S X-Meny na začátek a zase zpátky

V květnu přichází do kin dlouho očekávaná adaptace superhrdinského komiksu X-Men: Budoucí minulost, další díl komerčně úspěšné filmové série. Velký podíl na tom, že nový díl X-Menů patří mezi nejočekávanější filmy letošní jarně-letní sezóny, má staronový režisér Bryan Singer. Právě on před čtrnácti lety způsobil takovou menší revoluci v mainstreamové kinematografii, díky níž patří filmy s hrdiny ve fantaskních kostýmech k napjatě očekávaným komerčním trhákům.

V devadesátých letech neměli komiksoví hrdinové – s výjimkou Batmana – na růžích ustláno. Filmy se superhrdiny byly brány za podřadné pohádky pro malé děti. Neměly žádný respekt, ostatně není se co divit, když se točily takové perly jako Kapitán Amerika (1990) pod taktovkou legendárního mistra špatných filmů Alberta Pyuna, naprosto příšerná Barb Wire s Pamelou Anderson, případně tragický Nick Fury (1998) s Davidem Hasselhoffem. Tyto a jiné dnes už zapomenuté snímky vynikají špatně napsanými scénáři s hloupými dialogy, lacinou výpravou, velmi špatnou režií a skoro každý filmový fanoušek se jim posmíval na každém kroku. Tohle prokletí se podařilo změnit až X-Menům, díky kterým jsou mnohé filmy se superhrdiny brány vážně (v rámci žánru samozřejmě). Z dnešního pohledu se to zdá velice jednoduché, ale tehdy to tak snadné nebylo.

Bryan Singer (v té době režisér oceňovaných Obvyklých podezřelých a hlavně dodnes nezestárnuvšího Nadaného žáka) se rozhodl jít úplně jinou cestou. Dát hrdinům psychologický rozměr, příběh vyprávět jako metaforu a celkově vytvořit dílo s přesahem. X-Men (2000) a X-Men 2 (2003), které Singer natočil, proto patří k nejvýznamnějším superhrdinským filmům minulého desetiletí.

X-Meni totiž nejsou nic menšího než metaforickým upozorněním na diskriminaci LGBT lidí a bojem za jejich zrovnoprávnění a respekt (ostatně sám režisér je gay). Platí to hlavně o druhém dílu, na kterém to lze výborným způsobem demonstrovat. Asi nejdůležitější scénou druhých X-Menů je pasáž u rodičů mutanta Icemana (Shawn Ashmore), občanským jménem Bobby. Celá scéna de facto rozbíjí koncept tzv. tradiční rodiny, což je ideální model všelijakých náboženských spolků se silně konzervativním myšlením, aniž by si tito lidé uvědomili, že život je mnohem rozmanitější, než si vůbec myslí. Bobbyho „coming out“ zakončuje dnes už proslulá reakce jeho matky (a také nejlepší replika celého filmu): „A zkoušel jsi někdy nebýt mutantem?“ Což je obdoba časté reakce rodičů mladých gayů a leseb, kteří musí poslouchat věty: „A jsi si jistý, že se ti skutečně líbí lidi tvého pohlaví? Zkoušel(a) jsi to s holkou/klukem?“

Velmi důležité jsou pohnutky hlavního záporáka, generála Williama Strykera (Bryan Cox), který se nemohl smířit s tím, že jeho syn není "normální". Zkouší ho tedy podrobit léčbě, experiment ovšem nevyjde a pacienta to trvale poškodí. Není se čemu divit, protože mutantství (stejně jako homosexuální orientace) není žádná nemoc, i když se ještě dnes najdou lidé, kteří si myslí pravý opak. Tento motiv je důležitý hlavně pro americké diváky, protože ve Spojených státech ještě mnohdy najdeme ordinace pro léčbu homosexuality a jejich šéfové jsou bráni jako lékařská autorita. Také je to odkaz na minulá desetiletí, kdy se gay a lesbická orientace „léčila“ pomocí lobotomie a točily se spoty, které homosexuály prezentovaly jako nebezpečné devianty.

V postavě generála Strykera si můžeme všimnout ještě jedné věci. A sice toho, že generál si vsugeruje, že za jeho zmařený život můžou mutanti, což bere jako důvod, proč tak vehementně trvá na jejich veřejném označení (na způsob označování Židů Davidovou hvězdou za druhé světové války) a na jejich následné likvidaci, čemuž zasvětil celý svůj život.

Jak vidno alespoň z několika těchto řádků, první dva díly X-Menů pod Singerovou režijní taktovkou nejsou jenom kvalitní blockbusterovou zábavou, ale především výrazným pro-gay manifestem, který hlásá, že být odlišný neznamená být automaticky špatný a že není třeba přijímat otevřenou diskriminaci se skloněnou hlavou.

Je tedy obrovská škoda a hlavně smůla, že třetí díl (natočený v roce 2006 s podtitulem Poslední vzdor), který měl být závěrem původně zamýšlené trilogie, se od konceptu prvních dvou dílů odtrhnul a dopadl přímo katastrofálně. Bryan Singer neodolal nabídce Warnerů natočit svého milovaného Supermana (mimochodem dodnes nedoceněný snímek), na režijní sesli usedl rutinér Brett Ratner (trilogie Křižovatka smrti) a – jak jsem již naznačil – vznikla překombinovaná slátanina bez jakékoli dramaturgie. Postavy jsou najednou nedůvěryhodné, jejich jednání nedává smysl, deus ex machina na konci je úplně mimo a film celkově mě přivedl skoro k nepříčetnosti, protože takhle zabít potenciál (linie s Angelem) se jen tak nevidí. Pokud si tento díl pustíte hned po druhém dílu, katastrofálnost třetího vynikne o to více. Bohužel.

Naštěstí vznikl vynikající prequel První třída (2011). Tu režíroval Matthew Vaughn (Kick-Ass, Hvězdný prach), jenž dal zapomenout jak na přeplácaný třetí díl, tak na tragického Wolverina (2009). Sólovku nejslavnějšího mutanta totiž nezachránilo ani výtečné charisma jeho představitele Hugha Jackmana. Jak už bylo naznačeno, do První třídy se vrátil inteligentní příběh a dobře napsané postavy. Je to i tím, že ač Bryan Singer tento film nerežíroval, tak jej ovlivnil z pozice producenta. Velkou radost mi tedy udělalo oznámení, že připravovaný další díl (kde se sejde jak původní, tak také omlazená parta mutantů) bude režírovat právě navrátivší se otec zakladatel. Tak držme palce, aby se to celé povedlo a do x-menovské série se vrátil duch prvních dvou dílů a ona LGBT atmosféra, bez které si filmové X-Meny jednoduše nedokážu představit.

Napsal: Jaroslav Vávra