RECENZE: Michal Přibáň, Všechno je jenom dvakrát

Začneme pochybnostmi. Začneme tím, že žánr je neohraničená množina děl, která se více či méně shodují s představou čtenářů o daném žánru, v našem případě tedy sci-fi, fantasy a hororu. Začneme tím, že ne všechna díla, která automaticky považujeme za žánrová, do žánru skutečně spadají. Začneme tím, že existují díla, která se vymykají žánrovým škatulkám, která převracejí naruby představy o tom, že každé dílo by mělo patři do té a té poličky. Začneme anotací.

Novinář Pavel Klimeš se na prahu středního věku rozvádí, ztrácí rodiče a snaží se najít nové životní cesty i cíle. V tísnivé bilancující atmosféře se uchyluje ke vzpomínkám na kamarády, s nimiž v dětství trávil každé léto na horské chatě v Krkonoších. Na společné dovolené tehdy jezdíval i otcův kolega Milan Knot, který však v polovině 70. let podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Po roce 1989 Pavel získává Knotův svazek a někdejšího rodinného přítele v novinách veřejně odsoudí. S odstupem pětadvaceti let se však v případu objevují pochybnosti a nesrovnalosti. Přibáňův román není jen další reflexí normalizačního období; postihuje i postupné zrání generace aktérů listopadových událostí.

I když se vydáte po vlastních stopách, sami sebe nenajdete.
Román o návratech a neshledáních.

Těžko si lze představit anotaci, která by byla vzdálenější fantastice. Ergo: Tento text již svou existencí obsahuje zradu. Prozrazení něčeho, co mělo zůstat utajeno. Anglicky spoiler. Spoil znamená „zkazit, zhatit“. Hatím tedy. A kazím. A přiznávám na plnou hubu: Ano, v knize se vyskytuje fantastický prvek. Jenomže je možné publikovat tuto recenzi zde, aniž by byl tento fakt prozrazen?

A tím se dostáváme k podstatnějším otázkám: existuje vlastně žánrová kritika? Ptám se na to, jaká máme my, recenzenti děl z oblasti fantastiky, kritéria. Všímáme si nějak speciálně toho, jakým způsobem autor zapracoval do díla jev neslučitelný s každodenní realitou? Hodnotíme dílo podle toho, jak tento jev v díle působí a funguje? Nebo hodnotíme podle nějakých univerzálních literárních kritérií a ptáme se jen na to, zda je dílo dobré? Nedávno napsal Jiří Popiolek na Facebooku, že „úkolem recenzenta je pochopit, jakou knihu chtěl napsat autor – a rozebrat, jak se mu to povedlo“. No nevím. Nechce každý autor napsat dobrou knihu? A nemáme kritéria, která existují nezávisle na záměrech autorů? A nezasloužily by si tyto otázky samostatnou stať od někoho fundovaného? Prosím, napište to někdo, já pouze vím, že nevím…

Michal Přibáň (1966) je autorem nefantastickým, tedy v tom smyslu, že není nijak spjat s fandomem. Donedávna nebyl ani autorem, mluvíme-li o příslušnosti ke spisovatelskému stavu. Jeho cestu k románu lze vyjádřit částí básně Viktora Dyka ze sbírky Satiry a sarkasmy:

V zhroucené v prach se kácím pýše.
Hřích odpusť, Kriste Ježíši!
Každý už dneska román píše:
já pouze román nepíši.

Dykova báseň popisuje strašný stav člověka, kolem něhož všichni píší román: student, služka, prababička..., tedy všichni kromě něj. A samozřejmě si z faktu, že dnes už píše úplně každý, dělá legraci (upozorňuji, že vyšla až ve 2. vydání z roku 1924 – jak vidno, tento stav se od doby před sto lety příliš nezměnil). Michal Přibáň je literární teoretik a historik, zabývá se dílem Josefa Škvoreckého (společně pracovali na vydání Škvoreckého spisů), je lexikograf (to znamená, že píše slovníky autorů a podobné věci; jen si to představte: zjistíte si o autorovi první poslední, přečtete jeho dílo, ověříte všechny informace v matrikách, od přátel, pozůstalých, víte o daném člověku víc než všichni ostatní na světě… a pak z toho máte udělat heslo na pět řádků…) a ve volných chvílích učí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity o exilu, samizdatu a vůbec situaci v české literatuře po roce 1945 (jste-li z Brna, zkuste si to zjistit, ty přednášky jsou vynikající!). A zdá se, že v ještě volnějších chvílích píše romány. Vlastně jen jeden. Začal s tím roku 2004, kniha vyšla v září 2016. Očekávám pokračování přibližně v roce 2028.

