FILM: Fantastické večerníčky 1/2

... a poznali večerníčky po dechu, poznali je – a plesali. A nacházeli v nich útěchu :-).

Narodil jsem se 16. dubna 1964. Neznamená to, pěkně prosím, že bych byl z generace starší než Děda Mráz Metuzalém, to snad leda pro Joriku, ale rozhodně to obnáší generaci starou zrovna jako večerníček.

A i kdybych se ovšem, Mohamede můj, rozkrájel, vzpomínky na počátky let sedmdesátých ve mně budou cvrlikat dál a dál. Forever? No, určitě navždy. A utkvěly daleko víc než slina na skle.

Vím, pro mnohé tenkrát začínala „dusivá normalizace", vyhodili je z práce atp. (i tátu), avšak Ivo Fencl mladší byl roku 1970 dítě víc než dnes a navíc silně v izolaci, jak mu aspoň připadá, a řekl bych navíc, že to bylo fajn a dobře. A jsem samotář, asi jako to hlásá i Miloš Zeman, nicméně dosti už pseudohumoru a předvolební propagace a chci jen zdůraznit, že jsem se i tenkrát upínal až vášnivě ke knížkám, k vlastnímu psaní, ale ne že ne i k milené televizi.

To už jsem ovšem chodil ze své „Vrchlicky Street“ přes řeku Úslavu (tedy po mostě) do první třídy na Malou Stranu, když rodiče telku teprve koupili, a stanula v koutě obývací kuchyně a řeklo se jenom, že se na ni v žádném případě nesmí čučet furt a vůbec ne už pořád, což při tehdejších programech nebylo věru náročné předsevzetí.

Máma už nějaký čas předtím v šoku odhalila, že spolužákům ostýchavě lžu v následujícím stylu: „Jo, hm, já to včera taky viděl.“

A nikdy bych ve třídě nepřiznal, že dosud milenou televizi nemáme. Abych tedy nemusel i dál lhát jako baron Prášil, dostal jsem jednu. Až do té chvíle jsem na ni musel k tetě sousedící s naší zahradou a ještě se chodilo pouze na večerníčky, ale najednou existovala „bedna“ i doma, i když ještě ne placatá a plazmová, hahou. Tenkrát.

Po většinu čtyřiadvaceti hodin, pravda, dávali jen černobílý monoskop, ale i ten jsem si, jak vzpomínám, vícekrát a docela dlouze a podrobně i zaujatě prohlížel. A zda si pamatuji, co jsem doma viděl poprvé?

Horolezce. Nějaký dokument o výstupu na skálu typu skal Prachovských: a jak mi to jen připadalo poutavé! Ale už k večerníčkům. Poutaly taky, ale pišme je, prosím, i přesto s malým V.

Než na ně začnu vzpomínat, zeptám se už jenom na jedno. Rovněž vám přijde zvláštní, jak jinak vnímáme čas, když jsme starší? Já o tom uvažuju často a vzpomínám na onen interval mezi roky 1970 a 1980 jako na bájně nekonečnou éru „na romány“.

O co kratší ji vnímala babička narozená 1908! Rodiče! Ale právě s babičkou jsem nejprve docházel k tetě, a pak i usedal před magický vynález dvacátého století.

Nejprve ovšem sňala Štěpánka Hachová z televize „povinnou“ dečku, co splývala přes obrazovku, a teprve pak nastal večerníček. Ten první, ještě u její sestry Čížkové, vyprávěl O loupežníku Rumcajsovi. Následovala škála. A nekonečný seriál. Zlaté dětství, kdy byl rok stoletím, a další kratším stoletím. A v páté třídě (1975) jsem chápal pět let staré večerníčky jako už nějakou nekonečně vzdálenou, pravěkou vzpomínku. Zvláštní. A vše se to odehrávalo v relativně izolovaném Starém Plzenci pod Radyní, a později (1982) jsem se ale ocitl na roky i v Praze a na vysokých školách se u řady spolužáků setkal až s neskutečně zamilovanou nostalgií po čem. Jistě, svorní gambusíni, právě po večerníčku.

