REPORTÁŽ: Reportáž z pařížské výstavy Jeana Girauda - Moebia

Článek od: Tobiáš Smolík - 07.06.2011

Čas od času se v životě každého člověka náhle objeví nějaká velmi neobvyklá situace. Můžete o tom diskutovat, můžete s tím i nesouhlasit, ale to je asi tak vše, co s tím můžete dělat. Protože jednou stejně přijde den, kdy půjdete pod okny hudební školy a najednou vám spadne na hlavu kontrabas. Nebo přivoláte porouchaný výtah a zasněně nastoupíte do prázdné šachty. Anebo se jen tak uprostřed týdne ocitnete v Paříži na výstavě jednoho z nejvýznamnějších evropských komiksářů. Ano, jedna z těchto pozoruhodných a překvapivých náhod potkala i mě.

Noční let firemním letadlem (to s velkým nápisem „Sarden“ na čumáku) uběhl rychle. Po středně dlouhé rozprávce s automatem na jízdenky jsem dojel metrem na bulvár Saint Michel, abych si potom mohl s klidným svědomím zanotovat, že „tam jsem včera šel“. Zapózoval jsem si u Petřínské rozhledny, napsal pohled babičce a vyrazil za skutečným cílem mé mise, který, jak už možná tušíte, měl pramálo společného se strunnými nástroji nebo snad výtahem.

Ovšem, mou cílovou destinací byla komiksové výstava. A ne jen tak ledajaká. Výstava, shrnující životní dílo Jeana Girauda, francouzského kreslíře obrázků a bublin, známého pod uměleckým jménem Moebius. Tento sedmdesátiletý komiksový kmet si již v širém světě vydobyl kultovní status, ale u nás mu až donedávna nevyšlo vůbec nic.

Celá akce se konala ve Fondation cartier pour l'art contemporain. Pokud vám to nic neříká, představte si prostě velkou výstavní budovu. Z prosklené stěny objektu se na příchozí usmívala monumentální červená příšerka od Moebia, aby se mohli ujistit, že jsou tu správně. K lístku bylo zdarma poučení o zákazu fotografování v celém objektu a radši i cestou domů. Inu, c'est la vie.

Vitríny byly spojeny v jeden pruh, který spolu s návštěvníky kličkoval celou místností. Pod sklem se ukrývalo přehršle skic, obrazů, originálů i vydaných prací. Hned na začátku čekaly davy kovbojů, indiánů a koní, které stvořil Moebius pro sérii o pistolníkovi jménem Blueberry. Jedná se o jednu z jeho prvních prací, takže z počátku se jeho pojetí neliší od kteréhokoliv jiného rodokapsu z šedesátých let, postupně ale vykrystalizuje na velmi pečlivou a sofistikovanou kresbu. Zajímavé je taky množství studií a portrétů mimo vydané svazky.

Zajímavější rovinou Moebiovy tvorby jsou ale, dle mého skromného úsudku, jeho scifárny. K vidění byla záplava malůvek ze série Le Garage Hermétique de Jerry Cornelius, Azach nebo monumentální Incal. Všechny tyhle víceméně vesmírné záležitosti jsou protknuté všudypřítomnou mystikou a obrovskou imaginací. Občas narazíte na kresbičku minimalistickou, občas na prokreslenou až na půdu. Vždy se ale jedná o fascinující záležitosti. V neposlední řadě byly k vidění spousty odlehčených stripů a fórků, průběžně vydávaných pod názvem Inside Moebius, ve kterých vystupuje sám autor. V tvůrčí krizi, depresi nebo třeba v zápasu s vlastními kresbami.

Moebius se kromě komiksů podílel i na několika filmech a videohrách. Na výstavě byla tedy i videa, ale animace byla poněkud „dobová“ a kostrbatá. O to víc potěšil asi dvacetiminutový film La planète encor, kompletně podle Moebia, který byl promítán v galerijním kinosále. Jednalo se o snímek teprve rok starý, navíc ve 3D, takže Moebiovu poetiku vystihl dostatečně. Ve filmu nepadlo jediné slovo, což takový přivandrovalec jazyka neznalý jako já dokáže ocenit.

Zkrátka a dobře, jednalo se o pozoruhodnou a zajímavou výstavu. Skvělé výtvarné práce byly vystaveny důstojným a důmyslným způsobem a celková atmosféra byla pohodová. Bohužel, pokud jste v průběhu čtení začali chystat kufry, máte smůlu, jelikož výstava už skončila. Ale jako dostatečná útěcha vám poslouží ona báječná novinka, že Moebiovu nejvýznamnější komiksovou sérii „Incal“ právě vydává nakladatelství Crew. A pokud ještě váháte, počkejte si na recenzi tady na Sardenu.

Použité fotografie a mnoho dalších naleznete na www.designboom.com.

Přidat komentář