UKÁZKA: Julie Nováková, Hvězdoměnci

Prolog

„Podle nejnovějšího propočtu budeme při současné rychlosti za devatenáct hodin u cíle. Mám již zapojit zpětný tah?“

Kapitán Hansen se zavrtěl v křesle, které jej těsně obemykalo a chránilo před důsledky vysokého přetížení. „Ještě ne. Čekejte na můj rozkaz.“

„Ano, pane.“

Lehký křižník Sigurd vedl eskadru dvaceti lodí již čtvrtým týdnem po široce obloukovité dráze od ústí tunelu k Aliette, trpasličí planetě na samém okraji vnitřní části soustavy Nové Hanoje. Po většinu cesty pokračovala skupina vpřed jen setrvačností; motory lodi se zapojovaly pouze občas ke korekci dráhy.

Cíl byl ovšem už velice blízko; aby se okolo neprohnali rychlostí příliš velkou na vyslání automatických lodí, útočných sond a torpéd, museli by už teď začít brzdit na hranici přetížení únosného pro posádku.

A kapitán stále ještě nevydal příslušný rozkaz.

První důstojník se o několik hodin později odvážil znovu přednést téma brzdění.

„Ještě ne,“ dostalo se mu odpovědi.

Jeho neklid rostl. Nemohl ale vůbec nic dělat, nechtěl-li porušit rozkazy – a to by v žádném případě neudělal.

V zásadě by si nemusel dělat starosti – nemohl nic změnit.

Tahle myšlenka mu ale na klidu příliš nepřidávala.

„Připravit se k brzdění,“ nařídil Hansen krátce nato a pak: „Zahajte fázi zpomalování.“

Sigurd postupně začal vyvíjet zpětný tah. Gelovitá křesla těsně obemkla posádku. Nany v jejich útrobách dostaly příkaz ke spěšné tvorbě hmoty podobné aerogelu, rychle vyplňující tělní dutiny. Zároveň dopovaly členy posádky lokálními anestetiky, ale i tak by se někteří svíjeli bolestí, nebýt sevření křesel.

Stav, v němž se nacházeli, byl nedohlédnutelně daleko od běžného vědomí; loď je ovšem napumpovala pečlivě nakalibrovanou směsí analgetik a stimulantů zároveň, aby byli schopni relativně racionálně uvažovat a nebyli zatěžováni nepohodlím přetížení.

A nepohodlí bylo slabé slovo. Blížili se k deseti gé a jejich těla drtila síla, která by je bez podpory křesel, v nichž teď už leželi, aerogelu a augmentací při delším trvání zabila.

K cíli se ovšem stále ještě blížili závratnou rychlostí.

Jakmile se dostali pod práh, kdy už mohli s dostatečně malou odchylkou zaměřit střely, vypustili první salvu.

Jednoduché kinetické střely i naváděná torpéda se slétly na stovky kilometrů široký a kilometry hluboký kráter, který dominoval k nim přivrácené polokouli Aliette.

Druhá salva, nařídil Hansen teď už myšlenkově přes implantát. Přetížení přesáhlo třináct gé; mluvení by bylo fyzicky nemožné.

Loď jeho rozhodnutí schválila; propočet ukazoval, že většina střel by měla zasáhnout cíl.

„Evakuovat, honem! Pohněte sebou!“ řval novohanojský seržant. Mariňáci se snažili co nejrychleji vyklidit základnu, ale seržantu Trangovi bylo už teď nad slunce jasné, že nemají šanci to stihnout. Budou mít štěstí, pokud unikne alespoň čtvrtina personálu. Trang věděl, že on tu zůstane až do samého konce a tím pádem do jisté smrti, ale s tím byl smířený; nebo spíš neměl ani čas o tom uvažovat a prostě dál dělal svou práci.

Automatické lodi, obranné stanice na stacionární oběžné dráze nad základnou i bodová obrana samotného konstrukčního areálu na povrchu dělaly, co mohly, aby zničily většinu střel.

Implantát napojený na síť stanic i budov a další jednotky seržantovi sděloval, že jedna z konstrukčních a dokových stanic obíhajících Aliette byla právě zničena. Další byla vážně poškozena. Povrch zatím odolával, ale Trang si nedělal žádné iluze o tom, že vydrží.

