UKÁZKA: Hanina Veselá, Astrální běs

Anotace:

Nekromantka či telepatka? Od všeho něco, plus sexappeal a vražedný instinkt kobry královské, to je Magnólie. Díky svým psychickým schopnostem a jazyku ostrému jako břitva se zatím dostala z každé šlamastiky. Nyní však narazila na tvrdší protivníky, než je ona - na zombie. Vítejte ve světě, kde magie je běžnou součástí života, vaše myšlenky jsou zboží jako každé jiné a smrt není zdaleka to nejhorší, co vás může potkat! 

Ukázka

Astrální běs

V otvoru se černalo schodiště se stupni širokými tak, aby po nich mohla kněžna Oxana v krinolíně a sukni s obručí pohodlně sestoupat. Spodní patro ve mně ale vyvolalo nepříjemné vzpomínky na sklepení pod palácem mého mistra. Podobně jako v předchozím patře tu zářila magická světla a stěny zdobily fresky s výjevy ze zapomenutého dávnověku. Rytíři v brnění, obludní skřeti, rozkládající se zombie - všechno v jednom chumlu.

Prošla jsem spolu s kněžnou, jejím lékařem Zbyškem a jeho zakukleným pomocníkem kolem řady dveří, opatřených magickými zámky. Mé telepatické schopnosti mi sdělily, že za nimi žádné myslící bytosti nejsou. Pokud tam byli nemrtví, nehýbali se.

Oxana se zastavila před poslední kobkou. Její dveře zářily bledým světlem a já odtamtud ucítila neznámou sílu. Hlavou mi projela ostrá bolest, jako kdyby mně někdo krájel mozek na malé kousíčky. Rozklepala se mi kolena a ucítila jsem lehký tlak na močovém měchýři.

Představila jsem si, že bolest v hlavě nikdy neustane a zatoužila jsem vymazat svoji osobu z existence. Mrtví nic necítí.

Co blázním? To přece nejsem já! Dělá to ten tvor za dveřmi. Je agresivní a cizí, jako by ani nepocházel z našeho světa.

Zbyšek propadl záchvatu kašle a zavrávoral. Kdyby ho jeho zakuklený pomocník nepodepřel, rozbil by si hlavu o kámen.

Oxana pod líčidly zbělala jako stěna a udělala několik kroků nazpátek.

Touha té bytosti působit trýzeň procházela dřevem a rozmělněná ochrannou magií pronikala až k nám.

"Ta mrcha má pořád stejnou sílu," zahlaholila kněžna.

"Chchch…" nabíral dech její lékař Zbyšek. "Pořád myslíš, že je to dobrý nápad, jasnosti?"

"Už jsem se rozhodla! Zrzečka chtěla poznat něco, co jí v Boševalu neukážou. Tady má jedinečnou příležitost."

Zbyšek si setřel z čela pot a obrátil se ke svému pomocníkovi:

"Samaeli, řekni jí, o co jde a můžete tam vlézt. Já budu jistit dveře, kdyby se to chtělo dostat ven. Máte čtvrt hodiny. Chchch… Když se nepovede to zneškodnit, otevřu vám. Kdyby tam exla, vytáhni ji. Tělo se hodí." Jako že je Lendor Lendorem a Tara Tarou, já tam neexnu. Kariéra nemyslícího ghúla mě nijak nepřitahuje.

Zakuklenec mě uchopil za paži a odtáhl stranou. Konečně jsem měla trochu času si ho prohlédnout.

Byl vyšší než jeho mistr. Víceméně ze zvyku jsem se dotkla jeho mysli a ucukla. Podobně jako Zbyšek nebo Jagavoj měl vůči čtení myšlenek a emocí vrozenou imunitu. Nespatřila jsem ani jeho oči. Měl na obličeji masku stejně tmavou jako zbytek oděvu. Jediné, co jsem z něj viděla, byly hubené prsty. Ale já už si zvykla, že nekromanti mají takové znepokojivé ruce. Docela jako kostlivci.

