UKÁZKA: Tim Lebbon, Vetřelec – Probuzení

Anotace:
Píše se rok 2159 – třicet sedm let poté, co statečná důstojnice nákladní lodi Nostromo svedla svůj vítězný boj s vetřelcem. Ellen Ripleyová stále v hibernačním spánku pluje hlubokým vesmírem…
Při těžbě vzácného minerálu, patnáctkrát tvrdšího než diamant, se v důlním komplexu planety LV178 objeví záhadní tvorové. Zlo, dlouho spočívající kdesi v hlubinách, se probouzí a vydává se za svou kořistí. Chris Hooper, hlavní inženýr těžební lodi Marion, a jeho posádka jsou odsouzeni ke zkáze. Zbývá jim jen poslední naděje – jejich nouzový signál zachytí záchranný modul Ellen Ripleyové…

Román Tima Lebbona je první částí trilogie, dějově úzce provázané s kultovní filmovou sci-fi ságou o vetřelcích.


Info o knize:
Původní název: Alien - Out of the Shadows
Nakladatelství: Baronet
Překlad: Dana Chodilová
Vazba: vázaná
Datum vydání: 4. 3. 2015
Počet stran: 336
Cena: 299 Kč


Ukázka z knihy:

1. kapitola
MARION

Chris Hooper snil o nestvůrách.

V mládí ho fascinovaly, stejně jako všechny děti. Ale oproti dětem z předchozích generací měl výhodu – nyní už existovala místa, kam se za nimi mohl vydat, kde se dalo pátrat a možná i nějaké příšery objevit. Nebyl odkázán na stránky pohádkových knížek a na digitální výmysly vynalézavých filmařů. Výpravy lidstva do kosmu otevřely nekonečný vesmír možností.

A tak už odmalička vzhlížel ke hvězdám a dětské sny ho neopustily.

Nedlouho po dvacítce pracoval rok na Callistu, jednom z měsíců Jupitera. Z hloubky několika mil se tam těžila ruda a jeden čínský tým narazil v dole na podzemní moře. Našli se tam korýši a garnáti, drobné rybky lodivodi a třicetimetroví tvorové, jemní a křehcí jako listy. Ale žádné nestvůry, které by podnítily Hooperovu představivost.

Pak opustil sluneční soustavu a vydal se za prací do hlubokého vesmíru. Coby palubní inženýr sloužil na různých nákladních, výzkumných a těžebních lodích a dychtivě slídil po zkazkách o mimozemských životních formách na odlehlých asteroidech, planetách a měsících. Dospělost rozředila bujnou dětskou představivost nudnějšími starostmi – týkaly se rozchodu s rodinou, obav o živobytí, duševní pohodu –, své pohádky však neopustil. Ale za celá ta léta neobjevil nic, co by se vyrovnalo vysněným představám.

Jak běžel čas, začínal se smiřovat s tím, že příšery jsou příšerami jenom do té doby, než je někdo objeví, a že vesmír možná není tak pozoruhodný, jak kdysi doufal.

Zvlášť ne tady…

Na chvilku přerušil práci v jednom ze čtyř doků lodi Marion a se směsicí odporu a znudění shlédl na planetu dole. LV178. Hrouda skály, tak nehostinná, bouřemi stíhaná a pískem bičovaná, že se ji nikdo neobtěžoval ani pořádně pojmenovat. Hooper tu strávil tři dlouhé roky a vydělal hromadu peněz, které neměl jak utratit.

Trimonit byl nejtvrdší a nejpevnější materiál, jaký lidstvo znalo, a podobně bohatou sloj bylo třeba vytěžit. Na konci každé padesátidenní směny si sliboval, že se jednoho dne vrátí domů. Domů, ke dvěma synům a manželce, od nichž před sedmi lety utekl. Jednou se vrátí. Ale začínal se bát, že se mu tento život zažral pod kůži a vymanit se bude čím dál těžší.

„Hoope!“ Ten hlas ho zaskočil, a než se stačil otočit, Jordanová se rozesmála.

Před rokem to s kapitánkou nějaký čas táhli. Omezené prostory a únavná práce rodily spoustu podobných románků, mívaly krátké trvání. Ale Hoop byl rád, že si i pak zůstali blízcí. Jakmile se jim do vztahu nepletla postel, stali se z nich nejlepší přátelé.