Druhá salva kinetických střel se rychle a neodvratně blížila a bylo jich příliš mnoho na to, aby je již oslabený obranný systém zachytil všechny. Stačilo několik málo, aby byla většina osídlení Aliette proměněna v prach a trosky rozeseté po nových kráterech.

A ti bastardi už jsou jen tři sta tisíc kilometrů odsud! Trang zaťal zuby. Rád by si před smrtí dopřál alespoň uspokojení z toho, že útočníci draze zaplatí, ale při jejich rychlosti je žádná z lodí bránících Aliette neměla nejmenší šanci dostihnout – a podle zpráv na okraji oblaku informací v jeho implantátu Nytthemané dokonce začali zrychlovat. Už teď seržant Trang věděl, že uniknou se žádnými nebo minimálními ztrátami. Na více využívaný, lépe bráněný svět by útok typu „udeř a uteč“ nepoužili, ovšem Nová Hanoj si nemohla dovolit poslat větší část flotily k Aliette…

„Pohněte kostrou!“ zakřičel a nevybíravým gestem popohnal civilní i armádní personál utíkající k únikovým modulům.

Ten výkřik se stal seržantovou poslední větou. Kdyby býval měl možnost si vybrat, nejspíš by u těchto slov zůstal, ostatně celkem shrnovala jeho životní postoje.

Novohanojci se urputně bránili – kinetická energie vyslaných těles byla ovšem obrovská a i většina úlomků ze zničených zbraní stále s ničivou silou mířila do kráteru, aby v něm stvořila nové. Nebyla tu atmosféra, která by je zbrzdila a kde by se rozpadly na prach.

Stejně tak se sondy a lodi hlídkující v okolí pustily do Sigurda a jeho formace – ale téměř nic nezmohly. Nytthemané se navzdory zpomalení nutnému pro míření prořítili okolo takovou rychlostí, že je žádná z novohanojských zbraní nemohla dostihnout.

Hansen se v duchu usmíval; v reálu měl koutky úst jen stažené do děsivého šklebu přetížením. Teď už ale zase přestávali zpomalovat a brzy zmizí s nízkým zrychlením pryč.

Narychlo pořízené snímky ukazovaly, že naprostá většina novohanojských zařízení v kráteru byla minimálně těžce poškozena, ne-li zničena za vzniku řady menších kráterů. Celá jedna loděnice produkující denně nové a nové automatické lodi a sondy, nejpoužívanější zbraně v téhle válce. A Nová Hanoj je nutně potřebovala s tím, jak byly stroje střežící tunel v soustavě Jitřního posla soustavně ničeny průběžnými nytthemskými útoky vedenými převážně také samotnými stroji. Půda pro útok vedený spíše loděmi s lidskou posádkou, podobně jako zde, byla ovšem již připravena.

Novohanojci dostali ránu, z níž se budou vzpamatovávat nejméně půl roku.

Tolik času před jistým koncem války už ale nedostanou.

*

Mezitím, osm světelných let od jablka sváru Lidského osídlení, malý shluk asteroidů pokojně pokračoval na cestě nezměrným prostorem své hvězdné soustavy. Jeho pouť měla zanedlouho skončit v lokálním kataklyzmatu, bezvýznamném z hlediska planety dopadu i lidí využívajících tuto obří planetu. Jedinou obětí zkázy se tak stanou samotné asteroidy.

Něco ale bylo jinak než obvykle. Něco číhalo uvnitř, v tichosti a absolutním poklidu, a čekalo na signál. Pokud žádný nedorazí, to, co se skrývalo uvnitř každého nevelkého asteroidu, zanikne při pádu těles do atmosféry ledového obra.

Pokud ale přeci jen bude signál zachycen, zařízení skrytá v každém z asteroidů se probudí a ochrání to, co číhá ještě hlouběji, před žárem při průchodu atmosférou… a pak možná nebude kataklyzmatu úplně konec.

1.

Nemyslíš, že bys na ně konečně měla zatlačit?

Celeste Hewittová se snažila potlačit hlas ve své hlavě, ale pokud nechtěla pozastavit činnost implantátu, nešlo to. Musela si na svou novou podivnou existenci zvyknout.

Zvykala si na ni už druhým měsícem a pořád ten hlas nepřijala za svou součást.

