Rozhovor s Janem Poláčkem – III. část

Úvod

Poslední část rozhovoru se rodila bolestně. Nejdřív samotné setkání, pak dlouhý přepis a výběr, co bude publikováno, co vyškrtnuto... a následně autorizace. Můj původní návrh na skutečně experimentální, tj. zcela slovo od slova přepsaný text neprošel. Jan Poláček mě požádal, aby mohl „ty největší zoufalosti“ proškrtat. Je mi proti srsti publikovat cokoliv, s čím by autor nesouhlasil, vězte tedy, že vše, co zde přečtete, bylo schváleno a odsouhlaseno. Jsem si vědom toho, že doslovný přepis by mohl autora do jisté míry kompromitovat. Vím také, že takový přepis je mnohdy obtížně čitelný, hovoříme zcela jinak, než píšeme. A ne každý čtenář si to nutně musí uvědomovat. Výsledek kompromisu zpovídaného i zpovídajícího je zde.

Rozhovor

(cvaknutí diktafonu) Teď to snad nahrává, doufám, že to bude všechno, všechno fungovat a v pořádku. Tak. Moje první otázka je: Co vás tak fascinuje na Ladislavu Fuksovi? Vy už jste to říkal, svým způsobem, že jste se k němu dostal skrze fotky a skrze takovou tu „výzvu“, že Fuks napsal: „Nejúplněji jsem obsažen ve svých knihách“ a tak dále... Mě by zajímalo: Předtím nic nebylo?

No samozřejmě jsem četl nějaký Fuksovy knížky. Někdy ve čtrnácti jsem dostal Variace pro temnou strunu. V tom věku jsem je otevřel, začal číst a přišly mi zajímavý, tajemný... tak jsem četl, četl... a pak je znuděně odložil. Chce to určitej věk a chce to to být naladěnej na stejnou strunu, jako byl on. Teprve potom si to člověk může vychutnat a atmosféru plně užít.

Takže první setkání s Ladislavem Fuksem ve 14 letech a následovalo znechucené odložení knihy...

No tak znechucené. To je přehnaný, ale našel jsem něco zajímavějšího.

Dobře. V knize se zabýváte taky stylem Ladislava Fukse. Vy to tam svým způsobem popisujete, ale přesto se zeptám – co je na tom stylu pro vás nejvíc fascinující?

Mně přijde strašně neobvyklej. Píšu intuitivně, takže neznám předem, kam se dostanu, jak to bude končit a rozhoduju se vždycky v daným okamžiku, kam půjdu dál. Je to obraz mýho života nebo toho, co se mi právě stalo. Fuks měl, podle všeho, vytvořenou představu, hned na začátku věděl, odkud kam bude směřovat, improvizace v tom bylo minimálně. Taky se nechal vést citem, ale ve vykreslování atmosféry. Taková ta podstata, kostra knížky, byla dána předem a on ji postupně naplňoval.

Takže pro vás je nejvíc fascinující ta promyšlenost, anebo...?

Práce s detailem. Promyšlenost je jeho autorskej styl, on knihu nějak obsahově naplnil a potom ji byl schopen dvakrát třikrát předělávat. V době psaní na psacím stroji mi to přijde úžasný.

Vy jste vlastně hovořil o dvou věcech – o práci s detailem a o nějakém tom plánování. Přeneslo se něco z toho do vaší tvorby?

Práce s detailem. Naučil jsem se, že je důležitý každý slovo, pořadí slov, pořád se vracím, doplňuju, doplňuju, aby ta atmosféra byla autentická, aby si mi něco objevilo před očima, když to čtu.

Ta fascinace Fuksem je jedna věc. Vy jste v rozhovoru s Borisem Hokrem uvedl, že se zajímáte takhle i o další autory nebo umělce, zmiňoval jste Reynka, já jsem si to tady vypsal, Aléna Diviše a Aleše Veselého. Spojuje ty postavy něco? Myslíte, že je něco, nějaký prvek umělecký, který vás fascinuje, a proto se zabýváte těmi konkrétními lidmi?

Jsou to renesanční lidi, který stvořili skutečně něco velice zvláštního, a přitom je široká veřejnost neznala. Znal je úzkej okruh přátel a odborníků. Mně na nich fascinuje ta neobvyklost práce. Když vezmu Reynka, celej jeho život, v podstatě to nedělal proto, aby něco vytvořil, ale protože to bylo součástí jeho života. Reynek si někde na koleně ryl destičky, psal básničky a potom vše s přítelem dali dohromady a udělali knížečku, která vyšla v nepatrným nákladu. A jaký to má po těch letech dosah! Teď je vlastně Reynek ikonou.