„Do háje, Lucy, tys mě vyděsila.“

„Pro tebe kapitánka Jordanová.“ Prohlédla strojní zařízení, na kterém pracoval, průzoru nevěnovala jediný pohled. „Je tu všechno v pohodě?“

„Jasně. Potřebujeme vyměnit tepelné mřížky, ale pošlu na to Powella a Welforda.“

„Naše příšerný dvojčátka,“ usmála se Jordanová. Powellovi moc nechybělo do sto pětadevadesáti čísel, byl černý a hubený jako tyčka. Welford, běloch, měřil o hlavu míň, ale vážil dvakrát tolik. Na pohled už se víc lišit nemohli, ale jinak byli oba lodní strojníci stejní šikulové.

„Pořád žádné spojení?“ zeptal se Hoop.

Jordanová se zamračila. Občas se stávalo, že ztratili kontakt s povrchem planety, ale celé dva dny, to už bylo moc.

„Tak strašný bouře jako tam dole jsem ještě neviděla,“ pokývla k průhledu. Z výšky pěti set kilometrů vypadala planeta ještě nehostinněji než obvykle – šmouha žlutých, hnědých, krvavě rudých a připáleně oranžových odstínů s kroužícími oky nesčetných písečných bouří v pásmu podél rovníku. „Ale má to brzo polevit. Zatím jsem v klidu, ale budu ráda, až budeme mít pendly zase na lince.“

„Jo, to já taky. Marion mi připadá jako sirotek, když máme mezi směnami.“

Jordanová přikývla. Hoop na ní poznal, že si dělá starosti, a v té chvilce rozpačitého ticha uvažoval, co říct, aby ji uklidnil. Ale stala se kapitánkou právě proto, že si s podobnými situacemi uměla poradit. A taky proto, že byla tvrďák.

„Lachance zas kuchtí špagety,“ poznamenala.

„Na to, že je Francouz, vaří jak Ital.“

Jordanová se zasmála, ale cítil z toho napětí.

„Lucy, to nic, to jenom ty bouřky,“ domlouval jí

Hoop. Nepochyboval o tom. Ale přitom věděl, že „jenom bouřky“ můžou lehce přinést malér. Tady, v nejodlehlejších končinách poznaného vesmíru – kde posunovali hranice technologie, znalostí a poznání, to vše pokud možno v rámci mantinelů vytyčených těžební společností Kelland – číhaly maléry za každým rohem.

Hoop ještě nepotkal lepšího lodního inženýra, než byl sám, a proto také sloužil tady. Jordanová byla zkušená kapitánka, zdatná a moudrá. Cynický a nevrlý Lachance zase výtečný pilot se zdravým respektem k vesmíru a všemu, co jim mohl připravit. A zbytek jejich týmu, byť různorodá banda, odváděl svou práci víc než dobře. Horníci pak byli houževnaté plemeno, většinou zakalené prací na měsících Jupiteru a Neptunu. Drsňáci se smyslem pro šibeniční humor, tvrdí stejně jako trimonit, který dobývali.

Ale žádná zkušenost, žádná odvaha, tvrdost ani paličatost nedovedly odvrátit osud. Nebezpečí si uvědomovali všichni. A skoro všichni si postupně zvykli žít s ním i se smrtí, která jim dýchala za krk.

Bylo to sotva sedm měsíců, co přišli o tři horníky. Nehoda v doku číslo jedna, když se z planety vrátila kyvadlová loď Samson. Vlastně za to nikdo nemohl. Jenom nedočkavost, aby se po padesáti dnech dole dostali do relativního pohodlí na palubě. Přechodová tlaková komora se pořádně neuzavřela, kontrolka selhala a dva muži a jedna žena se udusili.

Hoop věděl, že Jordanová z toho má ještě pořád špatné spaní. Tři dny poté, co odeslala kondolence jejich rodinám, nevyšla z kajuty. Právě to z ní v jeho očích dělalo skvělou kapitánku – tvrďáka, který má srdce.

„Jenom ty bouřky,“ opakovala. Naklonila se přes Hoopa, opřela se o přepážku a shlédla průzorem dolů.

I přes to peklo vypadala planeta skoro malebně, jako malířova paleta sytých podzimních barev. „Do hajzlu, já to tu nesnáším.“

„Vydělává ti to na chleba.“

„Haha. Na chleba…“ Vypadalo to, že má lítostivou náladu, a Hoop ji takhle nerad viděl. Snad to byla cena za jejich důvěrný vztah – odkrývala před ním stránku, jakou zbytek posádky nikdy nepoznal.

