INTERVIEW: S Davidem Weberem o úspěchu, silných ženách a návštěvě v České Republice

Už za necelý týden přijede do Chotěboře na Festival fantazie americký spisovatel David Weber. Při této příležitosti ho vyzpovídala (a rozhovor i přeložila) Lenka "Blanca" Lukáčová ze SF klubu HMS Phantom.

V České republice jste pro většinu fanoušků známý jako „ten co píše Honor Harringtonovou“. Vnímáte právě tuhle sérii jako to největší, čeho jste dosáhl – svůj Magnum Opus, něco, podle čeho chcete, aby si vás lidi pamatovali?

To záleží na tom, jak definujete „největší, čeho jsem dosáhl“. Myslím, že pokud to vezmete z hlediska prodaných knih a počtu čtenářů, Honor má jednoznačně větší vliv než moje ostatní věci. Alespoň zatím. A rozhodně by mi nevadilo, kdyby si mě lidi pamatovali kvůli Honorverse. Myslím, že je to poměrně značný úspěch, a vyprávím příběh, který jsem opravdu vyprávět chtěl. Problém je, že občas jsou určité věci kromě počtu prodejů a čtenářstva a dokonce úspěšnosti, které definují, co nazýváte tím „největším, čeho jsem kdy dosáhl“ – pokud tedy mluvím v kontextu toho, že vykonáte to, co jste chtěli vykonat. Například knihy ze série Safehold jsou pro mě velice důležité a jsou i další příběhy, které bych chtěl napsat, ale prostě na to nebudu mít čas kvůli veškerému psaní, ke kterému už jsem se zavázal. Honor mi dala opravdu hodně a mám ty postavy velice rád. Jsem pyšný na to, jakou jsem tomu literárnímu univerzu dokázal dát texturu. Ale je těžké nazvat jednotlivou sérii tím „největším, čeho jste kdy dosáhli“. Co se nejspíš snažím říct, je, že pokud byste se mě zaptali v pondělí, co si myslím, že je tím největším, čeho jsem kdy dosáhl, byla by má odpověď pravděpodobně jiná, než kdybyste se mě na to samé zeptali ve středu. Záleží to na tom, jakou mám zrovna náladu, o čem jsem zrovna poslední dobou přemýšlel a na tom, jak té otázce porozumím.

A je tedy v současné době ve vaší kariéře, nebo profesním životě něco většího, čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Chtěl bych, aby se Honor podařilo úspěšně zfilmovat. Moc rád bych dokončil sérii Safehold a taky to hodlám udělat. Velice se těším i na to, že konečně dokončím romány z fantasy série Bahzell. Ale nejsem si jistý, že nějakému spisovateli je dáno, aby jeho série měla větší úspěch, než má Honorverse. Se sedmnácti sólovými romány, dvěma romány ve spolupráci a šesti antologiemi, které už jsou dokončené…, bylo by poněkud chamtivé, kdybych očekával, že uspěju na ještě větší úrovni, nemyslíte?

To sice možná ano, ale vždycky můžete snít…

No, rozhodně bych rád zažil další úspěch na úrovni Honorverse, ale dva takové jsou prostě víc, než se většině z nás poštěstí.

Máte mezi svými díly sérii nebo knihu, která by byla vaším osobním oblíbencem, takovou, pro kterou máte zvláštní slabost?

To je taková otázka typu „které ze svých dětí nejvíc milujete“. Myslím, že pokud bych si musel vybrat jednu jedinou knihu, kterou mám nejradši, byla by to pravděpodobně Path of the Fury nebo In Fury Born. „Oblíbený“ je ale taky jedna z těch věcí, které se mění s náladou, v níž zrovna jsem. Upřímně řečeno by pro mě bylo jednodušší říct, které z mých knih jsou moje méně oblíbené.

Když se člověk podívá na vaše knihy, vypadá to, že vás opravdu baví psát o silných ženách, což není ve sci-fi jinak příliš běžné. Kde berete inspiraci?

Pokud myslíte, kde beru inspiraci pro jednotlivé silné ženské postavy, pak je těžké odpovědět, protože v postavě, jako je Honor nebo Nimue Alban (ze série Safehold), jsou kousky z různých lidí, které znám – a ne všechno to jsou ženy. Určit přesně, jaké části z lidí, které znám, jsem vědomě nebo podvědomě použil, je těžké a já jen velmi zřídka modeluji postavu podle jednoho konkrétního člověka, nebo několika konkrétních lidí, které znám.

