LITERATURA: 110 let od prvního vydání Psa baskervillského

Byl Baskervillský pes nadpřirozenou bestií jen podle názoru Ludvíka Součka?

(110 let od prvního vydání slavného hororového románu.)

Jistě existují výjimky. Ale obecně vzato začínají příběhy Sherlocka Holmese vždycky příhodou, díky které Mistr prokáže důvtip před Watsonem. V případě románu a kriminálního případu „Pes baskervillský“ vyčte pak „detektivní poradce“ Holmes hned úvodem některá data ze zapomenuté hole.

„Ta osoba má psa, který je větší než foxteriér a menší než buldok,“ vyvodí, a to již do nitra Baker Street 221B vstupuje dotyčný doktor Mortimer v rukách s prastarým rukopisem, který Sherlock hravě datuje. O co v rukopisu jde?  Víme to dnes všichni, protože román je legendární, ale... Příslušník anglického rodu Baskervillů zaznamenal prazvláštní rodinnou pověst, ve které jeho bezbožný a surový předek Hugo unesl na zámek dceru jednoho rolníka. Utekla, tak na ni navíc poštval smečku, ale dle prazvláštního svědectví jednoho pastýře za bezbožníkem Hugem v závěsu taky uháněl „obrovský černý pes“, a to zcela bezhlesně.

Snad přízrak blat?

Nebo normální zvíře? Tak či onak, brzy po honičce šlechticovi kumpáni našli dvě mrtvoly. Dívku, zloducha. Jeho tělo ještě prý rval ten obří pes, a to tak hrozný, že jeden z těch tří údajně po útěku zemřel, zatímco druzí dva zešíleli. Divné?

Ano. Již slovutný Howard Philips Lovecraft se ostatně podivoval, jak mohl sir Arthur Conan Doyle připsat obyčejnému pejsánkovi tak děsuplnou funkci, a označil román možná dost po právu za nevěrohodný, i když je samo sebou věrohodný literárně, a to přinejmenším v tom smyslu, že je tady všechno vylíčeno vysoce sugestivně i věrohodně. Hlavně věrohodně. Conan Doyle byl, pravda, druhým baronem Prášilem.

To určitě. A krajně sugestivní blufování je už zřetelnou součástkou jeho svébytného stylu, o tom žádná, ale dotazujme se raději společně s (racionálním a v přízraky asi vůbec nevěřícím!) Lovecraftem: Skutečně mohlo takto fatálně a katastroficky zafungovat přirozené a domácí zvíře a dokonce „nejlepší přítel člověka“?

To se nezdá pravděpodobné dokonce ani navzdory veškerému Doylovu stylistickému umu.

„A podivnou, krvavou smrtí zašli i další Baskervillové,“ končí však stará listina, aby velmi ponuře poradila veškerým potomkům kronikářovým: „Vyvarujte se blat! Obzvlášť v noci!“

Dr. Mortimer přečte Holmesovi a Watsonovi uprostřed rušného Londýna, ale i zcela čerstvou zprávu z novin o úplně aktuálním úmrtí Charlese Baskervilla, který velice věřil v rodové prokletí. Co se to vlastně tenkrát na anglickém venkově stalo?

Nic moc, a přece to nejhorší. Sir Charles se večer procházel tisovou alejí táhnoucí se za zámkem, když ho ranila mrtvice. Svaly tváře se mu natolik stáhly, že ho v první chvíli nepoznal ani vlastní sluha Barrymore. Než umřel, stál Baskerville u branky na blata, jak pak dokázaly jeho šlépěje, a od branky nato „odešel po špičkách“.

„Jiné stopy tam nebyly?“ zeptal se Sherlock Holmes.

„Byly.“

„Další otisky nohou?“

„Otisky nohou.“

„Muže nebo ženy?“

„Pane Holmesi, byly to otisky nohou obrovského psa!“

Tento dialog uzavírající druhou kapitolu je už pověstný. A bestii prý zahlédlo na blatech do té události už víc lidí. Cosi „hrozně velkého“ jednou přeběhlo přes cestu i před samotným Sirem Charlesem, když ještě žil, a příšerně ho to vyděsilo. Po jeho smrti se však pes z kraje dočista vytratil.