„Jsi v pořádku, Celeste?“ vzhlédl k ní kolega Youssef Naderi.

„V naprostém,“ přikývla.

No vidíš. Tak proč je problém přitlačit na Castora? Nebo Polluxe? Zvládneš to. Vím to. Znám tě lépe než kdokoli jiný.

Hewittová o tom trochu pochybovala. Hlas znal její já před několika lety. Přesněji řečeno, hlas byl jejím já před lety. Sice pouhou simulací, ale velmi dovednou simulací. Jak by také ne, když ji vytvářela ona.

„Zahajme další ponor,“ řekla současná Celeste a ulehla na měkkou pěnovou podložku.

Youssef jí zavedl kanylu a podíval se na monitor jejích životních funkcí. John Smith neúnavně sledoval každý jeho krok jako pokaždé od doby, kdy mu vedení ponorů předal nazpátek. Naderi se stejně neúnavně snažil jeho dozor ignorovat.

„Měli bychom ještě počkat,“ řekl teď. „Jedla jsi ráno vůbec něco? V tomhle stavu bys mohla při náročnějším ponoru zkolabovat.“

„Zvládnu to. Jako vždycky.“

„Co když jednou…“

„Poslechněte ji,“ vložil se do rozhovoru Smith.

Naderi se zatvářil starostlivě. Tvářil se tak skoro od samého počátku jejich práce na Argu a jí už to začínalo pořádně jít na nervy. Ale nic na to neřekla; už se jí to nezdálo důležité. Youssef, Andy, Smith… nikdo z nich nebyl skutečně důležitý.

Teď míří za úplně jinými lidmi. Tedy… pokud se za lidi vůbec dají pokládat.

Nové prostředí Celeste obklopilo a Celeste se téměř okamžitě napojila na Polluxe – a nejspíše zároveň i na Castora, podle vizualizace jejich mozkové aktivity. Simulovaná Celeste by se usmála, kdyby měla jak. Lepší se, co říkáš? Každý jejich pokus je složitější a zajímavější… nebo je to tvá zásluha. Měníš se – a měníš i je.

Během ponoru zůstaň inaktivní. Jsou zvyklí na mne, pomyslela si Celeste a její druhé já poslušně utichlo, možná spíš ze zvědavosti než z nějakého vědomí podřízenosti. Pokud bylo jako ona, nikdy si nenechalo od nikoho poroučet, pokud v tom nespatřovalo vlastní zájem.

Hewittová vnímala změny ve vesmíru kolem sebe. Jako by měla oproti člověku hned několik smyslů navíc, byla nyní v představách posílaných jí Polluxem a Castorem schopna „vidět“ strukturu časoprostoru včetně nepatrných Calabiho-Yauových variet a cítit každou zákonitost jejich fungování.

A dnes cítila, že něco je jinak.

Úplně jinak…

Natáhla se tmou k Polluxovi, aby zjistila co; nedokázala to sama dešifrovat, mátlo ji to.

Všechno je špatně. Takhle to přece nemůže fungovat, vždycky předtím jsem vnímala… jinak.Kdyby cítila své fyzické tělo, udělalo by se jí nevolno. Najednou měla pocit, že se vše kolem ní hroutí a ona se propadá do nicoty. Ne, hůř než propadá, celý prostor kolem ní ztrácí původní rozměry a ona s ním.

Zničehonic noční můra přestala. Ještě otřesená Hewittová vyhledala ve vesmíru simulace jejích tvůrců. Obou. Díky implantátu mohla doslova vidět, jak Pollux i Castor překypují aktivitou. Tentokrát se jeden nesnažil vyrovnat druhému, ani obyčejně nekomunikovali. Takhle aktivní je oba dva zároveň ještě nepoznala.

Věděla, že dnes ji čeká zlom – ale pozitivní, nebo negativní? Jak dlouho vydrží Blíženci takovou zátěž?

Musí rychle pochopit, co se jí snaží ukázat.

„Neměli bychom změnit koncentraci stimulantů?“ otázal se Naderi trochu přiškrceným hlasem. Elektroencefalogram Hewittové se teď prakticky ze vteřiny na vteřinu rapidně měnil. A Naderi už si během svého pobytu v Iolku zvykl na ledacos, ale tohle bylo nové – a nebezpečné.

