Rozhovor s hercem Viktorem Dvořákem, vypravěčem audioknihy Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

U příležitosti vydání audioknihy Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti přinášíme díky nakladatelelství OneHotBook rozhovor s jejím narátorem Viktorem Dvořákem. 

Jak se vám Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti líbil? Případně – jak by se vám líbil, kdybyste byl dítě? Nebo byste ho doporučil i pro dospělé?

Když jsem knihu četl, tak jsem ji střídavě vnímal jako příběh pro děti a pak chvíli zase jako pro dospělé. A nakonec jsem došel k tomu, že je to někde mezi. Myslím, že v období dospívání by se mi to líbilo, protože je to opravdu napínavé a vtahující. Občas tam jde o život a v některých momentech se lámou charaktery. Odhaluje se, kdo je na jaké straně, co vydrží… Což je, podle mě, obzvlášť poutavé.

Které postavy jste si nejvíc oblíbil?

Jednou z mých nejoblíbenějších postav je právě slečna Peregrinová, takový typ anglické dámy, která se může zdát suchopárná a přísná, ale postupně se ukazuje jako velmi srdečná a svérázná. A pak samozřejmě hlavní hrdina Jacob – protože knížka je napsaná tak, že ji vnímáte z jeho pohledu. Asi každý má v jistém věku pocit, že se cítí být trošku odjinud a že mu jeho okolí nerozumí – a ono mu možná skutečně nerozumí… A když pak najednou najdete někoho, kdo vás chápe, nebo zjistíte, že to, co se vám na sobě samých zdá divné, možná divné je, ale že je to tak dobře a správně, tak věci začnou dávat smysl. Když se necháte vést ústřední postavou, tak se s tím prostě musíte ztotožnit. I jako vypravěč celý příběh vidím a čtu hodně z pohledu hlavního hrdiny.

Máte s Jacobem něco společného?

Asi to, že si leckdy také připadám, že jsem úplně jinde než moje okolí. Jako bych spadl z měsíce. V audioknize se tomu říká, že jsou „podivní“. Někdy mám taky pocit, že jsem podivný.

A jakou ze „superhrdinských vlastností“ podivných dětí byste chtěl mít?

Chtěl bych vidět pod povrch.

Co bylo na četbě Sirotčince nejobtížnější?

Tenhle text je hezký v tom, že má příjemný, svěží rytmus, ale zároveň je specifický tím, že jsou v něm velmi dlouhá souvětí. Je to hodně košaté a někdy dá docela fušku se vyznat ve větě, která zabírá třetinu stránky. A rozhodně není jednoduché ji pak ještě přečíst tak, aby to bylo srozumitelné i na poslech. Baví mě to, ale příprava chce dost času. Musel jsem si trochu zvykat na to, jak autor asi přemýšlel, abych se na něj lépe napojil.

Co vás při četbě nejvíc bavilo?

Jsou tam moc hezké romantické momenty, kdy se hlavní hrdina blíž a blíž seznamuje s jednou sympatickou slečnou. A pak – když tam jde o život, když jsou tam ti netvoři – to se čte skoro samo.

Vzhledem k tomu, že už česky vyšly i další dva díly série, jste zvědavý, jak to bude dál…?

Kdybychom se tu ve studiu znovu potkali nad dalšími díly, tak se budu těšit, protože čtení na mikrofon mě moc baví. Ale radši se nebudu těšit příliš, abych to nezakřikl.

Hrajete v televizi i v divadle, v čem je pro vás práce u mikrofonu jiná?

Je to specifická práce, která je velmi příjemná ve své sevřenosti. Člověk je ve studiu sám jenom s mikrofonem a má pouze to slovo. Ačkoli ale máte jenom „tak málo“, všechno kolem se smrskne kolem těch slov a když je vám v tom sevření dobře, tak je vám v něm hodně dobře.

Pouštíte si mluvené slovo i jako posluchač?

Moc rád. Docela často poslouchám rádio Vltava. Občas stíhám četbu na pokračování. Většinou to prostě zapnu a něco u toho dělám. A když mě to hodně chytne, tak si sednu a přestanu pracovat a poslouchám a poslouchám… Pak si zjistím, kdy je další díl a další díl… Když se to stane, tak je to dobré znamení. Takový lakmusový papírek kvality.

A co rád čtete?

Od Sirotčince není tak daleko k jinému fantasy autorovi, kterého mám rád, a to je J. R. R. Tolkien, král žánru. A co se týče dobrodružné literatury, vloni a předloni jsem si doplňoval takové věci, jako jsou Tři mušketýři a byl jsem úplně nadšený. Do té doby jsem vůbec netušil, jaké je to skvělé čtení.

Co byste popřál posluchačům audioknížky?

Byl bych rád, aby jim u toho bylo dobře. A aby se v tom dobrém naladění doposlouchali až na konec.

Viktor Dvořák(* 1979)

Narodil se v Českých Budějovicích. Po gymnáziu se přihlásil na DAMU a ke konci studia odešel do angažmá v Moravském divadle Olomouc. Tři roky poté se přesunul do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde byl další tři roky členem hereckého ansámblu. Pak hostoval např. ve Východočeském divadle v Pardubicích a nakonec zakotvil v Městských divadlech pražských. Objevil se i v několika televizních seriálech jako Kriminálka Anděl, Ordinace v růžové zahradě či Redakce; proslavil se zejména rolí Kryštofa Lébla v seriálu První republika.

Veškerý textový a obrázkový materiál poskytlo vydavatelství OneHotBook.