UKÁZKA: Sergej Vasiljevič Lukjaněnko, Konkurenti

Anotace:

Velkoměstským životem jemně znavený moskevský třicátník Valentin alias Katran, profesí novinář, si jednoho večera všimne zvláštního inzerátu začínajícího slovy Hledáme piloty orbitálních bombardérů, kosmických stíhaček a vesmírných lodí technické podpory… Mohl by ho jen tak přejít. Zasmát se a zapomenout. Ale je na něm cosi zvláštního. Řízením osudu Valentin téže noci (jak jinak než podnapilý) navštíví personální agenturu Hvězdná hodina, kde se za mnoha úsměšků a ironických poznámek nechá z legrace naverbovat do vesmírné armády. Takovým hloupostem přece nikdo nemůže věřit. Jenže život se mu skutečně radikálně změní. Respektive přesně podle slov personalistky – žije rázem životy dva. Který je ale ten skutečný? A proč by vlastně měli lidé pilotovat orbitální bombardéry? Kdo na něčem takovém může mít zájem? KGB, Američani nebo snad mimozemšťani?

Lukjaněnkův nový fantasy román je jako vždy čtivý a vtipný, jako vždy vybízí k zamyšlení – a navíc je tentokrát úzce spjatý se známou „vesmírnou“ počítačovou hrou. Za předlohu literárního světa mu posloužila v Rusku rozšířená on-line hra Starquake.

Ukázka:

Část první

„Mám počítač – jsem připraven k letu!“

První kapitola, v níž si Valentin přečte podivný inzerát, seznámí se s podivnými lidmi a přeje si podivné věci

Inzerát se skvěl na sloupu mezi „Pronajmu byt – draho! Pouze bezdětné ruské rodině.“ a „Zbavte se své naivity!“. Nejdřív se Valentin poněkud popuzeně zahleděl na první inzerát. Vážně zvláštní, to pisatele nenapadlo, že když se byty budou pronajímat jen bezdětným ruským rodinám, Rusové tu brzy nebudou?
To druhý inzerát, ten si spíš zasluhoval uznání. Zbavovat podnikatele naivity je třeba. I kdyby měl člověk zaplatit nějakému šarlatánovi, který se vydává za magistra bílé, černé nebo třeba šedo-hnědo-vínové magie.
Valentin vytáhl cigarety a zapálil si.
Naivní nebyl. Byt měl. Rodinu si zatím pořizovat nehodlal.
Pak ale jeho pohled padl na třetí inzerát.
Zaprvé byl napsaný rukou. Velmi krasopisně, ale rukou. A za druhé, v nestydatosti, cyničnosti a nesmyslnosti se mu nemohlo nic rovnat.

„Hledáme piloty orbitálních bombardérů, kosmických stíhaček a vesmírných lodí technické podpory ve věku od 18 od 45 let. Pohlaví není určující. Výborné platové podmínky, lékařská péče, životní pojistka. Smlouva minimálně na 3 roky. Volejte na tel. 8 916 654 0650.“

