Fantasy ságy: Mike Carey - Peter Gross, Mezi řádky

„Vyprávění rovná se vědomí rovná se magická moc rovná se politická moc; rovnice, která se instinktivně zdá být pravdivá, která by dokonce mohla definovat samu existenci.“

(Paul Cornell, úvod ke druhému dílu Mezi řádky)

Lidstvo je chyceno v příbězích. Aniž to pozorujeme, příběhy jsou to, co vytváří naše vnímání světa. Chcete věřit tomu, že jste vyvolený národ, který stojí nad všemi ostatními? Výborně, biblický Starý zákon je přesně pro vás. Tedy dokud něco podobného nezneužije třeba zhrzený rakouský malíř Adolf Hitler... Vezměte materiál, přetvořte jej, na pravdivé jádro nalepte líbivé tapety balastu a... Víte, jaký je nejčtenější deník v ČR? Blesk! Nezajímá nás pravda. Nezajímají nás fakta. Zajímají nás příběhy. Ptáme se na to, co chtěli lidé vědět vždy: jak to bylo dál...

Kryštůfek Robin. Petr Pan. Alenka, která se propadla do Říše divů. Dorotka, kterou odfouklo tornádo z Kansasu. A v poslední době třeba Harry Potter. Literární postavy, které přesáhly literaturu. Všechny zmíněné charaktery s sebou nesou celou síť významů. Každá z nich je nejen postavou, je pojmem. Všimněte si, že podobná věc se stane s místy. V Dublinu se můžete projít po stopách Leopolda Blooma z Joyceova Odyssea, na King's Cross v Londýně mají připevněnou cedulku „nádraží 9 a 3/4“, na Louvre se díváte jinak po přečtení Šifry mistra Leonarda – a kdyby existovala knihovna ze Jména růže Umberta Eca, mohli by si ze vstupného brzy koupit druhý svazek Aristotelovy Poetiky v originále. Literatura nás a svět mění. A slovo – respektive příběh – je mocnější meče.

Tohoto fenoménu si dobře všímá Mike Carey. Nejsme všichni tak trochu ztracení ve významech světa? Sledujeme zprávy, čteme příběhy, díváme se na filmy. Ostatně, pokud je Blesk nejčtenější český deník, neznamená to nic jiného, že přesně tohle chtějí čeští čtenáři číst. Jak moc nás ovlivňuje to, co si vybíráme? Jak moc ovlivňujeme my to, co si vybíráme?

Otec Tommyho Taylora před pár lety zmizel ze světa. Napsal sérii knih o mladém kouzelníku, který bojuje s hrabětem Ambrosiem – a pak se prostě ztratil. Knižní série dosáhla neskutečné popularity, točí se filmy, Tommyho Taylora zná celý svět... a shodou okolností jakýsi Tommy Taylor, podle kterého Wilson celé dílo napsal, žije, existuje – a na autogramiádě může podepsat každou knihu, kterou si tam přinesete. Život tak nějak normálně pokračuje až do okamžiku, kdy jakási ženská začne zpochybňovat existenci, dětství a identitu hlavního hrdiny...

Podobnost s Harrym Potterem je čistě záměrná: místo Harryho Tommy, místo Hrnčíře Krejčí, obrovská popularita napříč národy, nezávislost na věku čtenáře, dva nejlepší kamarádi, kluk a holka, kteří se nejmenují Ron a Hermiona – jako by jména v případě archetypů nebyla zaměnitelná. Cíl je ovšem někde jinde. U Rowlingové leží těžiště vypravování v příběhu. Jedna akční scéna střídá druhou, je to napínavé, nutí nás to číst dál, otáčet stránky, bát se o osud Harryho Pottera a jeho kamarádů: cílem je příběh sám. V komiksu Mezi řádky je tohle všechno obsaženo. Příběh je silný, napínavý a tak dále. Ale nad příběhem stojí odstup, zamyšlení se nad světem, nad mediálním obrazem světa a tím, co a jak nás bezprostředně ovlivňuje. A k tomu je to zatraceně literární.

Mezi řádky je vystavěno na práci s literaturou. Tommy Taylor je nucen odmala učit se literárnímu zeměpisu, aby věděl, kde se odehrává jaká kniha, znal domy a místa, kde byly napsány zásadní díla světové literatury a celý komiks je (podobně jako Gaimanův Sandman) prošpikován literárními odkazy. Jednak zřejmými (Frankenstein, již zmíněný Harry Potter, v druhém díle pak Feuchtwangerův Žid Süss nebo středověká Píseň o Rolandovi; objevují se spisovatelské figury jako Mark Twain nebo Rudyard Kipling), jednak skrytějšími. Ty se objevují například formou citátů: druhý díl začíná slovy „Jak jsi spadl z nebe, Tome Taylore, Jitřenky synu!“, což předkládá celou síť konotací (verš z Bible, konkrétně z Izajáše, 14:12, zní takto: „Jakž to, že jsi spadl s nebe, ó lucifeře v jitře vycházející?“ /srovnejte si český ekumenický překlad: „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu!“ – to předchozí bylo z Bible kralické.../; zároveň je Carey autorem komiksového Lucifera, zároveň to vypadá, že Tommy Taylor nebude obyčejný člověk, ale je v něm, jak by pravil Ondřej Neff, něco jinak). Ovšem to nejsou jediné literární odkazy. Pokud Čechov říká, že visí-li na začátku divadelní hry na stěně puška, musí se z ní na konci vystřelit, tady by platilo „pokud je zmíněn nějaký literární žánr, musí se v komiksu objevit“. Píše-li se chvíli o splatter hororu, neměly by slabší povahy pár následujících stran číst. Hovoří-li se o pravdě, musí být existence čehokoliv, co by mohlo být pravda, v následujících okénkách zvikláno a zmateno. A tak dále a tak podobně.

Mezi řádky je chytrý komiks se silnou ústřední myšlenkou, má nosné téma přesahující literaturu, ale k literatuře se obrací. A propos! Co se toho, jak chytrý ten komiks je, týče... Možná jste si všimli, že jsem zmínil Kryštůfka Robina. Ne Medvídka Pú. Alan Alexander Milne měl totiž syna (jmenoval se Christopher Robin; nedělejte překvapené...), podle jehož představ a dětských her vytvořil celý fikční svět Stokorcového lesa. Christopher Robin ale vyrůstal – a popularita otcových knih jej pronásledovala, a ač se jí snažil uniknout, celý život tím do jisté míry trpěl. A to si pište, že Mike Carey tohle velmi dobře věděl.

 31. října vyšel nový díl komiksu Mezi řádky. Po dílech nazvaných Tommy Taylor a falešná identita a Informátor přichází Když zaklepe mrtvý. Obrázky v této recenzi jsou právě z posledního dílu.