Jak to bylo dál? Sherlock Holmes se při Mortimerově vyprávění zamyslil - a pochopil, že „chůze po špičkách“ vlastně představovala běh o život. Přemýšlí o tom, uplyne den – a Mortimer přivádí i nebožtíkova synovce a dědice Henryho, který přijel z Ameriky a už v Anglii obdržel anonymní dopis složený ze slov, která někdo pracně vystříhal z novin. Jen poslední slovo blata je psáno rukou, zřejmě z toho důvodu, že je pachatel v denním tisku nenašel, jak dedukuje Sherlock. „Je-li vám drahý život a nechcete-li přijít o rozum, vyhýbejte se blatům,“ zní celá zpráva.

Siru Henrymu se taky prý ztratila i bota a zatímco ho Sherlock Holmes a doktor Watson špehují Londýnem, jsou sami sledováni vousáčem v drožce. Pak se šlechtici ztratí i druhá bota a je na rozdíl od původní již použitá. A co udělá Sherlock?

Doporučí přítele Watsona jako osobního strážce. Ale tu Henry najde původní botu a o nic zvláštního se tedy asi nebude jednat. Ne? Sherlock Holmes si to nemyslí. Najde i drožkáře, ale jen aby odhalil, že podle jeho výpovědi asi on, slavný detektiv, sledoval sám sebe.

Tak se totiž neznámý kočímu představil. Ještě před odjezdem na venkov varuje pátrač svého kamaráda následovně: „Dejte pozor! Choďte ve dne v noci ozbrojen! Je to ošklivý případ. A čím víc do toho vidím, tím méně se mi to líbí.“

Zato krajina okolo zámku se moc líbí Siru Henrymu a to jen Watsonovi přijde ponurá. Oprávněně? Na blatech se rozhodně ukrývá několikanásobný vrah Selden, uprchlý z Princetownu.

Watson zjistí, že po Charlesi Baskervillovi dědili i manželé Barrymoreovi, jeho sloužící, a že chtějí pojednou zmizet, ač rod na zámku pracuje již čtvrtou generaci. Paní Barrymorová navíc v noci pláče, asi jako kdyby se Watson ocitl v gotickém románu od Ann Radcliffové.

Další den lékaře na blatech dohoní entomolog Jack Stapleton, který se do kraje přistěhoval před dvěma lety, a Londýňanovi ukáže Velkou grimpenskou bařinu, nenápadné to místo, na kterém se však skoro denně topí poníci, jak aspoň motýlkář straší. A chlubí se, že se umí dostat na ostrov uprostřed bažin. Když to chce zkusit i Watson, projeví zděšení: „Byla by to vaše jistá smrt.“

Shodou náhod se nad blaty současně rozlehne úděsný zvuk. Stapleton se kamsi rozběhne, asi za motýlem, a tu chytí lékaře za ruku entomologova sestra. „Vraťte se do Londýna!“ varuje. „Zde vám hrozí smrt.“

Před bratrem pak ale dělá, jako by nic. Avšak poté, co u nich Watson pobude na návštěvě, ho dáma dohoní jakousi zkratkou a dí: „Na všechno zapomeňte, varovala jsem vás v domnění, že jste sir Henry.“

Watson se vrátí na zámek, ze kterého poslušně píše Sherlockovi dopisy, poněvadž co se týče telefonu, Conan Doyle Bellův přístroj zmiňuje snad jen v jediné povídce. Co je obsahem Watsonových zpráv?

Především láska. Jak se možná i dalo čekat. Neuniklo mu, že se Henry zamiloval právě do Stapletonovy sestry, a ani to ne, že to entomolog kupodivu nevidí rád.

A je ještě jistý Frankland. Stále pozoruje blata dalekohledem a „vyhledává soudní spory“. Jakou ten bude hrát roli? Nastává další noc. Chodbou zámku se krade Barrymore a svíčkou dá znamení někomu na blatech. Chvíli nato slyší lékař harašení. Klíč! Sleduje na blata i Baskervilla a poté jeho dostaveníčko s paní Stapletonovou, které ukončí její překvapivě rozzuřený bratr. Žena baroneta přemlouvala k útěku do Londýna, avšak ten jí místo toho nabídl sňatek.