Mně napadá, když o tom tak mluvíte, jestli se v něčem těm autorům nepodobáte. Že vlastně ty vaše knihy jsou také jako každá z jiného ranku trošičku – a vlastně vydáváte u různých nakladatelství, vlastně zajímáte se o různé věci a... nejdete v jejich stopách svým způsobem? Nevědomky možná?

(smích) Já se nepovažuju za renesančního člověka. Vystudoval jsem techniku, takže to už určitým způsobem omezuje obzory. Snažím se získávat informace, jak to jde, v době internetu je to poměrně jednoduchý, ale nepovažuju se za rovnýho vzdělaností jim.

Já si myslím, že třeba Bohuslav Reynek se určitě taky nepovažoval za nějak jako vzdělaného, ale to možná mohou soudit spíše druzí.

No, to je pravda.

Tak si na to necháme nějaký čas a uvidíme. (smích) Já bych přešel ještě k vaší vlastní tvorbě a... co tady na vás mám... Myslíte, že existuje nějaké spojení mezi Ladislavem Fuksem a jeho tvorbou a vaší tvorbou před Spěšným vlakem? Protože o Spěšném vlaku se mluví, jakože je ovlivněn stylem Ladislava Fukse, ale třeba ty kyberpunkové povídky a tak?

Mluví se o temný struně. Když někdo hledá souvislost. Já bych ji nehledal, já bych ji tam moc neviděl. Ale je pravda, že... ne že bych byl homosexuál, to nejsem, ale že jsme podobně psychicky vybavený, takový úzkostný typ, starostlivý... napsal jsem kdysi dvě tři veselý povídky, který mají nějakou takovou komičtější pointu, ale jinak je všecko spíš temný a depresivní. Sice jsem si říkal, že bych rád napsal něco veselýho, ale mám obavu, že k tomu nikdy nedojde, protože to prostě ve mně není.

Nějak samo to nejde, jo?

Udělat nějakej vtípek, to ještě jo, ale celkově to musí vyznít vždycky depresivně, protože jsem takovej vnitřně. Asi i ta knížka taková musí být.

Já jsem si přečetl v recenzi na Spěšný vlak, že... poetikou křehkého světa, který se rozpadá a mizí pod sněhovou dekou, pak Chrud připomíná skácelovské univerzum, jež brilantně propojuje citovost, spiritualitu i kýč. Psali teď nevím kde přesně, myslím na Aktuálně.cz, kdyžtak vám to pošlu, odkaz na to. Tak mě to přivedlo na otázku: Jaký je váš vztah k poezii?

No...

Tady se píše o „skácelovském univerzu“...?

Pořád čekám na okamžik, kdy… zcela pochopím. Kdy to dokážu… Takhle... já si představuju, že nastane v životě takovej okamžik, kdy se člověk zastaví… z nějakýho důvodu, třeba onemocní a zůstane ležet na posteli a nebude se moct hýbat a nebude ho bavit číst nějakou delší knihu, nota bene nějakej thriller. A já se pak obrátím k poezii, přečtu si verš a budu o něm přemejšlet. Jsou básníci, se kterými se dá skutečně přemýšlet, něco za tím hledat. Ale k takovýmu okamžiku jsem zatím ještě nedospěl, takže někdy... Mám v knihovně poezii a čas od času knížky vytahuju, otvírám je náhodně na nějaký stránce, přečtu si něco a přemýšlím nad tím...

A koho tak doma máte? Předpokládám, že Reynka...

Reynka, Holana, Gellnera, Li Pa.

No a kdybychom přešli teda od poezie k próze... vy jste mluvil o tom, že, vlastně v rozhovoru s Borisem Hokrem, že inspirací je pro vás hudba, ale že poslední dobou už radši píšete potichu, s tichem za sebou. A co inspirace z nějakého autorského hlediska? Kteří autoři třeba kromě Fukse jsou pro vás inspirující? Máte nějaké?

Obracím se k šedesátým létům. Mám rád Škvoreckýho, Procházku, v podstatě se dá říct, že nový věci už vlastně nečtu. Sci-fi sázím třeba pro Klub Julese Vernea, takže mám představu, co vychází... Zrovna tak dělám třeba pro Talpress, takže vím o čem píše Martin, Erikson... ty bichle šílený!

To je pravda!

