RECENZE: XB-1 6/2012

Jestli se červnové XB-1 něco nedá upřít, tak je to rekordní počet povídek. Celých deset. Můžeme ale v tomto množství očekávat i kvalitu, o kterou nám jde jako čtenářům až v první řadě? Částečně...

První povídka z pera Lionela Davousta zavede čtenáře na bitevní pole blíže neurčeného fantasy steampunkového světa. Thelín Curmerial, nejstarší ze vzpomínačů, svede svůj poslední souboj s mocným nepřítelem a také svou minulostí. Celá povídka je prezentací vzpomínače, bojovníka, který svádí bitvy za pomoci vzpomínek. Čím silnější vyvolá vzpomínku, tím silnější je jeho meč. Západ slunce stačí na obyčejného pěšáka a s úsměvem dítěte můžete proseknout klidně pancíř tanku. Celé kouzlo ale spočívá v tom, že danou vzpomínku válečník navždy zapomene. Může se tedy klidně stát, že z obávaného vzpomínače zůstane po boji jen prázdná schránka. A může se stát, že zapomene něco opravdu důležitého.
Celkově jde o hezky zpracovaný souboj, který měl být zřejmě jen něčím, co zprostředkuje hlavní myšlenku. To se ale moc nepovedlo, náznak tam sice je, ale chybí hloubka. Přesto je Bitva pro vzpomínku poměrně čtivým a celkem zajímavý textem.

Vůně pomerančovníků od Lavie Tidhara mi více než cokoli jiného připomněla práce Iana McDonalda. Pomerančovníky se sice odehrávají úplně jinde a mají svůj “příběh”, přesto na mě dýchala velice podobná atmosféra. Hrdinou je Boris Aaron Čchung, člen rodiny, která oplývá darem i prokletím rodové paměti. Vůně pomerančovníků je hlavně atmosferický, postkyberpunkový text bez silnějšího děje, psaný jen proto, aby na vás dýchala ta Vůně pomerančovníků a budoucího Tel Avivu. Jedná se o bezesporu nejsilnější text čísla a rozhodně se k němu ještě vrátím.

Aureola Laela Salaetse je naproti tomu veskrze průměrná space operka, která nijak nevybočuje tím ani oním způsobem. Ocitáme se v kůži drogově závislého pilota s vzácnou nemocí, který právě přijal práci, co by mu mohla od základu změnit život. Záchranou misi k lodi Aureola. Ale co, vždyť on vlastně nemá co ztratit.
Aureola mě ničím nezaujala ani nepopudila. Dobře se čte, ale stejně rychle se na ni zapomíná.

Rukavice hozená bohu Niny Allanové obsahuje až na čestnou výjimku jen ženské postavy. Znamená to, že i povídka byla určena pro ženy a můj mozek ji nebyl schopen zpracovat? Suďte sami...

• Anita Schleifová je filmařka natáčející dokument o kosmické projektu Aurora a obdivovatelka Rachel Alvinové.
• Rachel Alvinová je kosmická pilotka,která podstoupila takzvaný Kušnerův proces. Ten omezí standardní funkce těla, a pozastaví tak výdej i příjem energie, ponechá jen mozek pro řízení lodi, vše ostatní jede na minimum.
• Meredith Sheenerová je Anitina babička postupně propadající stařeckým chorobám.
• Serge je Rachelin přítel.
• Melanie Schleifová je Anitina matka, která zahynula při sabotáži vesmírného letu jako jediná astronautka.
• Susane Behrensová je bůhvíkdo.
• Nina Allanová je autorka téhle povídky, a abych řekl pravdu, vůbec jsem nepochopil, co nám pomocí ní chtěla sdělit.  

O čem Rukavice hozená bohu vlastně je? O Anitě? Rachel? O kosmonautkách dvou generací? O odvaze? Možná. Povídka se docela dobře čte, ale celou dobu jsem čekal na nějaké vyvrcholení a nedočkal jsem se.


Petra Starková se ve Válce Daniela Ostrovského, první české povídce, zřejmě plní sny vyplývající z jejího zaměstnání na lince důvěry. Matka musí na služební cestu, a tak se Daniel ocitne v zařízení, které si sice říká dětský hotel, ale za zdmi je to spíš regulérní polepšovna. Na druhou stranu, nevypadá to, že by to rodičům nějak vadilo. Co se ale stane, když v Danovi ostatní děti objeví parapsychologické schopnosti a přesvědčí ho, aby ukázal dospělým, že s dětmi je třeba stále počítat?