Papír s inzerátem byl dole rozstříhaný na lístečky s telefonními čísly a část už byla pryč.
„Dimo, podívej,“ houkl Valentin na kamaráda, který přešlapoval na krajnici a mával rukou. V Moskvě většinou člověk chytil taxíka během chvilky. Ale dnes nějak neměli den, respektive večer.
Dima k němu popošel a podíval se, aniž by ruku nataženou do ulice stáhl zpátky. V druhé ruce se mu na provázku houpala krabička, takže ve výsledku se jeho vytáhlá postava podobala jeřábu.
„To je hra.“
„Cože?“
„No hra, řikám. Nemusíš nic dělat, jen hraješ. Jedni jsou elfové a bojujou s nestvůrami. A jiný zas bojujou ve vesmíru. Počítače lidstvo sežerou, uvidíš. Místo toho, aby lidi makali, hrajou takovýhle hlouposti. Pařmeni…“
„Seš si tím jistej?“
Dmitrij si odplivl.
„Jasně že ne. Nejspíš verbujou do francouzské vesmírné legie… Co si myslíš ty, Valko? Můj brácha prosedí u takovejch her celý večery, brzo už ho vylejou z vejšky a bude muset na vojnu. A já si myslim, že mu to prospěje. Aspoň zmoudří. Jinak má všechno… stačí mu, že je mág první kategorie a může vrhat ohnivý koule. I holka ho nechala…“
K obrubníku se za skřípění brzd přihnala až z třetího pruhu polorozpadlá „šestka“. Handrkování se o cenu taxíku s kavkazským řidičem, který nejdřív nasadil cenu 500 rublů a pak se ukázalo, že neví, jak se dostat z bulváru Entuziastů na třídu Andropova, nechal Valentin na kamarádovi a sám se věnoval inzerátu.
Něco mu pořád nedopřávalo klidu, jakkoli vysvětlení se mu dostalo zcela přesvědčivého.
Natáhl ruku k inzerátu a jeden lísteček s číslem si utrhnul.
Ten papír. To bylo to, co ho vyvádělo z míry.
Mokrý, špinavý sloup pouličního osvětlení, po němž stékal déšť a na němž se usazoval prach, permanentně zacákaný šplíchanci od aut… všechny inzeráty, ať tu visely jakkoli krátce, byly šedivé a nasáklé vodou.
Ale tenhle byl bílý a suchý.
Jak to, že je suchý?
Valentin jedním pohybem strhnul celý inzerát, hodil ho na zem přímo do špinavé louže a ještě ho tam špičkou přidržel. Pak nohu stáhnul zpátky.
Rovný bílý papír se vynořil z vody. Zcela čistý, bez jediné kapičky.
„Kruci…“ Valentin se naklonil a papír zvedl. Na omak to byl papír jako každý jiný.
Suchý a čistý.
„Valko!“ Dmitrij už usedal vedle řidiče.
Valentin si strčil inzerát do kapsy a přítele následoval. V rukách mu pořád vesele pocinkávaly láhev šampaňského a láhev koňaku.