„Ne,“ odvětil jednoduše Smith.

„Riskujete Celestino zdraví. Pokud se jí něco přihodí, nic už nezjistíte, bez ní je tenhle projekt mrtvý… už jednou zkolabovala – co když se to stane zase, a tentokrát se neprobere?“

Naderi měl velmi silný pocit dejà vu. Oprávněně; podobnou konverzaci se Smithem vedl už mnohokrát. Téměř pokaždé se stejným výsledkem.

I nyní se zážitek opakoval.

„Ne. Toto je cesta, jak dojít k výsledkům co nejdříve.“

„Musíme k nim dojít co nejdříve?! Copak někam spěcháme?“

Za to si vysloužil pouze Smithův znepokojivý, zkoumavý pohled.

Naderi byl neodbytný jako obvykle. Kdyby nepotřebovali jeho znalosti a kdyby nebyl dlouholetým dobrým přítelem doktorky Hewittové, Smith by ho nejraději z projektu vyškrtl. Občasné projevy naivity a hloupé otázky nevadily tolik jako nespolehlivost. A Smith ho za velmi nespolehlivého člověka považoval. Což mu dělalo starosti.

Možná mu částečně křivdil; možná to vůbec nebyl Naderiho typický charakterový rys. Smith neměl pochybnosti o tom, že vůči něčemu a někomu může být Youssef Naderi nadmíru spolehlivý.

Jen ne vůči němu.

A proto se samozřejmě nesměl dozvědět nic o tom, proč jejich výzkum tak spěchá. O tom, že pokud Novohanojci prohrají svou dosud velmi neúspěšnou válku, cesta Elysijců k tomu, jak uplatnit pracně získávané výsledky, by se mohla nadlouho uzavřít.

*

„Slyšel jste o tom, že Nová Hanoj zřejmě prohraje válku o Jitřního posla, milý příteli?“

Tibbito Bernelli roztržitě zavrtěl hlavou. Málokdy měl přehled o nejnovějším dění ve světě; ačkoli měl pad napojený na několik zpravodajských zdrojů, téměř nikdy je nevyužíval, byl pohroužený do vlastního, docela odlišného světa.

Muž, který se prakticky nemohl o situaci venku zajímat více, Adalberto Cambiaro, zjišťoval, že je mu Bernelliho společnost příjemná i z toho důvodu. Geniální, ale zoufale nesamostatný fyzik byl zřejmě nejnevinnějším a nejméně sobeckým člověkem, s jakým se Cambiaro kdy setkal. I proto ho vždy bavilo s ním promlouvat o politice, válkách, obchodu, skrývaných šarvátkách… Bernelli byl občas naivnější než malé dítě – a proto neocenitelný společník. Dokázal se na věci dívat z úhlů, jaké Cambiarovi zdaleka nebyly přístupné. Občas to bylo užitečné a především velmi osvěžující.

„Říkají, že Novohanojcům zbývá maximálně měsíc – jeden nebo dva další útoky, a skončili.“

„Kdo to říká?“

Cambiaro se pousmál. „Dobrá otázka. Zejména reportéři, kteří nejsou placení Novohanojci. Ale… kupodivu i zpravodajské kanály Elysia s Argem a Zlatého pahorku se drží zpátky. Vím, není to příliš překvapivé, tyto světy mají k Nové Hanoji mnohem blíž než k Nytthemu, ale přesto… obzvlášť zdrženlivost elysijských politiků ohledně válečné situace je zvláštní. Skutečně to totiž vypadá na jasný výsledek. Možná už jen vidím potíže, kde nejsou, ale mám pocit, že Elysiu o něco jde. Má milá Laura bohužel nezůstala na Poslu tak dlouho, jak by se hodilo, ale i tak jsem se doslechl o objevu něčeho zvláštního. Něčeho, co možná patřilo Hvězdoměncům. A pokud je ta informace natolik špatně utajená, že prosákla až ke mně, Elysijci toho určitě vědí mnohem více. A vědí-li to Elysijci, kteří mají doktorku Hewittovou se syny drahého Basila… kdo ví, o co jim v souvislosti s Novou Hanojí jde.“

Zdálo se, že Bernelli jeho úvahy nestíhá sledovat. Alespoň jsme se ocitli v podobné situaci, jako když mi on vypráví o svých domněnkách ohledně tunelů v Calabiho-Yauových prostorech, napadlo Cambiara.