Jak rádi jsme vylupovali pravěky z paměti! A jen pár let předtím sice někdo proťapal pubertou a pohrdáním jakoukoli infantilitou, ale ve dvaceti? Už jsme kráčeli ZA TÍM a pohrdání překonáno, takže vzpomínám na blaženost. Ta přišla jako drobnolistý kvítek a poznali jsme večerníčky i po dechu, poznali je – a plesali a nacházeli v nich útěchu.

Anebo, a to každopádně, o nich už bylo „povoleno“ debatovat, a když se to stalo, pak jsme diskutovali horoucně a nadšeně.

„A kdo vyjmenuje víc hrdinů?“ Taky se mluvilo o holkách a písni Olda, přítel můj, o tom ale dneska nepíšu, ne, a zajímá mě jiná ironie. Blahosklonnější. A proč věci zastírat, šlo nám už tenkrát o terapie návratem a jen o pár let nato jsme i v zeleném jednomu veliteli přezdívali Lovec Pampalini. A nostalgie? Rovněž ji podchytil československý hračkářský průmysl, to jen tak na okraj, ale třeba na rozkmity George Lucase nedosáhl ani s dopingem, a tak jsme se tenkrát povětšinou spokojili s jedním novým večerníčkovým pexesem za pět let. „Hurá, už zase ho prodávají!“ Ale do jezera.

Prvé pohádky námi zkoumaného typu odvysílala Československá televize už rok před mým narozením (1963). Vlastně se začalo majstrštykem Jak sluníčko rozdávalo stíny a pod titulem Stříbrné zrcátko se ještě pohádkovalo jenom v neděli. Na čas se dokonce muselo i tak přestat, anžto pohádky jednoduše došly, a pak se v televizi jen doplňovaly zásoby. Počínaje 2. lednem 1965 (to už mi byl skoro rok) ovšem „v bedně“ konečně správně pochopili a uznali, že děti potřebují rituál, i pokračováno mělo být podle něj. Pravidelně. A Radek Pilař, fousatý to génius mého dětství, který loupežníka Rumcajse z lesa Řáholce bezpochyby ztvárnil podle sebe, dokonce nakreslil i postavičku jménem Večerníček - a skladatel Simon k ní složil legendární znělku, za kterou možná i dnes dál denně pobírá tantiémy, nevím, ale od léta 1965 počal hoch Večerníček s velkým Véčkem zdravit oním nikdy a naprosto nestárnoucím hláskem Milana Citavého, který za to určitě nebere pranic. A jak víme, usadil tenkrát Pilař bájného Večerníčka na houpačku koníka, který se po chvíli změní v neekologické autíčko, aby se závěrem stal cirkusovou jednokolou, přičemž pořadí metamorfóz nelze měnit, i když se, a to zas možná ani nevíte, jednou během spousty let změnila Večerníčkova čepice složená z Rudého práva či jiného denního tisku. Ještě spolu se znělkou Branek, bodů a vteřin (sekund) zůstal rozhodně tento úvod i závěr léta neumírající stálící a tuším, že to trvá, i když byla znělka tímto dnešním, prohnilým režimem drze zkrácena (bastardi!)

Ale k věci. Pohádku Jak sluníčko rozdávalo stíny napsala Ljuba Štíplová, hlavní pozdější autorka Čtyřlístků, a prvním ryzím večerníčkem staly se až Pohádky ovčí babičky v podání Jiřiny Bohdalové. Živě si vybavuji, jak sadisticky jsem počítal beránkem vyvražděné vlky i jak mě tvůrci vypekli. Čím? Černí vlci byli sice v každém dílu seriálu beránkem-Bohdalkou likvidováni, běda však třikrát! Vynořili se živi dalšího večera. Zase. A zdrávi, ti proklatci. Jak mě to hnětlo?