Stapleton se mu později přijde omluvit a pozve jen na večeři. Baronet dopadne další noc s Watsonem vlastního sluhu a od jeho ženy zvědí, že vrah Selden je její bratr, který odpovídá na blatech na signály ze zámku a dostává pak pravidelně stravu. Henry Baskerville a doktor Watson pak putují za světlem vrahovy svíčky, což je i motiv využitý Conanem Doyle už v jeho rané povídce Záhada Sasasského údolí (1879, česky 2004 v knize Zapomenuté případy Sherlocka Holmese), a po cestě opět slyší vytí. V záři svíce spatří pak i strašnou Seldenovu tvář, avšak trestanec uteče a pouze na vzdáleném skalisku spatří Watson záhadnou postavu.

Nejen, že pak dál píše do Londýna Holmesovi, ale vede si i deník, do kterého zaznamená i Barrymoreovu stížnost baronetovi: Proč prý Seldena pronásledovali, když už má tento gentleman připravenou cestu do Jižní Ameriky?

Sluha naštěstí prozradí i podstatnější: V den Charlesovi smrti se měla se šlechticem venku sejít žena podepsaná L. L., jejíž dopis sice Baskerville spálil, ale Barrymore našel jeho zbytek s douškou. Nedbaje hustého deště prohledá nazítří Watson bezvýsledně skalisko, na kterém za noci zahlédl tajuplnou postavu. Potom by nevěděl, jak dál, nicméně Mortimer i Barrymore mu každý cosi „pohotově“ prozradí.

Mortimer to, že L. L. bude Franklandova rozvedená dcera Laura Lyonsová, s kterou se otec nepohodl, a Barrymore to, že Selden mluvil o jakémsi neznámém muži na blatech, žijícím v jedné z kamenných chýší. Watson nejprve navštíví Lauru. Ta mu sdělí, že Charlese prosila o finanční podporu, ale na schůzku pak nepřišla, protože jí pomohl „někdo jiný“. To ovšem lékař ženě nevěří.

Její otec mezitím zpozoroval chlapce, který - podle jeho názoru - nosí jídlo uprchlému trestanci, nicméně Watson pochopí, že je to poslíček druhého z obyvatel blat. Všichni svorně pak i dál s ryze britským poklidem a samozřejmostí ignorují existenci policie. Watson jde sám na blata k chýším a heleme se, jedna je vážně obydlená. Na papírku uvnitř uvidí v šoku zprávu o vlastních pohybech, když tu dovnitř vstoupí Sherlock Holmes.

Přiznám se tu, že jsem tohle jako kluk nečekal a nepředvídal, takže právě dotyčné místo románu považuji dodnes za nejlepší. Ale kritik by dodal víc: Sir Arthur Conan Doyle setkání intuitivně umístil právě do fáze, ve které v příbězích pravidelně dochází k dočasnému útlumu.

A dál? Sherlock Holmes se přizná, že mu sem Watsonovy dopisy vozil z Londýna hoch jménem Cartwright. Taky příteli odhalí, že jsou Stapletonovi manželé, nicméně taky Laura Lyonsová se s motýlkářem rovněž důvěrně zná. To on mě maskován sledoval na Baker Street, dodá Holmes, shrneme-li to, a varovný dopis sestavila v hotelu z výstřižků jeho žena. „Stapleton chystá vraždu, Watsone!“ řekne a tu se nad blaty rozlehnou hrozné výkřiky.

Opět následuje vytí. Muži mají vzápětí za to, že našli (už jen) mrtvolu baroneta Henry Baskervilla, což si Holmes ihned počne vyčítat, aniž si okusuje nehty, a to i navzdory tomu, že některým obdobným úmrtím nezabránil během své kariéry daleko častěji. Tato neschopnost zabránit neustávajímu vraždění je však jinak nejtypičtější spíš pro blazeovaného Phila Vance, detektiva z románů od S. S. Van Dina, které oplývají mrtvolami.

„Baronet prchal před psem, kterého za ním pustil Stapleton, a spadl ze skály,“ sdělí Sherlock doslova příteli, když tu v mrtvole teprve poznají Seldenovo tělo. Jak se mohli tak splést?

