ROZHOVOR: Zuzana Strachotová, II. část

Druhá část velkého rozhovoru se Zuzanou Strachotovou, autorkou románu Devět dní. První část si můžete přečíst zde

Zmínila jsi na začátku, že se nápad na Devět dní poprvé zjevil v roce 2011. Kdy probíhala ta nejhorší část tvůrčího procesu, kdy jsi opravdu každý den psala určité množství stran. Kdy probíhalo gro všeho, kdy se Devítka opravdu narodila?

Listopad a prosinec 2016 a leden až březen 2017. Trochu už mi to splývá… Vlastně to bylo možná ještě dříve. Jak se překlopil rok 2018, tak se mi to blbě počítá - takže to možná byl začátek roku 2016 a pak podzim 2016, protože o Vánocích 2016 už jsem jednala s editorem, což se celé protáhlo a skoro celý rok 2017 byl ve znamení čekání, až to vyjde. Ano, 2016 bylo to nejdůležitější období.

A jak u tebe probíhalo psaní samotné? Přece jenom musíš chodit do práce, nemáš ten luxus jenom sedět a psát. Máš nějaké svoje tajné místo, kde ses mohla zavřít a hrát si s postavami a dějem?

Nejlépe se mi píše, když vedle mě hraje partner na kompu a já tak mám nějaké zvukové pozadí. Nebo si nasadím sluchátka a schovám se v růžku v pokoji, ale žádné specifické místo nemám. Mám to tak, že si třeba v 8 řeknu - tak a teď budu psát. Sednu si k tomu, první hodinu si něco klikám - to se nemůžu soustředit. A zhruba po té první hodině mi naskočí ten správný režim. Bohužel, nejlépe se mi píše po půlnoci. Což ale vede k tomu, že plus mínus v 1 slyším z postele - nech už toho, pojď už spát. V moment, kdy je člověk v té největší ráži. Občas to zastavit jde, někdy ne. Většinou to ale funguje tak, že si sednu a píšu. Nebo se snažím psát.

Měla jsi teda nějakou disciplínu? Nebylo to, že by sis řekla, tak teď mám zrovna večer nějaký čas a budu na tom dělat.

Ne, ve chvíli, kdy už jsem finišovala a chyběl mi kousek, to jsem psala opravdu každý den. Vybičovala jsem se a měla jsem motivaci příběh dopsat. A když se objevila nějaká editorská oprava nebo připomínka, tak jsem reagovala prakticky okamžitě.

Vrátím se zpátky k fanfikci. Najdou tví fanoušci v hlubinách internetu nějakou tvou?

Ano, existuje jedna fanfikce, docela populární, protože na to téma byla první napsaná v češtině. Vzhledem k tomu, že v té době byl film a postava, na kterou je fanfikce napsaná, dost populární.

Můžeš být konkrétnější?

Asi radši ani. Je to taková romantická slaďárna. Chvilka googlení a nejspíše to najdeš, ale…

Takže domácí úkol na večer. Nejsi na to moc pyšná, jak se na tebe tak dívám?

Ne, že bych za to styděla - celkem se mi to líbí. Odpovídá to prostředí a žánrů, ve kterém fanfikce vznikla, takže je taková, jaká je. Hrozně nerada bych ale, aby si čtenáři mysleli, že Devítka je na stejné brdo. Je to opravdu jen fanfikce, zábava, legrace a román, ten už je na vážno.

Než se dostaneme k Devíti dnům - víme už, kde vznikl prvotní impuls. Podíváme se teď na postavy. Jak vznikaly? Byly jim předlouhou nějaké specifické situace, osoby nebo se rodily zcela nečekaně?

Postavy se zrodily tak nějak samy. Skoro od začátku jsem věděla, jaké jsou. Samozřejmě se do nich promítají nějaké zkušenosti z okolí, i když ti nedokážu říct, že například otec Felebius má vzor v nějakém sousedovi, kterého nesnáším nebo něco takového. V každé postavě je něco ze mně, všechny jsou já a ony zase tvoří mně. Ale je pravda, že mám kolem sebe kamarády, kteří vždycky říkají - jo, to jsem celý já nebo takhle bych se zachoval. Taky jsem si hodně sbírala vzorce chování. Například Parkerova chladnokrevnost, rozvaha - asi neznám nikoho, kdo by se choval tak vyloženě chladnokrevně.

U jmen jsem se inspirovat nechala. Lee je jediné, co zbylo z filmu, který stal u zrodu myšlenky Devítky. Sera Trantorová - zde možná poznají inspiraci fanoušci Nadace, kde se hlavní planeta jmenuje Trantor. A už jí to tak nějak zůstalo. Občas jsem zakomponovala nějaké oblíbené seriály, filmy nebo něco jiného - vždy jen drobný střípeček. Třeba ve druhém dílu se objeví dvojice jmen, která vzdává poctu jedné PC hře, na které si teď hodně ujíždím.

Rozhodně to není žádné vykrádání, spíše je to moje radost z toho, že jsem něco poznala. A chuť pojmenovar věci podle toho, co mám ráda.

Teď si trochu kopnu. Hodně se vymezuješ proti tomu, že Devět dní je některými označována jako young adult a ne postapo. Tak proč potom Růžová bouře - název události, který v prvním momentě čtenáři evokuje - o pozor, young adult/slaďárna. Proč zrovna růžová a ne jakákoli jiná?

No, je pravda, že název Růžová bouře je snad druhý název, který vůbec vznikl. Lee ještě ani neměl příjmení Parker, ale Růžova bouře už existovala. Když nad tím přemýšlím, je to vlastně nejpůvodnější název, který zůstal.

Chtěla jsem něco, co bude natolik brutální, že si to každý zapamatuje, což se evidentně povedlo. A je to opravdu pro ty blesky a jak ona vypadá… Samozřejmě mě napadlo, že to může mít vedlejší efekt. Zase jsem si ale říkala, že kdybych její název změnila na zelená bouře, černá bouře… Nechtěla jsem. Raději jsem si řekla, že budu soupeřit se škatulkováním, než abych kvůli tomu měnila to, jak všechno vidím.

Já svůj příběh totiž opravdu vidím v hlavě. Jednou se mi stalo, že jsem musela přejmenovat jednu postavu. A i když byla vedlejší, tak mi to pořád dělalo problém. Doteď ho mám. Nejednou se mi stalo, že mi editorka psala - a tady vidím jiné jméno, je to tahle konkrétní postava? A nebyla, bylo to chyba. Mám to všechno hrozně zažité. Nedokážu si představit, že bych někdy dostala Růžovou bouři z hlavy.

První část rozhovoru zde.