Pokud ta otázka směřovala na to, proč mám „inspiraci“ zrovna pro psaní o silných ženách, řekl bych, že odpovědí je několik.

Zaprvé mám radši silné postavy než ty slabé a mám rád ženy, takže radši píšu o silných ženských postavách než o slabých.

Zadruhé jsem vyrostl mezi silnými, schopnými ženami, a s jednou jsem se i oženil, takže s nimi nemám problém.

Zatřetí je to takový můj osobní přístup k psaní „feministické fikce“. Tím, že vytvářím silné ženské postavy a většina z nich (ne všechny) má možnost fungovat v prostředí, kde jsou jejich schopnosti považovány všemi kolem za samozřejmé, aniž by se někdo pozastavoval nad tím, že „pouhá žena“ může takové schopnosti mít, vlastně zdůrazňuju, že si myslím, že vývoj společnosti, kde jsou si ženy a muži rovni a všichni to prostě očekávají, je (doufám) nevyhnutelný.

A začtvrté musím říct, že jedna moje část si opravdu užívá stavění žen do tradičních „mužských“ rolí. Myslím, že jako vypravěč si částečně užívám tenhle přístup a využívám „netradiční“ uličky, protože mi to pomáhá zdůraznit, že můj protagonista je mimořádný, i když společnost, ve které žije, nevidí nic „mimořádného“ na tom, že by žena takovou roli měla zastávat. Pokud tedy ten poslední bod dává smysl.

Dává perfektní smysl. A pokud to tak smím říct, tak to vaše knihy dělá pro ženy (nebo alespoň pro mě určitě) daleko přitažlivější, protože se máme s kým ztotožnit.

To jsem rád. Myslím ale, že obecně vzato je jedno klíčové pravidlo, které platí pro autora – muže – který chce napsat úspěšnou ženskou postavu. Myslím, že v takovém případě je nutné psát prostě lidskou bytost, která pouze náhodou je ženou. Často si myslím, že bych nikdy nebyl tak úspěšný v psaní ženských hrdinek, kdyby to bylo to, co jsem se rozhodl dělat. Tedy, kdybych se rozhodl klást důraz na to, že to jsou ženy. Myslím, že je to právě skutečnost, že já sám je nevidím primárně optikou jejich pohlaví, která zčásti může za to, že čtenáři jsou k nim přitahováni stejně jako čtenářky.

Předpokládám, že to je taky jeden z důvodů, proč je můžete psát silné – protože můžete odložit konvence, kterými jsou ženské postavy obvykle svazovány.

Úspěšný spisovatel musí být schopen postavit se do pozice někoho, kdo dělá různé věci, které on sám nikdy nedělal – pilotovat vesmírnou loď, jezdit na banthě, prozkoumávat jiné hvězdné soustavy, plavit se na řadové lodi v bitvě u Trafalgaru atd. Myslím, že aby muž mohl úspěšně napsat ženskou postavu, musí se sám sebe zeptat, jak by lidská bytost s takovou osobností, kterou pro tu postavu vytvořil, reagovala za okolností, do kterých tu postavu staví. Jak by reagovala LIDSKÁ BYTOST, protože přes veškeré společenské a biologické rozdíly mezi muži a ženami, obojí jsou to lidské bytosti. Musí se tak vnímat a stejně tak je tak musí vnímat autor.

A teď trochu z jiného soudku. Vím, že jste právě dokončil šestou knihu série Safehold, a jak vás známe, tak už určitě pilně pracujete na něčem dalším. Co tedy máte v plánu v blízké budoucnosti?

