Slovanské Dušičky

O americkém svátku Halloweenu a jeho keltských kořenech jsme si pověděli v minulém článku (zde). Málokoho však napadne, že je to jen vývojová fáze toho samého, co u nás slavíme jako Dušičky. Oba svátky vznikly z křesťanské snahy zkrotit a přizpůsobit si pohanské tradice dle svého, divoký pohanský Samain přeměnili keltští Irové v Halloween, slovanští Češi zase v Dušičky. V českém prostředí tuto křesťanskou snahu nazýváme svátek Všech svatých, plný název Halloweenu zase zní All Hallows´ Evening (Předvečer Všech svatých). Protože se u nás Dušičky vyvinuly z původních tradic, podívejme se, jak slavili a vzpomínali naši předci.

(Foto: autorka článku)

Když se do toho angažuje křesťanství…

…je z toho velký zmatek. Dle liturgického kalendáře totiž Dušičky spadají na 2. 11. tedy na Vzpomínku všech věrných zemřelých a 1. 11. Svátek všech svatých už bývá v naší lokální tradici pozapomínán, popřípadě nahrazován právě amerikanizovaným Halloweenem. Proč tedy máme v kalendáři vyznačeny dva dny a nikoli jeden? Důvod je prostý. Měl být překryt nejen keltský Samain a potlačeny všechny původní pohanské tradice. Ty byly zřejmě natolik pevně zakořeněné a živé, že křesťané zavedli rovnou dva svátky, které se s nimi měly vypořádat. 

1. listopadu na Svátek všech svatých křesťanský kalendář vzpomíná na událost zasvěcení římského Pantheonu Panně Marii. Pantheon je starověký chrám v Římě, který byl sídlem všech pohanských bohů. Toto „ přesvěcení“ tedy znamenalo velké vítězství křesťanství nad původním římským náboženstvím. Opět to ale nebude tak snadné. K události totiž došlo 13. května 609. Proč se svátek tedy neslaví v květnu? Nemysleme si, že původní křesťané, z tohoto „ovládnutí“ silného pohanského centra neměli radost, jistě měli, ale zřejmě ne takovou, aby z ní udělali rovnou svátek.

Svátek všech svatých jako takový zavedl křesťanský Východ, nikoli tedy Řím a jeho okolí. Na východě se slavil již od 4. století. Když pak římští misionáři v Británii a Irsku chtěli v 8. století definitivně skoncovat s kacířským keltským Samainem, který se jistě držel mezi venkovským obyvatelstvem i dlouho po christianizaci, bylo jasno. Zavedli svátek, který byl částečně podobný původní tradici – vzpomenou na mrtvé a uctít je – jen už se neuctívali duchové/bohové apod., ale křesťanští světci. Snad na památku a připomínku vítězství nad pohanstvím se k tomuto datu přiřadila i oslava pádu původního pohanského Pantheonu. V Římě jako takovém se tento svátek začal slavit v 9. století.

A protože světci a obyčejní lidé nemohli být slaveni ve stejný den, přibyl zřejmě i 2. listopad jako Památka všech zemřelých (Dušičky). Keltové ani Slované neměli problém vzpomínat na své mrtvé předky a zároveň uctívat bohy v jeden den. V římskokatolické církvi je však pole působnosti světců a prostých lidí radikálně odděleno, musela být tedy původně jedna slavnost, rozdělena na dva samostatné svátky. Svátek se objevuje v 10. století a lidé se modlí za duše, které jsou v očistci a vzpomínají na ty, kteří jako řádně pokřtění a zbožně žijící došli klidu. Za urychlení očištění těch hříšných a konec jejich utrpení se však modlilo nejvíce. Pokud byl zesnulý velký hříšník, byla zde i možnost, aby za něj pozůstalí koupili a uplatnili odpustek. Tuto noc se navíc duše z očistce na pár hodin dostanou. Pozůstalí tak plnili lampy máslem, aby si jejich zesnulí trpící předci ošetřili popáleniny či se kropili studeným mlékem za stejným účelem. V samotném Římě však svátek zdomácněl až od 14. století. Nyní, když jsme si ujasnili, co kdy v současnosti slavíme, podívejme se, jak v tomto období vzpomínali na své zesnulé předky samotní Slované.