Notně. Kreslíř Bohumil Šiška si navíc trochu zjednodušil práci, tedy podle mého názoru, a nešlo rozpoznat, zda jsou ti vlci z nazítří vzkříšení anebo nesmrtelní, anebo jde o posily. Stále vypadali všichni stejně. Nu, a první díl tohoto legendárního seriálu šlo shlédnout už 4. září 1966, což si připomeňte, jako pak i veškeré večerníčky, i pomocí záslužných stránek Roberta Štípka www.vecernicek.com.

A zmiňovaná Bohdalová? I navzdory remcání některých „logopedů“ namluvila poté mnohé další pohádky, především ale Čtvrtkovy „Z mechu a kapradí“ se skřítky Křemílkem a Vochomůrkou, takže počínaje 6. říjnem 1968 dosáhl Mech a kapradí hezkých 39 dílů. Dvě třináctky pokračování se totiž vynořily ještě v letech 1971 a 1979. A Jiřina?

Namluvila třeba i pozdějšího Šrutova Pavoučka Páju a vzpomínám i na podivuhodnou duchařinu Strašidýlko Fanfulínek, která mi zpětně připadá jako Randall a Hopkirk dětí, ovšem spíš Randall a Hopkirk dětí-batolat. A maňásek (či loutka?) Fanfulínek (či Famfulínek?) se uměl dělat třeba i neviditelným a zlému šoférovi náklaďáku a závozníkovi tak vysrkl brčkem limonádu, k jejich úžasu. Překvapeně však zjišťuji, že onen seriál v rámci regulérních večerníčků nikdy nešel. Jak to? Inu, tady konstatujme, že jsem odbočil, že to vůbec nebyl večerníček a že to prostě pár dní dávali před či po večerníčku. A tolik tedy k Havlem později tak oblíbené Jiřině Bohdalové (a viz Audience), nicméně hlas-legendu přece do večerníčků zatavila i další esa, ne? Jiří Hrzán, především, nezapomenutelný toť spolutvůrce Říkání o víle Amálce (prvně v lednu 1975), ale i Kodýtkova detektivního seriálu (večerníček ze září až října 1971), což byl večerníček výjimečně hraný lidmi (a nepatří do toho ranku tedy jen Krkonošská pohádka).

Pokračujme však vážně. Jsem kamarád knížek, i přikročím taky k ranku jejich adaptací. Čím začít? Samo sebou, že národním pokladem. Ladou. A co zůstává k dispozici?

Seriály O Mikešovi (25 dílů 1978-81), O chytré kmotře lišce (13 dílů bylo poprvé nasazeno v listopadu 1983), Bubáci a hastrmani (26 dílů 1999-2005) i Učedník kouzelníka Čáryfuka (7 dílů poprvé uvedených 1.-7. března 1986). Čáryfuka, dodám jen, samozřejmě nenapsal Lada, ale Antonín Zhoř, a Lada ho pouze ilustroval.

Adaptováni pro večerníček ovšem byli i slavní Karafiátovi Broučci. Ta první, osmidílná verze se na obrazovkách zjevila už zjara 1967 a „remake" obnáší dokonce 21 dílů, jež vyrašily v letech 1995/1996 a 2000/2001. Souběžně pak vypučel i večerníček, jenž těží z dávné a dnes už skoro zapomenuté Týneckého knížky Na pasece, a devět částí nazvaných Dobrodružství na pasece bylo poprvé odvysíláno v listopadu 1998.

Mezi dalšími adaptacemi boduje jakž takž i Pučálkovic Amina alias žirafa vymyšlená kdysi hercem Jindřichem Plachtou a zvečerníčkovaná před prosincem 2004. Večerníčky se však ujaly i Poláčkova Edudanta a Francimora a doplnily ten FANTASY příběh podtitulem Z deníku žáka III. B. Nejprve došlo na sedm dílů (1993-94), a pak ještě na šest (1996)... a nakonec na závěrečných třináct (podzim 2003).

