POVÍDKA: Petra Kubátová, O dlouhém rozmlouvání a malém údolí

V daleké zemi, kde rostly borovice, které umí obejmout celý svět, v zemi, která se pyšnila nejbarevnějšími medvědy, tekla veliká řeka Wang-wang. Tekla správně a podle pravidel, hodně jedla měsíční svit a dbala na česání od větru. A tak se stalo, že na svém konci vyrostla.

Vyrostla však tak poctivě, že se nevešla do údolí. Kameny ji tloukly a tlačily, tekla na konci skrčeně a často se i stávalo, že Měsíci hubovala za to, že ji tolik krmil. Jednou do roka to potom nedokázala vydržet, rozlila se z břehů a do krajiny, natahovala své vlnky, jak nejvíce mohla, jen aby si od těsného údolí odpočinula. Jenže v tu dobu se pak stávalo moc nepěkných věcí. Řeka Wang-wang byla slepá, jako každá jiná řeka, a tak museli menší tvorové utíkat, co jim pacičky, nohy a nožičky stačily, aby je tím protažením neutopila.

Veliké Slunce tohle vidělo a trápilo se kvůli tomu. A tak se sneslo jednou níže k zemi a poslalo světlo do tmavých skal, na kterých rostou obrovské borovice, co umí obejmout veškerý svět. Mezi nimi v klidu a rozjímání žil prastarý mistr Lu-Fu. Protože byl vzdělaný, moudrý a rozuměl celému světu, poznal hned, že se Slunce trápí, a tak se paprsku chytil a zeptal se, co se děje. Slunce mu všechno hned vypovědělo a poprosilo ho o radu.

Když se Lu-Fu dověděl, co všechno není v pořádku, rozhodl se, že se nechá Sluncem odnést až k řece Wang-wang, aby s ní promluvil. Tušil, že bude muset leccos napravit, aby měli tvorečkové klidný život, a že to nebude jednoduché, nalézt v takovém případě řešení. Ale nacházel řešení rád a s radostí, a tak se bez váhání chytil poledních paprsků.

Slunce odneslo mistra přímo ke konci údolí, kde tlačily kameny řeku nejvíce a postavilo ho na břeh. Lu-Fu nejdříve pozdravil, vytáhl ostrý kámen, o který se voda tloukla, pohladil prázdné místo a posadil se na břehu. Řeka zašuměla a začala děkovat. Mistr věděl, jaké to je, když člověka třeba tlačí boty, a tak se dal s Wang-wang do řeči a rozmlouval s ní tak, aby zapomínala na svá trápení.

Druhý den ho vzbudil malý pramínek, který za ním poslala, aby opět přišel. Od té chvíle sedával u řeky každý den. Šeptal si s vodou a zpívával ukolébavky z hor. Wang-wang se toulala se starým mistrem v příbězích nebo v dalekých krajích. Ten rok pak se rozlila klidně a opatrně, nespěchala. Mnoho domků i hnízd zůstalo na svém místě, aniž by je voda jen namočila. A tak se Lu-Fu přestěhoval a roky plynuly v klidu jako v dobách, kdy řeka teprve rostla.

Jednoho dne si mistr vyšel na procházku podél břehů a zpíval si u toho tu nejdelší a nejkrásnější ukolébavku, kterou ho naučily borovice v horách. Čím déle zpíval a šel výš proti proudu, tím víc se mu stýskalo po staletých stromech, které umí obejmout takřka celý svět. Až se zastavil a smutně si sedl na zem.

A najednou nevěděl, jak má nalézt řešení svého velikého stesku, když ho údolí potřebuje a řeka čeká na pohlazení. Tu uviděl, že se u lesa nechává česat větrem maličká borovice. Lu-Fu hned věděl, že to tam jen nezbedný vítr zavál ztracené semínko, ale protože se cítil také tak ztracený, přisedl si a začal jí učit ukolébavky staletých. Zapomněl se tak nešťastně, že nezazpíval řece a voda si začala rozvzpomínat na staré trápení.

Druhý den se vylila z břehů takovou silou, že překvapila polovinu tvorů ještě v postelích. Protahovala se, povalila i statné stromy a probudila i vítr a Slunce. Všechny to zaskočilo.

Tou dobou Lu-Fu stále spal pod korunou zatoulané borovice, a tak ho Slunce nenašlo.

