdy, až budeme odpočívat.“
Eris kývl a ohlédl se směrem ke kabině řidiče, kde se rýsovalo Perryho temeno. „Je z nás jedinej, kdo s tím umí jezdit, to je pravda. Až toho bude mít dost, budeme muset zastavit.“
Sal se ušklíbla. „Postarej se, aby to bylo přes den. Dokud je světlo, budeme s předstihem vědět, odkud se k nám co blíží. V noci budou ve výhodě oni.“

Anotace:
Civilizace tak, jak ji známe, zmizela v hlubinách minulosti. Několik desetiletí po celosvětovém kolapsu získá skupinka přeživších datové paměti, které mohou lidstvu vrátit ztracenou naději. Dopraví je do záhadného Institutu 18, tím však jejich cesta nekončí. Data totiž mohou být klíčem k takřka neomezenému zdroji v pusté krajině nesmírně cenné elektrické energie.
Zdá se, že nový začátek je na dosah ruky. Objevy takové důležitosti ovšem zřídka zůstanou bez povšimnutí. Když se o datech dozví bezohledný generál Banner, zrodí se mu v hlavě zrůdný plán. Netrvá dlouho a obě strany se střetnou ve zničujícím boji.
Válka o budoucnost lidstva právě začíná!

Po první knize německého spisovatele Felixe A. Müntera „The Rising – Nová naděje“ přichází druhý díl, „The Rising – Bitva“. Těšte se na atmosférickou postapo jízdu ve stylu Fallout!

Info o knize:
The Rising – Bitva
Autor: Felix A. Münter
Obálka: Ignacio Bazán Lazanco
Překlad: Michal Smrkovský
Nakladatelství: Mytago
Vazba: brožovaná
Počet stran: 272
Rok vydání: 2018

Knihu se slevou můžete zakoupit zde:
https://www.fantasyobchod.cz/the-rising-bitva

Další informace o projektech nakladatelství Mytago naleznete zde:
http://www.mytago.cz/
https://www.facebook.com/mytago.cz/