Jednoduše, snadno: Barrymore dostal totiž od baroneta darem jedny šlechticovy šaty.

Tu se u mrtvoly vynoří Stapleton a bezelstně připomene, že k němu byl Henry pozván na večeři. Vracíme se s doktorem do Londýna, nakuká mu Holmes, a totéž doma baronetovi, kterému navíc poradí nejen, aby šel klidně na večeři, ale i to, aby to zpátky vzal přes noční blata. Že je vějičkou, Američan nevytuší, ale není divu, že se přesto podiví. Načež prostoduše svolí.

A Sherlock Holmes? Na rozdíl od Watsona si na zámku všiml, jak je Hugo z portrétu na zdi podobný právě Stapletonovi. Přátelé pak navštíví Lauru Lyonsovou a udají Stapletonovo manželství. Ona jim na oplátku přizná, že psala dopis Charlesovi pod entomologovým vlivem, když jí sliboval manželství, ale poté, co jej odeslala, ji motýlkář přesvědčil, aby na schůzku vůbec nechodila, protože se rozhodl, že sám zaplatí její rozvod.

„A pak, po Charlesově smrti, mě nutil mlčet a strašil mě, že budu jinak podezřelá.“

Teprve teď se Holmes obrací na svého známého, totož Lestrada ze Scotland Yardu, a po večeři (ta nesmí chybět) se všichni tři ukryjí v blízkosti Stapletonova domu. Je to sám dobrák Watson, tento zkušený to účastník války v Afghánistánu, kdo vyrazí na výzvědy, respektive pozoruje oknem další z večeří: Henryho s entomologem. Náhle na kraj padne mlha.

Sotva se vynoří z domu Sir Henry, je tu i pes.

Z očí i tlamy jako by mu sršel oheň. Holmes a Watson použijí revolvery. Lestrade se na to nezmůže. Pes je sice raněn, přesto však baroneta málem zakousne. Až pak umře po dalších pěti Sherlockových výstřelech.

Hle. Svítící části těla byly potřeny „rafinovaným fosforovým preparátem“. Manželka tvůrce preparátu je vzápětí nalezena doma zbitá a spoutaná, zatímco motýlkář prchl do samého centra Grimpenské bařiny. Putují za ním všichni čtyři. Jdou po značkách, ale Sherlock Holmes se přesto skoro zalkne bahnem. Je to možná ztochu zvláštní, avšak právě v té chvíli najde i zbylou z postrádaných baronetových bot.

Stapletonovo tělo pak není nalezeno, takže by mohl s poklidem vystupovat i třeba v další knize, a jen se tu čistě spekuluje, že se „asi utopil“. I když znal stezky perfektně! Ale mohlo k tomu dojít právě následkem přítomnosti mlhy.

Na ostrově však rozhodně objeví sídlo stvůry a mezi jeho potravou i ztraceného psa doktora Mortimera. O něm jsem se ani nezmínil, ale vcelku právem, protože následkem té ztráty nebyl Mortimer podezřelejší. Aspoň tedy ne většině zdravě smýšlejích čtenářů.

A co ještě víc? Otřesený, ale bohatý baronet se vydá na cestu kolem světa, „aby se zotavil“, a Sherlock mu - ještě předtím – veškerenstvo dovysvětlí v útulném bytě na Baker Street 221B.

A co? Stapletonem byl syn mladšího Charlesova bratra Rodger, který tedy nezemřel ve Střední Americe, jak se tradovalo, nýbrž se oženil. Po dráze zločince se vrátil do vlasti pod jménem Vandeleaur a otevřel školu. Zkrachovala. Vyloupil tedy pár domů a spáchal i chladnokrevnou vraždu. S manželkou se začali vydávat za sourozence a sotva se dozvěděl o Charlesově slabém srdci, koupil psa.

Tolik tedy k románu, který ne každý mladý scifista četl a jenž bývá ve filmech všelijak překrucován, vraťme se však nyní k podstatné úvodní otázce. Přeformulujme ji. Mohla mít podobně hmotařský základ i prastará legenda tradovaná rodem Baskervillů? Anebo i rodem, který mu byl vzorem?