Hledali ho i vítr a Měsíc, ale také neuspěli. Když všichni uslyšeli, že se mistr ztratil, lekli se, že se řeka hněvá a utíkali co nejdál od břehů a od Wang-wang. Ani krása té širé krajiny je nedokázala zastavit. Nechávali za sebou úplně všecko.

Ale Slunce pátralo dál. Sneslo se níž k obzoru na místo, kde většina Sluncí zčervená, protože jim lidé koukají pod sukně, a hledalo ve všech skulinách. Nepřestalo dokud jeden z paprsků nepošimral mistra na nose. Lu-Fu se protáhl, podivil se, že je Slunce tak nízko a usmál se na novou přítelkyni, která mu hned začala zpívat jednu z ukolébavek. Ale protože neslyšel šumění ohromné Wang-wang, poznal, že není něco v pořádku.

A jen udělal pár kroků, hned to uviděl. Wang-wang se protahovala až stromy praštěly, vlnky, které tak rád hladil, se proměnily v rozhořčené a divoké vlny a údolí úplně zmizelo. Starý mistr se zamračil. Jen chvíli se řece nevěnoval a už vznikla taková spoušť. A protože se mu stále stýskalo po horách a staletých borovicích, rozkřikl se na vlny tak, že se i Měsíc zastyděl.

Wang-wang byla sice řekou ohromnou, ale ne nerozumnou. Uklidnila se a začala rozzlobeného mistra Lu-Fu poslouchat. Starý muž jí řádně vyčinil za trucovitost, s jakou se protahuje, i za to jak přestala být ohleduplná a vyhnala tolik života z překrásné krajiny. A protože ho samotného trápilo, že není v horách, rozzlobeně odešel do chatrče a zavřel se v ní.

Řeka se zastyděla a rozhodla se, že zkusí dát vše do pořádku. Poslala odraz světýlka po vlnce ke Slunci, požádala vítr, aby jí učesal a Měsíc poprosila o to, aby našel tu zatoulanou borovici, se kterou se mistr zapomněl. Jak tak dávala krajinu do pořádku a stavěla obydlí i hnízda na původní místa, poznala, jak těžké je věci napravovat. Unavila se tak moc, že se ráda vrátila do údolí, které jí teď najednou začalo připadat útulné.

Když byla hotova, Slunce svolalo tvorečky a přivedlo je zpět. Wang-wang se omluvila za všechno trápení, co způsobila, a slíbila, že i příště, až se půjde protáhnout, vrátí věci na své místo. Všichni si oddechli a byli rádi, že se řeka něco naučila. Ale stále tu byla zavřená chatrč a v ní mistr, kterému se tolik stýskalo.

Wang-wang si moc přála Lu-Fua udobřit. Tiše plynula okolo jeho dveří a snažila se něco zaslechnout, ale marně. Mistr zůstával zavřený a smutno bylo oběma. Poslala tedy malý pramínek k zatoulané borovici a přemluvila ji, aby mistra navštívila. Opatrně podemlela kousek země, přenesla ji, a pak se postarala, aby se borovice zabydlela a vítr ji pěkně učesal.

Další ráno se pak Lu-Fu probudil a zaslechl, jak Wang-wang zpívá nejkrásnější ukolébavku. Slunce mu klepalo na okna i dveře a vítr se smál. A sotva otevřel dveře a uviděl zatoulanou borovici, jak mu přátelsky kýve a zpívá s řekou, dostal tak velikou radost, že byl stesk i hněv ta tam.

Od toho dne rostla borovice z hor na samém konci řeky Wang-wang a starý mistr učil ukolébavky obě. A nejen je. Širost písní staletých borovic, které by uměly obejmout takřka celý svět, okouzlila i tvory, vítr ba i Slunce. Všichni se začali učit rozmlouvat a zpívat a netrvalo dlouho, celá krásná krajina uměla alespoň kousek. Zpívalo se malým, když usínali, ale i velikým, když měli trápení a potřebovali potěšit.

Wang-wang se dál každý rok protahovala, ale vždycky dávala pozor a vracela všechno na své místo. Stal se z ní nejpilnější student mistra Lu-Fu a, protože byla sama ohromná a daleká, předávala písně dál do světa.

Petra Kubátová

Zdroj fotografie: http://riverofrecon.com/directions.htm