INTERVIEW: Rozhovor s vlkodlačí guru M. T. Majar

Brzy ti vyjde tvoje třetí kniha a tak mě napadá: lišila se tvoje nálada či očekávání před vydáním první a třetí knihy?

To si piš, že se to liší. První dvě knížky šly ven skoro samy, nejen při psaní, ale i jejich cesta k lidem byla rychlá. Asi jako když nestihneš dojet do porodnice a vyklopíš to cestou v autě. S tou třetí jsem na porodním sále už mnoooho hodin. U prvních dvou jsem nečekala nic. Byla jsem jako na vlně, tolik energie a prosté radosti. Svět byl sluníčkový a krásný a já po něm chodila s takovým tím nablblým „wau“ pohledem a „prokristovy rány, JÁ budu mít knížku. A rovnou dvě!“
Mé životní období, ve kterém jsem psala Hot Boys a první verzi Znamení vlka se hrozně moc liší od období, ve kterém vznikal Krvavý písek. Třetí knížka byla těžká, protože teď už to bylo „doopravdy“. Už jsem ji psala s vědomím, že bude vydaná, a to mě svazovalo. Tohle moc hezky napsal na svém webu Pavel Renčín. Napsat něco jednou za čas, kdy to v člověku kvasí tak, že to pak bouchne a máš za pár dní stránky a stránky smysluplnýho textu, to je čistá extáze. Psát ale každý den, unavená ze zaměstnání, z každodenních povinností, to už je vážně práce a vůbec ne snadná. No, ta vlna z konce loňskýho roku trochu opadla, což je pochopitelný, ale já ji chci prostě zpátky. Asi si budu muset vyrobit vlastní tsunami. Kurnik, co to plácám? To mě nemůžeš zastavit? Rozumíš tomu? No, ty asi jo…

Jak dlouho ti trvá napsat knihu? Já bych ji ani neodevzdala, nebyla bych nikdy spokojená. Jak to máš ty?

Ech… nech toho. Nastavila jsem sama sobě laťku v podobě ultrarychlé práce s prvníma dvěma. S tou třetí to bylo jinak, viz odpověď výše. Takže rozptyl mám od jednoho měsíce do cca půl rok. Uvidíme, jak „rychle“ bude venku ta čtvrtá. No a s tou spokojeností… tady je nejdůležitější si věřit. To si člověk prostě musí nakopat do palice. Nenechat si do ní zasadit pochyby, nenechat se otrávit. Ta důvěra tam musí být. Musíš věřit tomu, co píšeš, a musí tomu věřit ten, kdo to vydá. Konečný verdikt dají stejně lidé, co si to koupí a přečtou. Nebo půjčí a přečtou. Některým se to bude líbit, některým ne. Stejně jako se některým líbila Tori a Chris, a jiní je měli za blbce. To je naprosto v pohodě. Píšu, jak já chci, jak já to vidím, a můžu jen doufat, že to podobně bude vidět fůra lidí, co si ty knížky najdou.

V Krvavém písku je spousta nádherné indiánské mytologie, studovala jsi to nebo je to fikce? Jak tě znám, tak ses pilně pídila po informacích. Nebo se pletu?

Nemůžu říct, že bych proseděla hodiny v knihovně, to ne. Ale našla jsem si, co jsem potřebovala. Něco už pro Znamení, tak jsem se od toho odrazila. Chtěla jsem to v knížce mít a mám. Koupila jsem si a přečetla Dějiny Navahů od J. L. Rieupeyrouta (mimochodem, zkus to jméno říct třikrát za sebou, cha) a použila, co se mi líbilo a co se mi hodilo.

Když čtu o tvojí hrdince Tori, vidím v ní tebe, je ti podobná a to nejen vizáží. Projektuje autor svoje já do hrdinů? Jinak to ani nejde, ne?

Neblázni, Tori je hezčí!  Ale jinak – jo, asi jo. Ať chceš nebo ne, do textu dáváš hodně ze sebe, hodně se obnažuješ. Svoje myšlenky, svoje vnímání světa, to, co se zrovna kolem tebe děje. Nedá se „odosobnit“… a já ani nechci. Psala jsem Tori tak, jak bych se asi já chovala ve světě, kde se lidé můžou změnit na něco jiného, silného a nebezpečného. Líbilo by se mi to, ojojoj... Jejím prostřednictvím jsem mohla prožít něco, co se mi v reálném světě nikdy nestane, a ohromně jsem si to užila. A stejně tak jsem si užila i Chrise, mé alter ego s pindíkem.

Další otázka se zřejmou odpovědí: jaké je to psát pro radost a jaké, když tě tlačí termín? Zvlášť když býváš do večera v práci…

Na to jsem odpověděla už u první otázky – to je to moje vykecávání se. Je to těžký. Když máš vyžehlit koš prádla, tak to prostě děláš mechanicky bez ohledu na únavu, nepřemýšlíš, žehlíš. Když přijdeš domů s hlavou vykouřenou po celodenním čumění do počítače, do systémů, čísel a textů, je fakt těžký se nahodit na „psací“ mód a vykřesat ze sebe kus textu, co dá smysl a ještě bude i lehký a vtipný. Přesto to pořád zkouším… a o tom to je.

Naše čtenáře také určitě zajímá, jaké máš další literární plány. Vím, že tvoji čtenáři (nebo spíše čtenářky) volají po pokračování Hot Boys. Jak to je?

Píšu knížku s pracovním názvem HB2. Bude v podobným duchu, jako jsou Hotíci. Ale podrobnosti neřeknu a just ne! A ty taky kušuj, sic ti budou kolem baráku výt vlci a děsit Natálii (pozn. agresivní vynervovaná kočka).

Vlci? Natálii by trefilo a mého zvědavého souseda by to asi nepřekvapilo.

Za nás, tvoje čtenáře, děkuju za rozhovor. Děkuju také za čest přečíst si syrovou a neučesanou verzi Krvavého písku. Nebudete se moci od čtení odtrhnout, slibuju!

Trochu z jiného žánru, i když… ani tahle kniha nemá se šedou realitou moc společného:

Ptala se: Finka