Obdobně byl pro večerníček zpracován Vančurův Kubula a Kuba Kubikula (7 dílů z přelomu let 1986/87) i ruské Neználkovy příhody, sedm jejichž částí nelíčí zdaleka jen slavný let balónem. Poprvé bylo odvysíláno v listopadu 1973 – a rovněž z Ruska připutovala i sedmidílná adaptace Čukovského zpracování anglické Loftingovy knížky Doktor Bolíto (listopad 1975). Podle pro změnu švédské knihy Selmy Lagerlofové vznikla pak sedmidílná adaptace Nils a divoké husy (poprvé dětmi viděna v dubnu 1998) a adaptací celkem známé Hughesovy (USA) pohádky byl i sedmidílný Velrybí domov (listopad 1990). Verzí mnou velmi oblíbené práce Poláka Ludwika Jerzy Kerna Podivuhodný příběh Ferdinanda Nádherného (1963, česky 1968) se zase stal sedmidílný večerníček z ledna 1994 pojmenovaný Nádherný sen Ferdinanda Nádherného.

Tak můžeme pokračovat dlouho. Nezdařilým pokusem ale bohužel zůstává Týrlové nová verze jejího vlastního a už válečného Ferdy Mravence (1977), i když její chyby dnes už blednou ve světle ještě podivuhodnějšího Ferdy Mravence z Německa, kam dnes již zesnulý Ondřej Sekora mladší nic netušíc prodal práva.

Adaptováni byli ovšem i Nezvalovi Anička Skřítek a Slaměný Hubert (7 dílů z prosince 1983) anebo velmi klasická, ne-li přímo hrabalovské (žertuji?) Naumanovy Pohádky o mašinkách (10 dílů z října 1987). I na Nepilovu prózu Já Baryk došlo: roku 1977 vyšla – a tucet večerníčkových dílů je z jara 2002, a jeho Štuclinka a Zachumlánek (10 částí) pochází z dubna 1999, zatímco knížka již z roku 1994. A jeho Makový mužíček? Sedm dílů jsme prvně viděli o prázdninách 1982, ale knížku Nepilovi vydali již roku 1985 - a časopisecká verze, jak si živě pamatuji z Mateřídoušek, dokonce zůstává ještě podstatně starší, až z „onoho“ počátku let sedmdesátých.

Tolik stručně ke knihám a adaptování, ale ptejme se i na kreslené seriály. Došlo vůbec v naší komiksu přesmoc tehdy nepřející zemi i na jejich adaptace? Jistě. A nejvíc na adaptace seriálů ze Čtyřlístku. Příklady? Medvídek Sněhůlek (sedm dílů z listopadu a prosince 1981 a šest ze září až října 1986) ve Čtyřlístku vyšel v sedmi pokračováních už v letech 1974-75. Dobrodružství Péti Světošlápka (7 dílů z podzimu 1979) je také odsud, ale pozor, starší Pohádkový zeměpis Péti Světošlápka součástí večerníčků podobně jako Fanfulínek nikdy nebyl a patřil spíš do ranních Pohádkových dívánek uváděných Štěpánkou Haničincovou.

A třináct dílů Kafkova Hupa a Hopa, těchto opičáků plavících se po moři a kamarádících s kormidelníkem Rybičkou? Jsou z jara až léta 1972 a ve Čtyřlístcích č. 27, 29 a 31 zkráceně vyšli rok poté. A Hrnčířův vynálezce Semtamťuk? Ten zase ve Čtyřlístku vystupoval už v letech 1974-82, ale na sedm televizních pokračování Kamarádů pana Semtamťuka se dostalo teprve v září roku 2001 a odvíjejí se ostatně od jiného, novějšího Semtamťukova nasazení ve Čtyřlístku.

