INTERVIEW: Rozhovor s Danou Ruskovou

Danu Ruskovou českému publiku netřeba sáhodlouze představovat – minimálně té části, která věnuje pozornost výsledkovým listinám žánrových literárních soutěží. Mimořádné úspěchy ukazující, že kvantita v tvorbě nemusí jít nutně na úkor kvalitě, vzbudily značné očekávání ohledně čerstvě vydané urban fantasy Běsné město. Zajímá vás autorčina inspirace, plány do budoucna nebo jaké barvy má ráda? Odpovědi na tyto a mnoho dalších otázek naleznete v následujícím rozhovoru.

Začněme jednoduše: Tramvaj, nebo šalina?
Oboje. A ještě elektrika, i když mi kdysi toto slovíčko s. učitelka červeně podtrhla a zatkla mezi vykřičníky. Přitom pěkných synonym není nikdy dost, ne?

Řekněte první tři slova, co vás napadnou, když se řekne Brno.
Brrno, nadhled a pohoda. Mám to hnízdo prostě ráda.

Kdysi jste o sobě zmínila, že jste v moravské metropoli žila 25 let. V jaké čtvrti? A odnesla jste si odtamtud něco, co ovlivnilo vaši tvorbu?
Napřed to byla tehdejší Fučíkova čtvrť (dnes Štefánikova – pozn. red.) s činžáky a za nimi ukrytými vilkami (rušná Merhautova ulice si v Běsném městě taky „zahrála“) a pak až k příměstským lesům se táhnoucí sídliště Lesná. Elegantně šedočerná, někdy hravá, jindy profukující a nevlídná jako středověké hradby. I tady si dětský svět vytvářel vlastní legendy – úchylné zločince v Čertově rokli, vražedná spiknutí v táhlých sklepeních, lidi roztrhané zapomenutými bombami z války. To se pak musí někde projevit.

Prozraďte něco o sobě: Co vás živí? Jakou máte oblíbenou barvu? A kde nejraději píšete?
Živí mě práce pozemkářky na Lesní správě Třebíč. Nic romantického, ale díky za zaměstnání v dnešní době.

Barvy mám v oblibě podle nálady. Třeba v interiéru vesměs optimistické a světlé. Ale šedočerná je taky krásná, na celkové škále by chyběla.

Píšu ve starém thonetkovém křesle stranou rodinného dění. Klid pro psaní je pro mě dost důležitý.

Jakou část Brna byste doporučila k návštěvě člověku odjinud, pokud by chtěl poznat Brrno?
Klasicky střed a ze špilberských teras rozšiřovat zájem jako kruhy na vodě. Klidně až na periferie. A doporučila bych vyčíhat si dobu, kdy má člověk příjemně znepokojivý pocit, že je ve městě docela sám a sám si musí prožít atmosféru zkouma(n)vého města.

Jakou knihu byste si s sebou vzala na opuštěný ostrov situovaný někde v Karibiku (ať si neberete Britannicu kvůli papíru na oheň)? A jakou byste nenápadně přibalila do kufru svému nejhoršímu nepříteli?
Hm, Sofiina volba, vybrat jedinou. Jsem dost nerozhodná. Uvedu spíš okruh – cosi ze spousty titulů, s kterými je na diskusích často porovnávána kvalita nových knih. Nebo něco nového od českých autorů.

Nepřítel realista by v zavazadle našel fantasy, odpůrce romantiky růžovou knihu se srdíčky, zavilý západomilec třeba Strugacké. Ale dost možná by jim to neuškodilo.

Kdybyste mohla jít na kafe s kterýmkoliv spisovatelem či spisovatelkou, s kým byste šla nejraději a o čem byste se s nimi ráda bavila?
Zase jen s jedním? Zúžím to na české, protože jinak se nedomluvím. Nejspíš by se hodilo vyptávat na jejich tvorbu, ale měla jsem jednou příležitost zúčastnit se oběda s Arnoštem Goldflamem a samozřejmě se mluvilo i o psaní, jenže později jsem zjistila, že většinu času se povídalo o všem možném (mimochodem i o Brně) a bylo to moc fajn. Takže tohle bych brala nejraději, nechat řeč plynout a probírat všeobecně život.

Kterou svou povídku máte nejraději a proč?
Černou saň i přesto, že jde o prvotinu plnou chyb. Mám k tomu osobní důvody.