Vzato kolem a kolem, byli si navzájem velmi užiteční. On Bernellimu poskytoval veškeré potřeby a prostředky k bádání (což vzhledem k převážně teoretické podstatě jeho práce nebylo ani obtížné), fyzik jemu na oplátku umožňoval trochu lepší porozumění tunelům zanechaným v prostoru desítek světelných let Hvězdoměnci – a tím snad i pochopení, proč se jeho kolega, občas přítel a občas nepřítel Basil Leontius, obával podobných poznatků zprostředkovaných jeho výtvory, které Elysijci pojmenovali Castor a Pollux.

Snad na záležitost vrhnou světlo informace, které by Tilde Janssenová s Bartholomeem Lennoxem a Arthurem Mikhailem měli přivézt z Basilova úkrytu na Zemi. Ale než seVespucci vrátí na Nejzazší hranici a oni se k němu budou moci skrz tunely vrátit, uplyne ještě bezmála půl roku.

Dost dlouhá doba na to, aby se mnoho věcí zvrtlo.

„Příchozí vysílání,“ ohlásil staniční počítač skrz jeho pad.

Cambiaro se zvedl a přešel do vedlejší místnosti. Jak poslouchal přijatou nahrávku, úsměv mu postupně mizel ze rtů.

Přijmout, či nepřijmout novou zakázku? Toť otázka, pomyslel si.

Do nejdůležitější místnosti ve svém umělém jeskynním komplexu Cambiaro nikdy Tibbita Bernelliho nepouštěl. Ještě nikdy tam nevstoupil nikdo kromě něj a jednoho z nejpodstatnějších lidí v jeho životě. Ona ale tu místnost neměla šanci vidět dokončenou; už několik let pracovala mimo základnu, nejdříve na Jitřním poslu a nyní na Argu. Už tak dlouho ji neviděl. A ona tak nemohla spatřit čtveřici konstrukcí podobných té, v níž se sama zrodila, hybridy stroje a organismu sestavené z kovu, uhlíkových polymerů a umělé tkáně.

Momentálně byly tři z nich prázdné. Ve čtvrté se v husté tekutině vznášel maličký plod starý teprve několik týdnů. Jeho vývoj nebyl nijak urychlen, a tak zatím budoucího člověka připomínal jen s určitou dávkou představivosti. Relativně jednoduchý úkol; žena si přála novorozené dítě „na míru“, a tak ho pro ni Cambiaro měl. Za necelých osm měsíců bude jeho úkol u konce – a nejsložitější, nejdelikátnější část tvorby nové lidské bytosti už bude mít na starosti někdo jiný.

Cambiaro si na místě nepatrného smotku tkání představil Lauru, jak sledoval její vývoj před už tak dávnou dobou. Svou Lauru.

Ach, Lauro, přitiskl ruku na průhlednou stěnu konstrukce. Kéž bys teď byla tady. Ale monitorování Celeste Hewittové je důležitější; musíš zůstat na Argu, i když se mi to nelíbí.

Cambiarovi bylo zcela jasné, že jen málokdo by byl schopen alespoň vzdáleně pochopit ono zvláštní pouto mezi Měnitelem a jeho výtvorem. Ne člověkem narozeným přirozenou cestou, který si přišel pro některou z menších ilegálních úprav, ale skutečným Přeměněným.

Neviděli roky usilovné práce od probuzení do padnutí únavou, nejdříve pečlivé plánování genetického profilu, na výpočetní kapacitu neskutečně náročné modelování všech možných úprav, precizně řízený vývoj plodu a nakonec výchovu, často tu nejsložitější fázi ze všech.