Odpověď bychom klidně mohli začít hledat i zde v české kotlině. Na mnoha místech se tradují či tradovaly zkazky o podobných černých psech „obklopených aurou“, a pokud taková bestie proletěla za noci komukoli pod nosem, mohla ho jistě vyděsit až k smrti. To je fakt. Podobná zjevení sice občas mívala tvar nazelenalé koule, což by spíš poukazovalo na kulové blesky, nebylo to ale pravidlem. „Zjevil se - a zmizel v ohnivém výbuchu,“ zní jedno takové svědectví, přičemž se pravidelně připomíná i pronikavý pach síry, který bývalo po události až čertovsky cítit. Nu, a nevím, zda je to s podivem, ale ten nejstrašidelnější z příběhů o „pekelných psech“ vlastně zaznamenala Božena Němcová (viz Národní báchorky a pověsti 1 - povídka Noční stráž; pozn. redakce). Je to horor i fantaskní historka, kterou ale podám jen ve zkratce: Jistý učitel musel - ke svému úžasu - slíbit lakotnému mlynáři, že ho bude tři noci hlídat, ale až po jeho smrti. Vcelku houževnatě tak činil, dodržoval ten nejapný slib. První a druhou půlnoc následkem toho ke své hrůze spatřil široké nebožtíkovy oči, a to poté, co se znenadání otevřely dokořán, asi jako by šlo o upíra.

„Jste tu, sousede?“ ozvalo se vždycky chraplavě.

„Jsem.“

Nic víc se však nesemlelo a v čase třetí půlnoci mlynářovo tělo už spočívalo v „bezpečném“ nitru hrobu, takže učitel „mohl“ hlídal na hřbitově.

Sotva hlídal klidněji a udělal okolo sebe radši svěcenou křídou kruh. A udělal dobře. To viděl brzy. O půlnoci. U hrobu se vynořili tři smolně temní psi s ohnivýma očima a začali hrabat jako zběsilí. Brzy vyhrabali tělo. Stáhli je z kůže, načež už jen trhali. A trhali. Ale právě tu krvavou lidskou kůži stačil statečný pedagog vtáhnout do kruhu k sobě, přičemž se neustále křižoval a modlil. Bestie ji ovšem velice chtěli. Nevydal ten cár, i když prý doráželi až do rána, kdy „s posledním příšerným zavytím zmizeli, jako by se do země propadali“.

Kůži spálil, co taky s ní, vroucně se přitom modle za mlynářovu duši, „a z kouře vzlétla holubička“. Tolik Božena Němcová. A my?

Krom toho víme, že snad ve všech krajích, kterými kdysi táhli Keltové, zůstali roztroušeni tzv. vlkodavové, obří bestie, které na nepřátele pouštěli třeba zlolajní Lučané během Lucké války, jak to asi nejnázorněji zobrazil dnes asi hůře dostupný Trnkův animovaný film. A co se týká Anglie?

Pověstmi o psech se to v ní jen hemží a Doyle některé znal, i když nebyly jen o psech. Jeho strašidelná povídka Postrach z Kazivcové průrvy (Pozn. redakce: Povídka vyšla i pod názvy: Stvůra ze školy Blue John, Děs z jeskyně rudného květu a Hrůza Kazivcové Pukliny) třeba řeší čistě kryptozoologickou záhadu, zda se v děsuplných skalních hlubinách pod Derbyshirem zachoval i podzemní oceán plný pravěkého tvorstva, čímž je předjímán i klasický román Ztracený svět (1912). Z průrvy ovšem v té povídce zní vytí a tvor zde přebývající připomíná... Ale dost, co vlastně inspirovalo konkrétního psa rodu Baskervillů?

Rozhodně nejedna zkazka a nejedno místo. Prakticky každý kraj v Británii a Irska se totiž chlubí přízračným psem. Východu země tak vládne tzv. Černá stvůra.

V Lancashire se bojí či báli vyjícího Skrikera.

Staffordshire mělo tzv. Měkkou tlapu.

Yorkshire tzv. Pruhovaného hosta.

Wales tzv. Psa temnot.

Ostrov Man zná Psa s obří mordou.