„Už jsem skoro hotový,“ oznámil a šťouchl nohou do kusu trubky. „Sejdeme se v zašívárně za hodinu. Dáme si kulečník?“

Jordan povytáhla obočí. „Další odveta?“

„Jednou mě snad konečně necháš vyhrát.“

„V kulečníku jsi mě nikdy, nikdy neporazil.“

„To mám za to, že jsem ti půjčoval na hraní svý tágo.“

„Za takovou drzost tě můžu nechat zavřít.“

„No jasně. Kterou armádu si na to pozveš?“

Jordanová se obrátila k Hoopovi zády. „Konec flákání a zpátky do práce, šéfinženýre.“

„Rozkaz, kapitáne.“ Díval se za ní, jak mizí zešeřelou chodbu a posuvnými dveřmi, a pak zase osaměl.

Sám s atmosférou, zvuky a pachy lodě…

S pachy výkalů malých otravných roztočů, kteří se množili dál a dál, navzdory tomu, kolikrát se jich posádka pokoušela zbavit. Byli drobní, ale milion kálejících jedinců stačil na pronikavý smradlavý odér, který visel ve vzduchu.

Tlumený hukot mašinérie byl tak všudypřítomný, že ho Hoop už ani nevnímal, pokud se na něj nezaměřil. Ozývalo se vzdálené dunění, rozléhající se skřípot, šum vzduchu procházejícího ventilátory a mřížkami, tu a tam zaskřípění mohutného sedajícího si trupu lodi. Některé zvuky znal tak dobře, že je dovedl identifikovat, a občas zaznamenal problém už jen z toho, co slyšel nebo neslyšel – zadrhlé dveře, opotřebované těsnění vzduchovodů, vadné převodovky.

Ale tu a tam projely lodí i záhadné zvuky, jako těžké váhavé kroky po vzdálených chodbách, křik ze sousedních pater. Nikdy nezjistil, co to je. Lachance říkával, že to loď kvílí nudou.

Doufal, že to není nic horšího.

Plavidlo bylo obrovské, projít ho by zabralo půl hodiny, a přesto znamenalo jen skvrnku v rozlehlém kosmu. Ta prázdnota kolem na Hoopa těžce doléhala, a když na ni moc myslel, připadalo mu, že exploduje – rozerve se buňku po buňce, molekulu po molekule, rozpráší se do vesmíru, z něhož vzešel. Byl dítětem hvězd, a když coby chlapec snil o nestvůrách a vzhlížel k nebi v naději, že je tam najde, cítil se výjimečný.

Teď si připadal jen malý.

Jakkoli pospolu žili všichni na Marion, byli tu vlastně osamělí.

Setřásl ty myšlenky a sklonil se zase k práci. Pustil se do ní hlučněji, než bylo třeba – řinčení mu aspoň dělalo společníka. Těšil se na kulečník s Jordanovou a na to, jak mu to kapitánka zase natře. Měl tu spoustu kolegů a známých, ale nejbližším přítelem mu byla ona.

***

Zašívárna byla ve skutečnosti blok čtyř buněk v zadní části ubytovacích prostor Marion. Měli tam kino s velkým plátnem a hromadou sedadel, hudební knihovnu s poslechovými stanovišti, čítárnu vybavenou pohodlnými křesly a čtečkami – a taky Baxterův bar, známý coby BB. Josh Baxter byl lodní komunikační důstojník, ale dělal jim i barmana. Uměl míchat pořádné lomcováky.

I když byl bar vklíněný vzadu mezi ubytovacími prostorami a nákladními oddíly, sloužil jako společenské centrum lodi. Byly tam dva kulečníkové stoly, stolní tenis, řada starožitně se tvářících konzolí s počítačovými hrami, barpult s volně rozmístěným sezením kolem. Společnost, která platila designéry lodi, tyto prostory očividně nepovažovala za prioritu – po stropě se táhly pletence odhaleného potrubí, podlaha byla kovová, stěny holé a nevymalované. Osazenstvo baru však dělalo, co mohlo, aby si ho zútulnilo. Sedadla změkčovaly podušky, tlumená světla dodávala atmosféru a mnozí horníci a členové posádky napodobili Baxterův nápad rozvěsit po stěnách ozdobné deky. Někteří je pomalovali, jiní natrhali na kusy a posvazovali. Každá z nich byla unikátní dílo. Celé místnosti to dodávalo útulný, skoro bohémský vzhled.

