Malé rekviem za velkou spisovatelku

Článek od: Redakce - 28.03.2018

jana reckova Jak se rozloučit s někým, koho jste znali, obdivovali a milovali, a po němž teď zůstane prázdné místo? Možná imaginární lahví červeného vína z marsovských vinic nebo z Dračího údolí, protože odešla autorka fantastiky, jaké mezi námi v tvůrčí vitalitě, šíři záběru a dokonalém jazyku nebylo rovno – přiznejme si to, při veškeré velké a upřímné úctě k literárním kolegyním i kolegům.
Připíjím jiskřícím vínem z magických krajů té, která dokázala tvořit s obdivuhodnou lehkostí a přitom úžasným nasazením.  Jako by své příběhy osobně prožívala, tak velkou pečeť její osobnosti a úchvatné fantazie nesly.  Janina bibliografie obnáší desítky a desítky položek, povídek, novel, románů – science fiction, fantasy, horor, i mainstream a poezii.  Není proč je teď vypočítávat, doplní její poslední dílo „Kvalita života“, neobvyklou zpověď napsanou svébytnou, poeticky fantaskní formou. Ne každému seděl Janin charakteristický vypravěčský styl, ale vždycky si udržovala originalitu a vysokou uměleckou laťku, i když šlo „jenom“ o fantastiku – a měla početnou obec čtenářů, které vždycky dokázala překvapit něčím novým.
Připíjím čarovným nápojem – kéž by měl sílu živé vody – překladatelce, která dokázala převádět i hard science fiction do bezchybné, svěží češtiny. Pracovala spolehlivě a pečlivě, neváhala jít za překladatelským oříškem a konzultovat jej tak dlouho, dokud nenašla uspokojivé řešení. Pokud nenašla původní český překlad těch či oněch veršů v textu, s jemným citem je přebásnila. Nějakým zázrakem přetavila do naší mateřštiny anglický originál tak, aby zachovala (i posílila) jeho chuť, vůně i atmosféru.  
Připíjím trpkým rudým nápojem erudované lékařce neuroložce, která věnovala svým pacientům víc než odbornou péči. Nebyli pro ni pouhou diagnostickou položkou, ale konkrétními lidmi se svými zdravotními problémy a existenčními potížemi, jimž se obětavě snažila pomoci. Odnášeli si pokaždé i kousek Janiny životní energie…  Kolika z přátel a scifistických známých pomohla? Pro kolik lidí byla oporou, ačkoliv to neměla nikdy jednoduché?
Připíjím báječné kamarádce a obětavé přítelkyni, třebaže kouzelného vína ubývá jako Janiných dní od počátku roku 2013, poté co onemocněla (https://www.facebook.com/Jana-Re%C4%8Dkov%C3%A1-337707276350040/). Věnovala nám svůj čas, když jsme se jí svěřovali, když s námi řešila naše svízele, radila s literární tvorbou: nikdy neodmítla. Ještě před týdnem lektorovala povídku mladé nadějné autorky: „Po velikonocích probereme, jak by měla pracovat s vedlejšími větami, to dneska umí málokdo.“ Jana ovládala literární řemeslo bezvadně; ale nikdy nedávala najevo převahu, necítila ji, vždycky byla tak skromná – šlo jí jen o jedno, aby se její příběhy dostaly ke čtenářům.
Láhev je prázdná stejně jako místo, které tu po laskavém, moudrém a tvořivém člověku jménem Jana Rečková zůstalo. A duhová mísa s kupou společných zážitků a rozhovorů: pálí jako uhlíky, když se jich dotýkám. Existují dnes programy, které z dopisů, poznámek rukopisných i příspěvků na sociálních sítích, ze zpráv v mailech a mobilu dokážou vymodelovat chatbota, virtuální osobnost toho, kdo nás opustil. Ale nebyla by to skutečná Jana – ani to není potřeba. Janino bohaté dílo je uzavřeno, napsala všechno, co chtěla sdělit. V jejích textech přebývá její skutečná osobnost, a zůstane tu s námi, dokud se stránek překladů, románů a povídek, do kterých vložila duši, budou dotýkat okouzlení čtenáři.
Nikdo doopravdy neodejde, jestliže na něj vzpomínáme…

                 Františka Vrbenská

Komentáře

Do vlastních textů i překladů si vypsala duši a inspirovala čtenáře i lidi z branže. Není moc lidí, o kterých by se to dalo říct.