Z téže tiskoviny však přispěchali i Káťa a Škubánek (26 dílů z prosinců 1982 a 1984 a z ledna 1990 i jara 1996) a Kosí bratři (13 částí z listopadu a prosince 1980 a dalších třináct z prosince 1982). Nu, a Ljuba Štíplová sepsala i příběhy Macourka a Cancourka (rovněž existuje i knížečka), zatímco její nejpodstatnější hrdinové tenkrát do Československé televize vůbec nesměli. Tolik tedy ke komiksových adaptacím, nicméně pro večerníček celý čas vznikala i ryze původní, anebo aspoň relativně původní díla.

Třeba seriál Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka (leden 1972) a jeho pokračování z přelomu let 1974/75. A existuje, pravda, i méně známé další pokračování Hurvínek vzduchoplavcem, pojmenované podle ústředního ze sedmi dílů odvysílaných poprvé mezi 1. a 7. prosincem 1997. A co ještě víc?

Toronto Tom – kocour z Ameriky obnáší sedm částí (podzim 1999) plus šest dalších z října 2001. Namluvil je Jiří Lábus. A nemáte snad rádi i Svěrákovy Radovanovy radovánky? Ať už ano či ne, pocházejí z března 1989, vyšly víckrát i knižně a byly Svěrákem načteny na zvukový nosič, to vše se však seběhlo až později a poté, co Radovana pro večerníček namluvil Luděk Sobota.

A nač nelze samo sebou zapomenout? Na Jiránkova Boba a Bobka, kteří dosáhli neuvěřitelných 91 dílů, takže by je šlo vysílat jako večerníček večer co večer po čtvrt roku. Kvalita tohoto seriálu se však bohužel později trochu zhoršila. Neplatí to v žádném případě pro prvních třináct částí (1979) a o osmi sériích Boba a Bobka si kdyžtak podrobněji počtěte ve Wikipedii.

Ony zajímavé králíky propojuje, jak si asi taky uvědomíte, cosi se starším Šalamounovým a Čechurovým Maxipsem Fíkem, a jest to ovšem hlas Josefa Dvořáka. Fík se z baskervillských mlh poprvé vynořil v květnu 1976.

I druhý velký mistr fórů proslavený tenkrát po boku Jiránkově, totiž Vladimír Renčín, to ovšem s večerníčky zkusil, takže vznikl cyklus O zvířátkách pana Krbce (13 dílů z přelomu let 1980/81), ale Mistr na úmornou práci nevzpomíná úplně nejradši.

Snad nejvíc trvalek večerníčku vzešlo ovšem z kraťasů určených původně pro biograf.

Tak třeba Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka je onoho původu, anebo i světoznámý seriál O krtovi (37 dílů se jako večerníčky objevovalo od jara 1975 až do prosince 1998). Taky Pojarův „medvědí“ seriál Pojďte, pane, budeme si hrát známý podle prvního dílu jako Potkali se u Kolína – a filmového původu je i kreslená série Dorotka (10 dílů 1977-84) s památnou účastí Karla Gotta. A odkud než z kin se přiloudali Pat a Mat (23. 11. 1982) a jejich „A je to!“? Konečně pak připomeňme slavný Macourkův a Bornův seriál Mach a Šebestová (13 dílů z let 1982-86 a dalších třináct z prosince 1999), biografového původu je však i magická Trnkova (a opět Pojarova) Zahrada, což je současně i další adaptace knihy.

Vraťme se nicméně ještě na chvíli do let šedesátých, kdy nebyla Jorika vůbec na světě. Jak se začínalo?