Sklonila jsem hlavu. Široká kápě mi udělala stejnou službu jako maska. Když já nevidím jeho, není důvod, aby on civěl na mě.

"Co je za těmi dveřmi?" zeptala jsem se slabším hlasem, než jsem měla v úmyslu.

"Ithran," práskla zakuklencova odpověď.

"Cože?"

"Je to myšlenková bytost - běs z astrálu stejně jako narak nebo noční můra," vysvětlil.

"Jaká bytost? Leze nám do mozku a žere myšlenky, nebo co dělá?"

"Jseš úplně mimo. Myšlenkové bytosti nevznikaj z našich myšlenek, ale z našich skutků. Speciálně z těch špatnejch, jestli mi rozumíš. Žijou ve Stínovém světě, a když se povede nějaký větší oživení, přicházej k nám. Jsou to vopravdové stvůry. Smyslem jejich existence je působit nám to, co je vyvolalo. U ithrana je tím spouštěčem strach a možná ještě nenávist. Živí se tím, nemůže bez toho existovat. Pomocí nejvodpornějších iluzí útočí na naši mysl a vyvolává v nás pocity slabosti, bolesti a vlastního selhání. Krmí se naším strachem tak dlouho, dokud si sami nevezmem život." 

Bohové!

"Jak se ten tvůj ithran dá zabít?"

"Blbě. Kdybys studovala nekromancii v Umrlčím království, věděla bys, že jedním z trestů za porušení kázně je ponechání adepta nekromancie půl hodiny vo samotě s běsem. Patří to k jednomu z nejhnusnějších způsobů mučení. My jsme nic neprovedli, tak máme jen patnáct minut."

"Jenom patnáct. Super!" ušklíbla jsem se. "Nebylo by lepší to na chodbě prokecat?" Samael se však nezasmál.

"Proč máš na obličeji tu masku?" zeptala jsem se.

"Nevydařenej experiment, díky kterýmu moje tvář není veřejnosti přístupná. Vodkaď vlastně jseš?"

"Z Boševalu."

"Tak svýmu knížectví neudělej vostudu!"

"Cože?! Ach! Okamžitě mě pusť. Já tam nepůjdu! Nejsem masochista. Au, to bolí!" třela jsem si postižené místo na tváři. On mi vlepil facku!

"Vzpamatuj se, Střezislavo nebo jak se jmenuješ. Buď se uklidníš, nebo tam chcípnem voba!"

"Samaeli, myslím, že už jsem v pohodě, ale jestli mě ještě někdy pleskneš, spálím tvou duši na škvarek a ani deset ithranů mi v tom nezabrání," varovala jsem ho.

Odpovědí mi bylo tlumené hohoho.

†††

Kobka byla malá, studená a na první pohled prázdná. Teprve, když za námi zapadly magií opředené dveře, uvědomila jsem si, jak úžasným místem byl sirotčinec, kde jsem vyrostla. Tam mně vědomě nepůsobili fyzickou bolest, neznásilňovali duši a netýrali mozek. Nebo to aspoň neměli tak vymakané.

Klečela jsem na studené podlaze a křečovitě si tiskla čelo. Celá má mysl byla naplněna změtí bolestivých podnětů, nenávistí, strachem a odporem ke všemu živému včetně sebe sama. Samael stál zády opředený o stěnu a zřejmě prožíval své soukromé peklo.

Nesnáším, když klečím na podlaze. Taková podívaná přijde toho nehmotného zmetka draho.

"To je všechno, co umíš, ty vojebaná srágoro!" zavrčím a vstávám. Bolest v hlavě trochu polevuje.

Pes, který štěká, nekouše. Ale ithran to zřejmě neví. Ukázal se nám v podobě stínu. Černé rozevláté nic, a toho se bojíme?

"Můžeš to držet co nejdál od nás?" křičím na Samaela.