Mezi směnami na planetě měli horníci padesátidenní volno a často ho trávili právě tady. Příděly alkoholu se přísně omezovaly, ale na pár hlučných večerů to stačilo.

Kapitánka Jordanová to strpěla. Vlastně ty pijatiky přímo podporovala, protože uvolňovaly napětí, se kterým by si jinak na lodi neporadili. Spojení s blízkými doma neexistovalo. Kvůli nesmírným vzdálenostem byl jakýkoli smysluplný kontakt časově náročný a vyloučený. Osazenstvo lodi potřebovalo místo, kde by se cítilo jako doma, a bar BB to splňoval.

Když Hoop vešel, bylo tam skoro prázdno. Mrtvé období střídání směn Baxterovi umožňovalo probrat zásoby, poklidit bar a připravit se na další nápor. Pracoval tiše za pultem, skládal lahvové pivo a připravoval výběr sušeného občerstvení. Voda na lodi chutnala vždycky trochu kovově, proto různé dehydratované pochoutky máčel ve zvětralém pivu. Nikdo si nestěžoval.

„Á, tady ho máme,“ ozvala se Jordanová. Seděla na stoličce u kulečníkového stolu s lahví v ruce. „Přišel si zas pro nakládačku. Co říkáš, Baxtere?“

Baxter pokývl Hoopovi na pozdrav.

„Kavka na porážku,“ přisvědčil.

„Jo. Kavka,“ uchechtla se kapitánka.

„No, pokud nechceš hrát…“ ušklíbl se Hoop.

Jordanová sklouzla ze stoličky, vytáhla tágo z držáku a hodila mu ho. V okamžiku, kdy ho chytil, cinkl lodní interkom.

„Co je, sakra, zrovna teď?“ povzdechla si Jordanová.

Baxter se opřel o barpult a stiskl tlačítko.

„Kapitánko! Všichni!“ rozezněl se hlas Lachance, jejich pilota. „Padejte fofrem na můstek. Mám tu signál z jednoho pendlu.“ Jeho francouzský přízvuk zněl víc než jindy. To se mu stávalo jen v rozčilení nebo ve stresu. Ani jedno nebývalo moc často.

Jordanová se rozběhla k baru a zmáčkla vysílací tlačítko.

„Z kterého?“

„Ze Samsonu. Ale je to celý zmršený.“

„Jak to myslíš?“ Za zmatenými Lachanceovými slovy a zvuky chaosu z můstku Hoop zaslechl praskání vysílačky a jekot. S Jordanovou se na sebe podívali.

Pak se rozběhli a Baxter za nimi.

***

Marion byla velká loď, mnohem vhodnější pro rozsáhlou hlubinnou těžbu rud než pro dobývání trimonitu, a trvalo jim pěkných pár minut, než se dostali na můstek. Po točité chodbě, která se vinula kolem centrálních ubytovacích prostor, pak výtahem tři patra nahoru. Když narazili na Garciovou a Kasyjanovovou, všichni ostatní už byli na místě.

„Co se děje?“ zjišťovala kapitánka. Baxter se hnal ke komunikačnímu panelu a Lachance vděčně vstal a uvolnil mu křeslo. Komunikační důstojník si nasadil sluchátka a levou ruku nachystal nad soubor ciferníků a tlačítek.

„V tom praskání jsem před pár minutama zaslechl, jak se něco blíží,“ hlásil Lachance. „Čím jsou výš, tím je líp slyšet.“ Pro svůj lakonický pesimismus si vysloužil přezdívku Lachance Bezšance, ale ve skutečnosti patřil k nejvyrovnanějším na lodi. Hoop mu z tváře vyčetl, že ho něco hrozně rozrušilo.

Reproduktory na můstku zapraskaly, ozvalo se hlasité oddechování.

„Samsone, kapitán Jordanová je už na můstku,“ oznámil Baxter. „Udejte prosím své –“

„Nemám čas kurva nic udávat, prostě připravte zdravotní kóje!“ Hlas byl tak zkreslený, že nepoznali, kdo to mluví.

Jordanová popadla sluchátka vedle Baxtera. Hoop se rozhlédl po ostatních, shromážděných kolem komunikačního stanoviště. Můstek byl velký, ale všichni se shlukli na jednom místě. Tváře prozrazovaly napětí, dokonce i u vědecké důstojnice Karen Sneddonové, obvykle klidné jako želvy. Ta hubená žena s vážnou tváří sloužila jistě na více planetách, asteroidech a měsících než oni všichni dohromady. Ale teď jí z očí svítil strach.