Anotace shrnuje román naprosto přesně. Co chybí, je zmínka o precizně zvládnuté spisovatelské práci. Všechno je jenom dvakrát je brilantně napsáno, a to zejméně z hlediska kompozičního. Přibáň proplétá čtyři roviny – současnost (tj. rok 2005), vzpomínky na dětství (tj. cca od roku 1972), vzpomínky na dobu těsně po převratu (tj. přelom 80. a 90. let) a deník otce hlavního hrdiny (tj. roky 1968 až 1977). A píšu-li proplétá, mám tím na mysli přibližně tohle:

Karlovka stojí, zjevně prázdná, střecha je místy nejen rezavá, ale zřejmě i děravá, kolem dokola přemnožený vysoký plevel. Starý boční vstup do chaty, který se používal, když jsem byl malý, je zaházen nepřekonatelnou barikádou ze všeho, co se ani těm posledním nevešlo na valník, nový čelní vchod, který zprovoznili počátkem osmdesátých let, kdy už jsem byl mladý, je pobit třemi petlicemi a zajištěn třemi zámky, ale do přízemního okna hned vedle dveří stačí jen strčit, takže se do chaty přece jen dostanu.

„Pojď si umýt ruce, Karolínko,“ volá z okna paní Procházková, „dneska je řízek, ten máš ráda,“ prozrazuje tajemství, které bych raději odhalil vlastním nosem. Karolína mi přestane mávat, vběhne do chaty, a mně nezbývá než za ní lézt oknem.

Ale je to jen hra, řízek přece býval na přivítanou novým hostům k obědu každou neděli.
(s. 15)

Jak vidno, Přibáň nepoužívá expresivní jazyk. Vše se zdá obyčejné, snad až nudné. Život je zachycen tak, jak plynul a plyne. Není hrdinů, není statečných gest a odvážných činů. Věci se dějí, člověk je jimi stržen, velkými i malými dějinami – a pokud se do procesu vloží, končí to nejčastěji chybami, omluvami, vinou. Slova jsou volena nesmírně pečlivě, označení jsou přesná, a proto není třeba být okázalý. Vše ukázané je dostatečně silné samo o sobě, není třeba přidávat.

O to víc zaujme, jak se příběh na konci obrátí vzhůru nohama. Výše zmíněný fantastický prvek udělá v do té doby jednoznačně vnímaném textu pěknou paseku. Čtete tu pasáž znovu, hledáte, zda tam není chyba, ale pak vám pozvolna dochází, že jinak to skončit nemohlo. Celou dobu to mířilo přesně a jednoznačně sem. Obec čtenářů románu Všechno je jenom dvakrát bude ostře rozdělena. Jedni budou chválit konec do nebes – za odvahu, za koncepčnost, za to, že si autor stojí za knihou ve smyslu literatury. Odkdy musí text odrážet realitu, že jo? A co vy víte, třeba to takhle funguje! Druzí budou psát o tom, jak bylo 400 stránek skvělých, jedinečných a úžasných – a jak to poslední dvě kapitoly zabily. Není velkých knih bez kontroverze. Dnes nejspíše nehrozí autorovi trestní stíhání jako kdysi Baudelairovi a Flaubertovi, ani by kniha nemusela být zakázána jako Joyceův Odysseus. Ale čtenáře autor provokovat může. Možná i do jisté míry musí.

Na závěr vyznání poněkud osobní. Kdybych někdy něco napsal, chtěl bych napsat takovýto román. Bravurně kompozičně zvládnutý, silný v příběhu, ale důmyslný a chytrý ve všech aspektech. Navíc s tím závěrečným kontroverzním rýpnutím do literárních vědců, čtenářstva, vlastně do sebe sama. Jasné gesto: tohle je literatura, tohle je moje kniha. A a vy si o tom myslete, co chcete.