Cambiaro miloval obtížné zakázky, i když ty nejobtížnější většinou dělal sám pro sebe. Už pro jeho osobní bezpečnost bylo zásadní obklopit se osobami s vysokou inteligencí, extrémně krátkou reakční dobou, velkou fyzickou silou, dokonalou koordinací, slušnou odolností proti většině myslitelných útoků a mnoha zbraněmi proti různým typům protivníků. Velice důležitá byla i absolutní loajalita a stabilní, příjemná osobnost. Na vzhledu záleželo minimálně, ale zrovna ten byl nejjednodušší na naplánování a Cambiaro stejně jako naprostá většina lidí preferoval vizuálně hezké osoby. U všech ostatních vlastností bylo ale příliš mnoho jiných proměnných. Více než na samotné genetické informaci záleželo na epigenetice – navazování dalších látek na DNA a tím usnadnění, zhoršení či úplné zastavení přepisu určitého úseku. A epigenetiku ovlivňovaly prakticky všechny vnější vlivy – teplota, střídání světla a tmy, veškeré chemické látky z prostředí včetně výživy, stimulace smyslů… ani nejlepší Měnitelé, mezi něž se Cambiaro počítal, neměli tyto proměnné zmapované zdaleka tak dobře, jak by si přáli. Čím složitější požadavek, tím větší pravděpodobnost neúspěchu kvůli nějaké maličkosti.

Nejhorší na tom bylo, že většinou ani nešlo zjistit, o jakou maličkost šlo.

Laura byla jeho zázrak, nejúžasnější Přeměněný, jakého kdy stvořil. Piplal se s ní mnoho let. Adekvátní výchova byla pro správný vývoj zásadní; bez ní se i geneticky bezchybný materiál mohl vyvinout v katastrofální neúspěch. Občas si Cambiaro říkal, že je daleko spíše behaviorální než genový inženýr.

Ještě tak půl roku, a vrátí se Janssenová s Lennoxem a Mikhailem. Snad přivezou užitečné informace, které rozhodnou o tom, co s Hewittovou. A pak se mi budeš moci vrátit, zadoufal.

Zatím ho kromě dohlížení na správný vývoj plodu v čísle čtyři čeká vytvarování „společníka“ podle požadavků nového zákazníka. Výčet důležitých vlastností byl směšně krátký. Výsledkem neměl být plnohodnotný člověk, spíše… hračka. Cambiara podobné úkoly mírně znechucovaly – ne kvůli osudu výtvoru, ale proto, že to uráželo jeho vkus.

Už teď věděl, že nabídku přijme. Jednak mu začínaly pomalu docházet prostředky, jednak byla i podobně přízemní zakázka vítaným rozptýlením, i když nepředstavovala velkou výzvu.

Na výzvy si počká, až se monstrózní loď Vespucci vrátí ze své cesty na Zemi.

*

Anotace:

Edice "Evropská space opera"

Vítězství za ztrátu reálné moci, poznání za libru sladkých vzpomínek, svobodu za lež... Kdo by nepřistoupil na těžký obchod, když je v sázce tolik?

Lidské osídlení se zmítá v politických roztržkách vyvolaných válkou mezi Nytthemem a Novou Hanojí, byly objeveny první přímé důkazy existence dávné civilizace schopné vytvářet mezihvězdné tunely a lidstvo se dost možná nachází na pokraji zjištění, jak si podobnou technologii osvojit samo. Celeste Hewittová se pohybuje na tenkém ostří mezi zhroucením a konečným porozuměním teorii, která by mohla odstartovat novou éru lidské historie. Touží po ní víc než po čemkoli jiném, jiní - včetně její vlastní simulace - však její posedlost nesdílejí. Někteří jsou odhodláni naopak udělat vše pro to, aby neuspěla...

Posedlost se stává společným jmenovatelem pro snahy téměř všech, kdo sní o budoucnosti lidstva. Právě o ni se teď hraje a zdá se, že vítěz bere vše. Ovšem Tilde s Lennoxem a Arthurem pouze chtěli přežít a vrátit se domů. Karty jim však byly rozdány a hrát musí také - a kdo říká, že váhavý hráč nemůže vynést rozhodující trumf? Pozadu nemůže zůstat nikdo, ať už je člověk, Přeměněný, anebo chytrý software.

A všichni si kladou tutéž otázku, jejíž odpověď lidstvo touží znát už po staletí: Jaké zázraky čekají na objevení za hranicemi Lidského osídlení?

Závěrečný díl trilogie

Hvězdoměnci
Nováková, Julie
Nakladatel: Brokilon
Vazba: Brož
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Odpovědná redakce: Robert Pilch
Obálka: Jakub Javora
Počet stran: 280 
Předpokládaná cena: 258 Kč
Datum vydání: 8.7.