Dokud člověku není třicet, má radost z každých narozenin, ze svých i z cizích. Až pak začne reagovat na všechna ta neúprosně se měnící čísla podrážděně: „Kam ten spěch?“
Valentin kouřil na balkoně v šestém patře starého vysokého paneláku. O patro výš taky kdosi pálil, dával si však pozor, aby popel nesklepával dolů. Za jeho zády Dimka halasně vykládal nějaký vtip o chudém inženýrovi, kterého se krásná blondýnka rozhodla svézt v drahém kabrioletu na sídliště Jižní Butovo. Slečny se chichotaly.
Na Juliinu oslavu narozenin se Valentin dostal náhodou. Respektive Dima s sebou potřeboval vzít nějakého kluka, ideálně svobodného a aspoň normálně pohledného, aby mohl doprovodit domů Juliinu kamarádku… nebo ji alespoň včas odvést a posadit do taxíku. Dmitrij měl s oslavou své plány. Valentin, který si celý večer povídal s kamarádkou, pochopil, že on žádné plány nemá. Ze začátku se mu líbila, ale bože, jak ta je prázdná.
Hm, ještě před deseti lety, ale co deseti, pěti, a vlastně i dvěma, by mu to vůbec nevadilo. Nechtěl s ní přece studovat…
„Stárnu,“ řekl Valentin polohlasně. Vypitý koňak si žádal komunikovat nahlas.
„To přijde na všechny,“ podpořil ho hlas z osmého patra. „Neber si to tak, chlapče.“
Valentin se zamračil a sáhl do kapsy pro další cigaretu. „Ať jdou do háje ty ukecaný důchodci.“ Prsty narazily na papír. Valentinovi bezděčně přejel mráz po zádech a papír vytáhl (čistý a ani málo pomačkaný), chytil ho jen na krajíčku a k růžku se přiblížil se zapalovačem.
Jazýček plamene papír vesele olízl.
Valentin čekal, dokud se kolečko jednorázového levného zapalovače ohněm úplně nerozpálilo. Pak šel s inzerátem k oknu na světlo a obhlédl ho. Prsty setřel očazenou vrstvičku.
Papír byl celý.
A dokonce beze stop ohně.
Nejspíš je to nějaká umělá hmota. Ale jsou vůbec umělé hmoty, které by vypadaly jako papír? Australani na tom snad prý tisknou peníze nebo co. Nebo Novozélanďani? Vypadá to jako papír, ale nedá se to ani roztrhnout, ani spálit…
Ale kdo by psal pitomý inzerát na takový drahý papír?
A přestože si Valentin nadával do pitomců a hlupáků, vytáhl mobil a vyťukal číslo. Je pátek 11 hodin večer, stejně to nikdo nevezme…
„Personální agentura Hvězdná hodina, prosím,“ ozval se veselý mladý ženský hlas.
„Eh… jsem velmi rád, že jsem se dovolal.“ Valentin se zašklebil. Hráči. Fandové. Někdo vyvěsil na sloupu svůj mobilní telefon a teď je ochotný brát to i v noci. „Volám na inzerát Hledáme piloty…“
„Orbitálních bombardérů, kosmických stíhaček?“
„Ano.“
„Jéje, zapomněli ho sundat,“ ozvalo se zkroušeně v telefonu. „S piloty už jsme se nějak vypořádali, teď jsou více zapotřebí výsadkáři, techničtí pracovníci, kuchaři, lékaři…“
„Aha, takže jsem se namáhal zbytečně,“ pronesl sarkasticky Valentin.
„Ne, ne, to ne, co si to myslíte! To je naše chyba… pokusíme se pro vás najít místo. Máme zálohy. Co je vám bližší? Bombardéry, stíhačky, nebo bitevní lodi? Já bych vám radila začít se stíhačkami, pochopitelně pokud už nemáte zkušenosti s vesmírnými bitvami.“
„Zatím se mi nepoštěstilo,“ povzdechl si Valentin. A dodal i pro sebe poněkud nečekaně: „Sloužil jsem u protivzdušné obrany.“
„No, to je v jistém smyslu příbuzné pole, že,“ zachichotala se mladá žena. Z nějakého důvodu si ji Valentin představil jako hubenou rusovlásku s veselýma očima za přísnými kulatými brýlemi. Néé, to mu tak ještě chybělo, románky po telefonu s bláznivými hráčkami! „Tedy letecké zkušenosti nemáte?“
„Ne.“
„Kolik vám je let?“
„Třicet pět. A půl.“
„Trpíte nějakými závažnými onemocněními?“
„Chronická naivita.“
Dívka se zasmála, jako by byl bůhvíjak vtipný.
„Ale létat se nebojíte? S padákem jste už skákal.“
„Nebojím,“ a v duchu dodal, zvlášť když se napiju. „Neskákal.“
„Nevadí, nic se neděje,“ utěšila ho. „Přijďte, podíváme se na vás.“
„Kdy mám přijít?“
„Klidně hned.“ V telefonu se opět rozezněl smích. „Pracujeme 24 hodin denně.“
„A kam?“
„Ogorodná ulice č. 5. Moje jméno je Inna. Potřebujete vysvětlit cestu?“
„Zvládnu to.“ Za Valentinovými zády se najednou otevřely dveře, rozpačitě se zarazil a típnul to.
Dmitrij na něj spiklenecky mrknul a nahlas pravil:
„Valko, doprovodil bys Věrku domů? Má přísné rodiče a musí chodit včas…“
Věrka už dávno měla léta, kdy rodiče udělují souhlas k pozdnímu příchodu domů, za sebou, ale Valentin nabídl Věrce bez řečí rámě a vykročili k předsíni.
Na vše připravený Dima, který už se nemohl dočkat, až bude s Julií sám, přivolal k domu taxi. Valentin otevřel Věrce dveře a vyrazil za ní.
„Kam to bude?“ zeptal se lhostejně taxikář. Věrka se s očekáváním podívala na Valentina. Ten se na ni mile usmál.
„Mariánská obora. Sedmnáctá,“ řekla rozmrzele Věrka. Zdálo se, že přísní nepřísní rodiče stále chovala naději, že by spala u Valentina. „Tam, na rohu s Ogorodnou ulicí…“
Valentin sebou trhnul.