Zprvu šly večerníčky jen třikrát týdně: v úterý, ve čtvrtek a v neděli, a dávali pokaždé tři seriály paralelně: každý měl rezervován vlastní den, a tak třeba zmíněného už Rumcajse, čteného zpočátku nezapomenutelně Karlem Hogerem, jsem se dočkal jen v neděli. Prvních jeho třináct dílů je z roku 1967 a do roku 1984 vzniklo celkem 78 Rumcajsů anebo Cipísků, jenom těch prvních třináct dílů mělo však šanci poklidně běžet celý čtvrtrok! Od 5. 11. 1967 do 11. 2. 1968.

Skvělý český spisovatel Václav Čtvrtek, když už jsme u něj, ve sférách večerníčku vůbec září jak Bruce Willis jinde - a myslím, že dodnes. Ano, je jejich král. Hle:

1. O vodníku Česílkovi (13 dílů z dubna-června 1968).
2. Cesty formana Šejtročka (sedm částí z přelomu let 1993/94).
3. O makové panence Jorice a motýlu Emanuelovi (přelom roků 1972/73).
4. O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi (sedm dílů z konce roku 1978 a šest dalších dílů z května 1980).
5. Malá čarodějnice (14 dílů z listopadu 1984).
6. O vepříku a kůzleti (poprvé odvysíláno v prosinci 1970 a zde šlo původně o seriál rozhlasový).

Ale ještě zpátky k těm začátkům. Dní zasvěcených malým dětem přibývalo a plonkové byly náhle už jen soboty a pondělky (což dobře pamatuji, ale to je jedno), a pak už jen ty pondělky. No, a přesně roku 1970 byla večerníčkem konečně zaplácnuta i všechna osamělá pondělí.

A od té chvíle chvil? Vážení, to již neprošel den, ani den bez večerníčku, tedy s výjimkou nějaké té zbytečné televizní stávky anebo dnů pokažených politickými projevy. A kupř. při vstupu naší země do jakési EU (co to je?) uzmul frackům večerníčka sám Václav Klaus. Což je všechno jistě velmi nehezké, ale stejně vám řeknu, že těmi vůbec největšími legendami, ke kterým už spěji jako vítr, zůstávají i tak večerníčky jen se mihnuvší.

Konkrétně?

Hotovou legendou zdá se pro mě být někdejší mistrovsky namíchaný seriál Pes Filipes a spol., kde se s titulním hrdinou střídaly myšky Pišta a Fišta, ale i slavný Méďa Béďa. Poprvé byla tato řada es tažených z amerického rukávu odvysílána 26. ledna až 5. října 1969, přičemž jeden další díl byl k celku ještě farně přifařen 13. 8. 1970. A zvláštnost této chutné míchanice?

Hrdinové byli na obrazovku vypouštěni i tady střídavě, a to každý po třech dnech. Kdyby ovšem ne, pamatovali bychom my, znalci a nostalgici, následující série:

1. Filipes šerifem, Filipes policistou na dálnici, Filipes a zloděj dobytka, Filipes honí lupiče, Filipes a havrani, Filipes pronásleduje gorilu, Filipes se učí kokrhat, Pes Filipes na lovu lvů, Filipes požárníkem.
2. Pišta, Fišta a Strašidla, Pišta, Fišta a myšozmar kocoura Fousa, Pišta, Fišta a pes Bojsa, Pišta a Fišta se učí létat, Jak Pišta a Fišta vyzráli na myšolap, Pišta a Fišta a návštěva z kosmu, Pišta a Fišta a pirát Kruťas, Pišta a Fišta se učí judo, Pišta a Fišta zachraňují Fouse, Pišta, Fišta a Fous mladší.
3. Méďa Béďa si hraje na Indiány, Méďa Béďa leteckým instruktorem, Méďa Béďa a zlý vlk, Jak se Méďa Béďa proslavil, Méďa Béďa a lovec medvědů, Méďa Béďa na útěku, Méďa Béďa a honicí pes, Méďa Béďa se ukládá k zimnímu spánku.

Děkuji za pozornost - a o zbytku večerníčků a Jorice zas někdy příště!

Dokončení zde.