A trochu jinak: který příběh byste doporučila čtenáři, jenž se s vaší tvorbou nikdy nesetkal, jako nejlepší ukázku vašeho psaní?
Pro hodnocení kvality svých nebo jakýchkoliv povídek nemám talent ani vzdělání, řídím se jen pocitem. Takže Běsná čtvrť a Hudba dálnice, ty se mi lehce psaly a odpovídají směru, který mě pořád baví.

Příběhy z prostředí Běsného města a celý svět divokých genů spadají do subžánru městské fantasy. Co vás k němu přivedlo?
Prostě vidím město žít na spoustu způsobů. Fascinuje mě možnost přetvářet současný svět, doplňovat a nechávat dál rozvíjet. Obrazotvornost je prastará lidská vlastnost a doufám, že nikdy nebudeme dost „moderní“, abychom se za ni styděli.

A mohla byste přiblížit, jak vlastně tento svět vznikl?
Co se týká „divokého“ světa, tak k tomu mě kromě starých strašidel inspirovaly lidské schopnosti a fantazie. Kolikrát mi určité nadání splývá s tím, co by ještě nedávno bylo označeno za čarodějnické schopnosti. Nebo některé způsoby chování silně evokují představu běsa či divoženy primitivního formátu, přestože dotyčné osoby nosí kvalitní oblek a značkové róby. Prostě záleží na nás, jak „divoké“ geny vlastní vůlí využijeme nebo pokrotíme.

Jak dlouho jste Běsné město tvořila?
Tuším v roce 2010 po odevzdání Běsné čtvrti do Vidoucího jsem si nemohla pomoct a celkem rychle dopsala další tři povídkové kapitoly. Jenže se Sankem nešly použít do soutěží kvůli anonymitě, takže další náměty jsem začala rozebírat a přetvářet. Třeba místo policejního fotografa Láčka měl v žoldnéřských Nočních chmurách chránit doktorku Medu kpt. Sank. Na jaře 2011 mi Michael Bronec nabídl, že by si přečetl i něco delšího, takže jsem do léta dopsala zbývající kapitoly a odeslala k prvnímu čtení.

Pokud se nemýlím, tak jste autorkou letos vydané detektivky Mlžná tvrz. Mají obě vaše knihy něco společného? Krom autorky :-).
Právě ten nádech detektivky a asi i samotářskou hlavní postavu. Ale Mlžná tvrz je spíš takové babské čtení s ženskou hrdinkou a mnohem civilnějšími kulisami, než si může dovolit fantasy Běsné město.

Běsné město působí jako uzavřená kniha. Neuvažujete o nějakém pokračování? I Brno-venkov by možná občas potřebovalo provětrat Sankovým kouzelným obuškem.
Potřebovalo by, určitě. Bydlím v malé osadě mezi poli a lesy a že se tady dějí věci! Venkov není tak ospalý, jak se někomu může zdát, a příroda rozhodně nerezignovala, bacha. Velká města jsou tím vším obklopená, až obklíčená. :)

Zatím jsem poslala k posouzení jednu povídku (sankovinu) z rodu maloměstské nebo vesnické fantasy. Uvidím, jak bude životaschopná. No a hlavně jestli bude zájem o Běsné město.

Na co se od vás čtenáři mohou těšit příště?
Došly mi šuplíkovky, přibylo práce a ubylo času. Ale psaní nevzdávám, i když momentálně si chystám osnovu k další nefantasy detektivce, když už mám v hlavě námět na pěkný mord.

Zvítězila jste v soutěžích Žoldnéři fantasie a Vidoucí, pravidelně se úspěšně účastníte Ceny Karla Čapka a klání Ikaros/Daidalos. Máte nějakou metu, jíž chcete dosáhnout?
Pokud ještě něco pošlu do soutěže, potěšilo by mě slušné umístění. Což není jednoduché v konkurenci autorů, jimž často závidím nápady i způsob vedení příběhu. Teď mě napadli třeba Dan Tučka, Vendula Molcarová nebo Boženka Čechalová, ale je jich pořád víc, každý má svůj osobitý styl a strašně rychle se množí...

Poslední a nejzáludnější otázka: kdybyste se měla sama sebe v rozhovoru na něco zeptat, na co byste se zeptala?
Jestli si myslím, že by se naše fantastika měla podobat té západní. A hned bych odpověděla, že ne, že má potenciál být nejméně tak dobrá. Nemusíme za nikým dolézat, máme obrovské zdroje inspirace, osobité cesty a nevytěženou historii.

Děkuji za rozhovor.

Foto Jan Kovanic (Parcon 2011).