„Samsone, tady kapitán Jordanová. Co se děje? Co se děje v dole?“

„… tvory! Jsme –“

Spojení se najednou přerušilo a na můstku se rozhostilo pronikavé ticho.

Široké průhledy nabízely známý výhled do vesmíru a na výseč planety dole, jako by se nic nestalo. Tiché hučení mašinérie doprovázelo vzrušené oddechování.

„Baxtere,“ promluvila Jordanová tiše, „chci je zpátky na linku.“

„Dělám, co můžu,“ odsekl.

„Tvory?“ Lodní zdravotnice Garciová si nervózně poklepala na bradu. „V dole nikdo nikdy žádné tvory neviděl, ne?“

„Na tom šutru nežije nic, jen bakterie,“ odtušila Sneddonová a přešlápla z nohy na nohu. „Možná to ani neřekli. Třeba řekli tvary nebo co.“

„Máme je už na snímači?“ zeptala se Jordanová.

Baxter mávl doleva na tři obrazovky, umístěné na ovládacím panelu šikmo nad sebou. Jedna svítila matnou zelení a ukazovala dva malé světelné body, které se k nim rychle blížily. Monitor jiskřil interferencí z elektrických bouří. Ale ty body byly zřetelné a stejně tak jejich pohyb.

„Který je Samson?“ chtěl vědět Hoop.

„Ten první,“ odpověděl Lachance. „Dalila je za ním.“

„Zbývá tak deset minut,“ poznamenala Jordanová. „Nějaká zpráva z Dalily?“

Nikdo neodpověděl. To samo o sobě jako odpověď stačilo.

„Já vám nevím, jestli je máme –“ začal Hoop a v tu chvíli reproduktory znovu ožily. Nechat přistát, chtěl říct.

„– přilepili na hlavy!“ vyhrkl hlas. Pořád nebylo poznat, komu patří.

Baxter otočil několika číselníky a nad jeho stanovištěm ožil velký monitor. Naskočil tam rozmazaný obraz Vika Jonese, pilota Samsonu. Hoop se pokoušel prohlédnout za něj do kabiny lodi, ale vibrace strmého výstupu raketoplánu z atmosféry LV178 to znemožňovaly.

„Kolik vás tam je?“ zeptal se Hoop.

„Hoope? To jsi ty?“

„Jo.“

„Druhá směna něco našla. Něco hroznýho. Pár jich…“ Hlas se znovu vytratil, obraz se zadrhával a poblikával, atmosféra rušila přenos.

„Kasyjanovová, ty a Garciová běžte na ošetřovnu a spusťte zdravotní kóje,“ nařídila Jordanová doktorce a zdravotnici.

„To nemyslíš vážně,“ spustil Hoop. Když se k němu Jordanová obrátila, zapraskal znovu Jonesův hlas.

„– všichni čtyři, vyvázl jsem jenom já a Sticky. Teď jsou na tom dobře, ale… třesou a plivají. Jenom se… do doku!“

„Můžou být nakažení!“ varoval Hoop.

„A proto je šoupneme přímo na marodku.“

„Tohle je kurva vážná věc.“ Hoop pokývl na obrazovku, kde dál poblikával a tančil Jonesův obraz a odkud zněly útržky jeho hlasu. Většina toho, co řekl, nedávala valný smysl, ale hrůzu z jeho slov slyšeli všichni. „Je strachy podělanej!“

Kasyjanovová a Garciová vyrazily z můstku a Hoop se podíval na Sneddonovu, zda ho podpoří. Ale vědecká důstojnice se opírala o záda Baxterova křesla, mračila se a snažila se pochytit něco víc z Jonesových slov.

„Jonesi, co Dalila?“ houkla Jordanová do sluchátek. „Jonesi?“

„… odlítli s náma… vlezlo jim to na palubu a…“

„Co vlezlo na palubu?“

Obrazovka zbělela, linka praskala statickou elektřinou. Zbylé osazenstvo můstku na sebe pár tíživých strašlivých vteřin jen hledělo.

„Jdu dolů na přístavní plošinu,“ oznámila Jordanová. „Cornelle, ty se mnou. Baxtere, nasměruj je do doku číslo tři.“

Hoop se nevěřícně uchechtl.