Slované obývali rozlehlá území od dnešních Čech až do Ruska, nemůžeme tedy čekat jednotnou kulturu

(zdroj)

Slovanské podzimní oslavy…

… na našem území nemají zase tak dlouhou tradici. Slované dle archeologů přišli na naše území relativně pozdě, zřejmě v 5. – 6. století a ještě se zde promíchali s již přítomnými Germány a místy i Kelty. O tom, jak dlouhou cestu navíc urazili raději pomlčet. Inu, dodnes jsou Čechy takovou křižovatkou ve středu Evropy a dříve, bez pevných hranic, bylo míšení kultur o to větší. Problém je také se zdroji. Protože Slované neměli žádné výrazné styky s Řeky ani Římany, chybí literární prameny od jejich pisálků a tak většina zachovaných zdrojů je až od křesťanských spisovatelů a to ještě pouze v případech, kdy naši drazí předci něco provedli. Přesto se různé střípky najdou, ať už od archeologů, zmíněných pisálků i díky tradicím a pověrám, které žijí v naší kultuře dodnes.

Dziady, Dědy nebo též Rusalčin velikden…

… jsou různé názvy pro slovanské svátky mrtvých zaznamenané v Rusku, ale i v Polsku. Předpokládá se, že dříve byly slaveny i u nás. Zjevně pohanské tradice se zachovaly i v pravoslaví a slaví se konkrétně koncem října. Provádí se velký úklid - nepřipomíná vám to Samain? A aby toho nebylo málo, lákají se také duše zemřelých ke stolu skrze dobré jídlo, které hospodyňky navaří. Dokonce je jídlo necháno na stole přes noc stejně jako během keltských oslav. A teď se můžeme dohadovat, kdo si od koho, co převzal… Dziady se konají několikrát do roka, většinou čtyřikrát – jaro, léto, podzim, zima – ale někdy i šestkrát. Není však známo, že by se mezi Dožínky a Zimní slunovrat vměstnaly ještě jiné slavnosti. Přesto má u nás slavení Dušiček zjevně dlouhou tradici a jistě mnoho z následujících zvyků nevzniklo ze dne na den, ale má i předkřesťanské kořeny.

Dušičky, vzpomínka na zesnulé…

… je logicky spojena se snahou duše mrtvých nějakým způsobem oslovit a ovlivnit. Jak jsme si již řekli, křesťanská tradice připouštěla tohoto dne, že duše zesnulého mohla opustit očistec a s tímto novým výkladem vznikly i nové zvyky. Mnoho jich však může mít i předkřesťanský původ, například pečení „dušiček“. Tyto menší bochánky se rozdávaly pocestným a bývaly nazývány „kostmi mrtvých“. Děti dokonce chodily na koledy… Že i před příchodem křesťanství se peklo pro uspokojení mrtvých a bohů můžeme vidět na příkladu slovanského chrámu boha Svantovíta na Rujáně – zde kněz dával tomuto bohu za oběť během slavností dokonce koláč s medem. Zapalování svíček je dnes vnímáno jako způsob, jakým dáváme zesnulému vědět, že na něj stále myslíme. Dříve však tento oheň měl ukazovat cestu zbloudilým duším. Oheň měl také očistný aspekt, kdy rozháněl temnotu a odpuzoval zlé „démony“. Před příchodem křesťanství se místo pouhého plaménku svíce, dokonce zapaloval na slovanských hrobech velký oheň během Dziad, to by nám však dnes správa hřbitova těžko dovolila. Podivně by se na nás okolí koukalo i v případě, že bychom na hrobě chtěli hodovat. Ani to však u Slovanů nebylo zvláštní. Jídlo se nakonec na hrobech nechávalo jako obětní dar.

Samozřejmě součástí katolického uctění mrtvých jsou dnes i modlitby, nelze vyloučit, že dříve podobnému účelu sloužila různé zaříkávání a říkadla, kterých je i v dnešní lidové kultuře plno.

„Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme!

Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…

V dušičkový večer rozžehneme svíčky,

modlíme se tiše při nich za dušičky.

Poslední již svíce zvolna dohořívá,

za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná.“

(Zdroj)

(Foto: autorka článku)

Zdroje:

GALUŠKA, Luděk. Slované, doteky předků. Brno: Archeologický ústav Moravského zemského muzea, 2004.

RŮŽIČKA, Josef. Slovanské bájesloví. Olomouc, 1907.

VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990.

BERANOVÁ, Magdalena. Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. 3. vydání. Praha: Academia, 2015.

 http://www.katolik.cz/texty/view.asp?cis=155

http://www.rozhlas.cz/plzen/jazykovykoutek/_zprava/dusicky-a-tradice-ane...

https://www.ceske-tradice.cz/tradice/podzim/dusicky/tradice-dusicek

V případě zájmu mohu zaslat odkazy také na anglickou či německou literaturu, popřípadě rozšířit českou literaturu.

Článek poprvé vyšel na autorčině blogu a  byl přejat s jejím souhlasem.