Já si myslím, že rozumná knížka má do 250 stran a na tom prostoru se už dá sdělit mnohé, ale pokud někdo napíše tisícistránkovou knížku... Já vím, že to maj lidi rádi. Čím silnější tím lepší, ale pro mě to tak nefunguje. Čtu rád novely, nějakejch 120 stránek, do 250 stran, a...  Škvorecký je pro mě nedostižný vzor… jeho dílo je konzistentní, otevřu povídky, který napsal v padesátejch letech, a jsou úžasný, krásně napsaný, vezmu si Zbabělce, ty sem četl už asi pětkrát, a je to krásný. To je člověk, kterej měl obrovskej dar stylistiky, bezprostřednosti. Nevypadá to, že by to měl naučený, prostě to v něm bylo a dokázal krásně psát.

Já mám nejradši asi Prima sezónu a Příběh inženýra lidských duší, to mě vždycky fascinovalo...

Když jsem poprvé četl Legendu Emöke, to mě okouzlilo. Já měl takovou knížku, ta se jmenovala Nová setkání nebo tak nějak a jedno období jsem byl dost nemocnej. Každý rok jsem končil na měsíc v nemocnici, měl jsem sbalenou tašku, tam tři knížky… Bulgakova, Mistra a Markétku, pak jsem tam měl Aldisse, Nonstop, a, pak tyhlety Nový světy, tam je právě i Legenda Emöke... A to jsem četl pořád dokola... a mohl jsem to číst, dalo se to číst, pořád to bylo fajn.

Co se týče vašich dalších věcí, vaší tvorby, vy jste někde řekl, že se k tomu, co napíšete, v podstatě nevracíte, že to je uzavřená kapitola. I tak se zeptám – které své knihy si řekněme vážíte nejvíc a co naopak považujete za omyl mládí nebo omyl obecně?

Beru to jako takovou cestu, takže... můj odpor ke knihám se stupňuje směrem k počátku. První věci už bych ani neotevřel. Ale takovou stoupající tendenci to má od té knížky, která vyhrála Cenu Knižního klubu.

Aha, tu... ten psychologický román!

...no. Spánek rozumu plodí nestvůry. To se mi stalo... (smích)... zase mediální akce; já nejsem zvyklej, mám s tím problém a tohle byla první věc, kolem který se něco dělo. V tý době ještě... teďka vyhlašování cen Knižního klubu probíhá na jedný akci, vyhlásí výsledek, novou soutěž, tehdy to bylo na několikrát. Napřed bylo vyhlášení výsledků, kam jsem přišel... tušil jsem, že bych mohl vyhrát, protože mi volali a ptali se na nějaký podrobnosti. Šel jsem tam sám, nikoho jsem s sebou nevzal. Vybídli mě „Běžte si sednout dopředu“, tak jsem si říkal, no, třeba... Ono to doopravdy vyšlo. Tenkrát to ještě uváděl Vala, vytáhnul mě nahoru, začal se na něco ptát. V tom podivným stavu jsem se s ním chvíli přetahoval o mikrofon, pak jsem pochopil, že mi ho nedá, něco jsem víceméně trapně odříkal. A pak byl raut, kterýho jsem se nemohl účastnit, protože po mně chtěla ještě nějaká taková kabelová televize rozhovor... z toho mám vysloveně hrůzu. Postavte se před kameru, tři minuty mluvte o své knize. To nemůžu. Otevřel jsem pusu, řekl asi pět slov, pak si nevzpomněl na (smích), jak se ta knížka jmenuje, takže jsem to zahrál do ztracena. O tom jsem mluvil kvůli tomu, že se mi zdá tahle knížka s odstupem slušná a potom dál, to byl Spěšnej vlak, sbírka povídek, takovejch těch starších...

No a mě už u čtení napadala otázka – pro koho ta kniha, Příběh spalovače mrtvol, vlastně je? Protože pro literární historiky asi tím obsahem ano, ale tou formou nevím, pro takzvané „obyčejné“ lidi zase nevím, jestli je Fuks zajímavý, ty články vyšly v Pevnosti, takže tam by bylo dozajista asi zajímavé oslovit nějakou obec fandomovou, třeba...

Já jsem nepsal přímo pro fandomovou obec, psal jsem pro lidi, který Fuks zajímá. Nedělám si iluzi o tom, že je jich moc. Je jasný, že ta knížka žádnejch velkejch prodejů nedosáhne, i když teďka jsem se ptal na první týden a říkali mi, že je to slušný. Ale to je takovej boom na počátku spojenej i s medializací a to se utne. Takže doufám, že se prodá náklad, že to někoho zaujme a k něčemu přivede. Já jsem neočekával, že z toho bude něco mimořádnýho, protože to není knížka určená širokýmu publiku, je pro literární lidi.