Janu Rečkovou jsem neměla tu čest osobně poznat a pořád si říkala, že určitě k tomu dřív nebo později dojde. Na některém conu, festivalu, Světě knihy... už mi není dáno to nikdy dohnat. Její tvorbu jsem objevila relativně nedávno a stihla jsem zatím přečíst jen několik románů a její poslední povídkový výběr Protože se stmívá. Přesto jsem se takřka okamžitě (po přečtení Virtuálních vrahů) stihla zařadit mezi tu skupinu čtenářů, které její styl psaní a neuvěřitelná invence při hře s jazykem okouzlil a zcela pohltil. Mám nepovolenou výhodu oproti těm, kteří už mají všechno přečteno a nemůžou už objevovat světy, které ožily díky jejímu duchu, ještě dlouho se budu těšit "poprvé" z jejích románů. Je mi nesmírně (a sobecky) líto, že už nikdy nic nového nenapíše ani nepřeloží... je až s podivem, jak hluboce vás může zasáhnout odchod člověka, kterého jste osobně neznali. Po přečtení vyznání, které napsala Františka to ale dává až příliš velký smysl.

Upřímou soustrast celé rodině a všem blízkým, kteří jí osobně znali. Též pozvedám číši.

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Minulej tejden Kantůrek, teď Rečková.... Doufam, že to stačilo a zároveň se bojím, kdo bude další.

S touto autorkou jsme nezačali úplně v nejlepším. Její příběhy se mi prve zádli moc nespoutané, nezařaditelné, divoké. Jejím román Virtuální vrazi jsem po pár stránkách odložil se vzteklým: "Jak si sakra něco takového vůbec představit?!"

A pak v roce 2017 jsem šel do trafiky koupit novou Pevnost a jako příloha se tam na mne ušklíbala Jáma a dům...tak jsem si řekl, že dám téhlé autorce ještě jednu šanci.

Bohové, já se zamiloval.

Postay tak živé, jako by to byli mí přátelé, nádherný a poetický jazyk, příběh napínavý a promyšlený...Neodložil jsem tu knihu, dokud nebyl konec a když byl, litoval jsem toho a v duchu jsem paní Rečkovou prosil o odpuštění. Teď už rozumím.

Jáma byla sněhovou vločkou, která spustila lavinu: Protože se stmívá, Dračí mor, Dračí zloděj, Píseň o dveřníkovi...jen pár z desítek  jejích úžasných příběhů, které jsem za poslední rok a něco objevil.

Texty Jany Rečkové se vymykali žánrovým zasazením. Byly to totiž hlavně příběhy. Příběhy o lidech. Příběhy psané krásným jazykem, někým kdo lidem rozumí. Opravdu je mi líto, že jsem se s touto báječnou ženou nesetkal tváří v tvář.

(Najednou se zvednu od klávesnice a zamířím přes pokoj, ke knihovně. Tichoučké skuhrání vede moji ruku přes abecedně seřazené poličky neomilně až k písmenu R. Přejíždím třesoucími se prsty po hřbetech těch knih, které mi přinesli, a snad ještě přinesu, tolik báječných chvil. "No, tak, no tak..." šeptám, zatímco je hladím. "Nebuďte smutní. Vaše maminka sice odešla na dlouhou cestu, ale  nebojte, nebudete sami, my , vaši strýčkové a tety, se o vás postaráme. A jsem si jistý, že jak ona kráčí po prašné stezce za zapadajícím sluncem, nezapomene se čas od času ohlénout a usmát se na nás...na všechny.)

Upřínou soustrast všem co tuto jedinečnou osobnost znali. Nedokážu si ani představit tu bolest, co teď prožíváte vy.

Petr

PS: Omlouvám se gramatiku :)

Přidat komentář