* * *

Nehledě na noční hodinu byly dveře pootevřené. Zevnitř, z jasně osvětlené chodby, se ozýval šepot televize. Běžel fotbal. Valentin se u dveří zarazil a začal zkoumat cedulku s nápisem Personální agentura Hvězdná hodina, otevřeno: 24 hodin včetně sobot, nedělí a svátků.
Zvláštní. Tahle budova ani trochu nevypadala jako obytný dům. Byla to velká kancelářská budova… a nájem tu určitě nebyl z nejlevnějších…
Takže hledají piloty?
Valentin vstoupil a hned se setkal s pohledem hlídače, který seděl za stolem. Evidentně během toho, co Valentin otálel u dveří, odtrhl chlápek zrak od přenosné televize, v níž dávali fotbalový zápas, a sledoval ho na nástěnném monitoru.
„Vstupte, vstupte,“ řekl přátelsky. „Vy asi budete Valentin Safonov, že? Jděte dál chodbou, třetí dveře vlevo.“
Valentin zůstal zkoprněle stát.
„Aha, aha, vy jste asi neuváděl jméno.“ Mužova tvář byla ztělesněná laskavost, což není u skoro dvoumetrového chlapa s hranatou bradou a několikrát přelomeným nosem jen tak. „Naše práce už je taková. Prověřili jsme si vaše telefonní číslo, abychom zjistili, co jste zač…“
„A?“ přeptal se Valentin.
„Novináře tu vidíme velmi rádi.“
Valentin pochybovačně zavrtěl hlavou. Kancelář mají… na hráče počítačových her trochu drahou. Metody prověřování jako velká společnost. A ještě se veřejně hlásí k tomu, že dělají tajné prověrky.
„Gól!“ ozval se výkřik z televize. Hlídač přiskočil k malému televizoru a Valentin ho absolutně přestal zajímat.
„To my zase máme rádi záhadné inzeráty,“ řekl Valentin a prošel kolem chlápka. První dveře, druhé…
Třetí dveře byly otevřené dokořán. Za nimi prostorná místnost, v níž stály čtyři stoly, kde se přijímali uchazeči. Na každém stole byl počítač a desky s papíry. Na parapetu stála konvička na čaj, šálky a krabička se sušenkami a bonbóny. Takže vcelku normální kancelář.
Obsazený byl jediný stůl.
„Inna?“ zeptal se Valentin.
Dívka vypadala docela jinak, než jak si ji představoval. Měla sáčko, sukni ke kolenům, klasický přísný úřednický styl. Byla vysoká, ale ne příliš hubená. Černé vlasy splývaly v jednoduchém hladkém účesu. Tvář hezká, ale ne taková, že by se člověku hned vryla do paměti. Brýle skutečně měla, ale subtilní, módní. Těžko říct, jestli šlo o skutečné brýle nebo jen módní doplněk. Jen její oči hleděly posměšně, právě tak, jak čekal.
„Pojďte dál, Valentine.“ Na moment se postavila a pokynula mu k židli. „Sedněte si, prosím. Dáte si čaj nebo kávu?“
„Můžem si zatancovat…“ zamumlal Valentin, když si sedal. „A Inno, můžu se zeptat, jakým právem jste podnikli to detektivní pátrání? Podle jakého paragrafu?“
Dívka na něj pohlédla poctivýma a naivníma očima.
„Je noc, Valentine Andrejeviči! Copak je málo… no děs. A přestože náš Vasiljič je veterán ze speciální jednotky a celkově je to statný chlap, je tu sám… Požádala jsem ho, aby podle telefonního čísla z databáze zjistil, kdo volal a co je vlastně zač…“
„Takové databáze s údaji jsou nezákonné,“ opáčil Valentin.
„Co prosím?“ Inna vykulila oči tak rozmile, že nebylo pochyb: dělá ze sebe husu. „Skutečně? Koupila jsem ten seznam na Saveljevském trhu. Měla jsem za to, že když se jednou prodává, je to… Dobrá, tak my ho nebudeme dále používat. Jsme slušní lidé, ne žádní podvodníci…“
„Nehrajte tu komedii,“ řekl opovržlivě Valentin. „Ano, jsem novinář. Ano, přišel jsem proto, že zajímavé věci se dají najít i na sloupu veřejného osvětlení. Jelikož… hledáte piloty?“
„Jedno volné místo jsem pro vás našla!“ zasmála se Inna a zlehýnka tleskla rukama. Pak se s pochybami podívala na Valentina. „Nebo… vy o takovou práci vůbec nestojíte? Chcete jen natočit… reportáž?“

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Lukjaněnko Sergej: Konkurenti
Vydalo: Triton a Argo; 20. 12. 2012
ISBN: 978-80-7387-631-9
Překlad: Iva Dvořáková
Počet stran: 344
Cena: 298 Kč