"Můžu to zaměstnat, ale jen na pár minut," přislíbí pomoc nekromant a vytáhne krátký meč s úplně černou čepelí.

"Fajn, tak to udělej, Same!" sahám po rituální dýce. Nic lepšího u sebe nemám.

Přiskočí k tomu a bodne. Černá čepel nakrátko uvízne v kotoučích tmy. Proráží ji jako papír a odděluje z ní celé kusy.

Stvůra zasyčí a je pryč.

Kobku plní nějaké zvuky. Zní to zepředu.

Raději ustupuji. Protější stěna vykvete spoustou hřebů a dá se do pohybu směrem k nám.

"Co to je?" vřeštím a marně hledám spásu u zamčených dveří.

"Iluze. Nepůsobí, když jim nevěříš," sykne Samael.

"Jestli kecáš, přijdu tě strašit!" slíbím mu a i s dýkou se vrhám proti zdi.

Procházím tím. A kupodivu nejsem na kusy. Stěna se ale vrací, nechávám to být.

"Kde jseš, zmetku?" vztekám se.

Čepele v mém mozku se zase roztančí. Znovu jsem na kolenou. Kobku zaplavuje nasládlý pach. Podlaha, stěny i strop pokrývají mrtvá těla.

Fuj! Klečím na hlavách ostatních psioniků. Všichni jsou zrzaví a na kusy. Samael skučí, asi tam vidí zase své známé. Zvedá se však a pomáhá mi vstát. Přeludy se dají vydržet, ale ten smrad. Bohové, ten smrad! Prohnu se a začnu dávit.

"Bacha s tím!" zavřeští zakuklenec, ale stejně to trochu schytá.

Otřu si hřbetem ruky ústa a zasupím. Už zase to je jen kobka. Ithran nabírá humanoidní podobu a žene se k nám.

"Nedovol, aby se to k tobě přiblížilo!" syčí Samael.

"Proč? Může mě to vysát?"

"To ne, ale když tím projdeš, uvidíš…"

Pozdě. Zmobilizuji všechny síly. Rozeběhnu se proti stvůře a vyšlu k ní jasný příkaz: "Táhni do všech pekel, kamaráde!"

Naše těla se propojí.

Je to jako vychrstnout vědro vody do kotle s vroucím olejem. Naše ochranné štíty praskají, kobka čpí nekontrolovanou energií. Doufám, že Samael není natvrdlý, a něco s tím udělá.

Vidím se ihtranovýma očima a on zřejmě těma mýma zírá na sebe. Můj pohled: Ubohá schránka páchnoucí organické hmoty, od počátku předurčená k chátrání a pozvolnému rozkladu. Dlouhé desítky let budu nosit své staré kosti a svoje maso a vláčet se s nimi po světě. Co se rozloží dřív, tělo nebo mysl?

Zavřeštím, naslepo seknu dýkou a po třetí skončím na zemi.

"Já chci vééén! Bohové, pomozte mi dostat se z toho smradlavého těla!"

Samael se ke mně sklání a napřahuje se.

"To neuděláš!" zasyčím a v tu ránu jsem na nohou.

Dveře se rozlétnou. Rám zaplní Oxanino korpulentní tělo, za kněžniným ramenem vykukuje její pokašlávající lékař.

"Jak je Střezislavě?" zajímá se Zbyšek.

"Poblila mě, ale ihtran zdechl," hlásí Samael.

Šokovaně hledím na kotouče mizející tmy. Zakuklenec vrací svou podivnou zbraň zpátky k pasu.

"Jsem s tebou velice spokojená. Prošla jsi, Zrzečko!" houkne kněžna.

Magnólie a démon
Veselá, Hanina
Nakladatel: Mytago
Obálka: Roman Kýbus
Redakce: Kateřina Churá
Rok vydání: 2012
Počet stran: 352
Rozměr: 110 x 160
Provedení­: paperback
Cena: 269 Kč