A Skoti „Velkého černého psa“. Mnohé tyto obludy náležely přitom právě k typu zjevení, který podle pověstí střežívá konkrétní místa, aniž by je směl opustit. Je to snad opět divné, ale jako by samotářská šelma pokaždé zůstávala připoutána neviditelným řetězem. Jsou to strážci pokladů i hlídači posvátných křižovatek a tabuizovaných území, nicméně rovněž hlídač klidu mrtvých, což je tedy poněkud v rozporu s výše interpretovanou pohádkou Boženy Němcové.

Každopádně však ďábelští psi. Přesto pokorně hlídají těla v mohylách i pod dolmeny.

V Anglii ovšem neznají jen je. Znají i tzv. Hergesta, obdobu našeho Divokého lovce, což byl muž provázený všude svým černým psem asi tak, jako jím byl „provázen“ i Hugo Baskerville, nebo aspoň ve svědectví onoho prostého pasáčka. Nemusí se však jednat pouze o samotáře. „Přízračná smečka psů podsvětí s planoucíma očima, s plamennými jazyky a s krutou nenávistí v srdcích loví po kraji bludné duše všech, kdo zůstali nepohřbeni,“ varuje stará britská pověst, „a pokud takovou duši pes polapí, odnese ji v zaťatých zubech rovnou do říše mrtvých. Už jen dotek, už jen pohled podobného černého psa věstí neodvratnou záhubu.“ Byly to skutečně jen pověsti?

Těžko. A třeba v srpnu roku 1577 se přihodila divná věc během ranní bohoslužby v kostele ve městě Bongay v Suffolku. Zjevil se tu totiž prý černý pes, zabil dva lidi a dalšího člověka „popálil“. Jako by to nestačilo, obdobný útok se brzy opakoval v chrámu v blízkém Blythburgu, kde dokonce ještě dnes předvádějí stopy žhavých drápů na dveřích. Vážně se však jednalo o psy?

Už zmiňované kulové blesky přece taky bývají obaleny typicky temnou korónou, co poněkud připomíná srst, a žhavá jádra dvojice podobných blesků by snad i mohla být považována za ohnivé oči, ne?

Anebo spíš za plamenné jazyky? Nevím, ale hypotézu o blesku podporují i některá další svědectví, podle kterých prý dotyční „pejsánci“ vždy nakonec explodovali „v gejzíru jisker“ a nechali za sebou pach spálené síry.

A ještě konkrétnější inspirace ke Psu baskervilskému?

Existuje. Ve vrchovině v Dartmooru se - snad ještě dnes - dá dohledat křižovatka se starým keltským křížem a koncem devatenáctého století, tedy nedlouho před vznikem románu, tu prokazatelně našli člověka raněného mrtvicí, přičemž v okolí v půdě, rozměklé po nočním dešti, vězela spousta děsivých šlápot. Obrovského psa!

„Smečka z pekla muže štvala vřesovištěm, až dokud nezemřel hrůzou,“ začalo se říkat - a je doložena i procházka Conana Doyla městem Norfolk v dubnu 1901, během které vyslechl právě toto hrůzné vyprávění.

Jak to však bylo opravdu, věděl nakonec jen další lékař, a to náš Ludvík Souček, který tyto své znalosti ukryl do jedné ze svých nejlepších sci-fi detektivek s Martinem Andělem nazvané Případ baskervillského psa. O tom však zase jindy.

P. S.:

Nejen pes, nýbrž i zámek Baskervillů existoval a existuje. Sir Conan Doyle totiž ani zdaleka nevařil z vody. Není sice tak snadné sídlo s jistotou identifikovat a v hrabství Devon na jihozápadě Británie existuje minimálně sedm adeptů, avšak nejvěrohodnějším se zdá být Brook Manor, někdejší sídlo šlechtice „na míle proslulého ukrutnostmi“.

Kdysi se vesničani Brook Manoru dokonce vyhýbali a dotyčného zámeckého pána se údajně nepřestali bát ani po jeho smrti, takže rakev zatarasili těžkým kamenným kvádrem. Proč?

„Aby ta ďábelská duše neunikla hrobu.“

Stal se snad pán Brook Manoru po smrti upírem?

Kdo ví. Ale máme-li uvěřit místní legendě, v každý výroční den svého skonu objížděl pak blata na koni doprovázen obrovským černým psem dštícím oheň.