„Ty si bereš jako zálohu jeho?“

„Je to bezpečnostní důstojník, Hoope.“

„Je to ochlasta!“ Cornell se Hoopovi ani nepodíval do očí, natož aby odpověděl.

„Má zbraň,“ pokračovala Jordanová. „Ty zůstaň tady a dohlídni na můstek. Lachanci, pomoz je navést. Když bude třeba, řiď je dálkově.“

„Pokud se s nima vůbec spojíme,“ zahučel Lachance.

„Věř tomu a udělej to!“ vyštěkla Jordanová. Několikrát se zhluboka nadechla a Hoop málem slyšel její myšlenky. Nikdy nečekat, že se to posere, zůstat v klidu, ovládat se. Věděl, že myslí na tři horníky, o které přišla, a děsí se představy, že by ztratila další. Podívala se přímo na něj. Zamračil se, ale ona se obrátila a odešla z můstku, než stačil dál protestovat.

Hoop si uvědomoval, že v žádném případě nesmějí nechat Samson přistát. A pokud ano, musí jim přerušit veškerý přístup k přetlakové komoře, dokud se nepřesvědčí, že nic nehrozí. Na planetu odletěla dvacítka horníků a další dvacítka se měla vrátit. Dvě směny po dvaceti mužích a ženách – ale v tuto chvíli mělo přednost bezpečí deseti lidí na Marion.

Přesunul se k Baxterovu komunikačnímu panelu a znovu zkontroloval snímač. Tečka Samsonu už byla opatřena jménem a vypadalo to, že letí přímo ukázkově, obloukem vystupuje z atmosféry a blíží se k Marion na oběžné dráze ze sluneční strany.

„Lachanci?“ oslovil Hoop pilota a ukázal na monitor.

„Stoupá strmě. Jones to žene jak splašenej.“

„Chce se dostat na Marion.“

„Ale ne, tohle je malér…“ zamumlal Lachance.

„Co?“ zpozorněl Hoop.

„Dalila. Mění směr.“

„Baxtere,“ řekl Hoop, „ukaž dráhu Dalily.“

Baxter namačkal pár tlačítek, monitor zablikal a obraz se změnil. Za Dalilou se objevila stopa modrých bodů a před ní matný vějíř předpokládaného kurzu.

„Kdo řídí Dalilu?“

„Gemma Keechová,“ odpověděl Welford. „To je dobrá pilotka.“

„Dneska teda ne. Baxtere, musíme se spojit s Dalilou, nebo zjistit, co se děje na palubě.“

„Dělám, co můžu.“

„Jo.“ Hoop si Baxtera vážil. Byl to svérázný chlapík, nijak zvlášť společenský – zřejmě proto trávil víc času za barem než před ním –, ale co se týkalo komunikační techniky, dovedl zázraky. Kdyby se něco pokazilo, byl by jejich potenciální záchranné lano k domovu, a tím i jeden z nejdůležitějších lidí na Marion.

„Houby víme, co mají na té palubě,“ zahučel Powell. „Může to být bůhvíco.“

„Říkal, že je jich na Samsonu jenom šest?“ zeptal se Welford. „Co ten zbytek?“

Hoop pokrčil rameny. Každý pendl měl vézt dvacet lidí a pilota. Pokud se Samson vrací ani ne z půlky plný – a kolik lidí je na Dalile, to netušili –, co se stalo s ostatními?

Na okamžik zavřel oči a snažil se vzpamatovat.

„Máme vizuální kontakt s Dalilou!“ vyhrkl Baxter. Naťukal pár tlačítek na klávesnici a pustil jeden z monitorů. „Zvukové spojení chybí a na volání mi neodpovídají. Možná…“ Ale hlas mu selhal.

Všichni uviděli, co se děje na palubě Dalily.

Genna Keechová ječela ve svém pilotním křesle, zděšená, ale odhodlaná, oči přilepené k průhledu před sebou. Bylo strašné pozorovat takovou hrůzu za naprostého ticha. Za ní sebou škubaly a kroutily se jakési stíny.

„Baxtere,“ zašeptal Hoop. „Kameru.“

Baxter zabušil do klávesnice a na monitoru se objevil obraz z kamery nad a za hlavou Keechové. Byl širokoúhlý, zkresloval, ale zabíral celý oddíl pro cestující.

Spoustu krve.