Zrovna teď pracuju na Průvodci Honorverse, který vyjde v roce 2013 a bude zahrnovat mnou napsaný román o otci královny Alžběty III. – Rogerovi – a jeho příspěvku k hromadění vojenských sil a připravenosti Hvězdného Království. Eric Flint pracuje na dalším kooperativním románu a měl by mi jej poslat někdy kolem prvního června. Pak do něj já dopíšu svou část a odevzdám ho. Mezitím mi Toni Weisskopff z Baenu slíbila, že můžu začít pracovat na svém fantasy magnum opusu, který se odehrává v Norfresse s Bahzellem a spol., a k práci na tom bych se měl dostat někdy příští měsíc. Jane Lindskold pracuje na druhém románu pro dospívající a já bych tam měl přispět asi 15 – 20 tisíci slovy a John Ringo má pracovat na dalším románu ze série Prince Rogera, na který bych se měl podívat někdy tento podzim. Takže předpokládám, že můj rozvrh psaní bude vypadat asi následovně:

1)      dokončit Průvodce

2)      dokončit román pro dospívající s Jane

3)      dokončit spolupráci s Ericem

4)      napsat další fantasy román (pravděpodobně s Brandarkem, a ne Bahzellem jako hlavním hrdinou)

5)      napsat další knihu ze série Safehold

A pokud dodržím svůj produkční plán, tak všechno tohle bych měl mít hotové před koncem tohoto roku… Přejte mi štěstí.

A to jsem ještě vynechal, že někde mezi tím vším bude další antologie Honorverse, do které budu přispívat nějakými padesáti tisíci slovy.

Vzhledem k vaší zmínce soudím, že „další román ze série Prince Roger“ opustil seznam „otázek, které by raději měly zůstat nepoloženy“. Je tomu tak? (Musím tuhle otázku riskovat, protože tahle série je jedna z těch mála, které vyšly česky.)

Ano…a ne. Vlastně pro něj už máme hotovou kostru zápletky (tedy alespoň zhruba; John a já pracujeme společně nejlépe, když si věci příliš podrobně nespecifikujeme, než začneme psát), ale nejsem si jistý, jaký přesně máme časový plán. Ačkoli je na seznamu, opravdu nemám přesnou představu o tom, jak bude vypadat rozvrh pro jeho odevzdání. Upřímně řečeno jsem očekával, že Prince Rogera opustíme a budeme psát o Marandě McClintockové, zakladatelce té dynastie, ale pak jsme to s Johnem začali trochu víc probírat a myslíme si, že dokážeme najít cestu, jak pokračovat s Rogerovou příběhovou linií. Samozřejmě je tu ten problém, že teď, když je Roger císařem, existují hranice toho, jak moc mu můžeme dovolit, aby sám riskoval v přední linii, takže budeme muset opatrně převést tu postavu a příběhovou linii okolo téhle překážky.

Nakonec bych se ještě zeptala na pár maličkostí ohledně vaší nadcházející návštěvy České republiky. Je něco speciálního, co byste chtěl vidět nebo navštívit, když tu budete?

Moje zájmy jsou natolik obecné, že zahrnují historii, umění, pivo, jídlo a dobrou společnost, takže by pro vás nejspíš bylo velmi obtížné vymyslet něco, co bych si ani trochu neužil. Ale jednu věc přece jen zmíním. Jak jste si asi už všimli, opravdu hluboce mě zajímá vojenská historie a polické a společenské dějiny. Rád bych strávil nějaký čas v dobrých českých muzeích, ale jsem jeden z těch lidí, kteří k smrti neradi spěchají. Radši bych tam vůbec nešel, než se dostal do pozice, kdy musím jenom rychle projít kolem. Strávili jsme čtyři hodiny na HMS Victory a v Mary Rose muzeu v Portsmouthu, když jsme byli v Anglii, a už nám nezbyl čas projít HMS Warrior, která byla na stejném místě. Takže bych opravdu rád měl v programu „den muzeí“, ale ne uspěchaný. A taky by bylo opravdu dobré, kdyby si Sharon mohla občas po cestě sednout.

Říkal jste, že máte české předky. Máte představu o tom, ze které části českých zemí pocházeli?

Vlastně nemám. Tedy, na to, abych mohl tu otázku zodpovědět úplně, bych musel trochu zapátrat. Vím, že jsme velkou část otcovy strany rodiny ztratili za 2. světové války. Korespondence, která do té doby pravidelně cestovala přes Atlantik, byla v roce 1939 velice náhle ukončena.

Kdyby se vám povedlo ten výzkum provést, pravděpodobně bychom vás na ta místa mohli vzít.

To by bylo opravdu, opravdu skvělé.

Děkuji za rozhovor a těším se, že se s vámi snad setkám osobně.