Námět je poměrně zajímavý, ale povídku shazuje nelogičnost a hlavně chaotičnost celého textu, kvůli kterým je čtení textu poměrná nuda.

Hanuš Seiner ve svém Montevideu varuje před globalizací, a to nesmírně čtivě a přesvědčivě. Zavede nás do Jižní Ameriky pokořené mimozemskou zbraní a “zachráněné” mezinárodními jednotkami Číny a Evropské unie a v retrospektivě vysvětluje, jak se to vlastně stalo, že si lidstvo zase nadělalo do kalhot. Montevideo je po dlouhé době česká povídka, u které jsem měl pocit – ano, to je ono, to je ta bomba na kterou jsem čekal. Připomíná nám, že sci-fi je tu nejen pro zábavu, ale také aby nastínila budoucí možný vývoj a varovala před chybami, které hodláme učinit. Bravo.

Eva Hauserová nás ve Vlčí tváři varuje před přílišným přetěžováním markeťáků a kreativců. Jsou to totiž taky jen lidi. Většinou. Vlčí tvář je poměrně dobře napsaná nenáročná oddechovka na vlkodlačí téma s otevřeným, ne příliš optimistickým koncem.

Během pár prvních vět jsem se musel podívat, jestli autorem opravdu není Ivan Mls. Slop je strašné jméno pro postavu. Ne, opravdu Dana Rusková. A pak ještě jednou... Ostatní postavy se totiž jmenují stejně podivně. Ne, opravdu Dana Rusková.
Sbohem, Atlantido mi přišlo od začátku trapné. Snaha o vtip čišela z každé věty, a přesto nevyloudila ani cuknutí koutku. Naštěstí si autorka zřejmě v půli uvědomila, že na humor nemá, nebo jsem si ho přestal všímat, a ejhle, ono to docela šlo a zajímal mě konec. Takže doporučuji ignorovat pokusy o vtip a pak se vám bude povídka o partě podivínů hledajícíh v postapokalyptickém světě Atlantidu možná taky líbit.

Deset deka vesmíru Milana Petráka je opravdu silné psycho. Asi se najde okruh čtenářů, které to pobaví, já mezi ně ale nepatřil. Vtipné ani poučné to není. Ještě že je to alespoň krátké.

Rýže, olej, káva má prakticky stejnou strukturu jako Ztracen ve ztraceném městě a dalo by se na něj uplatnit stejné hodnocení. Opět jde o psychedelický trip a moderní umění, ale sakra, mně se to na rozdíl od minula moc líbí! Hrdina přechází v jakémsi uzavřeném prostoru složeném z rýžových polí, olejárny a mluvícího automatu na kafe a přemýšlí o sobě, o tom podivném světě a o časových anomáliích. Nevím, co se změnilo, ale pokud by se našla další taková podivnost, pod vlivem Rýže, olej, káva bych ji zkusil. (Ovšem o sbírce takových povídek radši ani nepřemýšlet za střízliva.)

Pokud se podíváme za horizont povídek, tentokrát natrefíme na dlouhý rozhovor s Davidem Weberem, autorem úspěšných sérií žánrů military sci-fi a space opery. Jason Sanford vám vysvětlí, proč se bojíme zombií, a překvapivě to není proto, že vám chtějí sežrat mozek. A po fantastické vědě se setkáte s René Lalouxem. Pokud stejně jako já nevíte, kdo to je, tak jde o průkopníka současné francouské sci-fi kinematografie, který spolupracoval například se Studiem Jiřího Trnky, ale také Moebiusem a dal světu tři animované filmy od surealistické Divoké planety k popkulturním Pánům času a Gandaharu. Článek Antonína Tesaře je obsáhlý a pěkně napsaný, ale obávám se, že bez alespoň zběžné znalosti oněch filmů vám toho moc neřekne.

Červnová XB-1 je celkově průměrným číslem, Obsahuje sice tři silné kusy, ale jelikož je v ní povídek hned deset, lehce se může stát, že je pohřbí nechuť číst okolní šeď. Pokud ale kvůli něčemu, tak kvůli Vůni pomerančovníků a Montevideu určitě stojí za přečtení. A zkuste také Rýži, olej a kávu, třeba vám tenhle nelibě znějící mix také zachutná jako mně.