Mhm. Ááá... já už bych to pomalu směřoval ke konci a jednak mě zajímají ještě vaše plány do budoucna, někde jste psal o tom, že byste rád napsal nějaký cestopis a že jste taky uvažoval...

Já vám ještě řeknu něco předtím. Jak jste mluvil o beletristické části knihy a že zapadne, tak... stala se věc, která je pro mě úžasná, taky jsem o tom mluvil v rozhovoru s Borisem Hokrem, že bych byl strašně rád, kdyby si někdo vybral nějakej můj text a zdramatizoval ho. A ozvali se mi z Českého rozhlasu. Zaujala je právě ta novela, budu pro ně připravovat pětidílný čtení po pětadvaceti minutách. V březnu to bude odvysílaný.

To je vynikající!

To se mi zatím nestalo. To je pro mě nová věc a mám z toho radost, protože mluvený slovo se mi strašně líbí. Zvlášť když to člověk umí. A někteří herci jsou úžasní a mají krásnou dikci a dokážou pozvednout text o několik stupňů výš.

Jo. Ááá... jo. No a teď k plánům do budoucna?

No, moc neplánuju. Dřív nebo pozdějc zase začnu psát. Sice říkám, že nikdy nepíšu nic dopředu, ale mám takový útržky, občas napíšu půl stránky a někde mi to zůstane viset na počítači, pak si to po čase prohlídnu a ono mě to odpíchne zase nějakým směrem a něco novýho začne vznikat. Dostávám se k takovejm víceméně experimentálním stylům, takovým střípkovitým, který čtenáři nemají rádi, spíš prolínání žánrů, prostě... zas ne žádná výrazná dějová linka. Sci-fi jako byl Spěšný vlak nehrozí, možná napíšu nějakou povídku, ale pokud začnu psát román, tak to bude spíš mainstream. V poslední době jsem toho zažil tolik, že je o čem psát. Člověk se po čase potřebuje vypsat a uvolnit hlavu pro další věci.

Musím říct, že ta střípkovitost a tedy tenhle plán, který vlastně ještě není plán, to mě zaujalo, protože já mám takové ty experimentálnější texty, jako, hodně rád, tak to mě bude zajímat. Co dělá Jan Poláček, když má volno? Když nepracuje a nepíše?

Zjistil jsem, že rád cestuju. Přestože se bojím letadla. Ale už to překonávám a celkem to zvládám. Strašně se mi líbí, ocitnout se... ono je to tak rychlý, takovej střih, že člověk je v jednu chvíli doma a za dvě hodiny je v Anglii, za čtyři hodiny na Kanárských ostrovech, ocitne se v novým prostředí. Mám úžasnou nevlastní dceru, která pracuje v Anglii, ta nám dělá řidiče (smích). Naplánuju si, kam bych se rád podíval, co bych rád zažil, a ona nám to zprostředkuje, to je úžasný, tohle se mi strašně líbí.

Když tady tak vedeme rozhovor spolu, na co byste se zeptal Ladislava Fukse, kdybyste mohl?

(delší dobu ticho) Já bych ho spíš nechal mluvit, mám obavy, že... Takhle – když jsem to psal, zabředl jsem do věci a v podstatě jsem s tím autorem žil a zabejval se tím každej den. Moje žena říkala „Ten člověk je mi odpornej. S tím bych se znát nechtěla.“ Já se divil, postupem času jsem ale došel k tomu, že asi svým způsobem problematickej byl. Takže bych spíš chtěl potvrdit nebo vyvrátit to, k čemu jsem dospěl. Být s ním nějakou dobu, poslouchat ho, poznat jeho názory a životní styl.

Teď jste mi trochu sebral vítr z plachet, protože kromě toho, že tady mám otázky na Fukse, tak jsem si připravil i několik osobních otázek a mezi nimi je, jaký vztah má k Ladislavu Fuksovi vaše žena... (smích)

Ono... nebral bych to zas tak osobně, protože ať píšu o čemkoliv, tak po určitý době žena začne cítit odpor (smích), čili když se někdo zabejvá něčím tak dlouho a usíná s tím a probouzí se s tím, tak tím svýho partnera zákonitě otráví.

Takže vztah vaší ženy k Ladislavu Fuksovi je momentálně... nebo momentálně už si oddechla?

No, teďka je v klidu. Hrozí se toho, co budu dělat dál.

Super. Tak... já to oficiálně ukončím, moc děkuju za rozhovor.

Já děkuju za shovívavost.

...vypnu tady tenhle nesmysl...

*cvak*

Zdroj fotografií: Archiv, Albatros, Tomáš Kropáček