Přímo za pilotkou klečeli tři horníci. Dva z nich svírali špičaté krumpáče, nástroje z lehké slitiny, které se používaly na prosekávání hutného pískovce. Máchali jimi a do něčeho mlátili, ale nebylo vidět, co to je. Muž uprostřed držel plazmový hořák.

„To tam nemůže zapálit,“ zhrozil se Powell. „Jestli ano, tak… tak… co to kurva je?“

Několik horníků vypadalo, jako by byli upoutaní na sedadlech. Hlavy měli zakloněné, na prsou spousty krve a potrhané šatstvo, odhalená žebra a svalstvo. Jedna žena se ještě svíjela, třásla se a něco jí lezlo z hrudníku. Dralo se to ven, cosi hladkého a zaobleného, lesknoucího se v umělém světle, zářivě rudého její krví.

Těla ostatních horníků se válela po podlaze kabiny, zřejmě byli mrtví. Mezi nimi se pohybovaly jakési stíny, sekaly a šlehaly, krev stříkala po zemi a po stěnách, odkapávala i ze stropu.

V zadní části tři drobné siluety neúnavně dorážely na zavřené dveře. Hoop věděl, že je za nimi malá toaleta, jen dvě kabinky a umyvadlo. A tam uvnitř bylo něco, co ty věci chtěly.

Ty věci.

Velikostí připomínaly malé kočky, nejspíš tmavě okrové barvy, vlhce se leskly po svém zrůdném zrození. Měly ostré rysy, trochu jako obří brouci nebo štíři ze vzdálené Země.

Dveře záchodu byly už samý důlek a na jedné straně se prohýbaly dovnitř.

„Je to dvoupalcová ocel,“ nechápal Hoop.

„Musíme jim pomoct,“ řekl Welford.

„Podle mě už jim není pomoci,“ odtušila Sneddonová a Hoop dostal chuť ji praštit. Ale měla pravdu. Dosvědčoval to němý jekot Keechové. Ať zažili cokoli, ať pilotka věděla cokoli, v očích jí jasně stála beznaděj.

„Vypni to,“ zavrčel Hoop, ale Baxter neposlechl. A celá šestice na můstku to sledovala dál.

Tvorové se probili dveřmi do toalety, natlačili se dovnitř a postavy za pilotkou sebou škubaly a mlátily.

Horník s krumpáčem vylétl, jako by mu někdo podrazil nohy. Muž s plazmovým hořákem se svezl doprava, dál od té zápasící postavy. Před kamerou se mihlo něco mnohonohého a na úlevnou chvilku zakrylo obraz.

Když se zase objevil, hořák už planul.

„Bože, to ne,“ zhrozil se Powell.

Zablesklo se oslepující bílé světlo. Prohnalo se kajutou, těla připoutaných horníků pár hrůzných vteřin plála a škvířila se, oblečení hořelo a maso se peklo. Jenom jedna postava se v poutech svíjela a věc, která jí vylézala z hrudi, se vrhla stranou a jako ohnivá masa se přehnala kajutou.

Pak proud plazmy přejel kolem dokola a všechno zbělelo.

Baxter praštil do klávesnice a přepojil zpátky na pohled do kokpitu. Gemma Keechová hořela.

Konečně to vypnul. I když se všechno, co viděli, odehrávalo bez zvuku, teprve po ztrátě obrazu jako by se na můstku rozhostilo příšerné ticho.

Jako první se pohnul Hoop. Stiskl tlačítko lodního interkomu a škubl sebou, když zakvílel zpětnou vazbou.

„Lucy, ty lodi nesmíme nechat přistát,“ řekl do mikrofonu. „Slyšíš mě? Dalila je… na palubě cosi je. Nestvůry.“ Zavřel oči a zalitoval ztracených iluzí dětství. „Všichni jsou mrtví.“

„Proboha, to ne!“ vyjekl Lachance.

Hoop se na něj podíval. Francouz zíral na obrazovku radaru.

„Pozdě,“ zašeptal pilot. Hoop uviděl to co on a zaklel. To si mohl myslet! Znovu stiskl tlačítko a rozkřičel se.

„Jordanová, Cornelle, vypadněte odtamtud, utečte z přístavní plošiny co nejdál, zmizte, zmizte!“ Doufal jen, že ho slyší a poslechnou ho. Ale o chvilku později mu došlo, že je to vlastně jedno.

Zasažená Dalila nabourala do Marion a náraz a exploze je všechny smetly na zem.